Materialismus a katastrofismus (7)

10-plKritické zamyšlení nad sociálně filosofickými názory a metodologickými přístupy, které lze vystopovat v knihách a článcích profesora Jana Kellera 

Materialismus v pojetí dějin – nutná podmínka antikatastrofického vidění dějin

Pokusili jsme se pouze zběžně naznačit základní cíle minimálního programu hypotetické revolučně demokratické vlády, aby společenské změny, které zahájil mocenský státní převrat v listopadu 1989, nebyly ve svých důsledcích pouze „sametovou kontrarevolucí“, jež zrodila korupcí prolezlý mafiánský lumpenkapitalismus, nýbrž aby nabyly vskutku demokratické povahy, byť by šlo o demokracii spoutanou buržoazním sociálně ekonomickým a politickým rámcem, aby šlo o takové demokratizační změny, jež by se sice ubíraly cestou buržoazní svobody a buržoazního pokroku, v tendenci a historické vývojové perspektivě by však směřovaly k přerůstání buržoazně demokratické revoluce v revoluci socialistickou. A světonázorová optika tohoto zběžného pohledu opět naznačuje, jak aktuální a podnětné jsou pro radikálně levicové politické hnutí v současné etapě vývoje české polistopadové společnosti Leninovy myšlenky z období první buržoazně demokratické revoluce v carském Rusku, že „stupeň ekonomického vývoje Ruska (podmínka objektivní) a stupeň uvědomělosti a organizovanosti širokých mas proletariátu (podmínka subjektivní, nerozlučně spjatá s objektivní) nedovoluje ihned úplně osvobodit dělnickou třídu. Jen lidé, kteří vůbec nic neznají, mohou ignorovat buržoazní charakter probíhajícího demokratického převratu; jen ti největší optimisté mohou zapomínat, jak málo ještě dělnické masy vědí o cílech socialismu a o způsobech jeho uskutečnění. A my všichni jsme přesvědčeni, že osvobození dělníků může být dílem jen dělníků samých; bez uvědomělosti a organizovanosti mas, bez jejich přípravy a výchovy otevřeným třídním bojem proti veškeré buržoazii nemůže být o socialistické revoluci ani řeči.“70
Stupeň ekonomického rozvoje české novokapitalistické společnosti a stupeň uvědomělosti a organizovanosti mas českého proletariátu také nedovoluje ihned a úplně osvobodit dělnickou třídu. Musíme dokonce trpce konstatovat, že masy českých dělníků – jakož i dělnické masy jiných zemí, v nichž se zhroutily a rozpadly výrobní vztahy i politický systém stalinského modelu socialismu – vědí v současnosti nejen velice málo o cílech socialismu, ale především nechápou, že právě rozvíjení hospodářské demokracie v lůně kapitalismu otevírá perspektivu k překonání funkčnosti kapitalistického soukromého vlastnictví coby hybné síly rozvoje výrobních sil a sociálně ekonomického osvobození dělnické třídy. Morální a politickou odpovědnost za to opět nesou dvě nejpočetnější a největší levicové strany, jejichž spolupráce by měla utvářet politický půdorys oné předpokládané revolučně demokratické vládní moci: zkoumání ekonomické demokracie, jež by měla být, jak jsme ukázali, hlavním článkem jak procesu radikální demokratizace sociálního státu, tak především revoluční přeměny kapitalismu v socialismus, znovu ukazuje, jak málo zatím odpovídá ideologie a politika sociálně demokratické i komunistické strany potřebám a výzvám doby – zvláště teoretici socialistické revoluce, kteří se v komunistické straně hlásí k „marxismu-leninismu“, by mohli a měli pochopit, že kognitariární proletariát se revolučně neguje jako proletariát formováním samosprávných vlastnických a podnikatelských celků a třída samosprávných vlastníků, jež takto v zárodečné formě vzniká v nitru kapitalistické třídně sociální organizace společnosti, představuje subjekt přímého a bezprostředního průlomu do systému kapitalistického vykořisťování, což výrazně modifikuje marxistické pojetí revoluční společenské úlohy dělnické třídy i socialistické revoluce v celku.
Zkoumání zákonitostí procesu utváření třídního socialistického vědomí dělnické třídy nás přivádí k závěru, že v soudobém „postmoderním“ a postindustriálním kapitalismu představuje i Leninův model příliš úzký rámec pro vnášení revoluční socialistické ideologie do řad dělníků. V současné vývojové etapě kapitalistické společenské formace, v níž se konkrétní živá všeobecná (vědecká i umělecká) práce stává přímo a bezprostředně produktivní pro kapitál, se ukazuje, že klíčovou úlohu pro utváření třídního socialistického uvědomění příslušníků dělnické třídy má revoluční sociálně ekonomická praxe třídy samosprávných vlastníků, jejímž nástrojem a podřízeným momentem je revolučně kritická politická praxe, revoluční politický boj za radikálně, revolučně demokratickou podobu národního a nadnárodního sociálního státu, rozvíjení struktur a mechanismů nového, samosprávného pojetí socialismu. Pokusili jsme se naznačit, že strategická hodnotová a programová orientace na samosprávný socialismus se musí promítnout do dlouhodobé strategie i momentální taktiky, do každodenní politické aktivity komunistické strany, chce-li být stranou opravdu radikálně levicovou: není možné se ukolébávat myšlenkou, že „budoucnost nám neuteče“ a že „konečný cíl není nic, hnutí je vše“, jako tomu bylo u většiny sociálně demokratických stran druhé Internacionály. Není také do nekonečna možné mluvit v programu o samosprávě a zároveň orientovat každodenní praktickou politiku, agitaci a propagandu na obnovení státního vlastnictví řídícího aparátu, jak tomu bylo v předlistopadovém socialismu – vždyť prý samospráva není nic jiného než „cochcárna“ a je na ni „stejně času dost až ve vlastním komunismu“. Zdrojem pravicového oportunismu v komunistickém hnutí v soudobé epoše globalizovaného kapitalismu – pravicového oportunismu a likvidátorství, které se ovšem halí do ultralevicových frází a mávají rudým, revolučním praporem! – jsou totiž právě schémata a stereotypy ortodoxně stalinské (či neostalinské) ideologie bývalé vládnoucí třídy řídícího aparátu reálného socialismu, neboť jde o třídu nejenom již dávno reakční, nýbrž především zaniklou, třídou, u níž již byly definitivně vytrhány sociálně ekonomické kořeny jejího společenského bytí. Bývalé vládnoucí třídě řídícího aparátu stalinského modelu socialismu se totiž přihodilo přesně totéž, co se kdysi stalo pravicově oportunistické druhé Internacionále, jak o tom svého času psala Rosa Luxemburgová: stala se páchnoucí mrtvolou a spolu s tím, jak přestala být třídou pokrokovou a revoluční a stala se objektivně třídním spojencem vládnoucí mafiánské lumpenburžoazie, shnila a zbankrotovala i stalinsko-neostalinská ideologie. 71

Pokusil jsem se také nastínit, že ideově teoretická a metodologická východiska konceptu postindustriálního kapitalismu, v němž se přechod od odstupňované sociální nerovnosti k naprosté příjmové a majetkové nesouměřitelnosti mezi třemi „sociálními světy“ (neboli třemi základními majetkovými, příjmovými i mocenskými třídami dle sociálně stratifikační teorie) zrcadlí a zračí jako neodvratný tragický osud, neumožňují odhalit možnosti, které pro revolučně demokratickou filosofii i politickou strategii a taktiku odkrývá zkoumání materialistické dialektiky procesu přeměny konkrétní živé všeobecné práce kognitariárního proletariátu v základní společenskou výrobní sílu a zdroj nadvýrobku, procesu výroby kognitariárního zisku a kapitálových investičních operací kognitariárního kapitálu. Je známo, že ruští machisté Bogdanov, Bazarov, Berman, Gorkij, Lunačarskij atd. byli členy bolševického křídla ruské sociálně demokratické strany a neméně nadšenými, obětavými revolucionáři jako Lenin, a přesto (či spíše právě proto) podrobil Lenin jejich subjektivně idealistické a agnostické názory, podle nichž je například smyslová představa vně nás existující skutečnost, a kteří se snažili – ze svého zajisté upřímného revolučního socialistického politického přesvědčení – vytvořit empiriokritickou pojmovou konstrukci jakési socialistické formy náboženství, v němž bude „člověk člověku bohem“, nemilosrdné a zdrcující kritice. Evald Iljenkov uvádí v této souvislosti slova Maxima Gorkého, jenž se snažil usmířit Lenina s Bogdanovem a Lunačarským, neboť nemohl pochopit žár Leninovy filosofické nesmiřitelnosti v postoji vůči ruským machistům a byl zarmoucen, že ke smíření nedošlo: „Je to možné kvůli filosofickým slovíčkům „substance“, „hmota“, „komplexy elementů“? Je to možné … že kvůli tomuhle stojí za to rozbít přátelství? To je bohohledačství … Cožpak Anatolij Vasiljevič opravdu vzývá starého boha? Vždyť ho chápe jako Benedikt Spinoza, je to jen slovíčko. A tímto slovíčkem nemyslí církevní autoritu. Hledá a vytváří vysoce mravní ideál nového člověka, chce zušlechtit revoluci vysoce mravními hodnotami, aby se nedopustila nějakých hloupostí a krutostí, a takováto slovíčka jsou našemu ruskému mužikovi či proletáři – bývalému mužikovi pochopitelnější a bližší… Nemůže přece číst Spinozu. I když by to pro něj bylo tak užitečné. Zbytečné, zbytečné Vladimíre Iljiči. A nevhodné …“72
Jenomže se nedalo nic jiného dělat, boj byl nevyhnutelný: bolševik Lenin musel vystoupit proti bolševikovi Bogdanovovi, nepříteli politického oportunismu a svému spolubojovníku v otázkách politické taktiky proti teoretickému vůdci menševického křídla ruské sociální demokracie Plechanovovi, aby nepokrytě ukázal, že v oblasti filosofie stojí Bogdanov na stejných pozicích jako Plechanov, uznávaná hlava menševické frakce, a že dělící a spojovací čáry probíhají v oblasti filosofických otázek zcela jinde než tam, kde se dělí názory na čistě politické otázky, na problémy strategie taktiky revolučního boje, i když spojení, a to velmi hluboké mezi nimi existuje a je nezbytné brát ho v úvahu, zvláště z hlediska vývojových perspektiv revolučního hnutí. „Jaképak zde může být „smíření“, milý Alexeji Maximiči?“, psal Lenin v odpověď Gorkému. „Odpusťte, ale je směšné vůbec se o něčem takovém zmiňovat. Boj je absolutně nevyhnutelný … Vždyť je to bída, je to tragédie, jestliže i vy, velký umělec a chytrý člověk, jste dosud nepochopil, do jakého bláta sami lezou – a táhnou za sebou lidi – všichni tito bohostrůjcové, empiriokritici, empiriomonisté, empiriosymbolisté! Je tak těžké pochopit, že za vším tím množstvím jejich vznešených frází stojí v celé své výši strašná postava mezinárodního měšťáctva s jeho „komplexem idejí“, vyplývajícím z otupujícího útisku člověka, z vnějšího prostředí a z třídního útisku? Cožpak není zřejmé, že tento „komplex idejí“, ať je vyjádřen jakýmikoli krásnými slovy, byl a zůstane nevyjádřitelnou hanebností, hnusnou ideovou mrtvolou, nejnebezpečnější ničemností, nejhnusnější „infekcí“?! A vy mě chcete přemluvit ke spolupráci s lidmi, kteří takové věci hlásají. Raději se dám rozčtvrtit.“73
Dnes, na začátku jedenadvacátého století, jsou různé názorové proudy a politické směry levicové části politického spektra společnosti v daleko horší situaci, než byla ruská sociální demokracie v době, kdy opadala vlna první ruské buržoazně demokratické revoluce a Lenin psal „Materialismus a empiriokriticismus“. A není divu, vždyť porážka prvního historického pokusu o socialismus, rozpad a zhroucení vlastnické a mocenské struktury reálně existujícího předlistopadového socialismu zasadily radikálně (ale i reformně) levicové ideologii a politice daleko větší ránu než neúspěch prvního pokusu svrhnout carské samoděržaví a soudobý globalizovaný kapitalismus je také pro levici mnohem silnějším protivníkem, než byla tupá carská absolutistická monarchie, jejíž prohnilé základy se ostatně zhroutily o několik let později v únoru roku 1917 v průběhu necelého týdne. V dnešní době se na levicové scéně jedni utápějí v primitivním antikomunismu, druzí si chtějí hrát na ideový a politický předvoj revolučního proletariátu, třetí pragmaticky odmítají jakékoli (prý „utopické“) vize budoucnosti, a některé „krásné duše“ píší články, vydávají knihy a organizují vědecké konference „o tom, co přijde po kapitalismu“, ačkoliv sytému globalizovaného kapitalistického vykořisťování dosud nespadl z hlavy jediný vlas. V této konkrétně historické situaci vede gnoseologický povrchní, plochý empirismus, jenž se v sociologickém bádání manifestuje doktrínami, které na sociální strukturaci a společenský rozvoj nazírají světonázorovou kategoriální optikou příjmového a majetkového rozvrstvení a antidialekticky tak negují rozdíl mezi technickoekonomickou a sociálně ekonomickou dělbou práce, profesními a vlastnickými rolemi, čili mezi profesně zaměstnaneckou a třídně sociální diferenciací – podobně, jako je tomu v přírodních vědách – ke stejně plytkému a povrchnímu mysticismu, jenž se ovšem v tomto případě opájí katastrofickým viděním perspektiv historického vývoje lidské společnosti, čímž ideovému ani organizačnímu sjednocování levice příliš nepomáhá, ba naopak se ocitá blízko oněch myšlenkových proudů filosofie dějin, které nás rádoby moudře a hlubokomyslně poučují, že není dobré měnit svět sociální revolucí, neboť ta prý vždycky způsobuje větší sociální zlo, než bylo to, proti němuž revoluční hnutí původně vystoupilo.

Odkaz na citovanou literaturu, poznámky

1) Viz Keller, J.: Tři sociální světy; SLON, Praha 2010, například str. 168-172.
2) Tamtéž, str. 171.
3) Viz tamtéž, například str. 190-191, respektive 89-90 či 108-109 atd.
4) Viz tamtéž, kupříkladu str. 22-23, 89-102 a další.
5) Viz tamtéž, str. 89.
6) Tamtéž, str. 95.
7) Tamtéž, str. 9.
8) Viz tamtéž, str. 156-158.
9) Viz tamtéž, například str. 162.
10) Viz tamtéž, str. 147, popřípadě str. 169.
11) Viz tamtéž, str. 99-100.
12) Viz tamtéž, str. 136-137.
13) Viz tamtéž, str. 143.
14) Viz tamtéž, str. 145.
15) Tamtéž, str. 117.
16) Viz tamtéž, str. 122-123.
17) Tamtéž, str. 123.
18) Viz tamtéž, str. 174-183.
19) Viz tamtéž, str. 173.
20) Viz tamtéž, str. 191.
21) Viz tamtéž.
22) Tamtéž, str. 173-174.
23) Lenin, V. I.: Co dělat?; Svoboda, Praha 1978, str. 112.
24) Tamtéž.
25) Tamtéž.
26) Marx, K. – Engels, F.: Svatá rodina, Sebrané spisy sv. 2; SNPL, Praha 1957, str. 57.
27) Marx, K.: Bída filosofie, Sebrané spisy sv. 4; SNPL, Praha 1958, str. 148.
28) O rozdílu mezi produktivní a neproduktivní prací pro kapitál viz Marx, K.: Teorie o nadhodnotě I.; SNPL, Praha 1958, například str. 151-182, str. 395-422.
29) Marx, K. – Engels, F.: Manifest Komunistické strany, Sebrané spisy sv. 4; SNPL, Praha 1958, str. 450.
30) O tom, že profesní struktura zrcadlí nejenom výrobně technickou podobu pracovní činnosti, nýbrž se utváří právě nad technicko-ekonomickými vztahy, a tudíž zahrnuje i určité druhotné a odvozené souvislosti profesně technického charakteru živé konkrétní práce, jež spočívají ve mzdovém ohodnocení práce, reálném finančním příjmu a materiálním životním standardu, z čehož mimo jiné plyne, že tradeunionistické vědomí je určitou syntézou oné stránky vědomí utvářející se v tradeunionistickém ekonomickém boji, která odráží pouze určité profesně stavovské začlenění dělníků, a buržoazní ideologie – viz Heller, J.: Některé problémy stavu vědomí pracujících za socialismu; neopublikovaná práce, str. 15-25. Podobně viz Heller, J.: K sociologickému vymezení kategorie „běžné vědomí“; neopublikovaná práce, str. 4-14. Oba články vznikly již v předlistopadovém období a vskutku mi není známo, zda vůbec či kdy a kde byly publikovány.
31) Viz Keller, J.: Tři sociální světy, str. 13-61. Velmi působivá je například pasáž, v níž profesor Keller přesvědčivě dokazuje, že k síťovým organizačním strukturám systému řízení umožňuje nadnárodním kapitalistickým firmám umocnit a výrazně zefektivnit proces výroby nadhodnoty (viz str. 28-33) ; přímo skvělá je kapitola „Proměna ekonomiky v odvětví finančnictví“, v níž se čtenář dozvídá, jak vlastně funguje „perpetuum mobile“ kapitálových investičních operací parazitního spekulativního finančního kapitálu, vyvolávajících „bubliny“ na finančních trzích (viz str. 35-40) .
32) Viz tamtéž, str. 137.
33) Tamtéž, str. 198-199. Když spatřil světlo světa programový dokument KSČM „Socialismus pro 21. století“, požádali údajně jeho autoři – kromě celé řady dalších filosofů, ekonomů, sociologů, politologů atd. – i profesora Jana Kellera, aby jakožto známý a vysoce uznávaný levicový teoretik napsal o „S 21“ krátkou recenzi, což prý profesor Keller odmítl, jelikož dle jeho názoru se levicové politické strany údajně nemají zaměřovat na nějaké sociálně utopické vize do vzdálené budoucnosti, ale mají se strategicky orientovat na obranu a zachování sociálního státu. Kouzelně paradoxní na této myšlence je ovšem to, že je inspirována stejnou logikou metafyzického, antidialektického uvažování, jako je tomu u názorů sympatických jinochů ze Svazu mladých komunistů Československa: hoši z SMKČ odmítají hájit sociální stát, jelikož „je to vlastně obrana kapitalismu“, a současně prohlašují, že vize socialismu pro jedenadvacáté století musí spočívat v návratu ke stalinskému modelu socialismu v jeho ortodoxní podobě před 20. sjezdem KSSS, neboť žádný jiný socialismus reálně existovat a fungovat nemůže; profesor Keller zcela zjevně odmítá stalinský model socialismu, protože je ale také, jak se zdá, přesvědčen, že žádný jiný typ socialismu, než byl ten předlistopadový, který byl založen na státně byrokratickém vlastnictví, existovat a fungovat nemůže, prohlašuje, že levicová politika nemůže strategicky usilovat o nic jiného, než je „zachování sociálního státu a posílení veřejného sektoru“, čili o to, aby kapitalismus opět získal „lidštější tvář“. Musím poctivě přiznat, že v této přímé a bezprostřední podobě, jak ji uvádím, jsem páně Kellerovo odmítnutí napsat recenzi na „S 21“ nikde (kupříkladu na internetu, v novinách, nějakém časopise atd.)  nenalezl, v myšlenkovém kontextu citátu, jejž uvádím v tomto odkazu, je však na první pohled zdánlivě nesmyslné, zcela antidialektické kladení vize budoucnosti proti „konkrétním projektům každodenní, drobné politické práce“ docela srozumitelné.
34) Viz Keller, J. – Schnur, P.: Střední vrstvy. Německá realita a české iluze. Jedná se o článek, jenž se objevil 7. 9. 2010 na Britských listech a lze ho tak dohledat na internetovém serveru www.blisty.cz.
35) Tak to alespoň uvádí článek „Střední vrstvy bojují za elitu, ač je ona deklasuje“, který jsem si stáhl z webové stránky www.halonoviny.cz a Haló noviny jej uveřejnily 24. 5. 2010.
36) Marx, K.: Kapitál III-2; SNPL, Praha 1956, str. 366. Podobně viz tamtéž, str. 371.
37) I profesor Keller ve své publikaci Tři sociální světy mluví kupříkladu o tom, že v postindustriální“ společnosti střední vrstvy úporně hájí zájmy elit, přestože jsou ve velké míře konáním nejvyšších vrstev deklasovány mezi nejnižší vrstvy společnosti. V situaci, kdy selhávají ochranné mechanismy sociálního státu a výrazně roste počet nezaslouženě chudých, stále přežívá mezi příslušníky středních vrstev názor, že jde o osobní selhání: výčitky, které lidé ze středních vrstev směřují vůči chudým, připomínají ospravedlňování loupežného vraha, že si oběť loupežného přepadení může za svůj osud vlastně sama, vždyť kdyby se nebránila a nechala se „pokojně“ okrást, mohla dále žít; i Rodion Raskolnikov rozvíjí v románu Fjodora Michajloviče Dostojevského „Zločin a trest“ hlubokomyslné filosofické úvahy o tom, že když zavraždí starou lichvářku, vykoná v podstatě záslužný čin ve prospěch obecného blaha, čímž se vlastně stylizuje do role Nietscheho „nadčlověka“ stojícího mimo dobro a zlo. (Viz již připomínaný článek, který uveřejnily Haló noviny 24. 5. 2010 – ten ovšem samozřejmě nemluví ani o ideologii loupežných vrahů, ani filosofickém světonázoru Rodiona Raskolnikova) .
38) Hradil, J.: Soumrak sociální demokracie? – stať, kterou uveřejnily internetové Britské listy 7. 6. 2010.
39) Pirk, J.: Jsem zase pyšný, že jsem Čech; deník Právo z 2. 6. 2010, str. 6.
40) Lenin, V. I.: Co dělat?, v citovaném českém vydání str. 148-149.
41) Tamtéž, str. 157.
42) Tamtéž, str. 120-121.
43) Tamtéž, str. 162.
44) Tamtéž, str. 148.
45) Tamtéž, str. 149.
46) Zmínku o „uzurpační strategii“ dělnického hnutí, kterou lze údajně nazvat „solidarismus“, je možné nalézt v publikaci profesora Kellera o naprosté a prohlubující se sociální nesouměřitelnosti ve třech sociálních světech, a to na stránkách 136-137. „Strategie uzurpace“ má kromě jiného spočívat v úsilí dělníků vyvlastnit dominantní vládnoucí buržoazní třídu, zbavit ji státní politické moci a sami si hospodářskou i politickou moc přivlastnit, což je ale lež (či možná, přesněji řečeno, polopravda), typická pro buržoazní sociologické teorie, neboť proletariát neusiluje o zvěčnění svého třídního panství, ale o překonání třídní dělby společenské práce.
47) Lenin, V. I.: Co dělat?, str. 136.
48) Lenin, V. I.: Krok vpřed, dva kroky vzad, Vybrané spisy sv. 1; Svoboda, Praha 1975, str. 682.
49) Tamtéž, str. 615.
50) Viz Heller, J.: Některé problémy stavu vědomí pracujících za socialismu, citovaná práce str. 20-24. Srovnej též Heller, J.: K sociologickému vymezení kategorie „běžné vědomí“, citovaná práce str. 7-9.
51) Osvěžit znalost těchto myšlenek z Dějin VKS(b)  – viz Dějiny Všesvazové komunistické strany (bolševiků), stručný výklad; Svoboda, Praha 1950, str. 52 by si měli zvláště soudruzi, kteří náleží v KSČM k tak zvanému marxisticko-leninskému názorovému proudu, řečeno jinými slovy, hlásí se k ortodoxní verzi sociálně mytologické ideologie vládnoucí třídy řídícího aparátu stalinského modelu socialismu a do dneška nejsou schopni pochopit, že předlistopadová KSČ ztratila v sedmdesátých a osmdesátých letech s konečnou platností spojení s dělnickou třídou, pozbyla její důvěry a podpory právě v důsledku toho, že vlastnická subjektivita třídy řídícího aparátu se nestala dílčí a podřízenou součástí vlastnické subjektivity dělnické třídy, dělnická třída tak nebyla skutečným subjektem společenského rozvoje, neměla reálnou vedoucí úlohu při rozvíjení reálně socialistických výrobních vztahů, a tudíž byla pouze formálně vládnoucí třídou předlistopadového typu socialismu, o čemž se dělníci každodenně přesvědčovali na základě svých praktických zkušeností. Dělníci z ČKD Praha vypískali v listopadu 1989 během mítinku tehdejšího prvního tajemníka městského výboru KSČ v Praze Miroslava Štěpána a tato událost symbolicky předznamenala historickou politickou porážku komunistické strany v důsledku listopadového kontrarevolučního mocenského státního převratu, načež počal vážený soudruh Štěpán prohlašovat, že „československá dělnická třída zradila komunistickou stranu a socialismus“. Od vážených soudruhů Miroslava Štěpána či Jana Fojtíka nelze zajisté čekat, že by se dokázali rozejít s ideologií své třídy, dospět k poznání, že příčina oné historické porážky spočívala v nich, ve svérázné, neúplně a nedokonale společenské sociálně ekonomické – a tím i revoluční dějinotvorné – subjektivitě třídy, k níž oba vážení soudruzi ráčili náležet, avšak alespoň mladí sympatičtí jinoši ze Svazu mladých komunistů Československa, kteří by nesmírně rádi tvořili řídící aparát komunistické strany coby ideový a politický předvoj revolučního proletariátu, by snad mohli nahlédnout, že oživování kultu Stalina a ortodoxní formy stalinistické ideologie obnovení vzájemné důvěry a spojení mezi komunistickou stranou a dělnickou třídou příliš nepomůže.
52) Lenin, V. I.: Krok vpřed, dva kroky vzad, citované vydání str. 534-535. Zcela na okraj poznamenávám, že i když Lenin vedl s Martovem na druhém sjezdu ruských sociálních demokratů do krajnosti vyostřené, zásadní teoretické spory, i když se Martov zcela otevřeně na sjezdu projevil coby zosobnění a vůdce oportunistického menševického křídla ruské sociálně demokratické strany, jeho názory odrážely a vyjadřovaly individualistický „panský anarchismus“ buržoazní inteligence, jež se nechce podřídit proletářské stranické kázni a organizaci, přesto Lenin stále nazývá Martova soudruhem. Lenin v žádném případě nechtěl Martova a další představitele menševického křídla jakýmkoli způsobem urážet, nevedl proti němu osobní útoky, neboť byl v té době přesvědčen, že kvůli rozdílným politickým postojům není v žádném případě nutné rozštěpit stranu, že názorové rozdíly, odstíny a neshody, které se na sjezdu objevily, by v žádném případě neměly vést k rozkolu strany, bránit, aby se po sjezdu představitelé většiny i menšiny společně podíleli na revoluční propagandistické a agitační politické práci v proletářských masách za situace, kdy v carském Rusku dozrávají podmínky demokratické revoluce (viz str. 617-623) – je známo, že k organizačnímu rozkolu mezi bolševickým a menševickým křídlem v ruské sociálně demokratické straně došlo až na pražské konferenci v roce 1912. Pozornému čtenáři Leninova pojednání o vývoji v ruské sociálně demokratické straně na druhém sjezdu a po jeho skončení také zajisté neujde, že Lenin se na druhém sjezdu ruských sociálních demokratů názorově rozcházel také se Lvem Trockým, jenž náležel k centristickému názorovému proudu ve straně, avšak Lenin nehovoří o Trockém na stránkách své knihy v žádném případě s takovou žlučovitou nenávistí, jež tryská skoro od první stránky ze stručného výkladu Dějin Všesvazové komunistické strany (bolševiků) . O momentech, jež charakterizují principy organizační výstavby marxistické revoluční strany, podává celkový obraz právě Leninova kniha Krok vpřed, dva kroky vzad – viz Lenin, V. I.: Krok vpřed, dva kroky vzad, citované vydání str. 477-691.
53) Viz Lenin, V. I.: Co dělat?, str. 104-248.
54) Viz Marcuse, H.: Jednorozměrný člověk; Naše vojsko, Praha 1991, str. 29-108.
55) Marx, K.: Rukopisy „Grundrisse“ II.; Svoboda, Praha 1974, str. 343.
56)  Kognitariární proletariát není žádnou „spekulativní pojmovou konstrukcí“. S tímto pojmem (a jeho různými modifikacemi – „kybertariát“, „tvořivá třída“ atd.)  pracuje kupříkladu Richard Barbrook ve studii The Class of the New; práce stažená z internetové stránky www.theclassofthenew.net, například str. 7-9, 15-48, 93-104.
57) Viz Marx, K.: Ekonomicko-filozofické rukopisy z roku 1844, str. 74-88. Tento druh soukromovlastnické subjektivity je pozoruhodný zvláště v souvislosti s poznámkou v „Německé ideologii“, podle níž „dělba práce a soukromé vlastnictví jsou ostatně totožné výrazy – v prvním se vzhledem k činnosti vyslovuje totéž, co se v druhém vyslovuje vzhledem k produktu činnosti.“ (Marx, K. – Engels, F.: Německá ideologie, Sebrané spisy sv. 3.; SNPL, Praha 1958, str. 46) .
58) Viz Keller, J.: Tři sociální světy, citované vydání str. 27-33.
59) Sytém reálného kapitalismu dokázal v epoše soupeření dvou protikladných sociálně ekonomických soustav zvítězit nad systémem reálného socialismu kromě jiného právě v oblasti ekonomické a politické integrace, jelikož předlistopadový typ socialismu sice sáhodlouze a květnatě hovořil o internacionalizaci výroby a výrobních sil, nedokázal však pozitivně vyřešit rozpor mezi pokračujícím zespolečenšťováním práce a výroby a národně státní formou reálně socialistického společenského přivlastňování, a proto reálně socialistický sociální stát, jenž měl na rozdíl od „demokratického“ buržoazního sociálního státu, představovaného například švédským modelem socialismu, „totalitní“ mocensko-politický obsah, vývojově ustrnul na úrovni národního sociálního státu, nedokázal zplodit sobě vlastní funkční integrační vlastnické a mocenské struktury, jež by dělaly reálně socialistickou světovou soustavu vskutku hospodářsky a politicky integrovaným socialistickým společenstvím: tím se názorně projevila neúplně a nedokonale společenská vlastnická subjektivita, a tedy i revoluční dějinotvorná úloha vládnoucí třídy řídícího aparátu předlistopadového modelu socialistického zespolečenštění výrobních prostředků – což dále názorně dokládá, že nový pokus o revoluční průlom do systému kapitalistických ekonomických a politických vztahů nemůže spočívat v návratu ke stalinskému modelu socialismu, čili že každé takové usilování o návrat k systému, v němž je rubem pouze celotřídní, jen celospolečenské vlastnické subjektivity zveličování lokální vlastnické funkce pracovníků řídícího aparátu, sehrává objektivně naprosto reakční společenskou úlohu.
60) Viz Keller, J.:Tři sociální světy, například str. 40.
61) Tamtéž, str. 50.
62) Profesor Keller hovoří ve svém sociologickém pojednání o rostoucí příjmové a majetkové nesouměřitelnosti tří sociálních světů v postindustriální kapitalistické společnosti o tom, že „marxismus přičítá schopnost tvořit nadhodnotu jen (nezaplacené) práci dělníka. Zisk kapitalistů však nemusí plynout pouze odtud. Ve společnosti, ve které spotřeba získává prim nad produkcí, rostou možnosti zvyšovat zisk manipulací s cenami zboží. V tomto smyslu mohou být vykořisťováni i zákazníci.“ (Keller, J.: Tři sociální světy, citované vydání str. 138, poznámka pod čarou číslo 179). Na první pohled se zdá, že pro korupční sociálně ekonomickou praxi platí, že cena vyráběného zboží a poskytovaných služeb, cena, jež je výslednicí hodnototvorného výrobního procesu, jejž ovládá „národní“ monopolní a outsiderský kapitál a kterou ovlivňuje korupční jednání, se utváří coby nominální přirážka nad jejich hodnotou, jež se rovná provizi špičkových politiků a nejvyšších státních úředníků, čili že korupční podnikatelské chování se opravdu vymyká účinkování zákona hodnoty. Ve skutečnosti zahrnuje hodnota vyráběného zboží a poskytovaných služeb i daň ze zisku a odvody do systému sociálního pojištění, které do státního rozpočtu odvádí daný kapitálový subjekt, v tomto případě tedy „národní“ kapitalista-outsider. Cena vyráběného zboží a poskytovaných služeb, jejichž zákazníkem je stát, se rovná ceně stejných výrobků a služeb, které si kupují a za něž platí běžné tržní vlastnické subjekty. Z toho plyne, že kapitáloví investoři, kteří disponují možností daňových úniků, získávají tak vlastně monopol nízkých výrobních nákladů, a tak se formuje rozdíl mezi kapitalisty-monopolisty a kapitalisty-outsidery v rámci „národní“ buržoazie: provize pro špičkové politiky a nejvyšší státní úředníky vytváří svého druhu „korupční rentu“, jež je součástí naznačeným způsobem vznikajícího monopolního zisku.
Teze, podle níž mohou být vykořisťováni nejenom přímí a bezprostřední výrobci, jimiž jsou například tradiční industriální či postindustriální kognitariární proletáři, nýbrž i zákazníci, (profesor Keller není jejím autorem, ve svém pojednání ji přebírá od jiného autora, na jehož studii se v uvedené poznámce pod čarou odvolává, ale, jak se zdá, s ní souhlasí) je naprostý nesmysl, neboť marxistická pracovní teorie hodnoty dokázala, že vykořisťování není nic jiného než tvorba nadhodnoty a že tedy nadhodnota vzniká ve výrobě, nikoli v oběhu a směně zboží. A již klasikové pracovní teorie hodnoty svého času ukázali, že s možnostmi zvyšovat zisk pomocí manipulace s cenami zboží – což je řečeno velice jemně a ohleduplně, přesnější by bylo mluvit jednoduše o zvyšování zisku okrádáním zákazníků – to není tak jednoduché, jelikož to, co získá jeden, ztratí druhý a naopak, takže v celkovém souhrnu nula od nuly pojde; klasická pracovní teorie hodnoty tak vyvrátila názory merkantilistů, podle nichž nadprodukt neboli společenské bohatství vzniká ve sféře oběhu a směny zboží z rozdílu mezi nákupní a prodejní cenou zboží čili z obchodníkovy marže. A myšlenka o společnosti, v níž spotřeba získává primát nad výrobou, je zajisté tak hluboká, že ji prostě nejsem schopen pochopit.
63) Viz Marx, K.: Kapitál III-1; Svoboda, Praha 1989, například str. 309-323.
64) Viz tamtéž, str. 269. Marxova myšlenka zní doslovně takto: „Pravou hranicí kapitalistické výroby je sám kapitál, to, že kapitál a jeho sebezhodnocování se jeví jako výchozí a konečný bod, jako motiv a účel výroby.“ Na jiném místě třetího dílu Kapitálu Marx uvádí, že „klesání míry zisku a zrychlená akumulace jsou různými výrazy téhož procesu jen potud, že obojí vyjadřuje vývoj produktivní síly. Akumulace sama zase urychluje klesání míry zisku, pokud je s ní spjata koncentrace prací ve velkém měřítku a tím i vyšší složení kapitálu. Z druhé strany klesání míry zisku zase urychluje koncentraci kapitálu a jeho centralizaci vyvlastňováním menších kapitalistů, vyvlastňováním posledního zbytku bezprostředních výrobců, z nichž se dá ještě něco vyvlastnit. Tím se zase zrychluje akumulace, pokud jde o masu, ačkoli s mírou zisku klesá míra akumulace. Na druhé straně, protože míra zhodnocení celkového kapitálu, míra zisku, je stimulem kapitalistické výroby (tak jako zhodnocení kapitálu jejím jediným účelem), zpomaluje její pokles vytváření nových samostatných kapitálů a ohrožuje tak rozvoj kapitalistického výrobního procesu; podporuje nadprodukci, spekulaci, krize, přebytečný kapitál vedle přebytečného obyvatelstva. Proto ti ekonomové, kteří jako Ricardo považují kapitalistický výrobní způsob za absolutní, tu cítí, že si tento výrobní způsob sám vytváří mez, a nepřipisují tudíž tuto mez výrobě, nýbrž přírodě (v učení o rentě). Co je však důležité v jejich hrůze z klesající míry zisku, je pocit, že kapitalistický výrobní způsob naráží v rozvoji produktivních sil na mez, která nemá nic společného s vytvářením bohatství jako takového; a tato zvláštní mez svědčí o omezenosti kapitalistického výrobního způsobu a o jeho historickém, přechodném charakteru; svědčí o tom, že tento výrobní způsob není absolutním výrobním způsobem pro vytváření bohatství, naopak, že se na jistém stupni dostává do konfliktu se svým dalším rozvojem.“ (Tamtéž, str. 260-261). Když Marx mluví o zákonu klesající tendence míry zisku (což je právě základní, hlubinná příčina i nynější finanční a ekonomické krize globalizovaného kapitalismu), uvádí, že tento zákon má dvojakou formu projevu, kdy se „z týchž příčin míra zisku zmenšuje a zároveň absolutní masa zisku zvětšuje“ (tamtéž, str. 237); z toho plyne, že hlubinnou příčinou cyklických a periodicky se opakujících krizí kapitalistického výrobního způsobu je to, že si sice klade za cíl dosáhnout maximální míry i masy zisku, že však obou cílů současně nemůže dosáhnout trvale, a proto je nikoli absolutním, neměnným, nýbrž historicky přechodným výrobním způsobem.
65) Lenin, V. I.: Dvě taktiky sociální demokracie v demokratické revoluci, Vybrané spisy sv. 2; Svoboda, Praha 1973, str. 28.
66) Tamtéž, str. 47.
67) Viz Sikora, R.: Sjezd české reakce aneb O strašlivém svatém Václavu, což je článek, který opublikoval 29. 9. 2010 internetový Deník referendum. Velmi příznačná a poučná je také diskuse ke článku dramatika a divadelního kritika Romana Sikory.
68) Lenin, V. I.: Dvě taktiky sociální demokracie v demokratické revoluci, citované vydání str. 105.
69) Viz Neužil, F.: Ještě jednou – a snad již naposled – k marxistickému pojetí všeobecné práce coby „hrobaři kapitalismu“; dosud neopublikovaná práce z prosince 2008 – ledna 2009, například str. 7-8. Viz také Neužil, F.: Několik poznámek k fungování hospodářského mechanismu samosprávného modelu socialismu, což je stať, kterou opublikoval internetový časopis Marathon ve svém čtvrtém čísle roku 2010. Jsem samozřejmě velice rád, že internetoví „maratonci“ měli odvahu uveřejnit alespoň kousek z „plodů ducha mého“, trochu se podivuji pouze nad okolností, že v Marathonu nese můj článek titulek „Fungování hospodářského mechanismu samosprávného modelu“, což je ve srovnání s původním název poněkud torzovitý. Ke zmíněné problematice rozmanitých forem či druhů všeobecné práce viz také Neužil, F.: Stručný nástin struktury a fungování všeobecně produktivní práce, což je dosud neopublikovaná, pět stránek zvící práce, jež vznikla v říjnu roku 2009. Viz dále kupříkladu Neužil, F.: Stručný nástin procesu kognitariarizace práce vnímaný optikou marxistického pojetí pracovní teorie hodnoty, což je také dosud neuveřejněná studie, která vznikla v září roku 2009, str. 4-5 a 9-10.
70) Lenin, V. I.: Dvě taktiky sociální demokracie v demokratické revoluci, str. 27-28.
71) Viz Neužil, F.: Souvislost mezi marxistickým pojetím všeobecné práce a utvářením třídního socialistického uvědomění dělnické třídy – viz Sborník statí Socialismus pro 21. století; Futura, Praha 2008, str. 168-173.
72) Iljenkov, E. V.: Leninská dialektika o metafyzice pozitivismu; Svoboda, Praha 1884, str. 14.
73) Tamtéž, str. 15.

Poznámka: Dokončeno v září 2012

František Neužil

 

Z časopisu Marathon 6/2012

http://valencik.cz/marathon/doc/Mar1206.pdf

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *