John Fitzgerald Kennedy

Životní příběh tohoto muže, jenž byl 35. prezidentem Spojených států a jejich čtvrtým zavražděným prezidentem, je těsně spjat s bouřlivými událostmi 20. století.

Stačí si připomenout základní fakta. John Fitzgerald Kennedy se narodil 29. května 1917 v Brooklynu ve státě Massachusetts. Pochází z milionářské rodiny amerického finančníka irského původu. Díky tomu mohl také studovat na elitních univerzitách – na Harvardu, v Londýně a v Cambridgi. Za druhé světové války sloužil u amerického námořnictva a vyznamenal se jako velitel hlídkového člunu v Tichém oceáně, který byl roku 1943 těžce poškozen japonským torpédoborcem. Po válce se stal dopisovatelem agentury International News Service a zúčastnil se jako novinář mírových konferencí v San Francisku a v Postupimi.

35. prezidentem USA

Politickou kariéru nastoupil v roce 1946. Nejdříve byl jako člen Demokratické strany zvolen do Sněmovny reprezentantů za stát Massachusetts a pak v letech 1953 až 1960 působil v roli senátora. Ve stejném roce – konkrétně 8. listopadu 1960 – zvítězil v prezidentských volbách, když jen těsnou většinou 113 000 hlasů porazil kandidáta Republikánské strany Richarda Nixona. Ve svých 43 letech se tak stal nejmladším prezidentem v dějinách USA. Toto prvenství mu nevzal ani Bili Clinton (zvolen ve svých 46 letech), ani George Bush mladší (zvolen ve svých 54 letech).

Úmysly a realita

Ve vnitřní politice se JFK snažil zastavit pokles průmyslové výroby, růst nezaměstnanosti a chronické zhoršování platební bilance USA. Zákonodárnými úpravami chtěl rovněž řešit nerovnoprávné postavení barevného obyvatelstva. Za jeho vlády došlo v dubnu 1961 ke kon-trarevolučnímu útoku proti Kubě a na podzim 1962 k tzv. karibské krizi, která představovala od 2. světové války největší nebezpečí pro větový mír a hrozila vyústit v jadernou válku. Důsledky karibské krize zapůsobily na JFK v tom smyslu, že začal realističtěji posuzovat mezinárodní vývoj, včetně snahy o zlepšení vztahů se Sovětským svazem. Dne 5. srpna 1963 podepsaly pak vlády USA, SSSR a Velké Británie v Moskvě dohodu o zákazu jaderných pokusů v atmosféře, v kosmu a pod vodou. A kromě jiného byla ještě v říjnu téhož roku zřízena »horká linka«, tedy přímé spojení mezi Bílým domem a Kremlem, aby byl umožněn rychlý a přímý kontakt mezi vedením obou zemí pro případ nějaké krizové situace. Kennedyho politika byla ovšem charakteristická lavírováním mezi pokusy o nový přístup a novou koncepci zahraniční i vnitřní politiky USA a mezi konzervativním odporem reakčních sil.

Atentát

Dne 22. listopadu 1963 byl JFK zákeřně zavražděn v texaském městě Dallas. Atentátník, nebo skupina střelců, nebyl dodnes odhalen. První vyšetřující komise Earla Warrena v roce 1964 jednoznačně tvrdila, že vrahem byl Lee Harvey Oswald, který při svém zatýkání zastřelil jednoho policistu a za dva dny nato byl sám zastřelen majitelem nočního baru Rubym. Ale pak přišla řada zpochybnění, která se zakládala na filmových snímcích místního drogisty Zaprudera, a další prohlášení přítomných svědků, že muselo být několik střelců. Zvláštní komise Sněmovny reprezentantů amerického Kongresu v roce 1979 už šla dál než Warrenova komise, neboť ve svém závěru prohlásila, že v Kennedyho případě šlo o spiknutí. Ale už nikdo dále neřekl, kdo to byl a proč tak jednal.

Nabízí se řada vysvětlení. Když v dubnu 1961 selhala invaze proti Kubě a Kennedy nehodlal ani posléze poskytnout americké vojenské letectvo k vzdušnému zabezpečení dalšího vylodění, obrátil se hněv mafie a jejích dalších přívrženců přirozeně proti Bílému domu. Ačkoliv se byznys z Havany rychle přemístil do kasin v Las Vegas a na Bahamy, přesto vůdcové organizovaného zločinu nebyli ochotni zapomenout, že právě Kennedyho přičiněním přišli o největší »zlatý důl«, jakým Kuba pro jejich špinavý byznys určitě byla.

Více podezřelých

V této souvislosti se například objevilo jméno Carlos Marcello. Zlověstné obchody tohoto mafiána rostly tak závratným tempem, že byly v roce 1963 odhadovány na několik set milionů dolarů. Sám Marcello, oficiálně obchodník s rajčaty, ovšem vykazoval obrat jen asi 1600 dolarů měsíčně. Drtivá většina jeho příjmů byla totiž rafinovaně rozprostřena mezi četnými příbuznými. Marcellovy kontakty s mafiánskými šéfy po celých USA byly opravdu mimořádně intenzivní. S příchodem Johna Kennedyho do Bílého domu a po jmenování jeho bratra Roberta ministrem spravedlnosti se dostal i Carlos Marcello do značných potíží. Byl usvědčen z nezákonných obchodních praktik a ze země vypovězen. Jelikož byl nositelem guatemalského pasu (beztak zfalšovaného), byl odvezen do Guatemaly, kde ho eskortující agenti amerického ministerstva spravedlnosti údajně z letadla doslova »vykopli« a nechali bez jakýchkoliv zavazadel a jen s několika dolary v kapse. Marcello se zalykal vzteky. Za toto ponížení sliboval Washingtonu velkou pomstu.

Svědectví o situaci před atentátem

Edward Becker, podivný kšefstman z Las Vegas, dosvědčil před svědky, že když v září 1962 dlel na Marcellově usedlosti u New Orleansu, Churchill Farms, tak zaslechl, jak hostitel už při vyslovení Kennedyho jména zbrunátněl a vykřikl: »Nemějte obavy o toho malého parchanta Bobbyho. Bude o něho postaráno.« Shora zmiňovaný Marcello několikrát opakoval výhrůžky, že Robert Kennedy je ocasem sa (John Kennedy) a že jediným způsobem, jak zamezit jeho vrtění, te useknout psovi hlavu. Becker v této souvislosti prohlásil, že Marcello měl k tomu dokonce připravený plán, podle něhož chtěl k odstranění Kennedyho použít nějakého »cvoka«, který by byl zmanipulovatelný, takže by od Marcella odvedl pozornost. Ostatně o těchto a dalších podobných invektivách vůči Kennedyům podává zprávu například už Anthony Summers ve své knize Conspiracy (Spiknutí), která vyšla v roce 1980 v New Yorku.

Role mafiánů

Johnny Roselli, mafiánský kmotr v Las Vegas, udržoval velmi těsné styky se všemi mafiánskými předáky, na které padl stín podezření z účasti na atentátu na Johna Kennedyho. Podle známého amerického komentátora Jacka Andersona měl Roselli před ním říci, že vůdci mafie nařídili Jacku Rubymu, aby zabil Leeho Oswalda, neboť se obávali, že by mohl promluvit a odhalit jejich tajné aktivity, které vedly k atentátu na Kennedyho. V červenci 1976, krátce před tím, než měl Roselli předstoupit před senátní výbor pro tajné služby, bylo nalezeno jeho tělo. Roselli je považován za jednoho z dalších dvou střelců – mimo Oswalda – kteří onoho 22. listopadu 1963 skutečně stříleli a zabili 35. prezidenta Spojených států.

Avšak střelečtí odborníci – a to nejen v USA, ale i v jiných státech – se jednoznačně přikláněli k názoru, že Lee Harvey Oswald nemohl být střelcem, jenž vypálil všechny tři střely. Například italský střelecký instruktor, který za druhé světové války cvičil důstojnické aspiranty v zacházení s typem pušky, jíž měl Oswald zavraždit Kennedyho, zdůrazňuje, že je sice technicky možné vystřelit z dotyčného modelu zbraně tři výstřely v rozpětí pěti vteřin, v jejichž průběhu padly výstřely v Dallasu, ale zasáhnout přitom pokaždé cíl by bylo zhola nemožné.

Avšak zdá se, že přece jen více světla a také více logiky do celého případu vnesla Tina Sinatrová, nejmladší dcera zpěváka Franka Sinatry, když 7. října 2000 při prezentaci své knihy o otci v pořadu americké televize CBS prohlásila, že její otec využil svých styků se šéfy mafie, aby »umetl cestu Johnu Kennedyovi do Bílého domu«. Zpěvák – dle jejího podání – měl uposlechnout naléhání Johnova otce, Josepha Kennedyho, a obrátil se jeho jménem přímo na amerického mafiánského kmotra číslo 1, kterým na počátku šedesátých let byl Sam Giancana.

Šlo o to, že před primárními volbami v Západní Virginii se od Johna Kennedyho při souboji o nominaci za Demokratickou stranu začal úspěch odvracet a získával jeho hlavní rival Hubert Humphrey. Stejné platilo ovšem i o státu Illinois a dalších státech Unie. A tak si starý pán vzpomněl na dlouhé prsty mafie mezi odbory a přes Sinatru měl vzkázat kmotru Giancanovi, aby pomohl a obstaral hlasy odborářů.

Spiknutí

»Pár telefonátů to spraví,« píše Tina Sinatrová, když líčí reakci svého otce, který tímto výrokem slíbil, že přání Josepha Kennedyho vyřídí, a ještě dodal: »Z delikátních důvodů nebude y této transakci vystupovat John Kennedy osobně.«

Někdo by to mohl považovat za poněkud úsměvné krátké spojení s poukazem na to, že velká politika se přece takhle jednoduše nedělá. Avšak to, co se stalo po volbách, již úsměvné jistě nebylo. Giancana se cítil podveden, neboť John Kennedy, už jako prezident, nijak nebránil svému bratru Robertovi, jejž jmenoval ministrem spravedlnosti, aby zahájil tažení proti pohlavárům organizovaného zločinu. Tina Sinatrová vzpomíná, že Sam Giancana pak otci řekl na adresu Johna Kennedyho zlověstná slova: »To není správné, něco mi přece dluží. Ještě o mně uslyší.«

Je to pravda? Mohlo to tak být? Není to jen výtvor fabulace, či dokonce laciné fantazie, s jejíž pomocí se autorka a dcera světoznámého zpěváka snaží využít důvěrný popis choulostivého tématu k větší přitažlivosti své knihy? Těžko říci. Ale na druhé straně je jistě oprávněná i jiná otázka. Co když má Sinatrova dcera skutečně pravdu? Ostatně i osud Sama Giancany leccos napovídá, neboť byl v Chicagu 18. června 1975 nalezen ve sklepě s dírou v hlavě a několika dalšími otvory po kulkách na obličeji.

Tak, či onak, existují indicie, které naznačují, že se JFK stal obětí spiknutí, které mělo způsobit změnu vnitřní i zahraniční politiky USA. Výsledky, nedostatky a klady Kennedyho prezidentování, které vlastně netrvalo ani tři roky, jistě jednou důkladně posoudí historie. Ale již dnes možno konstatovat – jak stojí v knize Research Guide to American Historical Biography vydané ve Washingtonu v roce 1988 -že »ve srovnání s korupcí a cynismem, které na konci šedesátých a na počátku sedmdesátých let ovládly veřejný život, jeví se zpětně Kennedyho éra stále přitažlivěji jako údobní naděje a obnovy«.

K tomu snad možno už jen dodat, že tento názor samotných amerických vědců jistě platí i o srovnání s dalšími dekádami.

Michal Rybín

Obr. Otec Joseph Kennedy se svými syny Johnem, Josephem, jenž zahynul jako pilot za 2. světové války, Edwardem a Robertem