Lotyšsko a Litva: demografická katastrofa
Zatímco se pozornost většinou soustřeďuje na ekonomické i společenské problémy Irska, Řecka, Španělska a Itálie, děsivými problémy trpí i pobaltské státy Lotyšsko a Litva. S 87 tisíci uprchlíky politická elita obou baltských zemí zjistila, že emigrace je účinnou cestou ke snížení nezaměstnanosti a k seškrtání rozpočtů na sociální služby.
Je-li dostatečný počet lidí v produktivním, pracovním věku nucený odejít, aby si našel práci v cizině, klesne nezaměstnanost a rozpočty na sociální péči. Tahle jednoduchá matematika vysvětluje, čemu to dnes tleskají zastánci úspornostních plánů coby „Novému baltskému zázraku“. Realitou je nicméně model založený na hospodářském scvrkávání coby výsledku mzdových škrtů. V případě Lotyšska to bylo u zaměstnanců veřejného sektoru nějakých 30 %. Soubor jednotných daní na pracovní poměr dává v Lotyšsku součet 59 %, zatímco daně z majetku jsou pouhé jedno procento.
Neoliberální politika zbavila průmyslu a obrala ekonomiku Litvy i Lotyšska, a zanechala je v dluzích a nekonkurenceschopné. Neoliberální ideologové přesto vyhlásili jejich majetkové zhroucení působením spekulativního dluhu, jenž zanechal jejich základní infrastrukturu v rukou kleptokratů – klasický příběh úspěchu volného trhu.
Dvacet let neoliberální politiky po vystoupení ze Sovětského svazu zanechalo v Pobaltí binec. Lidé vstoupili do světa, kde byla celosvětovou módou neoliberální politika, a byli k tomu donucováni světovými mezinárodními finančními institucemi – a později dokonce ještě agresivněji samotnými pobaltskými tvůrci politiky.
Právě před globální ekonomickou krizí roku 2008 a největšími světovými úpadky velebil finančnický tisk „baltské tygry“ za poslušné zavádění vlády bankéřů. Stejně jako mladí lidé v Irsku i Lotyši teď „hlasují pohybem“ v rekordních počtech, když každý měsíc odchází zhruba jedno procento obyvatelstva v exodu biblických rozměrů.
Lotyšští sčítací komisaři byli doopravdy zděšení, když zjistili, že počet obyvatel v zemi poklesl v létech 2001-2011 z 2,3 milionu na 1,9 milionu.
Podobná nebo dokonce ještě horší byla situace v sousední Litvě, kde masivní emigrace, spuštěná začátkem hospodářského poklesu a splasknutím příbytkové bubliny v roce 2008, teď ohrožuje budoucí životaschopnost státu.
Jak hospodářská krize sílila, nezaměstnanost vzrostla z relativně nízké úrovně 4,1 = v roce 2007 na 18,3 % ve druhém čtvrtletí roku 2010, s doprovodným nárůstem emigrace z 26 600 v roce 2007 na 83 200 v roce 2010. To byla nejvyšší míra emigrace od roku 1945, srovnatelná jen s úbytkem obyvatel v zemi za druhé světové války. Od roku 1990 c celkového počtu kolem 3,7 milionu zemi opustilo 615 000 lidí. Tři čtvrtiny z nich byli mladí lidé (do 35 let věku), mnozí z nich vzdělaní a s prací v Litvě.
Od roku 2008 se míra emigrace z Litvy stala nejvyšší mezi zeměmi EU, 2,3 na tisíc lidí, dvojnásobná oproti v pořadí druhému Lotyšsku (1,1 na tisíc). Předpovědi na období 2008-2035 naznačují pokles o dalších 11 %, jeden z největších v EU (po Bulharsku a Lotyšsku).
Zdá se, že sčítání v roce 2011 tyto pochmurné předpovědi jen potvrzuje. Demografové se ukázali být příliš optimističtí v předešlých předpovědích (poslední byla vydána v roce 2010), když podhodnotili počet litevských obyvatel o nějakých 200 000. Místo předpovězených 3,24 milionu sčítání ukázalo v roce 2011 pouhých 3,05 milionu obyvatel. Jen hodně málo přiznávaná je skutečnost, že až do zhroucení Sovětského svazu se počet obyvatel Lotyšska i Litvy doplňoval přirozenou cestou. Naopak dnes se dvě síly, emigrace a nízká míra porodnosti, spikly, aby stvořily demografickou katastrofu.
A co litevský „úchvatný“ hospodářský „odraz ode dna“ a vysoké ohodnocení Litvy podle indexu „lehkosti s jakou podniká“ Světové banky? Argumentem je, že pomocí politiky tvrdé léčby a volného trhu je tenhle „baltský tygr“ zpátky ve hře.
Litevská ekonomika se zřítila o 14,7 procenta v roce 2009 a v létech 2008 a 2010, jako vrchol všeho, došlo k dalšímu smrštění. A i když tu došlo k nějakému zlepšení, Mezinárodní měnový fond (IMF) odhaduje, že jeho ohodnocení zůstane přinejlepším nedotčeno, a naznačuje, že bude k návratu hospodářské činnosti na úroveň před krizí potřeba dekády nebo i více. V náhledu IMF zůstane litevský HDP (poměřováno v amerických dolarech) o 12 % nižší (v poměru k současným cenám) než byl v roce 2008, s osmiprocentní nezaměstnaností.
A to musíme vít vždy na paměti, že předpovědi hospodářského růstu v režii IMF silně podhodnocují katastrofální sociální dopady vnitřní devalvační politiky. Litva téměř ztrojnásobila úroveň nezaměstnanosti, z 5,8 % v roce 2008 na 17,8 % v roce 2010. Ačkoli od roku 2011 začala klesat, zatím na 15,6 %, došlo k tomu většinou ne proto, že by byla vytvořena nová pracovní místa, ale kvůli masové emigraci. Mzdy ve veřejném sektoru byly seškrtány o 20 – 30 % a penze o 11 %, což ve spojení s rostoucí nezaměstnaností vedlo k dramatickému nárůstu chudoby.
Různá měřítka kvality života a blahobytu upadají ještě víc, a ukazují, že převažuje hluboký pesimismus, ztráta společenské solidarity a důvěry a rozklad společnosti. Neobyčejně vysoké sociální i demografické ztráty takové politiky zpochybnily samu budoucnost udržitelného hospodářského růstu v oblasti.
Původní stať Komunistické strany Irska (překlad Vladimír Sedláček)