Materialismus a katastrofismus (6)

10-plKritické zamyšlení nad sociálně filosofickými názory a metodologickými přístupy, které lze vystopovat v knihách a článcích profesora Jana Kellera 

Lumpenkapitalismus – projev pokračující krize kapitalismu

Není divu, že konzervativně liberální pravice počala ihned po vítězných volbách vyvíjet politický, propagandistický i morálně psychologický tlak především na změnu Zákoníku práce spočívající v odbourání či alespoň oslabení účinnosti norem pracovního zákoníku, jež chrání zaměstnance proti zvůli kapitalistických zaměstnavatelů, aby bylo možné osvobodit majitele firem od povinnosti odvádět za své zaměstnance příspěvky na zdravotní, důchodové a sociální pojištění a zároveň „snížit“ nezaměstnanost rozvíjením neplnohodnotných, „prekérních“ forem práce, za níž není nutné vyplácet ani minimální mzdu: vrcholný mravní cynismus lumpenkapitalistického systému spočívá v tom, že právě z toho důvodu, že není schopen každému členu společnosti v produktivním věku zajistit práci chráněnou sociálními právy a sociálním zákonodárstvím, právě proto, že vyrábí a v budoucnu bude ve stále masovějším měřítku produkovat trvalou nezaměstnanost, stále větší relativní přelidnění kapitalistické společnosti, právě proto požaduje na každém dlouhodobě či trvale nezaměstnaném člověku, aby si práci zajistil sám na „flexibilním“ trhu práce. Práce na bázi „prekérních“ pracovních úvazků, čili práce odpojená od fondů kolektivního sociálního zabezpečení, z níž nelze odvádět příspěvky na zdravotní pojištění, vyměřit podporu v nezaměstnanosti nebo důchod, umožní sice účetně snížit počty nezaměstnaných a vylepšit tak statistické údaje pracovních úřadů, zároveň ale vyvolá tendenci v sociálně ekonomickém vývoji české lumpenburžoazní společnosti spočívající v poklesu mezd i u pracovníků zaměstnaných na plnohodnotnou pracovní smlouvu, neboť kapitál se pochopitelně nemůže vzdát svého principu a základu, jímž je výroba absolutní nadhodnoty, což vyvolá zeslabení pramene finančních zdrojů systému kolektivního sociálního pojištění a zároveň s poklesem masové peněžní koupěschopné poptávky se bude formovat tendence k cyklické ekonomické krizi z nadvýroby (jíž pouze odkládá do budoucnosti rozvíjení lichvářské ekonomické praxe, půjčování peněz lidem, a to především ze středních a nižších příjmových vrstev, na spotřebitelské úvěry na lichvářský úrok, čímž se umělým způsobem posiluje masová peněžní koupěschopná poptávka, aby krize z nadvýroby neudeřila mnohem drtivěji a již nyní) která způsobuje mimo jiné růst nezaměstnanosti, z čehož dále plyne, že v konečném důsledku se bude zatížení systému sociálních dávek jenom zvyšovat.
Mohli bychom pochopitelně dále ironicky komentovat světonázorové hodnotové orientace a politický program stávajícího koaličního vládního uskupení, musíme však mít na zřeteli, že stupidní a lživé žvásty těchto lumpenburžoazních politických šašků, kterým do ministerských křesel pomohla živelně a samočinně se formující vůle českého maloměšťáka, jež, jak jsme ukázali, sice většinou koření v neprivilegovaných sociálně ekonomických skupinách, zároveň má ale lumpenburžoazní třídně sociální a politický obsah a ideologické zaměření, o tom, jak jim leží na srdci budoucnost českého národa, aby se česká polistopadová společnost vyhnula sociálně ekonomické katastrofě státního dluhu, nevyjadřují pouze jejich osobní hloupost a charakterové nedostatky či vrtochy, i když i tento čistě individuální a sociálně psychologický aspekt jejich politických aktivit může také hrát určitou roli, nýbrž se v nich – samozřejmě že nikoli přímým a bezprostředním, nýbrž složitě zprostředkovaným způsobem – zračí základní vývojové tendence epochy globalizovaného kapitalismu, jež spočívají mimo jiné v sílící a prohlubující se krizi buržoazního národního sociálního státu, kterou vyvolává působení zvláště následujících faktorů:
a) Pokračující proces zespolečenšťování práce a výroby, internacionalizace společenských výrobních sil, jenž překročil s konečnou platností hranice národních států a nabyl celosvětové, globální úrovně, a tudíž buržoazní národní sociální stát již nemůže regulováním hospodářského života a vývoje kapitalistické společnosti plnit funkci hybatele procesu zespolečenšťování výrobních sil.
b) Především však účinkování výrobně vztahové, sociálně ekonomické formy tohoto procesu internacionalizace rozvoje výroby a výrobních sil, kterou v globalizovaném kapitalismu tvoří stabilní a fungující soustavy nadnárodních a nadstátních kapitálových sociálně ekonomických vazeb, jež nalézají vnější formu v horizontálních sítových strukturách, které dokáží kapitalistické vykořisťování prakticky realizovat stejně dobře, ne-li lépe, než to uměly pyramidální organizační struktury systému kapitalistického vlastnického řízení s dominujícími vertikálními vazbami, vládnoucí v kapitalismu klasického industriálního období, 58 čímž se jádrem ekonomiky globálního kapitalismu stávají nadnárodní a nadstátní velké regionální hospodářské celky, jako je kupříkladu Evropská unie, v níž nalezla objektivní nutnost hospodářské integrace politické institucionální vyjádření v orgánech celoevropské zákonodárné a výkonné politické moci.59
c) Rozličné sociálně ekonomické skupiny globální finanční oligarchie, jež si díky volnému pohybu globalizovaného kapitálu po světě přivlastňují monopolní zisk, se tak vymaňují z dosahu působnosti finančních úřadů i těch hospodářsky a vojensky nejsilnějších a politicky nejvlivnějších buržoazních národních sociálních států, které jsou naopak nuceny nést na svých bedrech sociální a ekologické dopady kapitálových investičních aktivit nadnárodních průmyslových, obchodních a finančních korporací.
d) I ty nejbohatší, hospodářsky a vojensky nejsilnější a politicky nejvlivnější buržoazní národní státy se naopak stávají objektem lichvářské sociálně ekonomické praxe, „bohulibého“ půjčování na lichvářský úrok ze strany nadnárodních globálních „finančních trhů“ neboli podnikatelských investičních operací globalizovaného parazitního spekulativního finančního kapitálu, což uvnitř buržoazních národních sociálních států samozřejmě dále podrývá a ochromuje fungování struktur a mechanismů, které zmírňují sociální dopady kapitalistického vykořisťování.
e) Na globální monopolní velkoburžoazii daňově nedosáhne ani buržoazní sociální stát na nadnárodní a nadstátní úrovni odrážející například úroveň politické integrace typu Evropské unie, neboť proudění globálního kapitálu, jenž dovede pružně lavírovat mezi národními a regionálními mírami nadhodnoty neboli stupni vykořisťování námezdní pracovní síly a stlačuje tak hodnotu a cenu i kvalifikované práce na mzdovou úroveň práce nekvalifikované, čímž se ve fungování globalizovaného kapitalistického výrobního způsobu jen posiluje tendence ke globální hospodářské krizi z nadvýroby, model „buržoazního socialismu“ – o něm se, jak je známo, hovoří v Komunistickém manifestu – na úrovni politicky sjednocené Evropy prostě obtéká.
f) I když, to je zapotřebí přiznat, buržoazní sociální stát, jenž je vývojovou formou politické integrace hospodářsky vyspělých evropských zemí, může krotit globalizované kapitalistické vykořisťování mnohem úspěšněji, může být mnohem silnější a mocensky stabilnější, mít více finančních zdrojů, než je tomu u klasických národních buržoazních sociálních států, a proto také může dosud například fungovat evropská sociální charta a evropský systém pracovního zákonodárství, jenž ochraňuje zaměstnance před naprostou zvůlí majitelů firem.
g) Přičemž ale dosud nevznikly ani zárodečné struktury orgánů globální, celosvětové politické integrace, jež by dokázaly například odbourat tak zvané „daňové ráje“ a zdanit spekulativní parazitní finanční kapitál, ačkoli si nynější globální finanční krize vznik takového celosvětového státu, jenž by dokázal regulovat hospodářský rozvoj kapitalistického systému na globální úrovni, objektivně prostě vynucuje.

Vysychání finančních zdrojů nejrůznějších systémů sociálních dávek však způsobují nejenom sociálně ekonomické vrstvy globální finanční oligarchie, nýbrž i vlastnická podnikatelská, lobbyistická zájmová seskupení, jejichž kapitálové investiční operace se odehrávají v národním či regionálním rámci a která lze označit za „národní“ buržoazii tvořící jádro příjmové a majetkové elity buržoazních národních států, jež v postindustriální vývojové etapě kapitalistického způsobu výroby přenáší sociálně ekonomickou odpovědnost za financování chodu buržoazního národního sociálního státu na střední příjmové vrstvy obyvatelstva. 60 A lze vyslovit předpoklad, že i ony součásti středních vrstev, které svou objektivní vlastnickou funkcí náleží ve třídně sociální strukturaci kapitalistické společnosti k drobným a středním kapitalistickým podnikatelům, se budou umět také vyvázat ze společenské odpovědnosti financovat ze svých daní fungování buržoazního národního sociálního státu, jež dolehne na bedra pouze námezdně pracujícím zaměstnancům kapitalistických vlastníků, kteří se již z této sociálně ekonomické odpovědnosti vymanit nemohou. Zároveň musíme mít na zřeteli, že k vyšším středním příjmovým vrstvám náleží též námezdní pracovníci ve špičkových manažerských funkcích, kteří tak konají zájmově dvojakou sociálně ekonomickou praktickou aktivitu (jsou námezdními pracovníky a jejich živá konkrétní práce je současně nositelem vlastnické role, která je dílčí podřízenou součástí dominující a celospolečensky integrující vlastnické subjektivity kapitalistických vlastníků, jež stanovuje základní sociálně ekonomickou kvalitu kapitalistické společenské formace) – a mají (alespoň v naší republice) ze zákona snížené odvody do fondů solidárního kolektivního zdravotního, sociálního a důchodového pojištění: z čehož plyne, že chod buržoazního národního sociálního státu reálně z největší části finančně zabezpečují vlastně námezdní zaměstnanci, kteří výší svých příjmů náleží k nižší střední třídě čili sociálně ekonomické vrstvy neprivilegovaných a diskriminovaných, kterým historická vývojová tendence postmoderního kapitalismu slibuje spíše perspektivu dalšího majetkového úpadku a sociálního deklasování.
Již jsme se také několikrát zmínili o tom, že „národní“ buržoazie se s větším či menším úspěchem snaží neplatit žádné daně do rozpočtu svého buržoazního národního státu, a pokud je ze strany daňových úřadů vystavována tomuto omezování svých nezadatelných lidských a občanských sociálně ekonomických práv, které blokuje takové bohulibé počínání, jako jsou daňové úniky, snaží se parazitovat na systému státních zakázek, což zrcadlí třídní boj uvnitř „národní“ buržoazie mezi kapitalisty monopolisty a kapitalisty outsidery, vykořisťování kapitalistů outsiderů kapitalisty monopolisty, kdy lze účelně využívat korupce státních úředníků, která tak vlastně napomáhá přelévání části zisku od outsiderů k monopolistům, čímž se některé vlastnické podnikatelské skupiny „národní“ buržoazie, jež si touto metodou dokáží v rámci ekonomických vztahů kapitalistického národního státu přivlastňovat masu a míru zisku v monopolní výši, dostávají se na sociálně ekonomickou úroveň globálních ekonomických „hráčů“, mohou co do masy a míry přivlastňovaného zisku soupeřit s globální monopolní velkoburžoazií. Profesor Keller hovoří v této souvislosti velice trefně o tom, že „z ekonomického hlediska je klasická korupce pochopitelně zcela ideální formou podnikání. Veřejný úřad se stává „výrobním prostředkem“ dotyčného úředníka. Zatímco náklady na fungování úřadu platí veřejnost, zisky z této činnosti si přivlastňuje korupční úředník nebo politik.“61
Víme, že státní úředníci či špičkoví politici buržoazních politických stran náleží ke služebné třídě, a to k vykonavatelům veřejných služeb placeným z daní. Korupční vlastnické jednání je vskutku běžnou podnikatelskou aktivitou nejenom v lumpenkapitalistických zemích bývalého reálného socialismu, nýbrž i v průmyslově vyspělých západoevropských státech, kde má systém kapitalistického vykořisťování v některých případech několikasetletou historii, takže získává noblesnější fazónu, slouží k přerozdělování vyprodukovaného společenského nadvýrobku: můžeme tak formulovat hypotézu, že ona část „národních“ kapitalistů, jež si rozumí s politickými špičkami buržoazních stran, které jsou momentálně u kormidla výkonné vládní moci, a proto získává státní zakázky pro svoje firmy, se také dokáže vyvázat z nepříjemné povinnosti platit daně do státního rozpočtu a odvádět zákonem stanovené peněžní částky zdravotního, sociálního a důchodového pojištění za své zaměstnance, a to na rozdíl od jiných podnikatelských zájmových formací „národní“ buržoazie, které tímto sociálním kapitálem nedisponují, nedostávají státní zakázky, jež se financují z peněz daňových poplatníků, a tudíž nemohou ani provozovat bohulibou vlastnickou praxi daňových úniků – tím se část nadhodnoty, kterou na druhém místě jmenovaná frakce „národních“ kapitalistů, vyždímala a vysála ze živé konkrétní práce svých zaměstnanců a jíž tito „národní“ kapitalisté odevzdali ve formě daní do státního rozpočtu národního buržoazního státu, přelévá k oněm sympatickým chlapcům a děvčatům, co si rozumí s nejvyššími politickými činiteli dané vládní formace; je samozřejmé, že masu a míru zisku, jež činí určitý „kus“ „národní“ buržoazie kapitalisty-monopolisty, pomáhají svými daněmi ze mzdy vytvářet zaměstnanci „národních“ kapitalistů-monopolistů i „národních“ kapitalistů-outsiderů. 62
Pracovníci ve státní administrativní správě spolu s funkcionáři a aktivisty buržoazních politických stran neprodukují svojí živou konkrétní prací nadhodnotu, v období postindustriálního kapitalismu se ale, jak se zdá, i jejich práce, ač není hodnototvorná, zapojuje do procesu oběhu a reprodukce kapitálu, a proto lze k nim vztáhnout Marxovu charakteristiku obchodních či bankovních zaměstnanců z období kapitalismu volné soutěže, podle níž tito pracovníci nevyrábějí nadhodnotu, konají však nadpráci, jež umožňuje kapitalistickým bankéřům a obchodníkům, aby si přivlastňovali odpovídající část vytvořeného zisku. 63 Musíme mít ale na zřeteli, že v rámci oné služebné třídy dlužno rozlišovat mezi prostými státními úředníky či obyčejnými pracovníky výkonného aparátu buržoazních politických stran a pracovníky ve vrcholných mocenských rozhodovacích pozicích ministerstev, krajských a městských úřadů, pro něž může být jim svěřený úřad vskutku výrobním prostředkem podnikatelské činnosti, jak o tom píše profesor Keller, či partokratickými špičkami buržoazních politických stran, jejich nejvyššími pohlaváry, kteří v nich zastávají klíčové rozhodovací funkce, jsou jejich reálnými vlastníky: mocenské špičky buržoazního národního sociálního státu a mocenské špičky partokracií buržoazních politických stran, které mohou prakticky realizovat korupční chování jako běžnou formu kapitalistické podnikatelské aktivity, vykonávají v procesu rozdělování a přerozdělování společenského bohatství, díky němuž se „národní“ buržoazie diferencuje na „národní“ kapitalisty-monopolisty a „národní“ kapitalisty-outsidery, dvojakou vlastnickou funkci – jsou námezdními pracovníky a zároveň nositeli podřízené vlastnické subjektivity v poměru k sociálně ekonomické roli „národních“ kapitalistů-monopolistů, přičemž provize, kterou obdrží za to, že svým kamarádům „přihrají“ státní zakázku nebo jim umožní, aby unikli z dosahu pravomoci daňového úřadu, jim dovoluje finančně si přilepšit a proniknout do vyšších pater příjmového a majetkového rozvrstvení postmoderního kapitalismu; vždyť přece i v bibli stojí psáno, že „hoden jest dělník mzdy své!“.
Ze sociálně ekonomické neboli třídně sociální podstaty veřejné služby, kterou vykonávají tito příslušníci služebné třídy, placení buď z daní odváděných do veřejných rozpočtů nebo z členských příspěvků či sponzorských darů členů a sympatizantů buržoazních politických stran, jíž jsme se pokusili schematicky naznačit, vyplývá – a jsem o tom přesvědčen –, že „národní složka“ velkoburžoazní vlastnické a mocenské elity postmoderního kapitalismu si chce pro sebe monopolně přivlastnit buržoazní národní sociální stát, aby se stal pečovatelským a ochranářským státem pouze pro ni a sloužil jako nástroj pro její „sociální pohodlí“. Toto zajisté chvályhodné a bohulibé třídní úsilí však naráží na určité překážky:
a) Postavení „národních“ kapitalistů-monopolistů je velice nestabilní a vrtkavé, závisí na vůli štěstěny, čili na tom, která frakce buržoazních politických stran, zda pravostředová či levostředová, zvítězí v parlamentních volbách – pokud kormidlem výkonné vládní moci počnou otáčet hoši, kteří s majitelem určité firmy nemluví, může se tomuto kapitalistickému podnikateli, jenž v předešlém vládním období náležel k „národním“ kapitalistům-monopolistům, stát, že ztratí nárok na státní zakázky či dokonce – ó jaká hrůza! – bude muset začít platit daně a propadne se mezi „národní“ kapitalisty-outsidery.
b) I z toho důvodu je podřízení vlastnické role nejvyšších státních úředníků a partokratických špiček buržoazních stran sociálně ekonomické funkci „národních“ kapitalistů-monopolistů ještě mnohem slabší a volnější než podřízení sociálně ekonomické aktivity pracovníků manažerských struktur vlastnické subjektivitě majitelů a akcionářů firem.
c) Přitom jsou zároveň tyto složky finanční a majetkové elity na sobě vzájemně závislé – podnikatelské zájmové klany, jež získávají komparativní výhody v konkurenčním boji a ve srovnání s dalšími součástmi „národní“ buržoazie ve formě daňových úniků a zakázek od buržoazního národního státu, poskytují zároveň štědré sponzorské dary „své“ frakci buržoazních politických stran, aby měla finanční prostředky na reklamní volební kampaň, a představitelé vítězné koaliční vládní formace pak dosazují do klíčových mocenských rozhodovacích pozic na ministerstvech či krajských úřadech svoje věrné „pravé odborníky na svých místech“ a vytvářejí sociální kapitál v podobě horizontálních a vertikálních sítí osobních známostí, sociálních kontaktů a vztahů pro své finanční sponzory neboli „chlapce (či děvčata), s nimiž mluví“.
d) Mocenské špičky státně administrativní byrokracie, nejvyšší funkcionáři buržoazních politických stran a „národní“ kapitalisté-monopolisté jakožto prvky „národní“ buržoazní příjmové a majetkové oligarchie tak mezi sebou vedou permanentní hospodářskou, politickou a ideologickou vnitrotřídní válku, jež sociálně ekonomicky i mravně rozkládá „národní“ velkoburžoazii, oslabuje národní buržoazní stát, zvláště jeho civilizační, administrativně správní a sociální funkce.

Nastíněné krizové tendence rozleptávají a rozkládají především levostředové, sociálně demokratické a sociálně liberální pojetí buržoazního národního sociálního státu, jenž ochraňuje sociálně ekonomické skupiny diskriminovaných a vykořisťovaných, pečuje o jejich sociální pohodlí a blaho rozmanitými druhy sociálních dávek (například podporami v nezaměstnanosti, dávkami sociálního minima, sociálními podporami v tíživých životních situacích atd.) a samozřejmě systémy solidárního průběžného zdravotního a důchodového pojištění, které zmírňují sociální dopady kapitalistického vykořisťování, napomáhají k růstu masové peněžní koupěschopné poptávky obyvatelstva, čímž se zmírňuje i průběh cyklických ekonomických krizí z nadvýroby, a zároveň tak pomáhají otupovat třídní boj dělnické třídy, rozvíjet „ducha“ sociální harmonie a třídní spolupráce mezi proletariátem a buržoazií, integrovat dělnické odborové a politické hnutí do politického systému buržoazní občanské společnosti. Sociálně demokratické a stejně tak sociálně liberální pojetí buržoazního národního sociálního státu se bude stále více dostávat do rozporu se zákonitostmi epochy globalizovaného kapitalismu, čímž se s konečnou platností odhaluje, že nikdy nebylo ničím jiným než „levicovou“ formou iluzorní a fetišistické buržoazní ideologie, a tak není divu, že kolapsu sociálně demokratického „státu blahobytu a veřejných služeb“ využívá klasická buržoazní konzervativně liberální ideologie, která naprosto bezostyšně hlásá, jak jsme již napsali, koncepci, podle níž buržoazní národní sociální stát má pečovat o sociální blaho a ochraňovat sociální pohodlí pouze a jedině finanční a majetkové velkoburžoazní elity (jelikož sociálně ekonomickým důsledkem kapitálového investování do výroby kognitariárního zisku je nejenom vznikání rostoucího počtu trvale nezaměstnaných a kapitalistickým systémem nezaměstnatelných, ale tento výrobní proces produkuje i sociálně ekonomické vrstvy monopolní velkoburžoazie, které ztrácejí možnost vykořisťovat společensky průměrnou a jednoduchou či složitou a vysoce kvalifikovanou živou konkrétní práci, a tudíž potřebují, aby se s nimi zbylé vrstvy velkoburžoazní finanční oligarchie solidarizovaly), přičemž od sociálně ekonomických skupin diskriminovaných a vykořisťovaných se požaduje, aby aktivně spolupracovaly na svém chudnutí a zbídačování.
Strukturně systémová finanční a celková hospodářská krize – která zachvátila sociálně ekonomický, politický i mravní organismus, „tělo“ i „duši“ globalizovaného kapitalismu přibližně dvacet let po zhroucení vlastnické a mocenské struktury předlistopadového typu socialismu, jež vyústilo v kontrarevoluční státní převrat, v jehož důsledku se kromě jiného rozpadlo Československo, zhroutil a rozpadl Sovětský svaz – krize, jejíž nejhlubší příčinou je skutečnost, že, jak píše Karel Marx ve třetím díle Kapitálu, „vývojovou hranicí kapitalistického způsobu výroby je sám kapitál“64, a jež tudíž dosud vůbec neskončila, nýbrž, jak se zdá, předvedla zatím svoje první kolo, krize, kterou nejsou schopny mocenské rozhodovací struktury globálního kapitalismu racionálně a humánně řešit, takže ohrožuje ve svých důsledcích vývojové perspektivy a vůbec přežití lidského rodu, tedy tato krize – jež názorně dokládá mimo jiné iluzornost představ buržoazní konzervativně liberální ideologie, že buržoazní občanská společnost je koncem historického vývoje lidské společnosti, kdežto historický vývoj reálného socialismu byl „slepou uličkou dějin“, „přechodným obdobím od kapitalismu ke kapitalismu“ – staví zároveň před radikálně levicové, revolučně demokratické, antisystémové politické strany objektivní potřebu a nutnost vypracovat novou verzi minimálního a maximálního programu revolučně demokratického hnutí, čili koncepci přerůstání demokratických společenských změn ve změny socialistické, pojmového modelu procesu demokratizačních přeměn, jenž přerůstá hranice kapitalistického společenského bytí i společenského vědomí a je tak nositelem dějinotvorného potenciálu sociální revoluce.
V této souvislosti se jako překvapivě moderní a inspirující ukazují Leninovy myšlenky o strategii a taktice revolučního (neboli třídního) politického boje proletariátu v průběhu první ruské buržoazně demokratické revoluce let 1905 – 1907, kdy se dovídáme, že jedinou správnou cestou k socialismu je cesta demokratické republiky a „kdo chce jít k socialismu jinou cestou, mimo demokratismus politický, nevyhnutelně dojde k nesmyslným a reakčním závěrům jak v ekonomickém, tak v politickém smyslu“65; a především pak, že v „takových zemích, jako je Rusko, netrpí dělnická třída ani tak kapitalismem jako nedostatečným rozvojem kapitalismu. Dělnická třída má proto bezvýhradný zájem na co nejširším, nejsvobodnějším a nejrychlejším rozvoji kapitalismu. Pro dělnickou třídu nesporně výhodné odstranění všech pozůstatků minulosti, které brání širokému, svobodnému a rychlému rozvoji kapitalismu. A buržoazní revoluce je právě takovým převratem, který energicky odstraňuje pozůstatky minulosti, … který plně zajišťuje co nejširší, nejsvobodnější a nejrychlejší rozvoj kapitalismu. Proto je buržoazní revoluce pro proletariát nanejvýš výhodná. Buržoazní revoluce je v zájmu proletariátu bezpodmínečně nutná. Čím úplnější a rozhodnější, čím důslednější bude buržoazní revoluce, tím lépe bude zajištěn boj proletariátu proti buržoazii za socialismus. Tento závěr se může zdát nový nebo podivný, paradoxní jedině lidem, kteří nemají ponětí o vědeckém socialismu. Avšak z tohoto závěru vyplývá mimo jiné i poučka, že v jistém smyslu je buržoazní revoluce výhodnější pro proletariát než pro buržoazii. Tato poučka je nesporně správná v tom smyslu, že pro buržoazii je výhodné opírat se v boji proti proletariátu o některé pozůstatky minulosti, například o monarchii, o stálou armádu apod. Pro buržoazii je výhodné, aby buržoazní revoluce nesmetla příliš rázně všechny pozůstatky minulosti, aby některé z nich zachovala, tj. aby nebyla zcela důsledná, aby nešla až do konce, aby nebyla rozhodná a neúprosná.“66
Myšlenka, že socialismus nemůže vyrůstat z ničeho jiného než z rozvoje demokracie, že proletářská, socialistická revoluce musí vyrůstat z revoluce buržoazně demokratické, je alfou a omegou marxismu, jádrem marxistické teorie socialistické revoluce. Je ovšem jasné, že demokratizační přeměny – a tím i přeměny socialistické – budou mít v české novokapitalistické společnosti na začátku jedenadvacátého století výrazně odlišný sociálně ekonomický, politický a duchovně kulturní obsah, než měly demokratické přeměny ruské feudální či polofeudální společnosti na počátku století dvacátého: proti dělnické třídě a ostatním profesním skupinám pracujících nestojí v naší zemi obludný represivní policejní režim absolutistické monarchie opírající se o soukromé pozemkové vlastnictví feudálních velkostatkářů, ultrareakční a tmářskou pravoslavnou církev, stádo tupých carských úředníků, o bestiální černosotněnské generály, kteří nechávají bez váhání střílet z kulometů do manifestujících dělníků a rozhánět studentská shromáždění oddíly kozáků s nahajkami, o carskou dvorskou kamarilu, jež zplodila například takovou kreaturu, jako byl Grigorij Rasputin, spolu s darmožrouty v klášterních mnišských kutnách atd., atd. Mějme však na zřeteli, že „nevětraný pelech“ českého mafiánského a kompradorského lumpenkapitalismu, jehož třídně sociální základnou a oporou tvoří především tak zvaná „národní“ (přesněji řečeno pseudonárodní) buržoazie, neboli lobbyistická vlastnická a podnikatelská, zájmová a mocenská uskupení, jejichž kapitálové investiční aktivity se odvíjejí především v hranicích buržoazního národního státu či v rámci jednotlivých regionů, přičemž sociálně ekonomické praktické aktivity, z nichž těží monopolní zisk, spočívají především v parazitování na státních zakázkách, majitelé firem a zaměstnavatelé vytvářející majetkovou, finanční a politickou oligarchickou elitu české polistopadové společnosti, kteří však díky šikovně vedenému firemnímu účetnictví nevykazují žádný zisk, a tudíž ani neplatí daň ze zisku a mnohdy se dokáží vyhnout i zákonné povinnosti platit za svoje zaměstnance zdravotní důchodové a sociální pojištění – je systém stejně tak nestvůrný, odporný a zároveň groteskní po stránce sociálně ekonomické, politické i morální, jako bylo na počátku dvacátého století zaživa se rozkládající a hnijící carské samoděržaví v Rusku, neboť ona „národní“ velkoburžoazie, jež těží monopolní zisk z parazitování na daňovém systému a státních zakázkách a jejímž strategickým třídním politickým záměrem je předělat buržoazní národní sociální stát v institucionální nástroj, který by pečoval a ochraňoval pouze její „sociální pohodlí“ a blaho, vytváří, sociálně ekonomickou vrstvu stejně parazitní, jako byli v osmnáctém století světští a církevní feudální magnáti spolu s královským dvorem ve Francii, přičemž její ideologie nenávistného, primitivního a stupidního antikomunismu vytváří v české polistopadové společnosti duchovně kulturní atmosféru, jež se velmi podobá duchovnímu klimatu druhé pomnichovské republiky a v období německého fašistického protektorátu. A tak není vůbec náhodou, že paranoidní hysterické špinění období výstavby socialismu jde ruku v ruce s ideologickými útoky na husitství a národní obrození, s vyzvedáváním období katolické protireformace po bitvě Bílé hoře, což se názorně ukázalo například dvacátého osmého září roku 2010, kdy česká televize uvedla slavnostní program, v jehož rámci byl znovu uveden – neuvěřitelně stupidní! – prvorepublikový němý film o svatém Václavu se Zdeňkem Štěpánkem v titulní roli. 67
O jaké pozůstatky minulosti, tedy z období předlistopadového reálného socialismu, se novozbohatlická lumpenburžoazní sebranka opírá a nejeví v žádném případě zájem je odstranit, i když současně neustále zuřivě spílá „zločinné totalitní komunistické diktatuře“ a tento nenávistný antikomunistický ryk se ozývá především z úst představitelů „transformace schopných složek“ bývalé vládnoucí třídy řídícího aparátu socialismu sovětského typu, kteří tvoří, jak je všeobecně známo, významnou součást onoho „lidu“, jenž reálně vládne v české polistopadové, „sametově demokratické“ společnosti, neboť jeho láska ke zlatému teleti a úcta k posvátnému soukromému vlastnictví zvítězila nad „lží, závistí a nenávistí socek“? Není to samozřejmě monarchie, monarchistické formy vlády nebo (alespoň zatím) použití žoldácké armády k nastolení otevřené vojenské fašistické diktatury; velkoburžoazní finanční oligarchie, respektive masové sdělovací prostředky, které hlásají její ideologii, či političtí kejklíři v ministerských křeslech a poslaneckých lavicích, kteří slouží jejím vlastnickým a politickým zájmům, však velmi šikovně a pružně využívají – pro vnášení neoliberální politické strategie, jež hlásá a prosazuje odbourávání posledních zbytků na solidárním principu založeného systému sociálního zabezpečení a struktury buržoazního národního sociálního státu, do masového běžného vědomí a veřejného mínění obyvatelstva – například známé skutečnosti, že stalinský model socialismu vzal dělníkům všechny struktury a mechanismy utváření samostatného vědomí a sebevědomí, takže většina pracujících v naší republice nebo v jiných bývalých „postkomunistických“ státech nemá rozvinuté ani tradeunionistické ekonomické a politické vědomí, nedokáže hájit svá základní a elementární hospodářská a sociální práva a zaměstnanci se tak musí znovu učit vést alespoň tradeunionistický hospodářský boj proti vlastníkům svých firem, kapitalistickým podnikatelům jednotlivých výrobních odvětví a tradeunionistický politický boj proti vládě. Zatím poslední velké odborářské manifestace proti záměrům pravostředové koaliční vlády „rozpočtové odpovědnosti“ se zúčastnilo již více než sto tisíc lidí, a proto lze říci, že pokud nynější koaliční vládní formace dokáže svou rozpočtovou, mzdovou a sociální politikou – která zpředmětňuje bezohledný třídní boj bohatých proti chudým, vykořisťovatelů proti vykořisťovaným, cynický třídně sociální rasismus vládnoucí lumpenburžoazní oligarchie neboli lumpenburžoazní sebranky, jež reaguje na snahu zaměstnanců vytvářet ve firmách odborové organizace a budovat struktury odborového hnutí způsobem připomínajícím většinou svéráznou kombinací záchvatu padoucnice a šamanských tanců při slavnosti slunovratu! –, vehnat v tak masovém či ještě větším počtu lidi do ulic, stávek a demonstrací, možná dokonce i do generální stávky, zapíše se zlatým písmem do polistopadového historického vývoje české společnosti.
Hlavním článkem třídního boje proti sociálně ekonomickým skupinám, pro něž je korupční vlastnické jednání normálním a přirozeným druhem podnikatelské aktivity, není samozřejmě pozemková reforma či svolání Ústavodárného shromáždění, jako tomu bylo roku 1905 v zemi ruského cara-báťušky, jenž svou lásku k dělnému pracujícímu lidu projevil zvláště jiskřivě o tak zvané lednové „krvavé neděli“, nýbrž spravedlivá reforma daňového systému a především struktury i funkce a obsahu činnosti buržoazního národního sociálního státu, a proto z Leninova pojednání o dvou protikladných strategických politických liniích proletariátu – revoluční bolševické a oportunistické menševické – v procesu rozvíjení buržoazně demokratické revoluce se pro tento třídní boj ukazuje být nejzajímavější a nejvíce inspirující myšlenka, podle níž „my, marxisté, musíme vědět, že není a nemůže být jiné cesty k opravdové svobodě proletariátu a rolnictva, než je cesta buržoazní svobody a buržoazního pokroku. Nesmíme zapomínat, že v nynější době není a nemůže být jiného prostředku, jak přiblížit socialismus, než úplná politická svoboda, než demokratická republika, než revolučně demokratická diktatura proletariátu a rolnictva. Jakožto představitelé pokrokové a jedině revoluční třídy, revoluční bez výhrad, bez pochybností, bez ohlížení se zpět, musíme co nejšířeji, co nejsměleji, co nejiniciativněji vytyčovat před vším lidem úkoly demokratického převratu.“68
Ona radikálně levicová vláda, revolučně demokratická státní moc by měla především, jak jsme již naznačili, opustit paradigma „levicové“ sociálně demokratické a sociálně liberální verze buržoazní ideologie, podle níž dlužno sociální stát budovat cestou politiky sociálního smíru mezi vykořisťovateli a vykořisťovanými, dolními a horními vrstvami společnosti, kdy sociálně ekonomické skupiny diskriminovaných a utlačovaných mají třídně spolupracovat s lumpenburžoazní vlastnickou a mocenskou elitou při praktickém uskutečňování její snahy si monopolně soukromě přivlastňovat zajištění a vymoženosti, ochranářské a pečovatelské funkce sociálního státu a přenášet odpovědnost za jeho financování zcela a úplně zvláště na střední a nižší střední příjmové skupiny obyvatel. Zbudování architektonické konstrukce buržoazně-neburžoazního, radikálně demokratického národního (a v historické vývojové perspektivě i nadnárodního) sociálního státu však objektivně vyžaduje překonat základní a hlavní pozůstatek předlistopadového reálného socialismu, jehož polistopadová, polokoloniálně závislá, lumpenburžoazní majetková, finanční a politická oligarchie využívá a jejž chce za každou cenu zachovat: je jím skutečnost, že v sovětském typu socialismu byla dělnická třída pouze formálním vlastníkem výrobních prostředků, že měla jen formálně vedoucí úlohu při rozvíjení reálně socialistických vlastnických vztahů a že tudíž sociálně ekonomická podstata nedostatečného rozvoje polistopadového kapitalismu, jímž především strádá dělnická třída a trpí i střední vrstvy společnosti, tkví v nedostatečné míře rozvíjení hospodářské demokracie.
Základní sociálně ekonomickou a politickou funkci revolučně demokratického pojetí sociálního státu lze pochopit, pokud si uvědomíme, že kapitalistické vykořisťování kvalifikované a složité neboli všeobecné práce, jež má v sobě schopnost kondenzovat a koncentrovat větší objem jednoduché práce, může využívat monopolu nízkých výrobních nákladů a dosahovat vyšší míru zisku než vykořisťování práce společensky průměrné a jednoduché, – kdy pro jednoduchost předpokládáme, že složitou všeobecnou práci kapitál vykořisťuje se stejnou mírou nadhodnoty jako práci jednoduchou, přičemž složitá práce za těchto podmínek vyprodukuje větší masu zisku, že tedy užitná hodnota pracovní síly kognitariárních proletářů, kteří zosobňují všeobecnou práci, má vyšší hodnototvorný potenciál než užitná hodnota pracovní síly klasických industriálních proletářů, nositelů práce společensky průměrné a jednoduché, čili že dokáže vyprodukovat větší masu zisku při alespoň stejné míře nadhodnoty – že při srovnatelně stejných fyzických objemech živé konkrétní práce je možné ze složité práce vyždímat větší masu nezaplacené práce než z práce jednoduché, zároveň však zjišťujeme, že složitou práci nelze vysávat intenzivněji než práci jednoduchou a všeobecnou práci kognitariárních proletářů nelze vykořisťovat s vyšší mírou nadhodnoty, než je tomu u společensky průměrné a jednoduché práce tradičních proletářů: logika fungování kognitariárního kapitálu, vykořisťování živé konkrétní všeobecné práce, odhaluje hranice vývojových možností kapitalistického výrobního způsobu a ukazuje, že kapitalismus je historicky přechodný společenský řád. Zároveň se ukazuje, že, zkoumáme-li investiční podnikatelské aktivity kognitariárních kapitalistů a proces výroby kognitariárního zisku, je skutečně zajímavým, opravdu překvapivým a, jak se zdá, i nejdůležitějším zjištěním je, že pro kognitariární kapitál je vůbec nejvýhodnější vykořisťovatelskou strategií, když z kvalifikované práce vstřebává relativně menší masu nadpráce, než při vykořisťování společensky průměrné práce pohlcuje běžný kapitál, tedy když vykořisťování složité práce probíhá na základě nižší míry nadhodnoty než vykořisťování práce jednoduché, což umožňuje:
a) Uspokojit objektivně spravedlivé nároky mas trvale nezaměstnaných tradičních proletářů, které vytváří podnikatelské aktivity kognitariárního kapitálu, na sociální zabezpečení, jež zmírňuje existenční důsledky trvalé nezaměstnanosti.
b) Vytvářet z hodnotových mas obsažených v hodnotové struktuře procesu výroby kognitariárního zisku mzdy kognitariárních proletářů na takové úrovni, kdy je můžeme akumulovat v kapitál, neboli je směňovat nikoli pouze za spotřební předměty, nýbrž využívat pro investiční účely na rozvoj podniků.
c) A pochopitelně i kapitalistickým vlastníkům dosahovat odpovídajícího, alespoň minimálního zisku.
 
„Zpružnění“ jinak v kapitalismu nehybné hranice mezi prací nutnou a nadprací, čili mezi mzdou a ziskem, a tudíž i mezi námezdně pracujícími nevlastníky a kapitalistickými vlastníky výrobních prostředků a pracovních podmínek je možné ovšem pouze díky rozvíjení struktur a mechanismů praktické realizace společenských výrobních vztahů vlastnické spoluúčasti pracujících, jež kromě jiného zahrnují i oddělení organizačně technického řízení od řízení a rozhodování vlastnického, především ale dovolují podřídit investiční podnikatelské operace kapitalistických vlastníků celospolečenskému zájmu, kdy snižování masy vyrobené kognitariární nadhodnoty na úroveň minimálního zisku pro majitele kapitálových vlastnických titulů umožňuje kognitariárním proletářům realizovat vlastnické právo na zisk i na kapitál, vytvářet například vlastnické a podnikatelské formy založené na systému individuálních kapitálových účtů a zároveň tím vznikají prostředky pro další rozvoj „průmyslu“ rozvíjení lidských schopností, neboli výstavbu továren na „přetavování“ klasických proletářů na proletáře kognitariární. Historicky nový typ zhodnocovacího procesu, v němž se kapitalistické vykořisťování jakoby „rozplývá a vypařuje“, plodí v lůně kapitalismu zárodečné buňky třídy samosprávných vlastníků, a tak systém kapitalistického vykořisťování přestává být nutným neboli skutečným, přestává být spojovacím sociálně ekonomickým článkem mezi horními a dolními vrstvami společnosti – a tímto sociálně ekonomickým zprostředkováním se v historické vývojové perspektivě stává samosprávné společenské vlastnictví jakožto historicky nový typ celospolečensky integrující vlastnické subjektivity, jenž tvoří alternativu jak kapitalismu, tak i předlistopadovému modelu socialismu.
Schopnost živé konkrétní všeobecné práce kognitariárních proletářů (neboli vědeckých pracovníků v „továrnách“ na nové poznatky a objevy či například počítačových programátorů) kondenzovat větší množství společensky průměrné, jednoduché práce, čímž se jejich práce stává produktivní pro kapitál čili objektem kapitalistického vykořisťování, jelikož se směňuje za peněžní variabilní kapitál, vzájemně koresponduje se společenskou produktivní silou vlastnické spoluúčasti zaměstnanců, která se stává, řečeno pojmoslovím Hegelovy filosofie, „jinoformou“, přeměněnou, přetvořenou formou procesu výroby kognitariárního zisku, neboť také dokáže produkovat dodatečný a zvláštní zisk, avšak není příčinou vzniku trvalé nezaměstnanosti, jako je tomu u kapitalistického používání, ždímání a vysávání nadhodnoty ze živé všeobecné práce příslušníků rozličných socioprofesních skupin kognitariárního proletariátu. Vidíme, že rozvíjení nejrůznějších forem hospodářské demokracie, které by mělo být základním úkolem revolučně demokratické státní moci, představuje nejenom rozhodující podmínku radikální demokratizace třídně sociální podstaty funkcí sociálního státu, nýbrž i – a snad v ještě větší míře – pozitivní řešení do krajnosti vyostřených antagonistických sociálně ekonomických rozporů kapitalistického výrobního způsobu, které přináší kapitálové investování do rozličných projektů tvorby „lidského kapitálu“, jež mohou vytvářet sítě sociálně ekonomických vazeb překračující hranice národních států. Produktivní síla vlastnické spoluúčasti zaměstnanců tak může mohutnět v nadnárodních samosprávných vlastnických podnikatelských komplexech, v nichž se bude v útrobách kapitalismu kognitariární proletariát „přetavovat“ v zárodečné buňky třídy samosprávných vlastníků – třídně sociálního subjektu epochy nové sociální revoluce, v níž vykořisťování přestává být nutným a tedy i skutečným spojovacím článkem mezi řídícími a řízenými, mezi horními a dolními vrstvami společnosti; z toho důvodu se o nadnárodní a nadstátní samosprávné hospodářské celky bude moci opírat samosprávný model socialismu, kde bude rozvíjení samosprávné vlastnické praxe v souladu s procesem zespolečenšťování práce a výroby a jenž tak bude představovat alternativu jak soudobému globálnímu kapitalismu, tak i předlistopadovému socialismu sovětského typu. 69
Politická strategie oné hypotetické revolučně demokratické vlády by si tak musela klást coby hlavní cíl mocenskou podporu utváření struktur vlastnické spoluúčasti zaměstnanců, jež by začínalo na podnikové úrovni a vývojově by směřovalo k vznikání nadpodnikových struktur ekonomické demokracie, spojování forem zaměstnanecké vlastnické participace s novou sociálně ekonomickou a třídně sociální „substancialitou“ sociálního státu, čímž by se revolučně demokratický sociální stát stával aktivně vlastnicky jednajícím podnikatelským subjektem. Je pochopitelné, že – ze zákona povinné! – svěřování státních zakázek firmám, v nichž by pracovníci byli zároveň jejich spolumajiteli, kde by se realizovala vlastnická práva zaměstnanců na zisk, na vlastnické řízení a spolurozhodování i na kapitál, by samo o sobě – alespoň z počátku – úplně neodstraňovalo korupční sociálně ekonomickou praxi – ta by však sehrávala pozitivní společenskou úlohu, neboť by sloužila formování pokrokové společenské třídy. Radikálně demokratický sociální stát by tak zároveň získával peněžní zdroje pro financování průběžného solidárního systému zdravotního, důchodového a sociálního zabezpečení nejenom z mezd zaměstnanců, nýbrž i ze zisku státních podniků, a tak by se státní rozpočet hospodářsky demokratického sociálního státu sociálně ekonomicky emancipoval od závislosti na parazitních lumpenburžoazních složkách „národní“ monopolní velkoburžoazie – jež vlastně žádný kolektivní a solidární systém sociálního pojištění nepotřebuje: její příslušníci nemusejí pobírat žádný důchod od státu, (neboť ve srovnání s majetkem, jímž mohou aktivně disponovat, by skutečná výše takového státního důchodu, poskytovaného na bázi účetně vykazovaných reálných finančních příjmů, byla naprosto směšná), nevyžadují vyplácení nějakých sociálních dávek (sociálního minima, příspěvků na bydlení, dávek v mateřství atd.) a koneckonců nepotřebují ani služby veřejného školství či státních zdravotnických zařízení, jelikož si mohou bez problémů zaplatit pobyt v luxusní soukromé nemocnici nebo poslat svoje děti do špičkových středních a vysokých škol; lidé, kteří výší svých příjmů náleží k lumpenburžoazním podnikatelským „celebritám“, si nakonec mohou najmout i služby soukromých bezpečnostních agentur, nepotřebují tudíž ani státní policii.
Úspěšný politický (neboli třídní) zápas radikálně demokratického sociálního státu proti parazitním subjektům třídně sociální strukturace lumpenburžoazního systému dovolí především podřídit sobecké zájmy sociálně ekonomických skupin, jejichž podnikatelské investiční aktivity se odvíjejí ze spojování kapitálových struktur se strukturami organizovaného zločinu a byly by, jak jsme již několikrát upozorňovali, trestné i z pohledu právních norem, jež platí v Německu, Anglii či ve Spojených státech, obecnému zájmu celospolečenskému, donutí kapitalistické podnikatele z řad „národní“ buržoazie jednak platit za svoje zaměstnance zdravotní, důchodové a sociální pojištění, za druhé odvádět do příjmové stránky státního rozpočtu i daň ze zisku, jelikož by zaměstnanci firem, kteří mají možnost vlastnického řízení a spolurozhodování, by měli ekonomický zájem na zprůhlednění účetnictví podniku – jenom v tom případě by totiž měli šanci získat státní zakázku: velkoprůmyslníci a finanční magnáti z řad příslušníků „národní“ velkoburžoazie by se tak stávali pouze nominálně právními vlastníky firem (něco na způsob „národních správců“ podniků z období 1945 – 1948), kteří by museli přispívat do systému sociálního zabezpečení, přitom by však z něj nemohli čerpat žádné finanční prostředky – neboť by jim tak velela křesťanská láska k bližnímu vtělená ve strukturách vlastnické spoluúčasti pracujících! Radikálně levicová strategie revolučně demokratického sociálního státu by tak v procesu rozvíjení demokratického převratu až na samotnou hranici buržoazního sociálně ekonomického pokroku, krajní mez vývojových možností kapitalistického výrobního způsobu, uskutečňováním daňové politiky, která by byla humánní a spravedlivá vůči sociálně ekonomickým pracujícím masám diskriminovaným lumpenburžoazním systémem, získávala finanční prostředky na reformu důchodové soustavy, jež by současně zajistila pokračování ze solidárního principu se formujícího průběžného systému důchodového zabezpečení, který plně odpovídá objektivnímu ekonomickému zájmu středních příjmových vrstev obyvatelstva, jejichž reálné finanční příjmy a hmotná životní úroveň v důchodovém věku přímo a bezprostředně závisí právě na solidárním způsobem poskytovaného státního důchodu, jejž nikdy pro ně – na rozdíl od majetkové a příjmové oligarchie – nemohou v žádném případě nahradit rozličné formy důchodového připojištění; a tím by zároveň vznikal nový funkční model mezigenerační solidarity.

Pokračování

 

Z časopisu Marathon 6/2012

http://valencik.cz/marathon/doc/Mar1206.pdf

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *