Jak to bylo na Grenadě

 

Loni to bylo třicet let, kdy síly USA přepadly Grenadu a ukončily tak čtyřletý socialistický experiment národa z karibského ostrova. Ostrovní státeček, ne větší než Bratislava (344 km²) a se 110 000 obyvateli, byl poražen za cenu relativně malého počtu amerických obětí. Rozhodnutí prezidenta Ronalda Regana okupovat zemi a vládu nahradit takovou, jež se mu bude líbit víc, bylo ve Spojených státech celkem populární, když podle průzkumů invazi podpořilo 63 % obyvatel USA.        

Při tomto výročí stojí za to se ohlédnout za grenadskou revolucí, americkou invazí a jejími následky i za významným precedentem, jaký vytvořila ke „změně režimu“ pomocí vojenského zásahu USA.

Grenadská revoluce 

Jeden z malinkých ostrovních státečků, vzešlých z britských kolonií ve východním Karibiku, Grenada – stejně jako jeho sousedé – byl obydlen potomky černých afrických otroků. Původní obyvatelé, karibští indiáni, byli vyhlazeni během prvních etap kolonializmu. Ostrovu, jenž získal nezávislost v roce 1974, nejprve vládl despotický a výstřední předseda vlády Sir Eric Gairy, jehož zabijácká tajná policie – známá jako Mangustí brigáda [Mongoose Squad] – a jeho vášeň pro létající talíře, okultizmus a mimopozemskou komunikaci mu přinesly proslulost po celé polokouli.      

      13. března 1979, v téměř nekrvavém převratu, uchopil moc mladý právník jménem Maurice Bischop, s podporou Hnutí Nový klenot (New Jewel Movement). Přikročili k vyhlášení ambiciózního socialistického programu na ostrově, inspirováni přinejmenším stejně Bobem Marleyim jako Karlem Marxem. V příštích čtyřech letech, zatímco většina karibských národů hrozně trpěla celosvětovou recesí, Grenada souhrnem dosahovala devítiprocentního růstu. Nezaměstnanost spadla ze 49 % na 14 % (!). Vláda rozšířila zemědělství, rozvinula družstva a vytvořila agro-průmyslovou základnu, jež vedla ke snížení procenta dovozu potravin i dovozu celkově ze 40 % na 28 %, v době, kdy ceny zemědělských produktů na trzích se celosvětově hroutily.         

Míra gramotnosti, už tak úctyhodných 85 %, vzrostla na přibližně 98 %, srovnatelných nebo převyšujících nejrozvinutější země. Byl zaveden bezplatný systém zdravotní péče a vyššího vzdělávání, počet vyšších škol se ztrojnásobil a mnozí Grenaďané dosáhli  na stipendia ke studiu v zahraničí. Přišly ambiciózní programy rozvoje rybářství, řemeslnictví, bydlení, turistiky, rozšíření silniční sítě a modernizace veřejných zařízení. 

Co vzrušovalo mnohé v americkém pokrokovém společenství byla vládní otevřenost vůči decentralizaci a příslušným technologiím, což umožňovalo drobným americkým podnikatelům přístup k plánování rozvoje, vedle těch, kteří dávali přednost tradičnějšímu, centralizovanějšímu, víc o kapitál usilujícímu modelu. Byla to dostupná revoluce, přiblížená a prováděná anglicky mluvícími lidmi, ovlivněnými víc politikou Černé moci a Nové levice než komunizmem v sovětském stylu.         

Bishop, ačkoli by byl pravděpodobně vyhrál jakékoli lidové hlasování, nikdy neuspořádal svobodné volby, jak sliboval. Opoziční noviny byly potlačeny a existovali i nějací političtí vězni, ačkoli celkový stav lidských práv nebyl během tohoto období špatný ve srovnání s většinou vlád na polokouli. Na mezinárodní scéně Grenada široce podporovala sovětskou politiku, včetně invaze do Afghánistánu, i když ne v takové míře podřízenosti jako východoevropské země. Nejtěsnější vztahy byly s Kubou, což přivádělo stovky kvalifikovaných pracovníků, zdravotnického personálu, vojenských poradců a stavebních dělníků, i když dobré byly také vztahy se západoevropskými národy, s Kanadou, Mexikem a Venezuelou.     

Konečná kontrola zůstávala v rukou strany a popularita režimu se soustředila na charismatickou osobnost premiéra Bishopa. Zároveň rozvoj farních a oblastních výborů, spolu s „masovými organizacemi“, zajišťoval míru občanské, základní demokracie a odrážely vládní touhu vytvořit „lidový socializmus“. Hnutí Nový klenot ale také zahrnovalo menšinu tvrdých marxistů-leninistů jako byl Bernard Coard, který vedl 19. října 1983 vojenský převrat a vsadil Bishopa a další přední umírněné do vězení. Reakcí byla celonárodní generální stávka i další protesty. Když zástup Bishopových stoupenců premiéra osvobodil a vytáhl spolu s jeho spojenci z vězení, armádní jednotky zmasakrovaly tucty protestujících a Bishopa a dva další členy vlády popravily. 

President Reagan okamžitě naznačil, že za převratem a zabíjením jsou Kubánci. Ve skutečnosti kubánský president Fidel Castro převrat odsoudil a vyhlásil za zesnulého předsedu vlády oficiální den smutku. Ostře formulované kabelogramy z Havany zdůrazňovaly obavy kubánské vlády, hrozbu zastavení kubánské pomoci a prohlášení, že kubánské síly budou střílet jen v sebeobraně. 

Ráno 25. října jednotky USA vpadly na ostrov a během tří dnů vyhnaly vládu a převzaly nad zemí plnou kontrolu. 

Nepřátelství USA vůči Grenadě

Spojené státy se dlouho snažily New Jewel Movement svrhnout. Carterova vláda bezprostředně po revoluci v roce 1979 zaručila azyl exilovému předsedovi vlády Gairymu, který využil USA jako základnu k protivládnímu rozhlasovému vysílání. Poté, co USA odmítly poskytnout pomoc vojenské obraně a nabídly jen omezenou hospodářskou pomoc, Bishop se o pomoc obrátil na Kubu. Carterova vláda tehdy spustila kampaň k odrazování amerických turistů, zakázala pomoc v nouzi a odmítla uznat granadského velvyslance. 

Když nastoupila do úřadu Reaganova vláda, americké nepřátelství vzrostlo. Ekonomická výpomoc přes Světovou banku a Karibskou rozvojovou banku byla zablokována, pomoc z Mezinárodního měnového fondu byla omezena a účast v Iniciativě Karibského zálivu nebyla ani zvažována. 

Když premiér Bishop navštívil v červnu 1983 Spojené státy, prezident Reagan odmítl se s ním setkat a nabídl jen vyslání druhořadého úředníčka. Premiéra nakonec přijal poradce pro národní bezpečnost William Clark, který údajně ani nevěděl, kde Grenada leží. Úředníci Reaganovy správy později tvrdili, že ony Bishopovy mírové ouvertury byly hlavním faktorem při jeho svržení. Pravděpodobnější je, že tu chyběla příznivá americká reakce, co vedlo vůdce převratu k závěru, že taková umírněnost se nevyplácí a že Bishopa je proto nutno odstranit.

Zprávy z the Washington Post naznačovaly, že se CIA od roku 1981 angažovala v úsilí grenadskou vládu politicky i ekonomicky destabilizovat. V srpnu 1981 ozbrojené síly USA zinscenovaly simulaci invaze na Grenadu na ostrově Vieques u pobřeží Portorika.

Tak jako ve skutečné invazi, jež přišla později, výsadkářské jednotky zajistily klíčové body na ostrově o velikosti Grenady, následovány námořním obojživelným útokem se vzdušnou a lodní podporou, celkem s téměř deseti tisíci vojáky. Podobnosti úderu, pokud jde o zeměpisné kódované názvy během nácviku, s aktuálními místy na Grenadě, byly stěží náhodné. Není bezdůvodné předpokládat, že invaze USA na Grenadu byla plánovaná nejméně dva roky předtím, než revoluce sama sebe zničila, což dalo Spojeným státům výmluvu, na jakou čekaly. 

Zdůvodnění invaze 

Invaze USA na Grenadu byla první významnou vojenskou operací USA od konce vietnamské války. Ve skutečnosti mohla částečně být i zkouškou takzvaného „vietnamského syndromu“, domnělého „postižení“, jež činí americké veřejnosti potíže podpořit bez jasného důvodu vojenský zásah USA. Stejně jako u Iráku se počáteční ospravedlnění invaze ukázala být vysoce spornými nebo prokazatelně falešnými, i když byla stále v Kongresu podporována oběma stranami a souhlasily s nimi téměř dvě třetiny americké veřejnosti.

Hlavním ospravedlněním pro invazi byla ochrana amerických životů. Úředníci Reaganovy vlády falešně tvrdili, že jediné fungující letiště na ostrově bylo uzavřeno, což studentům nedávalo možnost uniknout. Ve skutečnosti mnoho lidí opustilo ostrov charterovými lety den před americkou invazí, s konstatováním, že nebyla vidět žádná vojenská přítomnost na letišti a odbavování cestujících bylo normální. Pravidelné lety i zámořské linky ze sousedních karibských ostrovů byly ovšem zastaveny už od 21. října, ačkoli to přišlo coby přímý následek tlaku oficiálních činitelů USA na vlády těchto ostrovů, aby tak učinily. S omezením pohybu Američanů, kteří se chtěli vzdát odletu, zřejmě Reaganova vláda chtěla využít jejich další přítomnosti na rozbouřeném ostrově coby omluvy ke vpádu. Reaganova vláda přiznala, že žádné nevojenské prostředky k evakuaci Američanů nebyly aktivně zvažovány.   

Zvlášť byla vyjadřována obava o osud 800 amerických studentů ve Spojenými státy provozované lékařské fakulty Svatojiřské univerzity. Bezpečný odlet první skupiny šťastných a uklidněných studentů, evakuovaných z Grenady do Spojených států, přinesl vládě jedinečné fotografické příležitosti. Nicméně se ukázalo, že životy studentů ve skutečnosti před samotnou invazí nikdy v žádném nebezpečí nebyly. 

Granadští a kubánští činovníci se jen o pár dní dříve sešli se správci americké lékařské školy a zaručili se za bezpečí studentů. Naléhavé žádosti amerického ministra zahraničí Milana Bishe vůči činovníkům lékařské školy, aby veřejně požádali o vojenský zásah USA na ochranu studentů, byly odmítnuty. Pět set rodičů studentů medicíny telegrafovalo prezidentu Reaganovi, aby si vymínili, že nepodnikne žádnou „unáhlenou akci“. Personál velvyslanectví USA na Barbadosu navštívil Grenadu a žádnou potřebu evakuace studentů neviděl. 

Rektor lékařské školy Charles Modica udělal mezi studenty anketu a zjistil, že 90 % z nich evakuováno být nechce. Navzdory opakovaným dotazům, zda Washington zvažuje vojenskou akci, nedověděl se nic o tom, že by byla zvažována. Jakmile invaze začala, Dr. Modica rozzlobeně pranýřoval, že by invaze byla naprosto nezbytná, i to, že je pro bezpečí studentů mnohem větším rizikem než domácí krize na Grenadě. Vice-rektoři Geoffrey Bourne a Bursar Gary Solin také vyhlásili svůj rozhodný odpor. Sdělovací prostředky v USA zaměřily svou velkou pozornost na studenty, kteří byli jako první evakuováni a „vyslechnuti“ oficiálními činovníky USA, kteří všeobecně invazi podporovali. Prakticky ale žádná pozornost nebyla věnována těm, kteří zůstali v pozadí, kteří měli k ostrovu vřelejší vztah a kteří zásah USA široce odmítali. Nebyly potvrzeny žádné zprávy o tom, že by před invazí nebo během ní byli nějací američtí civilisté poškozováni nebo ohrožováni. První jednotky USA se teprve tři dny poté, co se vylodily, rozhodly převzít kontrolu nad druhým kampusem lékařské školy, což vyvolává otázku, zda bylo bezpečí Američanů skutečně nejdůležitější prioritou. 

Druhým nejdůležitějším ospravedlněním pro invazi bylo údajné hromadění kubánských vojáků na ostrově. Prezident Reagan tvrdil, že jednotky USA nalezly šest skladišť „naplněných až po střechu“ zbraněmi, určenými pro kubánský vojenský zásah ve Střední Americe a v Africe. Ve skutečnosti tu existovala pouhá tři skladiště, jen ze čtvrtiny zaplněná starými lehkými zbraněmi, jež pár dní před převratem ti, kteří převrat vedli, zkonfiskovali lidovým milicím. Navíc Grenada byla nejméně pravděpodobným místem, kde by Kubánci shromažďovali zbraně: Grenada je třikrát dál od středoamerické pevninské šíje než samotná Kuba, a jen nepatrně blíž tehdejším kubánským základnám v Angole, vzdáleným přes 12 000 mil. 

Navzdory vládním tvrzením o opaku bylo ze 750 Kubánců na ostrově necelých 100 příslušníků vojenského personálu. Krom toho, navzdory počátečním zprávám v tisku, že útoku USA vzdorovaly téměř výhradně kubánské síly, se ukázalo, že hromadný odpor proti invazi vedli Grenaďané. Mnozí pozorovatelé spekulují o tom, že to bylo prvotní příčinou, proč Reaganova vláda odmítla sdělovacím prostředkům umožnit přístup na ostrov během počátečních fází invaze, kdy probíhala většina bojů. USA odhadují, že zemřelo jen asi 35 Kubánců; počty granadských obětí nikdy zveřejněny nebyly. 

Hlavním zájmem Reaganovy vlády bylo rozestavěné letiště na jižním cípu ostrova v přístavu Salines, nedaleko hlavního města St. George’s. Prezident Reagan opakovaně vznášel obvinění, že to měla být sovětsko-kubánská letecká základna. Nicméně už tehdy bylo potvrzeno, že bylo určeno výhradně pro civilní letecké spoje. Stejně jako u ostatních karibských ostrovů tu je turistika důležitým zdrojem příjmů. Stávající letiště té doby bylo příliš malé pro tryskové letouny a nebylo zařízeno na řízená přistání, což bylo občas příčinou několikadenního uváznutí turistů, když bylo špatné počasí. Nebylo možné ani přistávat v noci. Co dělalo věci ještě horší, letiště bylo na opačné straně ostrova než hlavní město a většina turistických zařízení, na druhé straně horského hřebenu.

Ačkoli mnozí dělníci na stavbě nového letiště byli Kubánci, stavitelem byl Plessey, britská firma schválená konzervativní vládou premiérky Margaret Thatcherové. Byli tu zapojeni i Kanaďané, Finové a Grenaďané. Jak v té době zdůrazňovali představitelé firmy Plessey, nebyly stavěny žádné prvky vojenského letiště jako bombám odolné podzemní nádrže, ukrývané hangáry k zaparkování letadel nebo opevněné kontrolní věže. Ani délka přistávací dráhy nebyla nadměrná, jak obviňovala Reaganova vláda. Tři sousední ostrovy mají ještě delší. 

Původně byly Spojené státy požádány o pomoc při budování letiště, které bylo ve stádiu plánování přes 25 let, ale odmítly. Po invazi nicméně USA při dokončování už téměř hotového projektu asistovaly. Třetí hlavní záminkou pro invazi USA byla žádost Organizace východokaribských států (OECS) o zásah; jejich charta počítá s „ujednáními kolektivní bezpečnosti proti agresi zvenčí“. Nicméně protože Grenada byla členem OECS, žádná agrese zvenčí tu nebyla. Paragraf stanoví, že rozhodnutí k takové akci musí být mezi členskými státy jednomyslné, což nebyl tento případ, protože Grenada, St. Kitts-Nevis a Montserrat ji nepodpořily. Navíc Spojené státy ani nejsou smluvní stranou. A konečně smlouva specificky stanoví, že nejsou dotčena práva a závazky členů OECS podle dalších smluv, jako jsou charty OSN a Organizace amerických států, jež konkrétně takový ozbrojený zásah zakazují.

Je dokázáno, že z těchto ostrovů bylo zapojeno pouhých 300 vojáků, a to jen v policejních funkcích v oblastech, které už byly zajištěny americkými silami. Později se přišlo na to, že „naléhavá žádost o pomoc“ těchto karibských států přišla vlastně až poté, co o ni požádaly Spojené státy a oficiální činitelé USA navrhli oficiální zvací dopis, jenž předložili k podpisu vybraným konzervativním karibským vůdcům. 

Důvody k invazi

Proč sem tedy Spojené státy vtrhly? Mnozí jsou přesvědčeni, že Grenada byla vnímána jako špatný příklad ostatním chudým karibským státům. Její zahraniční politika se nepodřizovala americké vládě a nebyla otevřená vůči její ekonomice, ovládané zájmy podniků USA. Ukázka síly by zavinila, že státy s podobnými levicovými nacionalistickými ideály by přemýšlely dvojnásob. Kdyby v zemi, tak malé a chudé jako byla Grenada, pokračoval rychlý růst rozvoje podle socialistického modelu, byl by to pro další země Třetího světa nežádoucí precedens. Zkrátka Grenada pod hnutím Nový klenot dosahovala nebezpečné úrovně zdravotní péče, gramotnosti, bydlení, účastnické demokracie a ekonomické nezávislosti.

Zvláštní obavu vzbuzoval možný vliv Bishopa a jeho stoupenců – silně inspirovaných hnutím Černé moci ve Spojených státech – na Afro-Američany. Úspěšný socialistický experiment anglicky hovořících černochů pouhých pár hodin letu od Spojených států byl vnímán jako hrozba. 

Invaze byla také pro Spojené státy snadným vítězstvím osm let po porážce ve vietnamské válce a pouhé dva dny po smrtícím útoku proti silám USA v Libanonu. Položila precedens pro „změnu režimu“ vojenským zásahem USA a posloužila coby zlověstné varování levicové sandinovské vládě v Nicaragui, že Reaganova vláda překročí pouhé vyzbrojování zástupné armády jako Contras a vlastně do jejich země jednoznačně vpadne.  

Také vedla k náhlému nárůstu popularity prezidenta Reagana, jak ukázaly průzkumy veřejného mínění. Navzdory faktu, že invaze byla jasným porušením mezinárodního práva, invaze měla širokou podporu obou stran, včetně předáků Demokratické strany jako byl Walter Mondale, který měl být Reaganovým demokratickým vyzyvatelem k prezidentství v následujícím roce. (V tomto úspěšném soupeření toho roku úřadující connecticutský senátor Lowell Weiker a demokratický kandidát do Senátu a budoucí kandidát na vice-prezidenta Joseph Lieberman napadli svého umírněného republikánského oponenta za to, že vůči invazi na Grenadu vznesl ústavní námitky.) 

Následky invaze

Světové reakce na invazi byly v drtivé většině negativní. Hlasování Rady bezpečnosti OSN pro odsouzení invaze Spojené státy vetovaly, čímž bylo výhradně negativní hlasování ztraceno. Valné shromáždění také širokou většinou hlasovalo proti invazi. Prezident Reagan takovou kritiku odmítl jako jednoduše jalovou protiamerickou náladu, ačkoli většina států ve většině hlasování Valného shromáždění odsuzovala i sovětskou invazi do Afghánistánu čtyři roky předtím. Přišla i ostrá kritika od spojenců Ameriky, především od Kanady, což vedlo k rozsáhlému kontingentu zahraničních pomocných poradců na Grenadu. 

Invaze nemohla být načasována lépe. Lidé na Grenadě byli tak roztrpčení a rozdělení převratem a následným zabíjením, že odpor byl pouhým zlomkem toho, jaký mohl být, kdyby byla invaze přišla o dva týdny dříve. Podobně i opozice ve Spojených státech, jež by byla poukazovala na pokrokovou a lidovou granadskou vládu za Bishopa, musela uznat, že následující režim byl brutální, nepopulární a nelegitimní. Pozornost veřejnosti byla zaměřená na bombardování námořních kasáren v libanonském Bejrútu pár dní předtím, kdy bylo zabito 242 mužů ve službě, takže lidové sympatie a podpora ozbrojených sil byla neobvykle vysoká. 

Během následujících měsíců byly na Grenadě zrušeny masové organizace, odborové svazy byly přeorganizované, bylo vyhnáno přes polovinu lékařského personálu, investiční a daňové zákony byly zrevidovány ve prospěch zahraničních investic a družstevní a státní podniky byly prodány soukromým zájemcům. Billboardy, které dříve inspirovaly obyvatelstvo, aby konalo pro spravedlnost, rovnost, rozvoj a národní nezávislost byly rychle nahrazeny jinými, vytvořenými k tomu, aby nabádaly k nakupování amerických spotřebních produktů. 

Kvalita života se pro většinu ostrovanů v období po invazi zhoršila, navzdory toku americké pomoci. Nejvíc je to vidět v oblasti zdravotní péče, když v zemi, kde bylo 60 % populace ve věku pod 25 let, nezůstal jediný pediatr, ani tu nezbyl jediný psychiatr, který by pečoval o 180 duševně nemocných pacientů. (Sedmnáct pacientů a jeden člen personálu bylo zabito, když USA během invaze bombardovaly psychiatrickou kliniku.)

Invaze USA na Grenadu vyvolala v celém Karibiku hony na čarodějnice za těmi, kteří sympatizovali s levicí. Země, které si myslely, že mají právo coby nezávislé, suverénní národy dostávat ekonomickou a vojenskou pomoc od každého, koho požádají, zjistily, že si to musí rozvážit. Například den po invazi Surinam zavřel ve svém hlavním městě kubánské velvyslanectví v Havaně a kubánské diplomaty vyhnal. 

Při záboru ostrova byla většina zahraničních lékařů, učitelů i dalších civilistů šmahem zatčena a vyhnána činovníky USA: Krátce po invazi jednotky USA přepadly a vyplenily Ekumenické středisko papeže Pavla, kvůli jeho údajným „rozvratným aktivitám“ při pomáhání chudým. Stovky Grenaďanů byly celé měsíce bez obvinění zadržovány. Někteří podezřelí byli spoutáni a dostali pásky přes oči, což je porušení norem Haagské konvence o válečných zajatcích. Jediná rozhlasová stanice na ostrově byla obsazena námořní pěchotou USA: Bylo vážně okleštěno právo na svobodné shromažďování, tisk byl cenzurován a byl zrušen výnos habeas corpus.

V příštích několika letech síly USA uvolnily sevření a umožnily všelidové volby. Grenada se přidala k ostatním malým karibským ostrovům, vedeným konzervativní a úplatnou elitou. Současná středopravicová vláda například se zapojila do některých významných nezákonností při získávání smluv na projekty veřejných prací zahraničními investory se zločinnými vazbami a uchylovala se k pevninským bankovním operacím s malým dohledem. Ačkoli se grenadská ekonomika rozrůstá, je tu obecně rozšířená chudoba a vychází najevo, že země má malou možnost výběru kromě následování neoliberální pravověrnosti, diktované Washingtononem a s ním spojenými mezinárodními finančními institucemi.  

Stephen Zunes pro www.fpif.org (překlad Vladimír Sedláček)