Materialismus a katastrofismus (4)

10-plKritické zamyšlení nad sociálně filosofickými názory a metodologickými přístupy, které lze vystopovat v knihách a článcích profesora Jana Kellera 

Možnosti přeměny kognitariátu z třídy „o sobě“ v třídu „pro sebe“

Leninův projekt marxistické politické strany reaguje, i když o tom přímo nehovoří, na zákon německého sociologa Michelse, jenž pravil, že i v dělnických sociálně demokratických stranách a odborových sdruženích se musí projevovat účinkování zákona údajně neodvratné oligarchizace mocenského politického rozhodování: pro předáky odborových svazů, funkcionáře organizačního aparátu, členy vedení, zastupitelských sborů a parlamentní poslance sociálně demokratických stran se stávala mocenská rozhodovací funkce, do níž byli zvoleni, zdrojem růstu finančních příjmů a hmotné životní úrovně, zlepšování osobního sociálního a ekonomického postavení ve společnosti, jejich politická aktivita tak vlastně kopírovala, nahrazovala a umocňovala vlastnickou aktivitu klasických industriálních proletářů spočívající, jak jsme již také nesčíslněkrát zmínili, ve vytváření co nejlepších podmínek prodeje pracovní síly (coby jejich jediného zboží a soukromého vlastnictví, které profesním skupinám tradičních dělníků dovolují sociálně ekonomické vztahy klasické kapitalistické masové strojové průmyslové velkovýroby) na trhu práce formou a cestou tradeunionistického hospodářského a politického boje proti jednotlivým kapitalistům či kapitalistickým zaměstnavatelům určitého průmyslového výrobního odvětví a buržoazní vládě – a právě proto jako taková mohla ona sociálně politická aktivita živelně a samočinně formovat alespoň u některých z nich tradeunionistické politické, ekonomické (právní, mravní, filosofické) vědomí a sebevědomí, neboli uvědomění, které představuje ideové, ideologické podřízení dělnické třídy buržoazii, buržoazní ideologii dělnické třídy. Není proto divu, že dělnická stranická byrokracie, která se formovala z funkcionářů a poslanců sociálně demokratických stran či odborových předáků (stejně tak jako ideoví souběžci z řad maloburžoazní inteligence, které přitahoval mohutný růst dělnického hnutí), byla například v německé sociální demokracii či francouzské socialistické straně v období relativně pokojného vývoje kapitalismu v poslední čtvrtině devatenáctého století a na přelomu devatenáctého a dvacátého století třídně sociální živnou půdou pro tendence k revizi marxistické teorie o socialistické revoluci a nastolení proletářské diktatury i k oportunismu v praktické politice, jenž se projevoval třebas snahou vstupovat do reakčních buržoazních vlád – stejně jako k oportunismu v otázkách organizační výstavby strany, neboť straničtí byrokraté usilovali o zvěčnění svých mocenských pozic, čímž v dělnických stranách docházelo k odcizování procesu strategického politického řízení a rozhodování od členské základny strany a objektivního celotřídního zájmu proletariátu.
Leninův model musel z toho důvodu – a samozřejmě také vzhledem k okolnostem, že v lůně carského policejně byrokratického režimu mohla revoluční dělnická strana působit jedině v hluboké ilegalitě – koncipovat ruskou sociální demokracii jako stranu nového historického typu, jejíž úzké vedoucí a organizační jádro tvořili lidé, kteří se cele věnovali práci pro stranu. Lidé, kteří museli nejpřísněji dodržovat zásady utajení i pravidla konspirace a učili se být existenčně závislí na straně, se v první řadě stávali objektem stíhání a pronásledování ze strany carské politické policie (neboť jediné „privilegium“, jímž nestvůrné carské samoděržaví „vyznamenávalo“ lidi, kteří náleželi k nejužšímu okruhu jádra strany – a měli by tak dle Michelsovy teorie náležet ke stranickým „oligarchickým vládcům“, kteří si monopolně přivlastnili politické rozhodování ve straně –, spočívalo v tom, že je jako první očekávala sibiřská katorga (neboli vyhnanství a nucené práce na Sibiři), že se před nimi jako prvními otevíraly brány carských kriminálů, nebo jim dokonce v krajním případě byla jedinou odměnou za pracovní výkony profesionálních revolucionářů cesta na popraviště, kde mohli očekávat kulku od popravčí čety nebo katovu oprátku a šibenici), a tudíž mohla takto vyprojektovaná strana plnit funkci samosprávné politické organizace revolucionářů z povolání, jež byla imunní vůči všem snahám reakčních vládnoucích společenských tříd zkorumpovat funkcionáře revolučně demokratického politického hnutí, v níž vládla opravdová komunistická rovnost mezi členy vedení, pracovníky výkonného aparátu a „obyčejnými“ členy strany, ve které nemohla vzniknout žádná oligarchická mocenská skupina, jež by byla „rovnější než ostatní“ a nemusela se podřizovat usnesením stranických orgánů a organizačnímu řádu strany. Je ovšem otázka, zda si Lenin uvědomoval, že díky jeho modelu revoluční politické strany představují – zpočátku zajisté čistě formálně, pouze jako vnější forma bez konkrétního sociálně politického a sociálně ekonomického obsahu – profesionální revolucionáři coby zvláštní profesně zaměstnanecká skupina zveličenou mocenskou funkci, zveličenou proto, že jejich finanční příjmy i celkové hmotné zajištění budou záviset na perspektivách mocenské úlohy, kterou bude v budoucnu hrát revoluční dělnická strana v politickém systému a životě ruské společnosti. Znovu opakuji: tato zveličená privilegovaná mocenská politická funkce se zrodila jako čistě abstraktní, formální možnost, jakmile ale jednou vznikla, nesla v sobě „zakódovanou“ a „zaprogramovanou“ logiku přeměny možnosti ve skutečnost, logiku, která začala prakticky fungovat v období po vítězství proletářské socialistické revoluce, kdy bolševická strana získala vedoucí úlohu čili monopol na politickou moc v sovětském státě; uvědomme si přece ještě jednou, že Lenin modeluje na začátku dvacátého století revoluční dělnickou stranu jako samosprávnou politickou organizaci, jde ovšem právě – a pouze! – o politickou samosprávnost, o samosprávnost uzavřenou v hranicích politiky, a právě zde spočívalo „čertovo kopýtko“ Leninova modelu revoluční dělnické strany.
A tak ani příliš nepřekvapuje, že lidé, kteří v době boje proti carskému samoděržaví a dále pak v etapě přerůstání demokratické revoluce v revoluci proletářskou, socialistickou měli jako zaměstnání revolučně demokratickou politickou aktivitu, revoluční třídní politický boj dělnické třídy, si po vítězství bolševické revoluce postupně zprofesionalizovali nahrazování přímé a bezprostřední vlastnické subjektivity dělnické třídy – pochopitelně že s těmi nejušlechtilejšími motivy, v zájmu dělnické třídy a obecného blaha! –, čímž se tito profesionální revolucionáři stali jádrem formující se třídy řídícího aparátu, která přeměnila diktaturu proletariátu v diktaturu řídícího aparátu nad proletariátem a nakonec dovedla reálný socialismus k obnovení kapitalismu, k destrukci a likvidaci sociálních vymožeností, jež při všech svých objektivních nedostatcích stalinský model socialismu vytvořil: a tento proces rozkladu reálného sepětí stalinistických komunistických stran s dělnickou třídou v zemích reálného socialismu zpětnovazebně působil na možnosti a schopnosti stalinistických komunistických stran ve státech reálného kapitalismu spojovat vědeckou teorii s revolučním dělnickým hnutím a vtahovat masy příslušníků dělnické třídy do revolučně kritické politické praxe. Kruh se uzavřel: vládnoucí třída řídícího aparátu první historické vývojové formy socialismu naprosto vyčerpala svůj kdysi relativně pokrokový a revoluční sociálně historický potenciál a stala se třídou, jež už se hodí pouze na smetiště dějin. Z toho plyne, že sociálně mytologická ideologie protosocialistické vládnoucí třídy již nemůže být v žádném případě pramenem filosofie a politické strategie opravdu moderní radikálně levicové, revoluční politické strany. Historický vývoj stalinského typu socialismu, proces rozpadu, rozkladu a transformace třídy reálně socialistického řídícího aparátu tak odhalil i „skrytou vadu“ Leninova modelu utváření třídního socialistického vědomí v masách příslušníků dělnické třídy.
Logika vlastnického jednání nevlastníka výrobních prostředků a vlastníka pracovní síly tak vede u klasického industriálního proletariátu k formování tradeunionistického, buržoazního vědomí dělnické třídy. Podobně i reformistická politická praxe nemohla vést k ničemu jinému než k masovému pronikání buržoazní ideologie do vědomí dělníků. A nyní se ukázalo, že i revoluční politická praxe v leninském pojetí má svá úskalí a omezení. Vyplývá z toho, že neexistuje žádný způsob, jímž by si dělnická třída uvědomila svou revoluční společenskou úlohu a že je tudíž socialistická revoluce neuskutečnitelná, neboť její třídně sociální subjekt nemůže vůbec vzniknout? Myslím si, že zde je pramen hlubokého světonázorového pesimismu sociálně kritické filosofie frankfurtské školy, jež například ústy Herberta Marcuseho hovořila o tom, že v průmyslově nejrozvinutějších a nejbohatších kapitalistických státech se proletariát integroval do vlastnické struktury monopolního kapitalismu, nemá revoluční třídní vědomí, neprojevuje revoluční politickou aktivitu, neboť jeho buržoazní vědomí je sociálně konformisticky „šťastné“. 54 Je také známo, že reálně existující socialismus nebyl schopen zformovat žádnou relativně stejnorodou a soudržnou sociálně ekonomickou skupinu, jež by dokázala stalinský typ socialismu pozitivně překonat, a proto se vládnoucí společenskou třídou ve všech „postkomunistických“ zemích stala mafiánská, polokoloniálně závislá lumpenburžoazie, jejíž součástí se staly i „transformace schopné“ části třídy řídícího aparátu reálného socialismu – především ekonomicko-finanční byrokracie i část byrokracie státně administrativní. Zdá se mi, že tato skutečnost posiluje spíše pesimistické vidění a rozumění možností revolučního překonání kapitalismu. Problém formování třídního – právě třídního, nikoli pouze profesně zaměstnaneckého! – vědomí dělnické třídy není vůbec vyspekulovaný, je naopak zcela reálný a nelze jej ani obcházet, ani zamlouvat opakováním starých a známých mouder „marxismu-leninismu“.
Soudobý „postmoderní“ kapitalismus charakterizuje rozvíjení nové společenské výrobní síly – „průmyslu“ rozvoje lidských schopností. K investování do rozvoje lidských schopností nevede kapitál žádná láska k člověku a k lidstvu: jde samozřejmě o to, aby se rozvíjela schopnost konkrétní živé práce námezdně pracujícího nevlastníka být produktivní pro kapitál, schopnost jeho pracovní síly být zdrojem nové formy dodatečného a mimořádného zisku – kognitariárního zisku. Kapitál investující do produkce kognitariárního zisku hraje v kapitalistickém způsobu výroby sociálně ekonomickou roli kognitariárního kapitálu, který tak realizuje Marxovu vizi o všeobecné práci coby zdroji společenského nadvýrobku a společenského bohatství, podle níž se volný čas stává měřítkem společenského bohatství a růst volného času může být z hlediska bezprostředního procesu pokládán za „produkci fixního kapitálu, přičemž tento fixní kapitál je sám člověk“. 55 V tomto společenském výrobním procesu vznikají i nové profesně zaměstnanecké skupiny dělnické třídy. V soudobém kapitalismu se ve stále větší míře stává živá konkrétní práce vědců, inženýrů, konstruktérů, počítačových programátorů atd. přímo a bezprostředně produktivní pro kapitál. Svou objektivní vlastnickou rolí spočívající v tom, že svou práci směňují za peníze jako variabilní kapitál, se tito vysokoškolsky a vědecky kvalifikovaní pracovníci stávají příslušníky kognitariárního proletariátu (neboli proletariátu vědomostního, znalostního) – nové profesně zaměstnanecké skupiny vysoce kvalifikovaných příslušníků dělnické třídy, zosobňujících všeobecnou práci v „nejvyšším stupni dokonalosti“. 56
Je zcela nesmyslné tvrzení, že „dělnická třída mizí“, neboť dělnická třída není socioprofesní skupina manuálních pracovníků. V současnosti tvoří společenskou třídu proletariátu především klasický industriální proletariát s kognitariárním proletariátem, v budoucnu bude naprostá většina příslušníků dělnické třídy náležet ke kognitariární dělnické třídě. Konkrétní živá práce kognitariárního proletariátu (Marx by řekl, že jde o práci všeobecnou, jež se klade jako práce společná, pospolitá) se stává zdrojem kognitariárního zisku z toho důvodu, že v soudobém kapitalismu se bezprostředně produktivní pro kapitál stávají i služby, jež mění osobnostní systém člověka: činnost vzdělávací soustavy, v první řadě systému vysokoškolského vzdělávání. (Jenom tak na okraj připomenu jednu skutečnost, na níž se často zapomíná: třídně sociální základnou bolševického křídla ruské sociálně demokratické strany byli v Leninově době příslušníci nejkvalifikovanějších a nejvzdělanějších socioprofesních skupin a vrstev klasického industriálního proletariátu v největších ruských městech, neboli „kognitariární proletariát v rámci tradičního industriálního proletariátu“, základní společenská výrobní síla carského Ruska na počátku dvacátého století. Zde spočívala rozhodující příčina toho, že bolševická strana dovedla Rusko k vítězné říjnové proletářské socialistické revoluci a vybojovala politickou státní moc.

Pokračování

 

Z časopisu Marathon 6/2012

http://valencik.cz/marathon/doc/Mar1206.pdf

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *