Všeobecná zdravotní péče na Kubě

 

V lednu 2010 zasáhlo Haiti rozsáhlé zemětřesení, jež zabilo nejméně 220 000 lidí, 300 000 dalších zranilo a 1,5 milionu lidí zanechalo bez domova. Sdělovací prostředky po zemětřesení ukazovaly mezinárodní pomoc, proudící na ostrov z celého světa z nejvýznamnějších zemí. Zvlášť pozitivní byly zprávy o Spojených státech, které na sedm týdnů vyslaly nemocniční loď s tisícovkou lůžek a s pěti sty padesáti členy ošetřujícího personálu, jenž ošetřil 871 pacientů a provedl 843 lékařských operací.

ALE úplně mimo pozornost sdělovacích prostředků zůstalo přispění Kuby. Ve skutečnosti hlavní lékařskou podporou země v prvních dvaasedmdesáti hodinách byli kubánští lékaři. Během prvních čtyřiadvaceti hodin dokončili tisícovku akutních operací, ze svých příbytků udělali kliniky a provozovali tak jediná lékařská střediska v zemi, včetně pěti malých nemocnic, které tu již dříve vybudovali.

Už před zemětřesením pracovalo na Haiti 344 kubánských lékařů; po zemětřesení jich sem bylo vysláno dalších 350, spolu s 546 absolventy kubánských zdravotnických škol ze všech koutů světa. Když počáteční krize skončila, pracovali na Haiti ve dvaceti rehabilitačních střediscích a dvaceti nemocnicích, provozovali patnáct operačních sálů a proočkovali 400 000 lidí.

To je pozoruhodný úspěch pro zemi, jež OSN stále ještě považuje za rozvojovou. Ještě pozoruhodnější je, že to není jediná příležitost, kdy Kuba pozitivně zasáhla při živelných katastrofách. V roce 2005 byl rozsáhlým zemětřesením zasažen Pákistán, kde tehdy 75 000 lidí zahynulo a 120 000 bylo vážně zraněno.

Stejně jako na Haiti, i tady se velké země navzájem předháněly o zasílání pomoci a sdělovací prostředky nás neustále informovaly o tom, co všechno bylo zřízeno a naslibováno. (Ve skutečnosti se většina této pomoci nikdy neuskutečnila. A sdělovací prostředky opět nedokázaly přinést zprávy o kubánském přispění. Ta vyslala 2 465 zdravotníků, mezi nimi 1 400 lékařů. Většina pomáhajících týmů odešla po pěti týdnech, ale Kubánci zůstali osm měsíců a mnozí z nich tam stále ještě jsou. Ošetřili přes milion lidí a provedli 12 400 významných lékařských operací. Navíc zřídili, a zanechali v provozu, dvaatřicet plně vybavených polních nemocnic. Žádná jiná země se k takové úrovni pomoci ani nepřiblížila.

V roce 2005, když hurikán Katrina zasáhl New Orleans, Kuba nabídla, že do oblasti vyšle 1 200 lékařů, ale bylo to odmítnuto. Akce Kuby v poskytování tak impozantní lékařské odezvy vyvolala množství otázek. Jak to, že coby země třetího světa, dokázala poskytnout pomoc, jež překonala plně rozvinuté země prvního světa jako Spojené státy a Británii? Proč se sdělovací prostředky těmto lékařským zásahům věnují málo nebo vůbec?

Odpověď na JAK a PROČ vyžaduje pohled na kubánský postoj ke zdravotní péči. Kubánci zásadně vnímají vzdělání a zdravotní péči ne jako komoditu, ale jako nejzákladnější ze všech lidských práv. jsou přesvědčeni, že bezplatný a všeobecný přístup ke vzdělání a zdravotnictví je úzce spjatý s lidskou důstojností a společenským souladem.

Od vítězství kubánské revoluce v roce 1959 se kubánská společnost rozvíjela a ubírala k poskytování těchto práv. Kuba v současnosti má zcela nepochybně jednu z nejlepších zdravotnických služeb na světě. Všichni Kubánci mají přístup k bezplatné zdravotní péči. Kuba je druhá na světě v počtu lékařů na hlavu; 5,6 na tisíc lidí. To je v ostrém kontrastu ke Spojeným státům a Británii, které jsou 52. a 55, s pouhými 2,2 a 2,3 na tisícovku. Navíc kubánské úspěchy ve zdravotní péči nejsou omezeny jen na její vlastní lid, ale má obrovský celosvětový dopad.

Pouhé dva roky po úspěšné revoluci dovolila Kuba pacientům ze Třetího světa, aby si přišli na Kubu pro bezplatné, vysoce kvalitní ošetřování. Jak domácí zdravotní služba narůstala, Kuba začala vysílat dobrovolné zdravotníky do zahraničí. Od roku 1967 je po účastnících lékařských kursů na Kubě vyžadováno, aby pro úspěšné zakončení studia pracovali nejméně rok v zámoří. Kuba dokonce sestavila lékařské brigády, které cestují po světě do míst se zdravotními problémy. Tyto brigády nejen že ošetřují nemocné, ale také učí místní obyvatele hygieně a základní ošetřovatelské péči, a také staví kliniky. Když zemětřesení zasáhlo Haiti, Kubánci už v oblasti lékařský tým měli; sestával z 575 lékařů a zdravotníků. Podobné brigády teď slouží v Paraguaji, Mexiku, Venezuele a Kambodži.

V roce 1999 Kuba založila Latinskoamerickou školu lékařských věd (nynější Americkou školu medicíny). Tato škola přijímá studenty z okolního světa, kteří si nemohou dovolit studovat na lékařské škole ve své vlastní zemi. Všichni mají plné stipendium, včetně ubytování a stravy. Jedinou dodatečnou podmínkou je, že se vrátí do svých vlastních zemí a stanoví komunitní a zdravotní projekty mezi domácí chudinou. Do roku 2006 bylo na škole těchto studentů deset tisíc, z 29 zemí. V roce 2007 bylo mezi promujícími osm studentů ze Států; jsou stejně jako ostatní smluvně zavázaní odejít domů a praktikovat lékařství mezi ekonomicky znevýhodněnými.  

Jak to Kuba všechno zvládla? Je zemí Třetího světa, jejíž ekonomický růst byl krutě brzděný neustálou ekonomickou blokádou uvalenou Spojenými státy před 49 lety. Přesto toho všeho dosáhli, navzdory blokádě a ztrátě hlavního ekonomického partnera, když se zhroutil Sovětský svaz. Část odpovědi můžete vidět v tom, jak Kuba zvládá ty skrovné zdroje a bohatství, jež má. Nejběžnějším způsobem, jak poměřit ekonomiku země, je její hrubý domácí produkt. Kuba se v HDP řadí na 93. místo na světě. Ale když se podíváte na její index lidského rozvoje (HDI), používaného k poměření prosperity lidí ve společnosti, Je Kuba na 50. místě.

Co to znamená? V zásadě to znamená, že Kuba má rovnoprávnější společnost, že používá to, co musí zlepšovat prosperitu všech jejích obyvatel. Znamená to, že Kuba své bohatství mnohem víc, když ve srovnání se zeměmi jako jsou Spojené státy a Británie, které stojí výše v HDP, ale níž v HDI, čili nevyužívají tolik své bohatství ve prospěch lidu tolik, jak by mohly.

Takže jaký je rozdíl mezi Kubou a předními státy světa? Proč se rozhodla vydat víc z bohatství země na prosperitu lidí?  
Kubánská ekonomika, na rozdíl od kapitalistických zemí, není založena na soutěžení: jednoduše řečeno to je nezisková společnost. Neposuzuje bohatství podle toho kolik lidí je materiálně bohatých, ale podle toho, jak rovnoprávná je společnost. Mají lidé dobré vzdělání? Jsou zdraví? Mají jistotu zaměstnání a bydlení? Hrají aktivní roli v komunitě?

Kubánci jsou přesvědčeni, že k vytvoření rovnoprávnější společnosti by měli investovat své zdroje a bohatství do zvýšení prosperity celé společnosti – ne do vytváření zisku pro jednotlivce nebo velké podniky.

Právě tento přístup k ekonomice umožnil rozkvět kubánského zdravotnického a vzdělávacího systému. Když tohle Kuba dokázala dosáhnout s těmi málo zdroji, jež má, a tváří v tvář ekonomické blokádě, představte si změny společenské změny, jichž by nejbohatší země světa mohly dosáhnout, kdyby měly tentýž přístup k rozdělování zdrojů ve společnosti, kdyby prosperitu lidu kladly nad vytváření zisků soukromého sektoru. Takže proč nevidíme kubánský příklad rovnosti, zdravotní péče a vzdělání předhozený v našich sdělovacích prostředcích jako něco, o co máme usilovat? Jedinou odpovědí je pokračující agrese Spojených států vůči Kubě. Bushova vláda označila Kubu za součást „osy zla“, a americké hanobení a napadání Kuby pokračuje a to, že by Obama blokádu odstranil, se zdá stejně nepravděpodobné jako jindy.

Skutečnou hrozbou, již Kuba představuje, je, že vzdoruje nadvládě a zdůvodnění kapitalistických hodnot soutěže a individualismu. Globální neoliberalismus vyžaduje volný obchod a neregulované trhy k vytváření větších zisků a většího bohatství pro několik. Neoliberální ekonomiky jsou založeny na soutěži, a v každé soutěži jsou vítězové a poražení. Kvůli tomu neoliberalismus nemůže poskytnout rovnoprávnou společnost. Nemůže dosáhnout celosvětového míru, nemůže celosvětově odstranit hlad, nemůže poskytnout skutečná a trvalá vyřešení ekonomické krize a nemůže vyřešit problém ničení životního prostředí. Zdraví považuje za něco, co je ke koupi a na prodej. Zdravotní péče je teď po celém světě privatizována, a nám se tvrdí, že to je jediná volba. Dělníci jsou všude předmětem neregulovaného trhu, což znamená, že neexistuje jistota zaměstnání, bez ohledu na to, zda pracujete v zákaznickém telefonním středisku v Derry nebo v továrně ve Spojených státech: vaše zaměstnání lze okamžitě přehodit na druhý konec světa.

Vlády a sdělovací prostředky nám říkají, že tak se zkrátka věci mají, že takhle svět zkrátka funguje, a že bychom to měli přijmout. A právě tady Kuba představuje skutečné nebezpečí.

Kuba představuje praktickou a hmatatelnou alternativu: ukazuje jiný přístup k poskytování zdravotní péče, takový, jaký ukazuje, že to je právo i prostředek k lidské důstojnosti, nikoli zboží, s nímž se dá vytvářet zisk, o nějž se nemusíte dělit. Je podpořený odlišným přístupem k fungování ekonomiky, takovým, jenž se pokouší poskytnout bohatství všem, a ne jen několika. Na Kubě existuje chudoba; ale kubánská společnost ji nepřijímá jako nevyhnutelnou, neobviňuje z ní ty nejslabší ve společnosti naznačováním, že jsou líní nebo sobečtí, a aktivně se snaží řešit problémy, před nimiž stojí, tak, že raději povzbuzuje kolektivní hodnoty a zodpovědnost než individualismus a růst spotřeby.

Vzhledem k ubohému stavu našich zdravotních služeb, neměli bychom se podívat na úspěchy Kuby? Vzhledem k pokračující ekonomické krizi, neměli bychom přemýšlet o jiném přístupu k tomu, jak provozovat naši ekonomiku a rozdělovat si naše zdroje? Je důležité pro všechny dělníky, zvlášť pro mladé dělníky, kteří budou zanecháni, aby se vyrovnali s ekonomickým bincem, vzniklým v posledních desetiletích, aby se daleko široko rozhlíželi po alternativách a řešeních. Je velmi důležité, že ukazujeme kubánskou zkušenost tolika lidem, kolika jen můžeme. Měli bychom tlačit na naše zvolené zástupce, aby sledovali politiku, jaká pomůže oživit lepší vztahy a odmítnout agresivní postoj, zaujímaný Spojenými státy.

Socialist Voice, KS Irska, listopad 2012 (překlad Vladimír Sedláček)