Materialismus a katastrofismus (3)

10-plKritické zamyšlení nad sociálně filosofickými názory a metodologickými přístupy, které lze vystopovat v knihách a článcích profesora Jana Kellera

 

Proletariát současnosti – potenciální hybatel dějin

Během přednášky o svojí nové knize „Tři sociální světy“, jíž proslovil na Karlově univerzitě v Praze a která se především zabývala vývojovými tendencemi a perspektivami „středních vrstev“ v sociálně ekonomických podmínkách globalizovaného kapitalismu, měl profesor Keller údajně prohlásit, že pro popis dnešní společnosti nelze použít marxistické pojetí společenských tříd, jelikož „model Karla Marxe nevysvětloval existenci střední vrstvy.“35 Profesor Keller má samozřejmě pravdu: „Marxův model“ vskutku neformuloval žádná teoretická a metodologický východiska ke zkoumání „střední třídy“, a to z toho jednoduchého důvodu, že žádný takový sociální útvar prostě neexistuje. Svou sociálně ekonomickou funkcí a rolí, tedy oním druhem vlastnické subjektivity, jejž objektivně prakticky realizují, náleží příslušníci „středních vrstev“ v systému kapitalistických výrobních vztahů k odlišným společenským třídám – mohou náležet k pracujícím soukromým vlastníkům neboli maloburžoazii, jejich sociálně ekonomická praktická aktivita spjatá s konkrétní živou manažerskou prací může být dílčí a podřízenou součástí vlastnické subjektivity kapitálových vlastníků, mohou být kapitalistickými majiteli soukromých firem a zaměstnavateli jiných příslušníků „středních vrstev“, kteří v kapitalistické sociálně ekonomické dělbě práce zaujímají třídní roli tradičních či kognitariárních proletářů. Není proto divu, že, jak ostatně sám profesor Keller přiznává a my jsme již zmínili, reagují příslušníci „střední třídy“ na proces oslabování, rozpadu a perspektivu možného budoucího zániku majetkových a příjmových středních vrstev „směsí individualistické zahleděnosti do sebe a snahy bezohledně si polepšit na úkor těch, kdo stojí níže než ony“, což pochopitelně „naprosto vyhovuje vrstvám horním, střední vrstvy však sráží morálně i materiálně stále hlouběji“. Příslušníci „střední třídy“ alespoň v té podobě, jak ji „vymodelovaly“ rozmanité verze stratifikačních koncepcí buržoazní sociologie, se vzhledem k objektivní, antagonistické třídně sociální diferenciaci středních vrstev nemohou stát jednotným a vůdčím sociálně politickým subjektem zápasu za uchování svojí hmotné životní úrovně a majetkové povznesení vrstev nižších, což by dovolovalo nalézt nové příjmové zdroje státního rozpočtu pro tvorbu peněžních fondů na veřejně prospěšné účely, fungování struktur a mechanismů buržoazního národního sociálního státu i stabilizovat politický systém buržoazní parlamentní demokracie. Marxistické obecně teoretické a metodologické přístupy, jež dovedou rozlišit technicko-ekonomickou (profesně zaměstnaneckou) a sociálně ekonomickou (třídně sociální) dělbu práce, diferenciaci a strukturaci společnosti, neupadají do plytkého, povrchního empirismu, jenž se v sociologii projevuje ve formě rozmanitých variant stratifikačních teorií, které nechápou, že při zkoumání vývoje třídně sociální diferenciace „postmoderního“ kapitalismu nevystačíme s popisem vnějších jevových tendencí o „přechodu od pouhé nerovnosti k naprosté nesouměřitelnosti“, a jsou proto formou buržoazního třídního sociálně filosofického sebevědomí, a tudíž jsou i dialektickomaterialistické metodologické přístupy uchráněny před mysticismem apokalyptických vizí perspektiv historického vývoje lidské společnosti a katastrofických scénářů společenského rozvoje, programově odmítajících hledání a nalézání alespoň obecně teoretických pozitivních, racionálních řešení rozporů postindustriálního globálního kapitalismu.
Tradeunionistická sociálně ekonomická praktická aktivita dělníků jakožto vlastníků pracovní síly, jež převrací vzájemný poměr mezi objektivně prvotními a druhotnými sociálně ekonomickými souvislostmi začlenění dělnických mas do profesně zaměstnanecké strukturace, staví v běžném a masovém vědomí, myšlení a jednání dělníků do popředí sociálně ekonomická určení, která souvisí s jejich začleněním do kapitalistické třídně sociální dělby práce pouze druhotným a odvozeným způsobem, a naopak do pozadí odsouvá sociálně ekonomické charakteristiky, které jsou prvotní a určující z hlediska zařazení do třídně sociální struktury kapitalistického výrobního způsobu, a proto je takto vznikající ekonomické vědomí uvědoměním fetišistickým a iluzorním. Dělníci vystupují proti „přehnaným“ nárokům kapitalistů, snaží se při kolektivním obchodním vyjednávání o prodeji svojí pracovní síly dosáhnout co nejlepšího výsledku, ovšem samotnou dohodu o podmínkách prodeje a koupě tohoto zboží pokládají za rovnoprávnou a spravedlivou, ještě nechápou její podstatu, která spočívá ve výrobě absolutní nadhodnoty čili přivlastňování nezaplacené nadpráce. Tradeunionistické vědomí jako prostředek zabezpečení vyšší hmotné životní úrovně dělníků je zároveň i prostředkem integrace proletariátu do systému kapitalistických ekonomických vztahů. Buržoazie je sice ekonomickým bojem, opírajícím se o tradeunionistické vědomí, nucena k určitým ústupkům, ale energicky využívá vzniklou situaci pro dosažení politických výhod, pro hlásání a uskutečňování „třídního smíru“ v politice, což jí dovoluje zachovat kapitalistické vykořisťování a při vhodné příležitosti zesílit jeho intenzitu.
Na základě tradeunionistického ekonomického vědomí a zprostředkovaně skrze tradeunionistický hospodářský boj se formuje i tradeunionistické politické vědomí dělníků. To je ale rovněž iluzorní vědomí: dělníci předpokládají, že mohou dosáhnout řešení svých problémů, jakmile dosáhnou zavedení “spravedlivých zákonů“ neměnících charakter existujícího politického řádu. Politický program, který vypracovává proletariát v rámci tradeunionistického vědomí: boj za tovární zákonodárství, jež prosazuje například normy bezpečnosti práce, za svobodu stávek, legalizaci odborových organizací a dělnických politických stran, za prosazení zákonů o zdravotním, sociálním a důchodovém pojištění atd., čili za vytvoření struktur a mechanismů zmírňujících sociální dopady kapitalistického vykořisťování, se pohybuje v rámci uskutečňování cílů, které si klade tradeunionistické ekonomické vědomí: zkrácení pracovního dne, zvýšení mezd, růst hmotné životní úrovně, celkové zlepšení pracovních a životních podmínek atd. Dělníci pochopili pouze způsob vykořisťování, ale neobjevili jeho podstatu, proto i jejich tradeunionistický politický boj směřuje proti těmto způsobům a formám, nikoli proti vykořisťování jako fundamentálnímu kapitalistickému společenskému výrobnímu vztahu, směřuje proti kapitalistům, ne však proti kapitalismu. Omezené pochopení vlastních sociálně ekonomických zájmů plodí ohraničené představy o způsobech jejich obrany. Vznik představ o „spravedlivém a nespravedlivém“ zákonodárství podmíněný tradeunionistickým ekonomickým vědomím znamená, že na základě tradeunionistického ekonomického vědomí zprostředkovaně skrze tradeunionistické politické vědomí se formuje i právní vědomí dělníků, jež se rovněž pohybuje v zajetí tradeunionistických iluzí.
Již jsme připomenuli Leninovu myšlenku, že v tradeunionistickém vědomí se odráží protikladnost zájmů proletariátu a buržoazie, avšak ne ve své nesmiřitelnosti. Tato nesmiřitelnost se skrývá za iluzí politicko-právní rovnosti všech a každého v buržoazní občanské společnosti, především ji ale zahaluje fetišistické ekonomické vědomí, lživé chápání kapitalistických ekonomických vztahů. Marx ukázal, že nadpráce, kterou kapitalista dostává bez hodnotového ekvivalentu, zůstává v podstatě prací z donucení. Pro reprodukci kapitalistických sociálně ekonomických vztahů je nezbytné, aby se tato práce z donucení zdála dělníkovi „výsledkem dohodnutého souhlasu“ založeného na „ceně práce“ – pojmu ekonomického vědomí, jenž je podle Marxových slov typicky fetišistický, „je stejně iracionální jako žlutý logaritmus“36
Kapitalista dodává suroviny, stroje, řídí výrobu, dělník dodává svoji práci. Zájmy dělníka a kapitalisty jsou protikladné v tom, že kapitalista se snaží oklamat dělníka při vyúčtování mzdy, když ale budeme kapitalistu kontrolovat a dožadovat se, aby každá ze zúčastněných stran dostala v souladu se svým přínosem, tedy aby byla práce zaplacena podle své „skutečné ceny“, potom budou naopak obě dvě strany zainteresovány na přírůstku produkce, neboť tak prý vzroste podíl každé z nich, mzdy dělníků mohou růst souběžně s narůstáním masy a míry zisku kapitalistických podnikatelů. Taková je logika fetišistického vědomí, z fetišismu vyrůstají teorie o „sociální harmonii“ v kapitalismu, „třídní spolupráci“ mezi proletariátem a buržoazií a vyplývají odpovídající politické závěry: falešné a iluzorní ekonomické vědomí plodí falešné a iluzorní politické vědomí a jednání.
Sociálně filosofické koncepce o údajně principiálně možné třídní spolupráci mezi proletariátem a buržoazií v sociálně ekonomickém rámci kapitalismu, jež prý mají společný zájem na růstu společenského bohatství, náleží k ideologické výbavě sociálního liberalismu a sociáldemokratismu, jsou ideovým zdrojem politické strategie zaměřené na výstavbu struktur a mechanismů buržoazního „sociálního státu“ a s ním spjatých ideologických iluzí o tom, že tento údajně nadstranický „sociální stát“ dokáže úplně odstranit cyklické krize z nadvýroby, spojit hospodářskou efektivnost se svobodou a politickou demokracií, respektováním lidských a občanských práv, neboť progresivním zdaňováním zaměstnanců i zaměstnavatelů vytváří finanční zdroje pro vznik fondů na veřejné účely, jejich fungování umožňuje zmírňovat sociální dopady kapitalistického vykořisťování a zvyšovat masovou peněžní koupěschopnou poptávku obyvatelstva, přičemž tento „trvale nalezený humanismus“ kapitalistického „sociálního státu“ stimuluje trvalý ekonomický růst a zároveň se tak většina společnosti stává příslušníky „střední třídy“, která je, jak o tom hovořil již Aristoteles, třídně sociální základnou demokratického politického systému. Z toho důvodu tvořil a tvoří kupříkladu tak zvaný „švédský model socialismu“ – jenž praví mimo jiné, že socialismus a kapitalismus nevytvářejí kvalitativně rozdílné a nesmiřitelně protikladné sociálně ekonomické formace, nýbrž se jedná o dvě odlišné tendence společenského, civilizačního a kulturního vývoje, jež spolu konvergují – významný moment pluralitního spektra buržoazní ideologie a sociálně demokratické strany se strukturují jako politický subjekt, jenž v politickém systému formální buržoazní demokracie státního monopolního kapitalismu slouží prosazování vlastnických a mocenských zájmů vládnoucí monopolní velkoburžoazie tím, že sociálně demokratické strany fungují coby zprostředkující a převodový politický mechanismus od vládnoucích k ovládaným, od privilegovaných k neprivilegovaným, kdy lidé náležející k „dolním deseti milionům“ ve formě přijímání ideologických schémat, stereotypů a iluzí o „sociální harmonii“ a „třídní spolupráci“ masově a živelně nasávají do svého běžného každodenního vědomí buržoazní ideologii „horních deseti tisíc“, která v tomto případě tváří jako ideologie upřímně a veskrze humanistická.
Lidé, kteří v kapitalistickém systému náleží podle svojí objektivní vlastnické funkce k vykořisťovaným a diskriminovaným sociálně ekonomickým skupinám a zároveň do svého běžného vědomí živelně, samočinně nasávají a vstřebávají buržoazní ideologii, si tak v masovém měřítku osvojují světový názor čili formu společenského sebevědomí a způsob duchovně praktického osvojení světa vládnoucí třídy buržoazní občanské společnosti, automaticky spojují své osobní naděje s vývojovými perspektivami kapitalismu, chovají ve svých srdcích upřímnou víru, že kapitalistický způsob výroby je „nejlepším ze všech možných světů“, pro jehož zachování nutno přinést i oběť nejvyšší, uctivě se klaní všem fetišům a idolům, které jim k uctívání předkládá buržoazní propaganda – a živelně a samočinně si tak osvojují jistá schémata uvažování, třídění, uspořádávání a zobecňování empirických faktů, v nichž se zračí reálie života buržoazní společnosti, a pochopitelně i určité stereotypy sociálně politického jednání, jež jsou v diametrálním rozporu s jejich objektivním celotřídním zájmem, a naopak jsou v souladu pouze s celotřídním zájmem velkoburžoazní finanční oligarchie, jejich třídního nepřítele. 37 Pro duchovní atmosféru a myšlenková schémata českých voličů před parlamentními volbami v roce 2010 byl velmi typický názor jisté devatenáctileté slečny, která prohlásila, že KSČM a ČSSD jsou jedna a tatáž politická strana, která tu vládla před rokem 1989. Dlouhodobě nezaměstnaný muž z Moravy zase pln svatého nadšení zjevil světu, že teprve ODS ho naučila, že si musí hledat práci aktivně sám, když mu odepřela nárok na další dávky v nezaměstnanosti, čímž si alespoň osvojí schopnost být flexibilní na trhu práce a státní pokladna neutrpí finanční újmu – přičemž, jak se později ukázalo, tento bodrý výpěstek plodné země moravské muž zůstal nezaměstnaným i po volbách: zda je tento hrdý potomek slavných Moravanů, co se údajně tak statečně bili u Letohrádku Hvězda, stále pln jásavého vytržení z faktu, že nepobírá žádnou podporu v nezaměstnanosti, není známo. 38
Do diskuse o výsledcích parlamentních voleb roku 2010 se cítil být povinován zasáhnout i univerzitní profesor Jan Pirk, kardiochirurg, jenž ve svém oboru patří možná ke světové špičce, a tak se čtenáři Práva mohli dočíst: „Jsem zase pyšný, že jsem Čech“. Pan profesor se ve stejnojmenném článku svěřuje, že „v posledním půlroce, na základě předvolebních průzkumů jsem přestával být hrdý na to, že jsem Čech. Velice mě zaráželo, že podle nich většina obyvatel podléhá laciným populistickým slibům, že lze žít s „výdobytky socialismu“ a mít přitom kapitalistickou životní úroveň. Že dluhy, které nezodpovědná vláda udělá, nikdo nebude muset platit. Říkal jsem si se smutkem v duši, že každý národ má takovou vládu, jakou si zasluhuje. V rozhovorech s novináři před volbami jsem se nikdy netajil tím, že já ale takovou stranu volit nemůžu a že budu volit v politickém spektru vpravo od středu. Výsledky voleb mě velice překvapily. Ukázalo se, že většina národa chce od života něco víc než mít laciné pivo, guláš a lístky na fotbal. Velice mě potěšil přístup mladých lidí, kteří si uvědomují, že již nyní rozhodují o tom, jaký bude celý jejich další život a zda budou moci, až k tomu nastane jejich čas, odejít do spokojeného a odpovídajícího důchodu. Že pokud chtějí, aby jejich rodiče či oni sami, v případě, že budou potřebovat nějakou velice nákladnou léčbu, ji dostali, a souhlasí s tím, že si prostě ten anopyrin koupí. Ukázalo se, že moje obavy o ducha našeho národa byly naštěstí liché. Jsem velice rád, že většina národa je rozumná a pochopila varování před vyhazováním peněz na úkor nastupující generace. Jsem opět hrdý na to, že jsem Čech.“39 Co dodat k těmto myšlenkovým perlám váženého pana profesora, může-li se náš úsudek opřít o nezvratná fakta, jež dokládají následující sociálně ekonomický a politický vývoj české společnosti? Mohli bychom zajisté parafrázovat slavný výrok doktora Štrosmajera z televizního seriálu „Nemocnice na kraji města“ v jedinečném hereckém podání Miloše Kopeckého: „Kdyby hloupost nadnášela, létali by i někteří univerzitní profesoři a doktoři přírodních věd jako holubičky!“ Je naprosto zjevné, že člověk, jemuž se v hlavě usadila ideologická schémata reakční společenské třídy – což se samozřejmě týká i schémat a stereotypů sociálně mytologické ideologie vládnoucí třídy řídícího aparátu předlistopadového reálně existujícího socialismu! – a nedokáže se vymanit z „magické přitažlivosti“ lumpenburžoazní ideologie, onemocněl tím láskou k hlouposti, která se dotýká hvězd, musí uvažovat a jednat buď jako hlupák či jako gauner nebo jako obojí dohromady, a to i případě, že se jedná o světově proslulou lékařskou kapacitu.
Je příznačné, že tito lidé si nějaké ovlivňování svého politického smýšlení a jednání ze strany vládnoucí buržoazní ideologie vůbec neuvědomují, nejsou ho schopni přiznat veřejně a dokonce ani sami před sebou, jsou naopak přesvědčeni, že se ke svým názorům domysleli pouze a jedině sami, svou vlastní hlavou, neboť je přece nad slunce jasnější, že „za všechno můžou komunisti“ a hlavní je, „aby se komunisti zase nedostali k moci“ – což pochopitelně žádný projev buržoazní ideologie není! K nejgrotesknějším jevům polistopadového vývoje české společnosti náleží, že dolní vrstvy mafiánského lumpenkapitalismu, jejichž myšlení a jednání je ovládáno buržoazní politickou ideologií po způsobu primitivního, stupidního antikomunismu, jsou prokapitalisticky možná ještě uvědomělejší než vrstvy horní, přitom však není český lumpenkapitalismus v o nic menší finanční a hospodářské krizi než například kapitalistický systém v Řecku, kde obyčejní pracující rozhodně tak vzorně kapitalisticky uvědomělí nejsou.
Když Lenin zkoumá a rozebírá struktury a mechanismy, které by sociálně ekonomickým masám diskriminovaných a vykořisťovaných umožnily dobrat se třídního revolučního socialistického uvědomění, aby nalezl adekvátní model formování třídního vědomí dělnické třídy, píše: „Kdo orientuje pozornost, všímavost a uvědomění dělnické třídy dělnické třídy výhradně nebo třeba jen převážně na dělnickou třídu samu, není sociální demokrat, protože dělnická třída nemůže dojít k sebepoznání, nemá-li naprosto jasné představy o vzájemném poměru všech tříd dnešní společnosti“40 … „Třídní politické uvědomění může být dělníkovi dáno pouze zvenčí, tj. z jiných zdrojů než je hospodářský boj a sféra vztahů dělníků k zaměstnavatelům. Oblast, z níž jedině lze toto poznání načerpat, je sféra vztahů všech tříd a vrstev ke státu a k vládě, sféra vzájemných vztahů mezi všemi třídami.“41 „Protože o tom, že by dělnické masy měly samostatnou ideologii, kterou by si samy vytvářely přímo v průběhu svého hnutí, nemůže být vůbec řeč“, píše dále Lenin, „otázka zní pouze takto: buď buržoazní, anebo socialistická ideologie. Střední cesta neexistuje (protože lidstvo žádnou „třetí“ ideologii nevytvořilo a ve společnosti drásané třídními rozpory mimotřídní nebo nadtřídní ideologie vůbec ani existovat nemůže). Proto jakkoli oslabovat socialistickou ideologii, jakkoli zanedbávat tuto ideologii znamená zároveň posilovat ideologii buržoazní. Mluví se o živelnosti. Avšak živelný vývoj dělnického hnutí vede vlastně k tomu, že se dělnické hnutí podřizuje buržoazní ideologii, že jde vlastně podle programu Kréda, protože živelné dělnické hnutí je tradeunionismus, je to Nur-Gewerkschaftlerei, a tradeunionismus znamená právě ideové zotročení dělnictva buržoazií. Proto je naším úkolem, úkolem sociální demokracie bojovat proti živelnosti, odvrátit dělnické hnutí od této živelné snahy tradeunionismu uchýlit se pod křídla buržoazie a dostat je pod křídla revoluční sociální demokracie.“42
Jestliže tradeunionistický hospodářský a politický boj proti zaměstnavatelům v jednotlivých výrobních odvětví a vládě, jenž není svou sociálně ekonomickou podstatou nic jiného než realizace sociálně ekonomické praktické aktivity dělníků coby individuálních a vzájemně izolovaných vlastníků pracovní síly, kteří se tak učí prosazovat tuto jedinou vlastnickou subjektivitu, kterou jim dovoluje systém kapitalistických ekonomických vztahů, co nejúspěšněji vymáhat na jednotlivých kapitalistech a vládě kapitalistů co nejvýhodnější podmínky prodeje tohoto svého jediného vlastnictví a zboží na trhu práce, což v masách dělníků samočinně a živelně formuje vědomí, které sice postihuje formy a metody, nikoli však podstatu kapitalistického vykořisťování, jež sice odráží protiklad mezi zájmy zaměstnanců a zaměstnavatelů, nikoli však nesmiřitelný třídně sociální antagonismus proletariátu a buržoazie, antagonistický zájmový protiklad mezi dělnickou třídou a buržoazním společenským zřízením, – pak dle Leninova názoru se v proletářských masách může utvářet opravdu třídní uvědomění, jež by postihovalo fundamentální sociálně ekonomická určení, která vymezují postavení dělnické třídy ve třídně sociální diferenciaci a dělbě práce kapitalistické společnosti, jež by dospívalo k poznání objektivního celotřídního zájmu a revoluční společenské úlohy proletariátu, pouze zprostředkovaně, nepřímo, tak říkajíc „oklikou“, skrze a prostřednictvím revolučně kritické politické praxe. Politika je koncentrovaným, zobecnělým výrazem především sociálně ekonomických, třídně sociálních vztahů a zájmů ve společnosti, má tedy, řečeno pojmoslovím filosofie Slavoje Žižka, „dimenzi univerzality“, a proto jestliže „tradeunionistická politika dělnické třídy je vlastně buržoazní politika dělnické třídy“43, pak politická aktivita příslušníků dělnické třídy ve formě revolučního politického třídního boje je v těchto podmínkách jedinou aktivitou, díky níž proletariát čerpá a nabývá poznání vztahů všech tříd a vrstev kapitalistické společnosti k buržoaznímu státu a vládě, poznání vzájemných vztahů mezi všemi třídami, aktivitou, která třídu stmeluje, v níž dělnická třída vystupuje jako celek, konfrontuje své základní celotřídní zájmy se zájmy buržoazie, vystupuje jako zosobněná negace kapitalistického soukromého vlastnictví výrobních prostředků i celé kapitalistické organizace společenských výrobních vztahů a mění se tak z třídy „o sobě“ ve třídu „pro sebe“.
„Uvědomění dělnické třídy“, píše Lenin, „nemůže být uvědoměním opravdu politickým, nedovedou-li dělníci reagovat na naprosto všechny případy zvůle a útlaku, násilí a zneužívání, ať už se týkají kterékoli třídy, a reagovat jedině ze sociálně demokratického hlediska a žádného jiného hlediska. Dělnické masy nemohou být opravdu třídně uvědomělé, jestliže se dělníci nenaučí na konkrétních a přitom ovšem palčivých (aktuálních) politických faktech a událostech pozorovat všechny ostatní společenské třídy ve všech projevech jejich duchovního, morálního a politického života, jestliže se nenaučí provádět v praxi materialistickou analýzu a materialistické hodnocení všech stránek činnosti a života všech tříd, vrstev a skupin obyvatelstva.“44 A Lenin pokračuje: „Proto je velice škodlivé a svým praktickým významem velice reakční, když naši ekonomické hlásají, že hospodářský boj je nejšíře použitelným prostředkem k zapojení mas do politického hnutí. Má-li se dělník stát sociálním demokratem, musí mít jasnou představu o hospodářské povaze a sociálním i politickém profilu statkáře, kněze, vysokého hodnostáře, rolníka, studenta i tuláka, musí znát jejich silné i slabé stránky, musí se vyznat v běžných frázích a všelijakých sofismatech, jimž každá třída a každá vrstva zastírá své egoistické spády a své skutečné „ledví“, musí se vyznat v tom, které instituce a zákony vyjadřují ty které zájmy a hlavně jak je vyjadřují. Tuto „jasnou představu“ člověk nepochytí z žádné knihy: tu mohou dát jen konkrétní čerstvá odhalení toho, co se děje v daném okamžiku kolem nás, o čem kdekdo mluví podle svého, nebo co si třeba všichni jen šuškají, o čem svědčí ty a ty události, ty a ty cifry, ty a ty soudní rozsudky aj. Toto zevrubné odhalování politických poměrů je nezbytnou základní podmínkou výchovy mas k revoluční aktivitě.“45 Lenin by patrně dodal, že i profesor Keller by mohl pochopit, že revoluční dělnické hnutí nelze uzavírat do rámce „solidaristické uzurpační strategie“46, která absolutizuje úsilí dělníků o zkrácení pracovní doby, zvýšení mezd atd. v rámci tradeunionistického hospodářského a politického boje a odpovídá tomu proudu ruského dělnického hnutí na přelomu devatenáctého a dvacátého století, jejž Lenin nazývá ekonomismus, čímž by profesor Keller osvědčil své nesporné radikálně levicové politické uvědomění.
Je zároveň samozřejmé, že pro tuto aktivitu si musí dělnická třída vytvořit určité podmínky, že do revolučně kritické sociálně politické praxe nevstupují příslušníci dělnické třídy automaticky, ale jen díky aktivní úloze zvláštního institucionálního politického subjektu – revoluční marxistické strany, jež „neřídí pouze boj dělnické třídy za výhodné podmínky prodeje pracovní síly, ale také její boj za odstranění společenského řádu, který nutí nemajetné, aby se prodávali bohatým. … nezastupuje dělnickou třídu jen proti určité skupině podnikatelů, nýbrž proti všem třídám dnešní společnosti a proti státu jakožto organizované politické síle.“47 Marxistická revoluční strana ztělesňuje spojení teorie vědeckého socialismu s masovým dělnickým hnutím, zosobňuje revoluční třídní svazek nejuvědomělejších příslušníků dělnické třídy a dalších sociálně ekonomických skupin pracujících mas, diskriminovaných a utlačovaných systémem kapitalistického vykořisťování, je třídně uvědomělým oddílem, ideovým předvojem dělnické třídy vyzbrojeným znalostí zákonů historického vývoje společnosti a třídního boje, marxistickým teoretickým a metodologickým přístupem ke zkoumání rozdílu mezi profesně zaměstnaneckou a třídně sociální strukturací společnosti – což platí nejen vůči buržoazii v kapitalismu, nýbrž i v poměru ke vládnoucí třídě řídícího aparátu předlistopadového reálného socialismu! Revoluční strana je zároveň též organizovaným oddílem dělnické třídy, jehož členové se na základě dobrovolné, uvědomělé kázně podřizují usnesením strany, bez čehož by strana nemohla mít jednotnou vůli, dosáhnout akční jednoty svého členstva, vést boj dělnické třídy; strana tak může vést v praxi boj dělnické třídy a usměrňovat jej k jednomu cíli jedině tehdy, budou-li všichni její členové zorganizováni v jednotný společný oddíl, spjatý jednotou vůle, akční jednotou a jednotou dobrovolné kázně, která je závazná jak pro předáky, tak pro „obyčejné“ členy, takže se členstvo strany nemůže v žádném případě dělit na „vyvolené“, pro něž neplatí stranická kázeň a kteří se nemusejí podřizovat stranickým usnesením, a na „nevyvolené“, kteří se musejí řídit stranickými usneseními a na něž se vztahuje i stranická kázeň; revoluční marxistická strana je organizačním předvojem, nejvyšší formou politické organizace dělnické třídy, jejím posláním je vést další organizace, v nichž se dělníci mohou sdružovat, především organizace odborové. Lenin soudil, že pouhé ideové sjednocení k vytvoření revoluční strany nestačí, že k vítězství proletariátu je nezbytné ideovou jednotu utužit „materiální jednotou organizace“, a v této souvislosti poznamenává: „Proletariát nemá v boji o moc jinou zbraň kromě organizace. Proletariát, roztříštěný panstvím anarchické konkurence v buržoazním světě, zdeptaný otrockou prací pro kapitál, srážený ustavičně „na dno“ úplné bídy, zpustnutí a degenerace, se může stát a jistě se stane nepřemožitelnou silou jedině proto, že jeho ideové sjednocení na základě marxistických zásad je upevňováno materiální jednotou organizace stmelující milióny pracujících v armádu dělnické třídy. Této armádě neodolá ani zchátralá moc ruského samoděržaví, ani chátrající moc mezinárodního kapitálu.“48
Je jasné, že zdravý vnitřní život revoluční marxistické strany zahrnuje názorovou pluralitu a naprostou svobodu diskusí a polemik (samozřejmě v rámci světonázorové, hodnotové a programové orientace strany), výstavbu všech stranických orgánů demokratickou volbou zdola, současně se ovšem názorová svoboda pro menšinový názor musí po přijetí stranického usnesení spojovat s podřízením menšiny většině a vnitrostranická demokracie musí být spojena s podřízením nižších stranických orgánů orgánům vyšším, podřízením všech organizací jednotnému vedoucímu orgánu, jímž je sjezd strany a mezi sjezdy Ústřední výbor – bez těchto zásad není možná organizační celistvost a akční jednota strany. Je třeba zdůraznit, že v Leninově době byla sociálně demokratická strana Ruska, jež musela v podmínkách feudálního politického systému a carského samoděržaví pracovat po velkou většinu doby v hluboké ilegalitě, vzorem názorové svobody a vnitrostranické demokracie (takže by si například i Haló noviny mohly vzít z Leninových bolševiků příklad v tom, že je třeba otevřeně diskutovat o palčivých otázkách vnitrostranického života, jelikož „boj názorových odstínů ve straně je nezbytný a nevyhnutelný, pokud nevede k anarchii a k rozkolu, pokud se vede v mezích schválených společně všemi soudruhy a členy strany“49), současně též i vzorem akční jednoty a akceschopnosti, jinak by nebyla schopna dovést ruský proletariát k vítězství v říjnu roku 1917.
Obecně vzato dlužno mít ale stále na zřeteli, že pokud jde o Leninovo pojetí procesu vnášení revoluční socialistické ideologie do dělnických mas, je jeho značnou redukcí interpretační přístup, který sice doceňuje rozhodující úlohu revoluční strany pro zprostředkování přijetí revoluční ideologie, který však zároveň nechápe, že rozhodujícím momentem tohoto pojetí je důraz nikoli na vedoucí, řídící a organizační funkci strany, nýbrž na proces vtahování mas do politické aktivity vedené stranou, v němž strana zprostředkuje masám praktické zkušenosti z politického boje a ve kterém se, což je rozhodující, příslušníci dělnické třídy přetvářejí z role pouhého manipulovatelného objektu politiky v aktivní a činný politický subjekt společenského vývoje – neboli v aktivní a činný subjekt onoho zobecnělého a koncentrovaného vyjadřování a prosazování všech společenských vztahů a zájmů, tedy především vztahů a zájmů sociálně ekonomických a sociálně třídních, jak můžeme definovat politiku, čímž proletariát realizuje svůj objektivní celotřídní zájem, jenž spočívá v řešení rozporu mezi zespolečenštěním práce a výroby kapitalistickým soukromým přivlastňováním výrobních prostředků coby zvěcnění minulé mrtvé práce, překonání podřízení živé práce logice pohybu práce mrtvé, podřízení společnosti zvěcnění společenských vztahů. Právě v tomto procesu, kdy masy pracujících pod vedením strany aktivně a ve stále větším měřítku vstupují do revolučního politického třídního boje, se stav jejich vědomí zásadně mění. Jen v této politické aktivitě se učí uvažovat a jednat jako příslušníci, respektive spojenci dělnické třídy v třídním boji, z pozic svých základních dlouhodobých zájmů, jako skutečný subjekt společenského vývoje, společenských vztahů, formuje se v nich třídní neboli revoluční socialistické uvědomění, přičemž se na podkladě získaných politických praktických zkušeností utváří nezbytný emocionální základ pro přijímání revoluční ideologie čili přeměny poznatků obsažených v teoreticko-logické soustavě kategorií vědeckého socialismu v osobní ideové a politické přesvědčení stále rostoucího počtu dělníků. Znovu opakujeme, že tato politická aktivita zprostředkovaná vlastní politickou stranou nahrazuje dělníkům formativní vliv ekonomické vlastnické aktivity, od nichž jsou v podmínkách kapitalismu – alespoň toho kapitalistického výrobního způsobu, jejž znali a pojmově teoreticky modelovali Marx a Lenin – odcizeni a která jako jádro každodenních aktivit formuje v sociálně ekonomických masách diskriminovaných a vykořisťovaných třídně uvědomělé postoje příslušníků buržoazie, buržoazní třídní vědomí. 50
Revoluční strana zpředmětňuje spojení předvoje dělnické třídy s milionovými dělnickými masami a „obyčejní“ i „neobyčejní“ členové komunistické strany musejí mít stále na paměti, že i kdyby byla strana nejdokonalejším předvojem, i kdyby byla zorganizována sebelépe, nemůže existovat a rozvíjet se bez spojení s masami neorganizovanými ve straně, nemůže existovat a rozvíjet se, pokud se toto spojení nerozšiřuje a neutužuje. Pokud by se marxistická revoluční strana uzavřela do sebe, izolovala od mas a ztratila nebo jen oslabila spojení se svou třídou, musí pozbýt důvěry a podpory mas a neodvratně propadnout zkáze. Aby mohla strana plnit své úkoly a rozvíjet se, musí rozšiřovat svoje spojení s masami a získat důvěru miliónových mas své třídy. 51 „Abychom byli sociálně demokratickou stranou“, píše Lenin, „musíme právě dosáhnout podpory třídy. Nikoli strana musí obklopovat spikleneckou organizaci, jak se domníval soudruh Martov, nýbrž revoluční třída, proletariát, musí obklopovat stranu zahrnující jak spiklenecké, tak nespiklenecké organizace.“52
V Leninově pojetí se boj za hospodářské a sociální požadavky dělníků, které představují, jak říkali svého času ruští ekonomisté, „jediné konkrétní a hmatatelné výsledky boje dělníků“, stává součástí revolučního politického třídního boje za sociálně ekonomické osvobození proletariátu, naprosto přirozené a pochopitelné úsilí o zlepšení pracovních podmínek, zkrácení pracovní doby a zvýšení mzdy neboli realizaci přímých a bezprostředních sociálně ekonomických souvislostí profesně zaměstnaneckých rolí dělníků, jež spočívají především ve snaze o co nejvyšší finanční příjem a od toho se odvíjející hmotnou životní úroveň, zapadá do procesu realizace objektivního celotřídního zájmu dělnické třídy na vybudování politického systému diktatury proletariátu, jenž vyplývá z postavení dělnické třídy ve třídně sociální strukturaci kapitalismu, diktatury proletariátu, která jako jediná může i vládnoucí české mafiánské lumpenburžoazii zabránit, aby si přetvořila buržoazní národní sociální stát k obrazu svému, v orgán péče pouze o její sociální blaho a nástroj ochrany jejího sociálního pohodlí: Karel Marx svého času označil za příklad diktatury proletariátu Pařížskou Komunu, která byla, jak je známo, dle buržoazně demokratických právních norem a nejsvobodnějším nejdemokratičtějším státním politickým útvarem devatenáctého století v Evropě a konec konců i na celém světě; předlistopadový model socialismu nebyl, jak je také známo, diktaturou proletariátu, nýbrž diktaturou řídícího aparátu nad proletariátem.
Dle Leninova pojetí musí být revoluční politická strana nového typu stranou profesionálních revolucionářů – Leninova koncepce o formách a metodách, jimiž se může tradiční průmyslový proletariát dobrat přeměny z třídy „o sobě“ ve třídu „pro sebe“, tak reaguje na skutečnost, že v epoše monopolního kapitalismu se dělnická aristokracie a dělnická byrokracie, jež se formovala z funkcionářů a poslanců sociálně demokratických stran, odborových předáků a činovníků nejrůznějších – například vzdělávacích – spolků, které vznikaly v rámci a kolem bouřlivě se rozvíjejícího dělnického hnutí, stává třídní základnou reformistické a oportunistické politické strategie, jež ovládla na konci devatenáctého století sociálně demokratické strany druhé Internacionály. 53 Leninův model se osvědčil jak v podmínkách hluboké ilegality za carského režimu, tak i v období, kdy revoluční strana mohla bezprostředně přikročit k uskutečnění svého maximálního programu – svržení moci buržoazie a nastolení diktatury proletariátu. A dokonale se osvědčil nejenom v carském Rusku, nýbrž i například v Československu v období mezi první a druhou světovou válkou a umožnil Komunistické straně Československa, aby zvítězila v politickém střetnutí v únoru 1948.

Pokračování

 

Z časopisu Marathon 6/2012

http://valencik.cz/marathon/doc/Mar1206.pdf

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *