Vyvolení a ukradená generace

 

Přívozy, které jezdí přes řeku západně od Sydney, nesou jména australských sportovních mistryň světa. Jsou mezi nimi zlaté olympijské medailistky Dawn Fraserová a Shane Gouldová a závodnice Betty Cuthbertová a Marjorie Jacksonová. Když nastupujete, vidíte fotografii atletek na vrcholu a přehled jejich úspěchů.  

To je Austrálie starých časů. Často ostýchavé, plaché, a nikdy bohaté sportovní hrdinovy živila společnost, která daleko dřív než většina ostatních zemí vybojovala pro obyčejné lidi pětatřicetihodinový pracovní týden, komplexní přídavky na děti a penze, tajná hlasování a volební právo pro ženy. 

V 60. létech měli Australani nespravedlivější rozdělení osobních příjmů na světě. V podnikatelské Austrálii dnešních dnů je mnohé z toho dlouhou dobu zapomenuto. „My jme vyvolení“ (We are the chosen ones) zpíval sbor, propagující olympiádu v Sydney 2000.

Jeden z přívozů je pojmenovaný po Evonne Goolagongové, tenisové hvězdě, která vyhrála Wimbledon. Je to domorodá Australanka, stejně jako Cathy Freemanová, držitelka zlaté medaile v běhu na 400 m v Sydney. Díky svému talentu zapadaly obě do pečlivě vybudovaného pozlátka, za nímž je potlačována a popírána tajná historie domorodců.

Zesnulý Charlie Perkins, australský domorodý náčelník, který hrál první fotbalovou ligu v Británii, mi řekl: „Existuje rozpolcenost, která mnohé z nás pohlcuje. Měl jsem takovou radost, když jsem byl zpátky doma, viděl jsem krásné světlo, poslouchal ptáky, vídal kamarády, ale cítil jsem rasismus víc než kdy jindy. Z jednoho důvodu, žádný běloch mě nikdy nepozval k sobě domů na jídlo, na cokoli. Černoši dokonce nesměli ani na hlavní tribuny, dokonce ani do sekcí jen pro černé.“ 

V 60. létech Charlie vedl „jízdy svobody“, demonstrace proti segregaci, na severozápadě Nového Jižního Walesu, kde stále ještě nebyly neobvyklé hony na negry. 

Urážený a poplivaný stál u turniketu k plaveckým bazénům a sportovištím a požadoval odstranění rasové bariéry.

„V Jižní Africe jsi aspoň věděl, kde stojíš“, říkal. „V Austrálii můžeš mít přítele i nepřítele v jedné osobě, zvlášť když jsi míšenec jako já. Někdo tě v jedné minutě nazve druhem, přitom už dopředu cítíš lhostejnost, chlad, což si neumíš vysvětlit. Právě to dohnalo mého bratra k tomu, že se zabil.“    

Wally McArthur byl jedním z „ukradené generace“, stal se obětí eugenikou (poněkud zvrácená snaha o umělé biologické a společenské zušlechtění lidstva – mimo jiné popírá darwinismus; pozn.překl.)  inspirované kampaně „vyšlechtit černé.“ 

McArthur byl odebrán své matce coby malý kluk a byl předurčen k tomu, aby se stal sluhou pro bílé. Jeho darem byla rychlost. Závodil bez tretrů a byl Usainem Boltem své doby, ale nikdy nebyl vybrán do státního nebo národního týmu. 

Příběh Eddieho Gilberta (kriket) je podobný. Oslnivě rychlý nadhazovač, dostal zvláštní povolení, aby mohl hrát mimo svoji rezervaci v Queenslandu, a dosáhl pět branek za 65 přeběhů proti Západní Indii. Později stál proti nejlepšímu pálkaři světa Donaldu Bradmanovi; ten proti němu neuhrál ani bod. Načež tajemník Queenslandské kriketové asociace napsal Ochránci domorodců (Protector of Aborigines; oficiální vládní funkce v Austrálii; pozn.překl.):

„Záležitost Eddieho Gilberta plně prodiskutoval můj výkonný výbor, a bylo rozhodnuto, s Vaším souhlasem, vrátit Gilberta do osady.“ Dopis uvedl, že jeho hraní kriketu s bílými „by se mělo urovnat a vrátit“. Eddie byl umístěn v ústavu pro chorobomyslné, kde byl týrán a zemřel. 

Velký domorodý boxer Ron Richards zemřel jako vězeň na ostrově Palm Island u queenslandského pobřeží. Získal většinu australských titulů 30. let, a když se stal mistrem Britského impéria ve střední váze, zakročil Vrchní ochránce (domorodců).  „Stejně jako většina dalších míšenců“, napsal, „je nestálé povahy a má sklon k naivitě.“ 

30. července 2012 v Londýně domorodý boxer polotěžké váhy Damien Hooper vkročil do ringu ke svému olympijskému zápasu v tričku ozdobeném vlajkou domorodců – stejnou, jaká je schválená, aby vlála na veřejných budovách v Austrálii. Australský olympijský výbor jeho hrdost nesdílel a požadoval, aby se veřejně omluvil – zneuctění v souladu s trvajícím ponižováním původních Australanů. Bylo mu řečeno, že nošením trička porušuje Olympijskou chartu. Coca-Cola by byla přijatelná. Sportovní dopisovatel Sydney Morning Heraldu to nazval oportunistickým omezováním. 

„Zastupuji svoji kulturu, nejen svoji zem“, řekl Hooper. „Jsem velice hrdý na to, co jsem udělal.“ 

Ve své knize z roku 1995 „Překážkový běh“ (Obstacle Race) říká profesor Colin Tatz, který zmapoval dějiny australské genocidy, že z 1 200 domorodých sportovců a sportovkyň, které studoval, jen šest jich dostalo přístup ke stejným příležitostem a sportovním zařízením jako bílí. Zeptal jsem se ho, co se od té doby změnilo. „Je to o trochu lepší“, napsal. „Teď je to kolem jednoho procenta.“ 

Onoho dne, kdy byl Hooper nucen se omluvit, se australský plavec Nick D’Arcy nedostal do finále 200 m motýlek (skončil devátý; pozn.překl.). Jen málokteří diváci si uvědomovali, že tento „vyvolený“ byl odsouzený za to, že v roce 2008 udeřil v nevyprovokovaném útoku do tváře svého kolegu-plavce Simona Cowleyho. Odsouzen k tomu, aby své oběti zaplatil 180 000 australských dolarů (3 725 820 Kč) jako odškodné, D’Arcy vyhlásil osobní bankrot a nezaplatil ani cent, ani neprojevil lítost. Přesto australské plavecké svazy podle očekávání zrušily jeho zákaz a nechaly ho v Londýně závodit. Nakonec jeden poslanec liberálů prohlásil: „Nick zaplatil strašlivou cenu za svoji nerozvážnost.“    

Josh Booth seděl v australské osmiveslici, která skončila ve finále poslední. Pro vyvoleného je nepřijatelné skončit poslední, a tak Booth zuřivě pobíhal v Egham v Surrey a rozbíjel okna. Později to popsal jako „výbuch emocí“, a Sydney Morning Herald uronil slzu za „bolest mladíka, který prohrál na podniku, jaký přichází jen jednou za čtyři roky“. Na rozdíl od oněch domorodých Australanů, kteří byli nuceni bránit svá práva a omlouvat se za svoji osobitost, D’Arcy a Booth se těšili veškerým výhodám a výsadám. Jejich „nerozvážnosti“ a mstivost jsou odvrácenou stranou pocitu nároku, jenž rozbil národní mýtus o „fair go“ (důvodné příležitosti něco učinit; pozn.překl.) – o olympijské zdatnosti, na niž jsme všichni byli kdysi tak hrdí, ani nemluvě. 

John Pilger, The Morning Star, 15. srpna 2012 (překlad Vl. Sedláček)