Komunizmus je možná mrtvý, ale zcela nepochybně ne dost

… říká dopisovatel britského deníku The Guardian Seumas Milne. Spor o historii odráží odhodlanost dokázat, že se žádná politická alternativa nemůže měřit s novým globálním kapitalizmem

Patnáct let poté, co byl komunizmus oficiálně prohlášen za mrtvý, se zdá, že jeho strašidlo opět obchází Evropou. Minulý měsíc (leden 2006, pozn.překl.) rada evropského parlamentního shromáždění odhlasovala odsoudit „zločiny totalitních komunistických režimů“, spojujíc je s nacizmem a stěžujíc si, že komunistické strany jsou stále „v některých zemích legální a aktivní“. Nyní Goran Lindblad, konzervativní švédský poslanec Evropského parlamentu, autor rezoluce, chce jít dál. Požadavek, aby evropští ministři zahájili celokontinentální antikomunistickou kampaň – včetně revizí školních učebnic, oficiálních významných výročí a muzeí – jen těsně nedostal potřebnou dvoutřetinovou většinu. Včera s prohlášením, že je potěšen prvním  mezinárodním odsouzením této „ďábelské ideologie“, Lindblad slíbil, že vrátí do Rady Evropy rozsáhlejší plány během několika měsíců.         

Pro svoji ideologickou ofenzívu si zvolil dobrý rok: je 50. výročí veřejného odsouzení Stalina Chruščovem a následného maďarského povstání, což bude nepochybně podnětem k další jizvě na komunistické minulosti. Rozhodným přepisováním historie od zhroucení Sovětského svazu byl položen dobrý základ, který se snažil vypodobnit komunistické vůdce 20. století jako monstra, která se ve své zvrhlosti vyrovnají Hitlerovi nebo jej dokonce překonávají – a komunizmus a fašizmus jsou zde vykresleny jako dvě největší zla krvavého období dějin. Posledním příspěvkem byla loňská čtenářsky úspěšná biografie Mao Ce-tunga od Jung Changa a Jona Hallidaye, náruživě vychvalovaná Georgem Bushem a odmítnutá čínskými odborníky jako „zpochybňující dějiny“ a „klamavá“.       

Paradoxně i když v Evropě nezůstala komunistická vláda kromě Moldávie (Milne přešel fakt, že v řecké části Kypru vládnou komunisté – AKEL – jako nejsilnější strana vládní koalice už třetí volební období, pozn.překl.), útoky, pokud k nim dojde, jsou během doby stále ostřejší. Klíč proč tomu tak je lze najít ve fantazírující Lindbladově zprávě, jež vedla k deklaraci Rady Evropy. Odsuzujíc třídní boj i společenské vlastnictví, Lindblad vysvětlil, že „odlišné prvky komunistické ideologie jako je rovnost nebo sociální spravedlnost stále klamou mnoho lidí“ a „jakýsi druh nostalgie po komunizmu je stále živý“. Skutečným problémem pro Lindblada a jeho pravicové spojence ve východní Evropě je asi to, že komunizmus není mrtvý dostatečně – a oni budou spokojeni teprve až mu vrazí kůl do srdce a pohřbí jej (jako upíra) o půlnoci na křižovatce.    

Módní snaha stavět na stejnou úroveň komunizmus a nacizmus je ve skutečnosti morální i historický nesmysl. Navzdory hrůzám Stalinova teroru neexistovala žádná sovětská Treblinka či Mauthausen, vyhlazovací tábory zřízené k vyvraždění miliónů. Sovětský svaz ani nezahájil nejničivější válku v dějinách za cenu více než padesáti miliónů životů – ve skutečnosti sehrál rozhodující úlohu při porážce německé válečné mašinérie. Lindblad a Rada Evropy přijali jako skutečnost nejdivočejší odhady těchto „zabitých komunistickými režimy“ (většinou z hladu) z ostře sporné Černé knihy komunizmu, která též podhodnocuje počet obětí, za které je zodpovědný Hitler. Skutečné údaje o obětech represí jsou dostatečně děsivé (mezi roky 1921 a 1953 bylo zaznamenáno 799 455 popravených, a v pracovních táborech dosáhl nejvyšší počet 2,5 miliónu lidí), bez zatažení do této ideologicky nabubřelé hry.  

Ale nic z toho v žádném případě nevysvětluje, proč by se někdo, kdo nostalgicky vzdychá po komunistických státech, měl radovat z návratu kapitalizmu. Převažující důvod nedává smysl toho, jak se komunistické režimy obnovily po roce 1956 nebo proč se západní lídři v šedesátých létech báli, že by mohl být kapitalistický svět předstižen. Přes všechny násilnosti a chyby komunizmus v Sovětském svazu, ve východní Evropě i jinde přinesl rychlou industrializaci, všeobecnou vzdělanost, jisté zaměstnání a obrovský přínos ve společenské i pohlavní rovnosti. Obsahoval ryzí idealizmus a oddanost, zachycené dokonce i v kritických filmech post-stalinské éry, jakým byl Wajdův Člověk z mramoru nebo Rybakovovy Děti Arbatu. Jeho existence pomohla přiblížit životní úroveň standardům západu, posílila protikoloniální hnutí a poskytla silnou protiváhu západní globální nadvládě.       

Bylo by snazší vzít odsouzení komunistického státu Radou Evropy vážně, pokud bychom uznali za vhodné obžalovat mnohem krvavější dokument evropského kolonializmu – který skončil teprve koncem 70. let. Byl to systém rasistického despotizmu, který ve Stalinových dobách ovládal svět. A zatímco existuje jen velmi vzácně spojitost mezi fašizmem a komunizmem, kolonializmus a nacizmus jsou těsně spjaty. Termíny jako Lebensraum a koncentrační tábor byly poprvé použity německým koloniálním režimem na jihovýchodě Afriky (dnešní Namibie), který se tu dopustil genocidy proti národům Herero a Nama a odkázal své ideje a osobnosti přímo nacistické straně.    

V důsledku belgické nucené práce a masového vraždění počátkem 20. století zemřelo kolem 10 miliónů Konžanů; desítky miliónů lidí zahynuly v nikoliv nezbytném nebo vynuceném hladomoru v Brity ovládané Indii; téměř milión Alžířanů zemřelo ve válce za nezávislost, zatímco teď zuří ve Francii spor kolem nového zákona, jenž požaduje po učitelích, aby o koloniální historii hovořili pozitivně. Srovnatelná zvěrstva byla prováděna všemi evropskými kolonialisty, ale v Radě Evropy nezaznělo ani slovo odsouzení – ani o vlivu evropského zasahování do třetího světa od dob dekolonizace. Podle všeho životy Evropanů jsou něčím víc.    

Většina politických tradic 20. století není bez krve na rukou, ale bitvy o historii jsou více o budoucnosti než o minulosti. Součástí momentálního nadšení v oficiálních západních kruzích pro tanec na hrobě komunizmu je nepochybně o vztazích s dnešním Ruskem a Čínou. Ale také se v něm odráží odhodlanost prokázat, že neexistuje alternativa ke dnešnímu globálnímu řádu – a že jakákoli snaha nějakou nalézt povede nutně k utrpení a krveprolití. S novým imperializmem, proti kterému je veden boj v muslimském světě a v Latinské Americe, rostou mezinárodní požadavky na sociální spravedlnost a jsou stále větší pochybnosti, zda krizi životního prostředí lze řešit uvnitř stávajícího společenského systému, poroste tlak na politické i společenské alternativy. Specifická forma společnosti utvořená komunistickými stranami 20. století se nebude nikdy opakovat. Ale je tu poučení, které je možné si vzít z jejích úspěchů stejně jako z jejích chyb.  

Seumas Milne, the Guardian (UK), čtvrtek 16. 2. 2006 (překlad z angličtiny Vladimír Sedláček)