Egypt – lidé povstali

 

Tentokrát Egypťané nečekali 41 let na svržení toho, co bylo nazýváno Sadat-Mubarakova vláda. S drobnou pomocí přátel v armádě to dokázali za necelý rok. Vláda Muslimského bratrstva pod Mohamedem Mursím je historií.

Tak jako v roce 2011, kdy jejich masové demonstrace vyhnaly Hosniho Mubaraka, Egypťané opět, v nevídaném množství, vytáhli do ulic Káhiry a vlastně všech dalších egyptských měst protestovat proti politice Muslimským bratrstvem vedené vládě Mohameda Mursího. O dva roky dřív, tenkrát dost impozantní, se na káhirském náměstí Tahir sešlo přes milion lidí, aby Mubaraka, dlouho klíčového amerického partnera na Středním východě, zbavili moci.

O dva roky později – před pouhým týdnem – tentokrát téměř neuvěřitelných 32 milionů – vypišme to kurzívou – 32 000 000 Egypťanů vyšlo do ulic s požadavkem, aby Musí odstoupil a změnila se vláda. Věřit, že by Mursí mohl pokračovat v prezidentství po tak halasném veřejném odmítnutí hraničí se sebeklamem. Bylo to pryč. Lid promluvil, a mnohem rozhodněji, než oněch 12 milionů, kteří hlasovali pro Mursího v egyptských národních volbách. Kromě věrnosti Muslimského bratrstva a katarských peněz Mursí zcela ztratil legitimitu v očích národa.

Věřit, že by Mursí mohl pokračovat v prezidentství po tak halasném veřejném odmítnutí hraničí se sebeklamem.

Ačkoli neberu výsledky voleb na lehkou váhu – nebo převratů v tomto případě – volby nejsou vždy jediným prostředkem demokracie nebo politické vůle lidu a převraty nejsou vždy dílem fašistů jako Pinochet a alžírská mafie Belkheir-Nezzara.  Naprosto správně získal Mursí prezidentství ve volbách víceméně spravedlivě a poctivě, ale na konci byli on i jeho kolegové z Muslimského bratrstva nepřáteli sebe sama. Ztratil důvěru egyptského národa téměř stejně rychle, jako ji před rokem dočasně získal.

Egyptský převrat: to není Pinochetova Chile ani Nezzarovo Alžírsko

Ti, kteří se dnes snaží srovnávat egyptský převrat s Pinochetovým z roku 1973 v Chile nebo s konsolidací vojensko-bezpečnostní mafie v Alžírsku v roce 1992, jsou vedle. Srovnání jsou povrchní a kromě toho, to, k čemu v Egyptě došlo, byl, přiznejme si, převrat, byl to převrat, jenž se těšil velké, ne-li masivní lidové podpoře. Zvažování, odkud foukal vítr – a tyhle větry foukaly silou hurikánu zleva – egyptská armáda souhlasila s vůlí lidu a zosnovala převrat. Na prchavý okamžik zájmy celého Egypta a jeho oportunistické vojenské instituce splynuly. Mursí neměl šanci.

V tomto případě současné zaměření některých na nelegitimnost převratu bagatelizuje důležitý fakt: vláda Mursího a Muslimského bratrstva nebylo nic jiného než politický karambol. Vyznačovala se naprostou absencí politické či ekonomické vize, jak vyvést Egypt ze strukturální krize, již země zdědila ze Sadatova-Mubarakova odkazu. Jak neexistovala žádná ekonomická vize, Mursí & co. nechali Egypt zabřednout ještě víc do neoliberálního stisku IMF než Mubarak. Neexistovala jiná vize než otevřít zemi ještě víc zahraničnímu pronikání k zaměření se na ekonomickou a společenskou krizi, jež sesadila Mubaraka především.

Mursího éra: ekonomický a politický karambol…a to vše za jediný rok

Neexistovala tu ani žádná jiná politická vize než mocenské houfování. Politicky byla Mursího vláda – stejně jako vláda Ghannouchiho strany Ennahdha v Tunisku – naprosto cynická; jednoduše surová mocenská hra k co nejrychlejšímu soustředění co nejvíce politické a ekonomické moci do rukou Muslimského bratrstva.

Mursího vládnutí bylo poznamenáno rozsáhlým zneužíváním lidských práv, včetně rozsáhlého zatýkání, mučení a atentátů na politické odpůrce, rozpoutání a povzbuzování salafisticko-wahhabistického náboženského fanatizmu a otevřeně misogynií kampaně proti ženám a otevřeně rasistického zaměření na scvrkávající se koptskou (egyptští křesťané) komunitu v Egyptě. Napadání egyptského dělnického hnutí a jeho pokrokové mládeže – dvou klíčových prvků při svržení Mubaraka – bylo rozbujelé také.

Zároveň se stav egyptské ekonomiky, ekonomické a společenské situace převážné většiny Egypťanů dramaticky zhoršoval. Ve spojení s režimním útlakem vedlo prohlubování ekonomické krize velmi rychle ke zhoršování Mursího politické základny. Ve skutečnosti Mursí neměl několik měsíců žádnou jinou základnu než Muslimské bratrstvo.

Nemalou částí Mursího politické krátkozrakosti bylo, že si myslel, že by mohl převzít samu egyptskou armádu a nějak ji zkrotit. Tak jako v Alžírsku, Turecku, Pákistánu a Íránu, i egyptská armáda má své vlastní nezadatelné zájmy mimo to, co se týká bezpečnosti, a mocenskou základnu, jež obsahuje významný vliv a přímou kontrolu egyptských ekonomických zdrojů.

Mursí byl ve své honbě za shromážděním a soustředěním co největší ekonomické a politické moci do rukou Bratrstva zavázaný vrhnout se do konfliktu s armádou, a to raději dřív než později. Navíc kdyby byla egyptská armáda těsně spjata s USA, nebylo by to bez určitého napětí. Egyptská armáda má například silné historické vazby s Assadovou syrskou armádou. Mursího podporou syrských rebelů, z nichž mnozí mají vazby na radikální islámské fundamentalistické skupiny, byla egyptská armáda přinejmenším nepotěšena, ne-li ponížena.

Egyptská armáda a Obamova vláda: Reagování na události, ne jejich definování

Mursí a Bratrstvo si tak kopali vlastní politické hroby, a to s dech beroucí rychlostí. Podkopat důvěru celé země za necelý rok dá dost práce. Zatímco egyptská armáda (víc o ní níže) a Spojené státy nejsou nevinnými hráči v tomto dramatu, představa předložená určitými stranami (například Tarik Ramadan, vnuk zakladatele Muslimského bratrstva) o tom, že k čemu v Egyptě došlo, je prvotně výsledkem domluvy mezi egyptskou armádou a Obalovou vládou, je zcela mimo.

Ano, samozřejmě, armády USA a Egypta (a navíc Turecka, Izraele, Saúdské Arábie, Alžírska, Británie, Francie, Itálie) se paktují a paktovat se budou – jinou cestu neznají – ale hlavními aktéry tohoto dramatu jsou Egypťané a nikdo jiný. Jsou to oni, a ne Barack Obama či Abdul Fattah al Sisi, kdo donutil k okamžitému rozhodnutí. Lid promluvil, al Sisi a Obama neměli jinou možnost než se společně Mursího zbavit, a to rychle, dřív než situace exploduje zdola.

Není pochyb, že egyptská armáda, cynický hráč, shledali pro tento okamžik příhodným postavit se na stranu lidu, chápajíce, že by bylo mnohem horší rozhánět 32 milionů protestujících než zbavit Mursího moci a Bratrstvo znemožnit. Z jejich strany to byl pragmatický posun a zatímco se těší podpoře Mursího odpůrců, Egypťané jsou obezřetní k jejich způsobům a pamatují si rozporuplnou úlohu, již sehráli za poslední dva roky (i předtím). Spojenectví nemůže být víc než dočasné.

Co se týče Obamovy vlády, ta byla víc divákem než účastníkem egyptských událostí od příchodu arabského jara. Je chybou považovat jejich ( ministerstva zahraničí nebo obrany) analytiky za pitomce. Znalejší, informovanější pozorovatelé na ministerstvu zahraničí i obrany pochopili už před několika měsíci, že základna Mursího příznivců se tenčí a jeho dny jsou sečteny. Obama věděl o tom, že to přichází, mnohem víc než v roce 2011.

Dilematem Washingtonu bylo co dělat? Pokračovat v podpoře Mursího, aby se Washington zase jednou ocitl v posteli s ještě další nepopulární, nedemokratickou středovýchodní vládou? Nebo, tak jako v roce 2011, nechat protestní hnutí, ať si dělá své, a vidělo by se, zda by potom zvládl následky v tandemu s egyptskou armádou a velmi živou egyptskou střední třídou.

Celý Washington se stará o neoliberální ekonomickou politiku, strategické zájmy (to znamená ropu a zemní plyn) a o Izrael

Upřímně Washington, zbavený své už otravné rétoriky o lidských právech a demokracii, nezatroubí, pokud je egyptská domácí politika sekulární, islamistická nebo, když na to přijde, rastafariánská, dokud egyptská vláda setrvává v linii se třemi „životně důležitými potřebami“ USA:

– především, že zem zůstane otevřená neoliberálnímu ekonomickému  (podnikovému i finančnímu) pronikání a nebude omezovat toto pronikání do egyptské ekonomiky a na trh;

– za druhé že egyptská vláda bude spolupracovat s hlavními strategickými liniemi oblastní politiky USA – to je přístup k petrochemickému bohatství a k zemnímu plynu v oblasti, privatizace co největšího množství tohoto bohatství, snížení úlohy států v této oblasti při využití těchto zdrojů;

– a za třetí, že veškerá opozice vůči politice Izraele, stále nejvýznamnějšího strategického spojence USA na Středním východě, zůstane na úrovni rétoriky. Strategický vztah USA s Izraelem nesmí být ohrožen. Obama se nijak zvlášť nestará o rétorický střet mezi Izraelem a Araby, dokud mezi nimi trvá pokračuje už celá desetiletí trvající vysoce koordinovaná strategická spolupráce.

Protože nic nenaznačuje, že nastupující egyptská vláda bude odmítat výsady USA nebo některý z těchto tří prvků americké „svaté Trojice“, Washington nemůže s egyptským převratem jen tak žít; já předpovídám, že jej podpoří, což by bylo logické (i kdyby neetické a nemorální) ze strategického pohledu. Ale vlastně USA investovaly do Egypta a jeho armády 1,5 mld. $ od smlouvy z Camp Davidu v roce 1979. Ta se ukázala být jedním ze základů politiky USA na Středním východě a už bylo investováno příliš mnoho na to, aby mohla být zvrácena.

Přes to, jak dramatické jsou tyto výsledky, jak Egypťané donutili svoji armádu a USA odsouhlasit sesazení Mursího, buďme upřímní: nová vláda neukazuje lepší vizi k vypořádání se s egyptskou společensko-ekonomickou krizí než vláda Mursího ani vůli odmítnout výše zmíněné výsady USA. Neoliberalismus č. 1 byla Mubarakova éra „omezené“ (velmi omezené) sekulární demokracie; neoliberalismus č. 2 je Mursího „islámská demokracie“ (nijak zvlášť islámská ani demokratická). Teď Egypt vstupuje do neoliberalismu č. 3 al-Sisiho „vojenské demokracie“ (víc vojenské než demokratické).

Forma by se v jednom politickém přechodu na druhý změnit mohla, ale podstata ne; opět je nová maska nasazena na starou tvář, staré víno je v nové lahvi, tatáž stará písnička atd. Režimy se mění, neoliberalizmus přežívá. Washington a Káhira opět podporují jen ty změny, jež jsou nutné, aby byl zachován status quo. Ale kolik dalších triků v klobouku Washingtonu zůstalo?

Egyptské střední třídě i armádě, a také Spojeným státům, už docházejí možnosti. Jejich neoliberální víno se mění na ocet. Možná příště podniknou Egypťané další logický krok v arabském jaru a vyvrátí celý shnilý systém, aby jej nahradili něčím novým a zářivým. Dokud se nezmění systém a ne pouhé tváře u moci, bude docházet k dalším národním povstáním a převratům.

Egyptský lid povstal; Washington a Káhira opět zamíchaly karty v naději, že ono gesto utlumí naděje, zneutralizuje to, co lze popsat jedině jako probíhající revoluční proces. Tentýž egyptský lid, velkolepý egyptský lid, je vpředu, aby vedl další národy Středního východu i další na jinou cestu, do lepšího světa. A ani egyptská armáda, ani Washington jej na této cestě nedokáže zastavit.

Arabské jaro není mrtvé, jen se změnilo v „Arabskou zimu“. Ta teprve začíná! La Lutta Kontinua, boj pokračuje…

Ibrahim Kazerooni, Rob Prince, 13. července 2013 (překlad V.)

http://www.zcommunications.org/the-people-rise-up-the-deck-is-reshuffled-part-one-by-rob-prince