Berta Suttnerová – Kinská

Narodila se 9. června 1843 v Praze. Její rodný dům dnes již sice nestojí, ale z Archivu hlavního města Prahy se lze dovědět, že se nacházel na rohu ulic Vodičkovy a V Jámě. Míval číslo 697 a říkalo se mu U deseti panen.

Otce, jenž se jmenoval František Josef Kinský a sloužil v rakouské armádě ve vysoké hodnosti podmaršálka, vůbec nepoznala, neboť zemřel několik měsíců před jejím narozením. Matka Žofie, dcera kapitána jízdy Josefa von Kôrnera, byla citlivá žena s hluboce procítěným vztahem k umění, zejména k opernímu zpěvu.

Sňatek s Arturem Suttnerem

Berta prožívala dětství v Praze a posléze v Brně. Ve třinácti letech se s matkou odstěhovala do Vídně. Nejdříve zkoušela štěstí ve zpěvu, jak si to vroucně přála matka, ale první veřejná zkouška skončila fiaskem. Léta plynula a Berta Kinská zůstávala sama jen s knihami a časopisy. Posléze přijala službu guvernantky čtyř mladých děvčat v rodině barona Suttnera, která žila v elegantním domě na rohu vídeňské Canovagasse a Lotringen Strasse. Brzy se však vyskytla nová svízel. Třicetiletá Berta se opět po letech zamilovala. Tentokrát do o sedm let mladšího muže. Jmenoval se Artur Suttner. Jeho matka se jí chtěla zbavit, a tak (jejím jménem a za jejími zády) odpověděla na inzerát, který oznamoval, že bohatý podnikatel v Paříži hledá inteligentní ženu k vedení domu. Muž odpověděl a ukázalo se, že to byl samotný Alfred Nobel.

Do Paříže k Nobelovi

A tak se Berta Kinská víceméně náhodou stala sekretářkou jednoho z nejpracovitějších, nejznámějších a nejbohatších mužů světa. Co se však nestalo po příchodu Berty do Nobelova paláce na Rue Malakoff? O deset let starší Nobel pojal k Bertě velice silnou citovou náklonnost. Berta však stále měla v srdci jen Artura. Byla rozhodnuta tuto svoji tak těžce prožívanou lásku za každou cenu uhájit a vztah s Nobelem, který jí ovšem nebyl nesympatický, udržovat jen v takových proporcích, aby nepřekročil meze přátelství.

Autorka knihy „Odzbrojte!“

Berta se vrátila, tajně se oddala s Arturem a spolu odjeli do Gruzie na pozvání její přítelkyně, gruzínské princezny Didiany. Tam je však zastihla válka s Turky. Berta s Arturem pomáhali jako zdravotníci. Hrůzy války na ni zapůsobily tak mocně, že začala psát proti militarismu a prostě všemu, co souviselo s válkami a jejich přípravou. Pustila se i do organizování hnutí mezinárodních mírových kongresů. Nejvíce popularity jí ovšem vynesla její kniha »Die Waffen Nieder!«.

Kniha okamžitě měla velký ohlas. Byla přeložena do osmi jazyků a jen do roku 1895 vyšlo 12 opakovaných vydání. V Čechách to bylo v roce 1896 v překladu Vojty Náprstka pod titulem »Odzbrojte!«. Pochvalné dopisy psali význační lidé, mimo jiné i Nobel a ruský spisovatel a vůdčí zjev kritického realismu Lev Nikolajevič Tolstoj. Z Bertina popudu pak byla 18. října 1891 ve Staré vídeňské radnici za účasti dvou tisíc lidí založena Ósterreichische Friedensgesellschaft – Rakouská mírová společnost. V desetičlenném přípravném výboru byla jak Berta, tak i Artur Suttnerovi. Na sklonku téhož roku se manželé Suttnerovi vydali do Říma, aby se zde aktivně zúčastnili 3. světového mírového kongresu. Toto v pořadí již třetí významné fórum (1889 v Paříži, 1890 v Londýně) bylo prvním, na kterém byla Berta nejen jako delegátka, ale i jako významný řečník.

Mírová aktivistka

Samotný kongres se konal na vskutku nejvznešenějším místě Říma. Na Kapitolu. Berta Suttnerová-Kinská se odvážně přihlásila o slovo. Stala se první ženou, která kdy na tomto historickém místě pronesla řeč. Ve stínu Cicera a Marka Antonia se vlastně odhodlala ke svému vůbec prvnímu veřejnému  vystoupení.

V    osmačtyřiceti letech!

Sklidila velký úspěch.

Před tisíci muži zvučných jmen. Mluvila od srdce. Optimisticky. Racionálně. Podala zprávu o založení rakouského mírového spolku. Ale její slova plná hluboké filozofie se dotýkala duší i myslí profesorů, politiků, intelektuálů i lidí fyzické práce. Náladu jí však pokazil jeden nesvědomitý novinář, který napsal, že »jakási žena cosi žvatlala na Kapitolu, což se ještě nestalo a čemu se už nedalo zabránit«. S odsuzováním se ozývali i jiní neobjektivní žurnalisté, dokonce paní Bertu zesměšňovali nevkusnými karikaturami. Když pak bylo založeno Mezinárodní mírové byro v Bernu, paní Berta se stala jeho energickou aktivistkou. Nyní již bylo jasné, že dozrála v osobnost, která jen potvrzovala požehnanou pravdu dějin, že se v každém jejich údobí objeví někdo, kdo má v sobě dostatek originality a stejně tak dostatek odvahy hájit své přesvědčení. Doslova z ní vyzařovala první věta světového občanství: »Přestaň se ptát, jaké národnosti a jaké víry je tvůj soused, ale zeptej se nia jediné – jaký je to člověk?«

Nobel se svěřuje, že zvažuje nadaci

Na podzim roku 1891 se Berta obrátila na Nobela se žádostí o finanční příspěvek do fondu jejich mírových kongresů. Průmyslník v zásilce z 31. října 1891 sice poslal šek na pouhých 80 liber, ale s výrokem: »To, co potřebujete, myslím, nejsou peníze, ale program.« Nobel zklamal Bertu podruhé, když za ní přijel na mírový kongres v Curychu. Berta toho využila a opět jej přemlouvala, aby podpořil mírovou myšlenku. Ale průmyslník ji opět odmítl. Potom přišlo velké překvapení.

V    dopise, který jí Nobel napsal 7. ledna 1893, mimo jiné stojí: »Drahá přítelkyně, ať je Nový rok úspěšným pro Vás a pro Vaši šlechetnou kampaň, kterou vedete s takovou silou proti lidské lhostejnosti a zlobě. Rád bych přidělil část svého majetku k založení ceny, která by byla udělována každých pět let (řekněme šestkrát, protože neuspějeme-li po třiceti letech v reformě současného systému, tak nevyhnutelně dojdeme k barbarství). Tato cena by byla udělována tomu nebo té, kteří učinili nejvíce k naplnění idejí všeobecného míru i/ Evropě.«

Aniž si to Berta mohla při čtení tohoto dopisu vůbec uvědomit ve všech důsledcích, byla vlastně prvním člověkem, kterému Nobel naznačil, že hodlá založit jakýsi fond pro mírovou cenu. Jistě byla příjemně překvapená a velmi šťastná. Vždyť právě dík jejímu vytrvalému a systematickému úsilí i ona měla díl zásluhy na tom, že začal Nobel měnit své dřívější zabetonované postoje k otázkám odvrácení války a rozvoje mírového hnutí, které představovala.

Nositelkou Nobelovy ceny

Berta Suttnerová-Kinská se o Nobelově konci dověděla z novin. Pouze v osobním deníku měla u data 10. 12. 1896 napsáno »Alfred Nobel« a vedle byl její rukou nakreslený křížek. A přesně po šesti letech – na měsíc a den – 10. prosince 1902 postihla Bertu nejtěžší pohroma. Zemřel její Artur. Své trápení paní Berta překonávala prací. K zajímavé epizodě v jejím pohnutém životě došlo v roce 1905 při dlouhém přednáškové turné po německých a švýcarských městech. Během krátkého pobytu ve Wiesbadenu seděla v restauraci, když jí hotelový poslíček přinesl telegram. Potíž byla v tom, že se tehdy opět nacházela ve finančních potížích. Doslova obracela každý fenik, každý pětník. Telegram byl adresován na její berlínskou adresu, kde už ale několik dní vzhledem k turné nebyla. Proto za ní telegram putoval podle toho, jak si důslední němečtí poštovní úředníci vždy s určitým zpožděním zjistili její momentální místo pobytu. Není tedy divu, že to něco stálo. A poslíček ve Wiesbadenu si účtoval tři marky. Paní Berta odmítla telegram přijmout a poslala chlapce pryč. Ale po chvíli si to rozmyslela, zřejmě kvůli ostudě, neboť ji v hotelu všichni znali. Zavolala poslíčka zpět a s těžkým srdcem zaplatila požadovaný obnos. Otevřela telegram a s úžasem četla:

»Ctihodná madam! Je pro mne velkým potěšením, abych Vám oznámil, že na dnešním zasedání Nobelova komitétu bylo rozhodnuto udělit Vám Nobelovu cenu míru pro rok 1905. Loevland, ministr zahraničních věcí.«

Žena světoznámého věhlasu

Předání Nobelovy ceny míru první ženě bylo opravdu důstojné. Stačí jen dodat, že tuto událost široce komentovaly noviny na všech kontinentech. Paní Bertu zvali na přednášky, na slavnostní setkání i k přátelským besedám. Snad byla symbolická i ta skutečnost, že právě v okamžiku, kdy s hlubokým dojetím přebírala medaili a diplom Nobelovy ceny, probíhalo mírové rozdělení Norska a Švédska. Na jaře 1914 se prudce zhoršila mezinárodní situace. Zhoršil se i zdravotní stav paní Berty. Začala ztrácet na váze. Viditelně jí ubývalo sil. Avšak nechtěla se vzdát. Stále bojovala. Proti válce. O svůj život. Zemřela 20. června 1914 ve Vídni.

Michal Rybín