Materialismus a katastrofismus (5)

10-plKritické zamyšlení nad sociálně filosofickými názory a metodologickými přístupy, které lze vystopovat v knihách a článcích profesora Jana Kellera 

Marxovo pojetí historických proměn práce a jeho aktuálnost

Marxova myšlenka, že člověk se stává „fixním kapitálem bezprostředního výrobního procesu“, znamená podle mého názoru, že když se pracovní síla kognitariárního proletáře stává nositelem všeobecné práce a pramenem kognitariárního zisku, stává se tím zároveň zvláštním výrobním prostředkem: kognitariární proletář se ve společenském výrobním procesu stává jak subjektivním nositelem variabilního kapitálu, tak i subjektivním nositelem dodatečného konstantního kapitálu v aktivní a činné, nepředmětné a nevěcné formě. Vyjádříme-li to metaforicky, pracovní síla kognitariárního proletariátu se stává „úrodným polem“ pro tvorbu kognitariárního zisku, „úrodným polem“, jež si kognitariární proletář ovšem přivlastnil tím, že jej sám vyrobil, vytvořil, když si osvojil určitou oblast hmotné a duchovní kultury společnosti. Coby zvláštní výrobní prostředek a „úrodné pole“ pro tvorbu kognitariárního zisku je pracovní síla kognitariárního proletáře zosobňující všeobecnou práci objektem a předmětem svérázného druhu nevykořisťovatelského soukromého vlastnictví, které vzniká díky tomu, že kognitariární proletář aktivně vstupuje do produktivní síly lidské součinnosti, čímž se pro něj ti, kteří představují historii dané oblasti vědecké či umělecké všeobecné práce, stávají spojovacím a zprostředkujícím článkem s lidským rodem:tento zvláštní typ soukromovlastnické subjektivity vzniká díky tomu, že si kognitariární proletář osvojuje část své univerzální neboli svobodné a tvořivé lidské společenské podstaty, tedy prakticky jedná jako komunista a překonává tak klasickou technickoekonomickou i sociálně ekonomickou, profesně zaměstnaneckou i třídně sociální dělbu práce. 57
Ždímání a vysávání nadhodnoty ze živé a konkrétní všeobecné práce kognitariárního proletariátu, jež se odehrává ve výrobním procesu, v němž určité sociálně ekonomické skupiny finanční velkoburžoazní oligarchie, které můžeme označit za kognitariární kapitál, investují do tvorby kognitariárního zisku jakožto nové vývojové formy zvláštního a mimořádného zisku, plodí současně volný čas coby základní společenské bohatství, jež ovšem v soustavě kapitalistických sociálně ekonomických vztahů nabývá podoby rostoucí masové a trvalé nezaměstnanosti, což ale zároveň podkopává sociálně ekonomickou půdu kapitalistického vykořisťování. Kapitalistické vykořisťovatelské soukromé vlastnictví, které je vrcholnou vývojovou etapou vykořisťovatelského soukromého vlastnictví, se dialektikou svého vývojového procesu dostává do přelomové vývojové fáze, v níž vykořisťování přestává být sociálně ekonomickým pojítkem mezi „horními“ a „dolními“ vrstvami kapitalistické společnosti, přestává integrovat široké masy pracujících do systému, a to právě z toho důvodu, že formuje a v budoucnu bude ve stále větší míře utvářet sociálně ekonomickou skupinu, která je cizorodým prvkem třídně sociální strukturace kapitalismu, neboť je od kapitalistického vykořisťování vlastně osvobozena: toto „osvobození“ ovšem má pokřivenou, znetvořenou a převrácenou formu – a v soustavě kapitálových vlastnických forem ani jinou podobu mít nemůže –, a tudíž lidé, kteří zosobňují toto „osvobození“ nabývají podobu bezdomovců, tuláků, vandráků, lidí sociálně deklasovaných a vykořeněných nemožností sehnat zaměstnání a důstojný zdroj obživy, kteří už nejsou kapitálu a kapitalismu dobří ani k tomu, aby byli vykořisťováni, a proto propadají alkoholismu nebo závislostí na drogách a chtějí-li přežít, musejí krást, loupit či dokonce vraždit; nebo v „nejlepším“ případě seženou jedině tak zvanou „prekérní“ práci čili práci na pouze částečný úvazek, jenž není vůbec chráněn nějakými normami pracovního zákoníku, práci, za níž pochopitelně nedostanou ani minimální mzdu, z níž by mohli přispívat do systému sociálního zabezpečení, takže z ní nelze kupříkladu ani vyměřit podporu v nezaměstnanosti v případě, že o práci přijdou. Je také pochopitelné, že když třída ovládaných nemá možnost vyrábět pro vládnoucí třídu nadhodnotu, nebo je jejich práce dobrá pro kapitál jenom jako práce „prekérní“, která je odpojena od pracovního zákonodárství a systému sociálního zabezpečení, nemá vládnoucí třída zájem financovat ze svých daní peněžní dávky, jež by zmírňovaly sociální dopady kapitalistického vykořisťování, a přenáší sociálně ekonomickou odpovědnost za financování sociálních dávek pro trvale nezaměstnané a nezaměstnatelné nebo příslušníky deklasované sociálně ekonomické vrstvy tak zvaného „prekariátu“ – čili lidi, které systém kapitalistického vykořisťování zaměstnává coby nositele a zosobnění „prekérní“ práce – na střední příjmové vrstvy obyvatelstva, což jenom dále posiluje rozklad a rozpad solidarity s lidmi s nejnižšími finančními příjmy ze strany majetkově bohatších a bohatých sociálních vrstev „postmoderního“ kapitalismu. Stupidní a odporné žvásty lumpenburžoazní ideologie, podle nichž „musí pracovití a schopní živit ze svých daní líné a neschopné socky, které tak okrádají státní rozpočet“, nejsou vlastně nic jiného než ideologické mimikry, jež je výrazem neschopnosti lumpenburžoazní majetkové a příjmové oligarchie vyrovnat se s touto sociální revolucí, jež se odehrává před našima očima na jevišti historického vývoje lidské společnosti, překonat kapitalistické vykořisťování, jež přestává být historicky nutné, a tedy i skutečné, ve funkci sociálně ekonomického spojovacího článku mezi „horními“ a „dolními“ vrstvami společnosti a nahradit je něčím jiným; je příznačné, že političtí vůdcové vládního bloku ODS, TOP 09 a Věcí veřejných se v období po parlamentních volbách roku 2010 zmohli pouze na rady nezaměstnaným, aby začali podnikat a stali se z nich živnostníci, čili aby se soukromé vlastnictví vrátilo k nevykořisťovatelskému soukromému vlastnictví pracujících vlastníků, které se již dávno rozložilo a rozpadlo.
Groteskní a tragické zároveň ovšem je, že při řešení tohoto historického úkolu nalézt nový sociálně ekonomický zprostředkující a spojovací článek mezi horními a dolními vrstvami společnosti, jiné sociálně ekonomické pojítko mezi jednotlivcem a lidským rodem, společenské třídy nevlastníků výrobních prostředků se společenskou třídou vlastníků výrobních a životních prostředků, než je vykořisťování člověka člověkem, zatím příliš neuspěla ani politická levice, a to přesto, že vykořisťování společensky průměrné a jednoduché práce přestává být pro kapitál zajímavé jakožto základní pramen monopolně vysoké zisku, tím se při přechodu od industriálního k postindustriálnímu kapitalismu stává vykořisťování živé všeobecné práce, což přežívající systém kapitalistického vykořisťování transformuje do procesu vznikání deklasovaných, trvale nezaměstnaných a nezaměstnatelných, tak zvanou „podtřídu“ tvořících, či prekariátních sociálně ekonomických vrstev obyvatelstva v příjmové a majetkové struktuře společnosti postindustriálního kapitalismu: přestože je konfrontována se skutečností, že dochází k podkopávání sociálně ekonomické základny kapitalistického způsobu výroby, nevidí tak zvaná „umírněná“, „demokratická“ a „státotvorná“ čili sociálně demokratická a socialistická či sociálně liberální levice jiný společenský ideál než jakýsi velmi nejasně a mlhavě vymezovaný „kapitalismus s lidskou tváří“. Většina „obyčejných“ členů, aktivistů, funkcionářů ve stranickém aparátu i členů nejvyššího vedení KSČM, v níž v naší republice nalézá politické institucionální vyjádření tak zvaná „radikální“, „antisystémová“ a „opravdu revoluční“ levice, zase nespatřuje jiné východisko z antagonistického rozporu mezi pokračujícím zespolečenšťováním práce a výroby a přežívajícím soukromokapitalistickým přivlastňováním, antagonistického rozporu, jenž nabývá v procesu přechodu od industriálního k postindustriálnímu kapitalismu nových vývojových forem, než v návratu k reálně socialistickému státně byrokratickému vlastnictví třídy řídícího aparátu, jejíž rozklad a rozpad umožnil odstartovat proces rozvoje polistopadového mafiánského lumpenkapitalismu. Tato neschopnost umírněné i radikální větvě politické levice pozitivně odpovědět na základní výzvu doby je zároveň, jak se to alespoň na první pohled zdá, o to paradoxnější, že dle jednoho ze základních teoretických postulátů dialektickomaterialistického pojetí zákonitostí společenského vývoje by si lidská společnost měla před sebe klást jenom ty úkoly, k jejichž řešení už v jejím lůně dozrály podmínky a potřebné nástroje.

Pokračování

 

Z časopisu Marathon 6/2012

http://valencik.cz/marathon/doc/Mar1206.pdf

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *