Kdo byl Suvorov

suvorovGenerál, který nikdy neprohrál

O slavném ruském vojevůdci, maršálu Alexandru Vasiljeviči Suvorovovi, je známo poměrně hodně. Až na jednu malou výjimku. Nikde se totiž nezachoval žádný záznam o místě a datu jeho narození. A tak se nabízí alternativní tvrzení, že se narodil buď v Moskvě nebo ve východním Finsku a že to mělo být 24. listopadu 1729 či 1730. Jeho otec byl generálem, což se zřejmě patřičně projevilo i v profesionální orientaci mladého Alexandra.

Zcela nové metody výchovy vojsk

Zkušenosti, které získává, a poznatky, které vstřebává, dokáže ve své další kariéře náležitě využít. Zejména zavádí nové výcvikové metody, kterými zjednodušuje složitý dril. Své vojáky vede k tomu, aby nebyli bezduchými nástroji povelů neméně bezduchých velitelů, nýbrž iniciativními muži, kteří se nebojí používat vlastní vtip, nápaditost a osobitost. Dbá na pružnost a rychlost, zejména pokud se jedná o přesuny celých útvarů. Suvorov správně pochopí, že mnohem lepší než dlouhodobé obléhání pevnosti nebo města je přímý a bleskově rychlý útok z chodu. Své názory na progresivní systém vedení přípravy a výchovy vojsk a jejich řízení v době válečného nasazení neomezuje pouze na pluky, kterým bezprostředně velel. Dává je všeobecně k dispozici i ve svých vojenskoteoretických dílech, jakými jsou například Polkovoje učrežděnije (Plukovní zřízení) nebo Nauka poběždať (Umění vítězit). Jeho pojetí taktiky kolon a rojnic, stejně jako vojenské strategie spočívající v bojové aktivitě, se vymykají stereotypnímu standardu a v mnohém předčí svou dobu.

Velká vítězství nad Turky

Suvorov byl v roce 1768 povýšen do hodnosti generálmajora. Ve stejném roce vypukla první rusko-turecká válka a Suvorov byl plně zaměstnán odrážením útoků krymských Tatarů. V dubnu 1773 dobyl pevnost Turtukai a o rok později v koordinovaném postupu s vojsky generála Kamenského zvítězil u Kozludže. Turci pak byli nuceni ustoupit a Rusům přenechat Azov, Kerč a další území, takže ruská říše konečně dosahovala až k Černému moři. Boj s Turky zůstává Suvorovovým osudem i v dalších letech. Platí to zejména o konci 80. let a počátku 90. let osmnáctého století, kdy stál již v čele celé ruské armády a úspěšně bránil černomořské pobřeží.

Za největší Suvorovův úspěch ve válkách s Turky je zcela právem považován jeho útok na tureckou pevnost Ismail, jejich nejsilnější opěrný bod u ústí Dunaje. Proti této – podle dobových vojenských činitelů údajně nedobytné – pevnosti udeřil 22. prosince 1790 zcela rozhodně, i když počet jejích obránců činil 42 000 bojovníků, zatímco on sám měl k dispozici jen 28 000 mužů. Drtivý útok Suvorovových pluků vyústil nejen v dobytí »nedobytné« pevnosti, ale otevřel ruským vojskům cestu k Dunaji a do Konstantinopolu. Pád Ismailu se stal zároveň definitivní tečkou za touto rusko-tureckou válkou, i když k uzavření vlastní mírové smlouvy došlo až za tři roky.

I stinné stránky

Suvorovova vojenského umění bylo ovšem carevnou Kateřinou Velikou patřičně využito i při takových nesporně historicky negativních procesech, jakým bylo zejména potlačování velkého povstání, které na jaře 1794 proti Rusům v okupovaném Polsku vedl Tadeusz Kosciuszko. Carská armáda vržená proti Polákům – společně s pruskými a rakouskými kontingenty zahajujícími již fakticky třetí dělení Polska – pronikla až k Varšavě, kterou 8. listopadu také dobyla.

Geny schopného vojevůdce

Vždyť již ve svých třinácti letech vstoupil mladičký Alexandr do elitního Semjonovského gardového pluku. A to nikoli jako nějaký protekční synáček z generálské rodiny, nýbrž jako řadový voják. A jako prostý vojín také musel snášet všechny útrapy vojenského života i hrůzy války. V řadách tohoto útvaru se totiž v roce 1754 zúčastnil bojů proti Švédům ve Finsku. Vše zanechalo stopy v jeho vojenské duši, ať to bylo v sedmileté válce (1756-1763), ve které bojoval již jako nižší důstojník v Kazaňském pěším pluku proti Prusům, nebo o pět let později v Polsku, kde se zúčastnil dobytí Krakova, když předtím přispěl svým vojenským uměním k rozprášení sil šlechtické konfederace vedené Stanislawem Poniatowským.

Carevna poté Suvorova povýšila na polního maršála a darovala mu rozsáhlá panství.

Ale v roce 1796 nastalo v Suvorovově hvězdném postupu náhlé přerušení. Carevna zemřela a její nástupce Pavel I. měl zcela jiné představy o lidech v čele státní správy, včetně vojska. Proto Suvorov byl nucen odejít. Uchýlil se na venkov, psal a otevřeně se vyjadřoval k tomu, jak car nekriticky obdivuje prušácký systém, který snižuje účinnost vojska. Teprve až když se na scéně objevuje obávaný fenomén zvaný Napoleon, je Suvorov opět povolán do služby. To už se píše rok 1799. ouvorov má za úkol vytlačit Napoleonova vojska ze severní Itálie. A svého nového úkolu se zhostil opět velmi dobře. Ruská vojska za Suvorovova velení dosáhla v Itálii nad francouzskou armádou několika skvělých vítězství. Lze říci, že Suvorovovy úspěchy v údolí Pádu, stejně jako vítězství ruského admirála Ušakova na Jadranu v téže době, připravily Francii téměř úplně o vliv na Apeninském poloostrově.

Rozkaz k návratu

Po celé řadě vítězných bitev, v jejichž průběhu však byl Suvorov jen málo podporován rakouským spojencem, přišel carův příkaz přesunout se do Švýcarska a dále postupovat na Paříž.

Šance na úspěch byly nemalé. Ale pak se vrátil Napoleon ze svého egyptského tažení a válečné štěstí se objektivně začalo postupně přiklánět na jeho stranu. Mezitím se však car Pavel I. kvůli sporu s řím-skoněmeckým císařem a rakouským panovníkem Františkem II. o účast při dělení italské kořisti, své spojenectví s Rakouskem zrušil a nařídil Suvorovovi vrátit se do Ruska.

Suvorov v Čechách

A tak došlo k tomu, že se část ruské armády dostala i na naše území a včetně samotného Suvorova u nás přezimovala. Rusové rovněž využili císařskou pevnost Josefov s přilehlým vojenským lazaretem. O pobytu maršála Suvorova v Čechách existuje několik konkrétních faktů. Je například známo, že 15. prosince 1799 přijel do Stodu, městečka na řece Radbuze v západních Čechách, kde se ubytoval v domě Staré pošty, což byl později hostinec U labutě, zvaný též Suvorovův dům. V jeho fasádě je umístěná pamětní deska připomínající, že zde ruský vojevůdce přenocoval a pak druhý den odjel přes Plzeň do Prahy. Jdeme-li dále po Suvorovových stopách, tak zjistíme, že v Plzni se ubytoval v domě vedle radnice (je zde rovněž pamětní deska), kde pobýval ve dnech 16.-18.prosince 1799. Pak se na své trase do Ruska zastavil v Praze.

A jak vypadal tento jeho pražský pobyt? Suvorov se stal na několik týdnů velice váženým hostem v pražském Wimmerově paláci, dnes dům číslo 38 na Národní třídě. Umístěná pamětní deska hlásá, že zde maršál pobýval od 20. prosince 1799 do 28. ledna 1800. Z dobových záznamů se lze dočíst, že mu dívky přinášely vavřínové věnce a všude se zpívaly oslavné písně. A také že místní aristokracie na jeho počest uspořádala bohatý společenský program. Plesy a bankety a koncerty byly tehdy v Praze doslova na denním pořádku a měštáné toto nenadálé kulturní oživení údajně nadšeně uvítali. Také vstupenky na divadelní představení pořádaná k uctění vzácného zahraničního hosta prý stály trojnásobek. Bylo tedy vyprodáno a diváci potleskem ve stoje vítali Suvorova, jakmile se objevil v lóži. V toto souvislosti dlužno podotknout, že v této době v Čechách a na Moravě právě vrcholilo národní obrození a přítomnost slavného vojevůdce z mocného slovanského státu se vcelku pochopitelně stala pro nejednoho českého vlastence velkým povzbuzením a morálním symbolem jejich emancipačních snah.

Ve prospěch slovanské vzájemnosti

A rovněž není divu, že národní buditelé v čele s Josefem Dobrovským dovedli využít této vlastně náhodné shody okolností evropské politiky k tomu, aby se český lid přímo osobně seznámil s ruským člověkem a vůbec se slovanským světem. A konkrétních forem takového poznávání byla celá řada – od lidových tisků přes kra-mářské písničky o ruských vojácích, až po slavného maršála, který nikdy neprohrál žádnou bitvu. Lze dokonce říci, aniž bychom se pouštěli do nějakých demagogických frází, že se tak slovanské uvědomění dostávalo i díky pobytu Suvorova a jeho vojáků do širších vrstev. Mimochodem se to projevilo i ve zvýšeném zájmu o studium ruského jazyka a ruské kultury. Například již zmiňovaný Josef Dobrovský vydal velmi pohotově – ještě v roce 1799 – praktickou učebnici ruštiny a posléze stál u zrodu slavistického semináře.

Epilog

A jaké byly další osudy Alexandra V. Suvorova? Z Prahy se vrátil do Ruska, ale bez žádných oslavných fanfár. Po náročném tažení měl oslabené zdraví. Jeho život vyhasl v Petrohradě 18. května 1800. Prchlivý a žárlivý car Pavel I. mu nechal z obavy před jeho maršál-skou popularitou vybavit jen běžný pohřeb, bez jakékoli státní pocty. Pohřebního obřadu se zúčastnil jen jeden britský diplomat. Suvorovův hrob je umístěn v kapli uvnitř areálu petrohradského klášterního hřbitova Alexandra Něvského. Náhrobek nese vytesaný krátký a skromný nápis: Zde leží Suvorov.    

Michal Rybín

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *