Materialismus a katastrofismus (2)

10-plKritické zamyšlení nad sociálně filosofickými názory a metodologickými přístupy, které lze vystopovat v knihách a článcích profesora Jana Kellera

Materialistický přístup k pochopení vývoje společnosti je stále nosný

Tato kritika je dosti úsměvná, uvážíme-li, jak například Lenin podrobně a do hloubky zkoumá proces formování třídního uvědomění u klasického industriálního proletariátu neboli proces přeměny dělnické třídy z třídy „o sobě“ ve třídu „pro sebe“ – ani univerzitnímu profesorovi neškodí znát, dejme tomu, Leninovu práci „Co dělat?“, zvláště chce-li být důsledně politicky levicovým sociologem, jelikož to znamená být radikálně levicovým sociologem i filosoficky.
„Dějiny všech zemí ukazují“, píše Lenin ve svém stěžejním díle „Co dělat?“, „že výhradně svými silami je dělnická třída s to vypěstovat si pouze uvědomění tradeunionistické, tj. přesvědčení o nutnosti sdružovat se ve svazy, bojovat proti zaměstnavatelům, vymáhat na vládě, aby vydala ty či ony zákony, jež dělníci nutně potřebují apod.“23 Tradeunionistické vědomí je znamením toho, „že se probudil antagonismus mezi dělníky a zaměstnavateli, avšak dělníci si neuvědomovali, a ani nemohli uvědomovat, nesmiřitelný protiklad mezi svými zájmy a mezi celým soudobým politickým a společenským zřízením, tj. neměli a nemohli mít sociálně demokratické uvědomění.“24 Ze skutečnosti, že dělníci nemohli mít sociálně demokratické neboli třídní, revoluční socialistické uvědomění, dle Leninova názoru vyplývá, že toto třídní a revoluční socialistické vědomí může být do řad příslušníků dělnické třídy vneseno pouze zvenčí: „Socialistické učení vyrostlo z filozofických, historických a ekonomických teorií, které vypracovali vzdělaní představitelé majetných tříd, inteligence. Také sami zakladatelé dnešního vědeckého socialismu, Marx a Engels, patřili svým sociálním postavením k buržoazní inteligenci. Stejně tak i v Rusku vzniklo teoretické učení sociální demokracie zcela nezávisle na živelném růstu dělnického hnutí, vzniklo jako přirozený a nevyhnutelný výsledek myšlenkového vývoje revoluční socialistické inteligence.“25
Můžeme si položit prostinkou otázku: „co tím vlastně chtěl básník říci?“ Lenin názorně ukazuje, že v kapitalistickém systému, jakož i v každém společenském řádu založeném na soukromém vlastnictví výrobních prostředků a vykořisťování člověka člověkem, v procesu formování třídního vědomí neboli schopnosti adekvátně odrážet a vyjadřovat objektivní celotřídní zájmy společenských tříd neexistuje a ani nemůže mezi vládnoucími a ovládanými, vykořisťovateli a vykořisťovanými existovat žádná „symetrie“ a „rovnováha“: jestliže si buržoazní vykořisťovatelská společenská třída vytváří živelně a samočinně buržoazní třídní uvědomění, tedy vědomí, jež slouží k produkci a rozšířené reprodukci kapitalistického soukromého vlastnictví i politické moci buržoazie, pak si naopak vykořisťovaná dělnická třída samočinně a živelně vytváří vědomí, které, jak říká Lenin, zrcadlí formu a metodu, nikoli však podstatu kapitalistického vykořisťování, odráží protiklad zájmů buržoazie a proletariátu, nikoli ale moment nesmiřitelnosti v rámci této zájmové protikladnosti kapitalistického způsobu výroby; masové běžné vědomí dělníků a dalších sociálně ekonomických skupin obyvatelstva, diskriminovaných a utlačovaných systémem kapitalistického vykořisťování, do sebe živelně a automaticky nasává a vstřebává buržoazní ideologii, čímž se v kapitalistické společnosti stávají buržoazní ideje a teorie vládnoucími idejemi a teoriemi. Zde se také skrývá tajemství mocenské stability kapitalistického zřízení, vždyť kdyby si proletariát vytvářel živelně, samočinně a v masovém měřítku vědomí nutnosti rozbít okovy kapitalistického vykořisťování, nahradit výrobní způsob, jehož cílem je produkce nadhodnoty, výrobním systémem, jehož objektivním sociálně ekonomickým základem je společenské vlastnictví výrobních prostředků, neboli své třídní uvědomění a to nota bene ještě na úrovni socialistické vědecké teorie, neudržela by si buržoazie svoje třídní panství ani pomocí otevřeného policejního a vojenského fašistického teroru.
Tradeunionistické vědomí vyjadřuje ideové a ideologické podřízení proletariátu buržoazii, je to buržoazní vědomí dělnické třídy, vědomí, které je proletářské svým třídně sociálním původem a zároveň buržoazní sociálně politickým obsahem a ideologickým zaměřením. A opět si můžeme položit prostinkou otázku: proč tomu tak je? Proč u dělnické třídy proces formování třídního uvědomění (dokonce nejen v podmínkách kapitalismu, nýbrž i socialistické společnosti) a reflexe jejího objektivního celotřídního zájmu nenastává automaticky, nýbrž se jedná o společenský proces velmi náročný, složitý a komplikovaný, kdy dělnické masy a obecně všechny neprivilegované a diskriminované sociálně ekonomické vrstvy kapitalistické společnosti automaticky plodí buržoazní vědomí dělnické třídy, kdežto u buržoazie problém akceptování její ideologie, byť v pluralitě jejích různých forem vůbec nevzniká, takže si příslušníci buržoazní třídy samočinně a živelně vytvářejí buržoazní ideové a politické přesvědčení, a to i přes nejrůznější konkurenční boje uvnitř buržoazní společenské třídy, a proto není nutné kapitalistické světonázorové filosofické a politické přesvědčení do řad příslušníků buržoazní třídy vnášet zvenčí, nýbrž se v nich rodí automaticky zevnitř?
Principiálně správná a objektivně pravdivá odpověď je také poměrně jednoduchá: momentem, jenž buržoazní třídu formuje, musí být to, čím se tato třída od dělnické třídy kvalitativně, nutně a zákonitě liší, totiž aktivitou, do níž příslušníci buržoazie vstupují každodenně, bez zvláštních organizačních forem z oblasti politiky. Touto aktivitou je každodenní vlastnická praktická aktivita příslušníků buržoazie, realizace jejich sociálně ekonomické role vlastníka, subjektu kapitalistických výrobních, vlastnických vztahů, kterou (samozřejmě v podmínkách určité dělby práce uvnitř buržoazie) vykonávají všichni příslušníci buržoazní třídy. (Buržoazie se proto chová „jako integrovaná skupina dobře si vědomá svých zájmů a schopná je energicky a systematicky prosazovat“ nejenom až v „postmoderní“ epoše postindustriálního a globalizovaného kapitalismu, jenž „přechází od pouhé sociální nerovnosti k naprosté sociální nesouměřitelnosti“, ale již v době Marxově a Leninově). Naproti tomu kapitalistická organizace společnosti, systém kapitalistických ekonomických vztahů nedovoluje příslušníkům dělnické třídy coby nevlastníkům výrobních prostředků vyvíjet automaticky a bez dalšího zprostředkování jinou vlastnickou aktivitu, než je aktivita spojená s prodejem pracovní síly, s vytvářením co nejvýhodnějších podmínek prodeje a nákupu pracovní síly na trhu práce cestou tradeunionistického hospodářského a politického boje, přičemž platí, že čím více rozvíjejí příslušníci dělnické třídy tuto vlastnickou subjektivitu, sociálně ekonomickou praktickou aktivitu vlastníka pracovní síly, tím se ve stále větší míře se stávají objektem systému kapitalistického vykořisťování; dělník jako vlastnický subjekt v sociálně ekonomické roli izolovaného prodavače pracovní síly, jenž se snaží toto své jediné zboží a vlastnictví prodat co nejvýhodněji, se tím v systému kapitalistické dělby práce stále znovu a znovu reprodukuje coby objekt kapitalistického vykořisťování.
Už ve „Svaté rodině“ píší Marx a Engels, když zkoumají lidskou předmětnou praxi, že „předmět jakožto bytí pro člověka, jakožto předmětné bytí člověka, je zároveň jsoucno člověka pro druhého člověka, jeho lidský vztah k druhému člověku, společenský vztah člověka k člověku.“26 – což je v procesu utváření marxistické filosofie první formulace kategorie společenských výrobních vztahů, která, jak je známo, hraje klíčovou roli v kategoriální výstavbě historického materialismu. A Marx v „Bídě filosofie“, v níž kritizuje ekonomickou a filosofickou teorii francouzského maloburžoazního socialisty Pierra Josepha Proudhona, pokračuje: „Pan Proudhon ekonom velmi dobře pochopil, že lidé zhotovují sukno, plátno, hedvábné tkaniny za určitých výrobních vztahů. Nepochopil však, že tyto určité společenské vztahy jsou zároveň produkty lidí stejné jako plátno, len atd. Společenské vztahy jsou úzce spjaty s výrobními silami. S tím, jak získávají nové výrobní vztahy, mění lidé svůj způsob výroby, a měníce způsob výroby, způsob zajištění obživy, mění i všechny své společenské vztahy. Ruční mlýn nám dává společnost s feudálními pány, parní mlýn společnost s průmyslovými kapitalisty. Tíž lidé, kteří utvářejí společenské vztahy podle stupně vývoje své materiální výroby, vytvářejí také principy, ideje, kategorie podle svých společenských vztahů. Tyto ideje, tyto kategorie jsou tedy zrovna tak málo věčné jako vztahy, jichž jsou výrazem. Jsou to produkty historické a přechodné.“27
Určitá živá konkrétní práce, která se ve výrobním procesu spojuje s prací mrtvou, je nositelem jisté vlastnické či nevlastnická funkce a role, a proto když lidé rozvíjejí v oblasti materiální výroby společenské výrobní síly, když tkají plátno, taví ocel či montují z jednotlivých součástek počítače, produkují tím zároveň hmotné společenské výrobní vztahy neboli společenské bytí, jež se rozličným, adekvátním či převráceným způsobem odráží a projevuje ve společenském vědomí. Tato zákonitost se však vztahuje i na sféru duchovní výroby, a tudíž když lidé vyrábějí kupříkladu nikoli hardware, konstrukční materiálně technické vybavení, nýbrž programovou informaci pro operační počítačové systémy, která je plodem intelektuální práce, vznikají tím současně také společenské výrobní vztahy, jež jsou objektivní, nezávislé na vůli a vědomí počítačových programátorů, a proto jsou materiální, tvoří společenské bytí coby základnu, nad níž se zdvíhá politická a ideologická nadstavba příslušné společenskoekonomické formace a které je ontologicky prvotní vůči ontologicky druhotnému společenskému vědomí. Řekněme to ještě jednou a poněkud odlišnými slovy: i duchovní rozumová práce je nositelem objektivní, na vůli a vědomí svých nositelů nezávislé vlastnické nebo nevlastnické funkce a role, takže produkuje zároveň materiálně předmětné společenské vztahy, a tudíž je například proces výroby softwarového vybavení počítačů zároveň hodnototvorným výrobním procesem, v němž se v podmínkách kapitalistického výrobního způsobu produkuje nadhodnota a počítačoví programátoři v něm tak hrají třídně sociální roli kognitariárních proletářů, neboť jejich živá práce se v něm směňuje za peněžní variabilní kapitál – a právě tohoto „nepatrného detailu“ si povšimlo dialektickomaterialistické pojetí fungování a vývoje společenských systémů.
Z tohoto hlediska musíme soustředit pozornost na tu rovinu strukturace materiálních společenských výrobních vztahů, kterou vytváří existence dvou typů, dvou vrstev ve struktuře výrobních vztahů. Jsou to především vztahy sociálně ekonomické, tedy vztahy vlastnické, materiální společenské vztahy, v nichž se vyrábí (produkuje a reprodukuje, dělá, zhotovuje) – a tím i přivlastňuje – ekonomická základna daného společenského uspořádání a které tak vyjadřují společenskou formu, v níž probíhá proces přivlastňování materiálních statků, především výrobních prostředků. Dále jsou to vztahy, které můžeme označit jako technickoekonomické, což jsou vztahy vytvářející se v procesu působení lidské společnosti na přírodu, výroby užitných hodnot, čili vztahy tvořící nedílnou součást procesu fungování společenských výrobních sil. Společenské vědomí, myšlení a jednání lidí determinují samozřejmě především sociálně ekonomické praktické aktivity tvořící obsah a podstatu vlastnických vztahů, které jsou jádrem výrobních vztahů lidské společnosti. Tyto vztahy vytvářejí základ strukturace společnosti, a tedy i základní subjekty odrazu společenského bytí ve společenském vědomí. Lidé se začleňují do společenských tříd a do sociálně ekonomických skupin na základě svých objektivních vlastnických rolí a svého postavení ve třídně sociální dělbě společenské práce, což rozhodujícím způsobem determinuje i politickou a ideologickou strukturu společnosti.
Ze skutečnosti, že živá konkrétní práce (stejně tak jako nepráce) je nositelem určité vlastnické či nevlastnické subjektivity na výrobní prostředky, plyne, že lidé, kteří jsou, jak píše Karel Marx, „herci i režiséry svého historického dramatu“ vstupují současně do druhého základního typu materiálních společenských výrobních vztahů, jež tvoří ve své primární podobě součást výrobních sil společnosti a pro jejich označení jsme použili termín vztahy technickoekonomické. Na bázi technickoekonomických vztahů se utváří profesně zaměstnanecká struktura společnosti, soustava profesních rolí daných výrobně technickým charakterem pracovní činnosti, postavením v technickoekonomické dělbě práce, tedy tím, zda jde o práci v odvětví průmyslové či zemědělské výroby, práci tělesnou či duševní, kvalifikovanější či méně kvalifikovanou, složitější či jednodušší atd.
Sociálně ekonomické i technickoekonomické vztahy se realizují prostřednictvím specifického druhu aktivit, které se od sebe neliší časoprostorově, kdy ale zároveň je vždy zapotřebí rozlišovat mezi obsahem pracovní činnosti a vlastnickou rolí, jíž tato konkrétní živá práce realizuje: konkrétní specifický druh pracovní činnosti nabývá zvláštních společenských funkcí, čímž se jednotlivý člověk nebo určitá společenská skupina a sociální vrstva začleňuje zároveň do vztahů technickoekonomické i sociálně ekonomické dělby práce, neboli do profesně zaměstnanecké a třídně sociální strukturace společnosti – socioprofesní a třídně sociální aktivity se tak utvářejí jako odlišné druhy společenské materiálně předmětné praktické činnosti. Tato skutečnost, dialektická jednota obou typů vztahů a aktivit, se promítá do specifické souvislosti třídně sociálního, sociálně ekonomického a technickoekonomického, profesně zaměstnaneckého začlenění lidí do dvou základních dimenzí a strukturních úrovní výrobních vztahů a tuto specifickou souvislost technickoekonomického a sociálně ekonomického zařazení člověka vyjadřuje právě stávající profesní struktura společnosti: jakkoli se vytváří především nad strukturou technickoekonomických vztahů, za situace, kdy určité, technickou podobou se odlišující činnosti, jsou doživotně zabezpečovány zvláštními skupinami lidí, tedy jako struktura určitých technickoekonomicky podmíněných rolí, má i své určité stránky sociálně ekonomické – neboť profesně zaměstnanecká struktura společnosti se utváří právě nad technicko-ekonomickými vztahy neboli vztahy, které odrážejí určité přímé a bezprostřední ekonomické souvislosti technické organizace výrobního procesu, přímé a bezprostřední ekonomické důsledky a souvislosti výrobně technické role člověka.
Ty se projevují jako dopad rozdílů v technickoekonomickém, pracovně profesním zařazení člověka v oblasti vztahů rozdělování spotřebních předmětů, tedy v životní úrovni a způsobech uspokojování potřeb člověka, v jeho způsobu života. Rozdíly mezi výrobně technickými podobami práce rozumové a fyzické, složitější a méně složité, kvalifikovanější a méně kvalifikované, o nichž jsme se zmiňovali, se relativně nezávisle na podstatných charakteristikách postavení v třídně sociální struktuře promítají například ve velikosti hodnoty pracovní síly, a tedy i ve mzdě, a vytváří tak i určité rozdíly ve výši životní úrovně mezi pracujícími, kteří se svou sociálně ekonomickou příslušností neliší (mzdové rozdíly mezi kvalifikovanými a nekvalifikovanými pracovníky, mezi pracovníky, co vykonávají práci řídící a řízenou, složitou a jednoduchou), což se opět relativně autonomně a zpětně promítá i v charakteru potřeb, úrovni vzdělání, prestiži dané skupiny atd. Právě skutečnost, že vedle ryze výrobně technických určení, jsou součástí profesně zaměstnaneckého určení i určité přímé a bezprostřední, druhotné a odvozené sociálně ekonomické charakteristiky, je zřejmě objektivním kořenem obtíží v rozlišování sociálně ekonomické (třídně sociální) struktury společnosti a jejích útvarů na jedné straně a profesní struktury společnosti a jejích na straně druhé.
Znovu opakujeme, že i když je profesní struktura zcela odlišnou rovinou společenské diferenciace než struktura sociálně třídní, založená na sociálně ekonomických vztazích, nelze charakteristiky postavení jednotlivce či sociální skupiny v socioprofesní skladbě redukovat pouze na výrobně technická určení pracovní činnosti daná technickoekonomickými vztahy společnosti. Postavení v technickoekonomických vztazích, konkrétní výrobně technický druh práce či místo v určité výrobně technické lokalitě je jenom základem profesního určení, profesní role určité skupiny lidí. K tomuto základu se připojují i určité sociálně ekonomické charakteristiky vyjadřující nejbezprostřednější sociálně ekonomické souvislosti a důsledky začlenění jednotlivce či skupiny v rámci technickoekonomických vztahů. Tyto svou podstatou odvozené a druhořadé, s místem v technickoekonomických vztazích související sociálně ekonomické charakteristiky, jež spočívají v odlišném nominálním a především reálném mzdovém hodnocení pracovníků, kteří jsou nositeli kvalitativně rozličných druhů pracovní síly, od čehož se pak odvíjí výše hmotného životního standardu i společenská prestiž dané profesní a příjmové vrstvy i následný vliv na charakter jejích potřeb a celkového způsobu života, nelze pochopitelně zaměňovat s prvotními a základními sociálně ekonomickými charakteristikami vyjadřujícími začlenění ve zcela odlišné rovině společenské diferenciace, tj. postavení v rámci třídně sociální struktury společnosti, kdy kupříkladu pro třídně sociální roli proletariátu v soustavě ekonomických poměrů kapitalistického výrobního způsobu platí, že jde o třídu námezdních dělníků, námezdně pracujících nevlastníků výrobních prostředků, jejichž jediným vlastnictvím je pracovní síla, jíž coby jediné své zboží prodávají na trhu práce, pracovníků, kteří jsou základní výrobní silou kapitalistické organizace společnosti, jejichž živá konkrétní práce je tak produktivní pro kapitál, neboť se směňuje za peníze v sociálně ekonomické funkci variabilního kapitálu, čímž se stává objektem kapitalistického vykořisťování, produkuje stroj, novodobou moderní strojovou průmyslovou velkovýrobu jako kapitál čili nástroj na ždímání a vysávání nezaplacené nadpráce ze živé práce dělníků, výrobu absolutní nadhodnoty, a tudíž i vytváří majitele peněz v sociálně ekonomické funkci kapitalistického vykořisťovatele.
Vlastnická subjektivita dělníka – vlastníka pracovní síly, jenž rozvíjením především tradeunionistického hospodářského boje proti jednotlivým kapitalistickým majitelům firem či kapitalistům jednotlivých výrobních odvětví usiluje o zkrácení pracovní doby a zvýšení mzdy neboli o co nejlepší podmínky prodeje toho jediného zboží a vlastnictví, které mu dovolují ekonomické vztahy kapitalismu, a na tom buduje svoji hmotnou životní úroveň –, prakticky realizuje a produkuje právě ony zmíněné dialektické souvislosti mezi profesně zaměstnaneckou a třídně sociální dělbou práce a společenskou strukturací, vyrábí však tyto přímé a bezprostřední, druhotné a odvozené sociálně ekonomické souvislosti a důsledky profesně technického charakteru pracovní činnosti tím, že je dělá prvotními a základními a převrací tak vzájemný vztah mezi nimi a sociálně ekonomickými charakteristikami, jež determinují začlenění dělníka do třídně sociální skladby kapitalistické společnosti. Technickoekonomickým prizmatem mzdy, kterou plodí vlastnická subjektivita vlastníka pracovní síly, se tak stírá kupříkladu sociálně ekonomický rozdíl mezi prací produktivní a neproduktivní pro kapitál, mezi těmi, kteří směňují svou živou práci za peněžní variabilní kapitál, čímž vyrábějí nadhodnotu a těmi, kteří směňují svou práci za peněžní důchod kapitalisty a zmenšují tak kapitalistův zisk, neboli mezi dělnickou třídou, jejíž práce je produktivní pro kapitál a tak zvanou „služebnou třídou“, jejíž práce je pro kapitál neproduktivní. 28
Nejrůznější verze sociologických stratifikačních teorií, které rozčlenění společnosti na jednotlivé příjmové vrstvy kombinují s úrovní vzdělání, kvalifikací, způsobem života atd. či dalšími momenty výrobně silové dimenze společenské dělby práce, odrážejí právě toto převrácení prvotních a druhotných, základních a odvozených sociálně ekonomických souvislostí a důsledků postavení lidí v profesní strukturaci společnosti, a tak se stávají formami buržoazního převráceného, falešného teoretického sociologického vědomí, neboť neodhalují, nýbrž zakrývají vykořisťovatelskou podstatu kapitalistických společenských vztahů, nejsou schopny postihnout objektivní celotřídní zájem a revoluční společenskou úlohu dělnické třídy: „Sjednotí-li se proletariát v boji proti buržoazii nutně ve třídu, pozvedne-li se na panující třídu a zruší-li jako panující třída násilně staré výrobní vztahy, zruší s těmito výrobními vztahy i podmínky existence třídního protikladu, zruší třídy vůbec, a tím i své vlastní panství jako třídy. Místo staré buržoazní společnosti s jejími třídami a třídními protiklady nastoupí sdružení, v němž svobodný rozvoj každého je podmínkou svobodného rozvoje všech.“29 Stratifikační koncepce, které ignorují kvalitativní rozdíl mezi profesně zaměstnaneckou a třídně sociální strukturací společnosti, jako teoretické formy buržoazní sociálně filosofické ideologie nedovedou myšlenkově postihnout například skutečnost, že počítačoví programátoři coby základní výrobní síla kapitalistické informační ekonomiky mohou mít někdy vyšší finanční příjmy než příslušníci některých sociálně ekonomických skupin buržoazie, přesto však zůstávají kognitariárními proletáři, a tudíž i nositeli objektivní revoluční společenské úlohy proletariátu spočívající v překonání staré technickoekonomické i sociálně ekonomické dělby práce.
Každodenní aktivity, které vykonávají příslušníci dělnické třídy za kapitalismu a k nimž dříve či později přibývají aktivity v rámci pouze ekonomického, odborářského boje, vedou pouze k omezené reflexi ekonomického bytí kapitalistické společnosti. Při této reflexi si masy pracujících uvědomují pouze již zmíněné druhotné a odvozené souvislosti svých profesních zaměstnaneckých rolí, jež spočívají především v možnostech výhodnějšího prodeje své pracovní síly, tedy vyšší mzdy a hmotné životní úrovně, uvažují a jednají nikoli podle svých základních třídních zájmů, ale z hlediska omezených profesních, stavovských, zaměstnaneckých zájmů, vytváří se u nich tradeunionistické vědomí, jak jsme to již nastínili, které zákonitě vstřebává ideologii třídy, kterou dělníci – formovaní svými každodenními životními aktivitami, zvláště pak aktivitami v rámci jen hospodářského boje – reflektují jako vládnoucí třídu: a touto třídou je právě buržoazie, jež dělníky na stupni tradeunionistického vědomí ovlivňuje svou ideologií a politikou. Tradeunionistické vědomí je vlastně možno chápat jako určitou syntézu té stránky vědomí vytvářející se v každodenních aktivitách a výhradně ekonomickém boji, která reflektuje pouze určité profesně stavovské začlenění dělníků, a buržoazní ideologie. Vědomí reflektující profesně stavovské postavení dělníků, jejich tradeunionistické zájmy, je ovšem uvědomění, které je uzavřeno před pronikáním vlastní, revoluční socialistické ideologie dělnické třídy – ideologie marxistické. 30
Pokusme se shrnout pojmový myšlenkový obsah předešlých pasáží a vyjádřit jej v pokud možno co nejstručnější formě: profesně zaměstnanecká struktura společnosti nezračí pouze výrobně technickou povahu pracovní činnosti, nýbrž uchopuje a zachycuje též nejbližší sociálně ekonomické souvislosti profesních rolí, neboť se utváří nad soustavou nikoli pouze organizačně technických, nýbrž právě technicko-ekonomických vztahů; tato bezprostřední sociálně ekonomická určení postavení v profesně technické dělbě práce jsou v rozporu s fundamentálními sociálně ekonomickými charakteristikami, jež určují začlenění lidí, sociálních vrstev a skupin do třídně sociální strukturace společnosti – což se týká jak kapitalismu, tak i socialismu. Tradeunionistický hospodářský a politický boj, jenž se v systému výrobních vztahů kapitalistického vykořisťování vede proti kapitalistům a vládě, nikoli však proti podstatě kapitalistického společenského zřízení a jehož cílem a účelem je dosažení co nejvyššího mzdového ocenění práce, co nejvyššího finančního příjmu a z toho se odvíjející co nejvyšší hmotné životní úrovně – proti čemuž nelze samozřejmě z abstraktně obecného hlediska nic namítat! – klade tato druhotná a odvozená sociálně ekonomická určení technické povahy práce do popředí, a naopak do pozadí odsouvá prvotní a základní sociálně ekonomické charakteristiky třídně sociálně role příslušníků dělnické třídy, z toho pak plyne, že dělníci myslí a jednají v rozporu se svým objektivním celotřídním zájmem a revoluční společenskou úlohou proletariátu. Znovu si také připomeňme, že kapitalistický způsob výroby neprodukuje žádnou „symetrii“ a „rovnováhu“ mezi utvářením třídního uvědomění buržoazie a formováním třídního vědomí proletariátu: jestliže v řadách příslušníků buržoazní třídy formuje buržoazní třídní vědomí každodenní sociálně ekonomická praxe vlastníka výrobních prostředků, pak v sociálně ekonomických skupinách vykořisťovaných a diskriminovaných kapitalismem formuje tradeunionistická hospodářská a politická praxe vlastníků pracovní síly masově a živelně vědomí, které, jak jsme již o tom hovořili, je buržoazním vědomím dělnické třídy, vědomí, které je dělnické svým třídně sociálním původem a zároveň buržoazní svým politickým obsahem a ideologickým zaměřením, vědomí, jež je falešné, převrácené, iluzorní a fetišistické.
Kniha o třech sociálních světech má bezesporu vysokou poznávací hodnotu, což se týká zvláště jejích prvních dvou kapitol, které obsahují celou řadu empirických údajů a teoretických postřehů, jež profesor Keller převzal z knih a článků autorů, které cituje, a zračí se v nich vlastnické či nevlastnické funkce a role jednotlivých sociálních vrstev a skupin soudobé kapitalistické společnosti při výrobě a rozšířené reprodukci nadhodnoty neboli společenského bohatství, a tedy i produkci a rozdělování politické a ideologické státní moci, což by opravdu marxistickému sociologickému bádání dovolilo plastičtěji a hlouběji pojmově uchopit přechod od industriálního k postindustriálnímu kapitalismu, jehož odvozenou jevovou stránkou je zřejmě vskutku přerůstání sociální nerovnosti v sociální nesouměřitelnost, než to dokážou buržoazní stratifikační teorie. 31 K některým dalším pasážím monografie o prohlubující se majetkové, příjmové a mocenské nesouměřitelnosti elity, středních vrstev a deklasovaných skupin kapitalistické postmoderní společnosti bychom zajisté opět mohli mít kritické výhrady, znamenalo by to však pustit se do hlubší systematické analýzy kategoriálních a pojmových nástrojů jejích metodologických východisek, které bychom museli věnovat alespoň tolik stránek, kolik má celá monografie. Ony kritické výhrady by se mohly týkat například části textu knihy profesora Kellera, v níž se uvádí, že „teorie uzavírání vznikla jako reakce na potíže klasické teorie tříd s vysvětlením řady jevů, k nimž dochází v průmyslové společnosti při přechodu ke společnosti postindustriální: a) Teorie tříd měla tendenci pohybovat se výhradně v rovině soupeření o ekonomické statky. Málo zohledňovala existenci kolektivních nároků na výhody jiného druhu, například zkrácení pracovní doby, či získání a udržení sociálních práv; b) Klasická teorie tříd je založena na dichotomii dvou velkých společenských skupin s protikladnými zájmy. To vede k deformovanému pohledu na všechny, kdo nestojí na pólech, nýbrž se pohybují v prostoru mezi nimi. Jedná se například o pestrou sadu pozic od manažerů přes drobné vlastníky až po svobodné profese.“32 (Výhrady vůči marxistické teorii tříd pokračují ještě body c, d, e a f). Opět je mi trapné poučovat univerzitního profesora, že by se měl seznámit například s Marxovými „Teoriemi o nadhodnotě“, kde by se dočetl o rozdílu mezi třídou produktivní a neproduktivní pro kapitál či s prvním dílem Kapitálu, v němž se pojednává o tom, že řízení má dvě odlišné funkce: funkci organizačně technickou a funkci vlastnickou, přičemž vlastnická (sociálně ekonomická) role řídící (manažerské) práce nabývá v kapitalismu (ale i v socialismu) dvojakou podobu – v podmínkách systému kapitalistických ekonomických vztahů je manažer námezdním pracovníkem a zároveň je jeho živá konkrétní řídící činnost dílčí a podřízenou součástí vlastnické funkce kapitalisty.

V závěru monografie o třech vzájemně se od sebe vzdalujících sociálních světech v kapitalistické postindustriální společnosti, v níž se údajně jasně rýsuje vývojová tendence k přechodu od spojitě odstupňované sociální nerovnosti k naprosté majetkové, mocenské a sociální nesouměřitelnosti, profesor Keller píše, že pro další vývoj její sociální struktury bude rozhodující, „jak se vyvine situace v rámci středních vrstev. Až dosud dávala elita středním vrstvám na vybranou: buďto budou bez výhrad sloužit jí a celému systému, anebo také je čeká osud přebytečných. Sevřeny v prostoru mezi citadelami elit a ghettem podtřídy používají střední vrstvy různé segregační strategie, jak se vydělit od ostatních po vzoru úspěšných a jak nebýt ohroženy neúspěšnými. Ani únikem na předměstí v rámci suburbanizace, ani stažením se do strážených komunit však nemohou střední vrstvy natrvalo uniknout novým hrozbám. S postupem času se stává stále zřejmější, že systémové výhody, které jim až dosud za jejich služby a loajalitu plynuly, se budou pro většinu z nich spíše zmenšovat. Dosavadní reakce středních vrstev, tedy směs individualistické zahleděnosti do sebe a snahy bezohledně si polepšit na úkor těch, kdo stojí níže než ony, sice naprosto vyhovuje vrstvám horním, střední vrstvy však sráží morálně i mentálně stále hlouběji. Pokud se statusové skupiny středních vrstev (od odborářů přes státní zaměstnance až po nezávislé profese a drobné podnikatele) nedohodnou na společném postupu, půjde s velkou pravděpodobností vývoj zpět k modelu sociální polarizace třídní společnosti. Součástí takového společného postupu by muselo být zachování sociálního státu a posílení veřejného sektoru, bez něhož si střední vrstvy nemohou udržet důstojný status a ti pod nimi ho nemohou opět získat. Pokud nenajdou střední vrstvy způsob, jak postupovat v této věci společně s ostatními, dovede to společnost do stavu, na který doplatí všichni společně.“33
Profesor Keller se domnívá, že – obdobné názory hlásal již ve starověku Aristotelés – početně silné střední vrstvy umožňují vyrovnávání majetkových rozdílů ve společnosti, nastolování sociální rovnováhy a vytváření stability systému, úlohu tmelícího prvku konají i v sociální struktuře postindustriálního kapitalismu, kde jsou základním zdrojem financování sociálního státu i zárukou politické demokracie. On sám však musí zároveň přiznat, že, jak uvádějí sociologické výzkumy, v současném období probíhá ve všech evropských zemích proces sociální polarizace. V některých státech rychleji, v jiných pomaleji, proces eroze již ale citelně zasáhl střední vrstvy i v tak bohaté zemi, jako je Německo. Německý institut pro hospodářský výzkum uvedl již v roce 2008, že za posledních sedm let poklesl podíl obyvatelstva s příjmem kolem průměrného platu, jenž činí ve spolkových zemích bývalé NSR 41 509 eur ročně, ve spolkových státech bývalé NDR pak 30 151 eur za rok, ze zhruba 62 % na přibližně 54 %. V praxi to znamená, že na 5 milionů Němců opustilo střední vrstvu. Pouze desetině z nich se podařil „skok“ do sektoru s vysokými výdělky, zbytek „spadl“ do nižších a nejnižších příjmových vrstev. Souběžně s tím se v zemi zvýšil podíl osob ohrožených chudobou. V roce 2006 to byla již čtvrtina obyvatelstva, což oproti roku 2000 znamenalo nárůst o 7 %. Tento vývojový trend nebyl zastaven, naopak. Nová studie zmiňovaného institutu uvádí, že zatímco v roce 2000 patřilo k nižším vrstvám 18 % obyvatel Německa, o devět roků později to již bylo 22 %. Další výzkumy uvádějí, že bude-li v příštích deseti letech tempo průmyslového rozvoje stejné, jako je tomu nyní, postihne sociální propad a „vypadne“ ze středních příjmových vrstev směrem dolů dalších 30 % obyvatel Německé spolkové republiky, což ve svých konečných důsledcích, jak si není těžké domyslet, oslabuje i v této hospodářsky nejsilnější a nejbohatší zemi evropské unie zdroje financování sociálního státu a ohrožuje stabilitu politického systému formální buržoazní demokracie. 34

Pokračování

 

Z časopisu Marathon 6/2012

 

http://valencik.cz/marathon/doc/Mar1206.pdf

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *