Od smrti Tita do smrti Jugoslávie

Ze vzpomínek Raifa Dizdareviče, blízkého Titova spolupracovníka

Stejnojmennou knihu vydalo, na základě bosenského originálu přeloženého do češtiny Miroslavem Tejchmanem, pražské nakladatelství Jan Vašut v roce 2002.

Spolu s předmluvou, dvěma závěrečnými úvahami, nezbytným rejstříkem, číselnými tabulkami a údaji o personálním obsazení klíčových funkcí v Jugoslávii v letech 1945 až 1992 kniha čítá 351 stran.

Pokud jde o úvodní část (předmluvu), nepochybně si zasluhuje – z hlediska bohatosti informací a úsporného, sevřeného textu – zvláštní ocenění. Její autor byl překladatel zmíněné práce, profesionální historik PhDr. Miroslav Tejchman. Čtenář tu získává základní přehled o vývoji zemí jihovýchodní Evropy v pozdním starověku, raném novověku i v dalších etapách, v nichž zásadní význam posléze měl v roce 1918 vznik společného státu – Království Srbů, Chorvatů, Slovinců, tedy zemí Jugoslávie, jak se začalo označovat toto seskupení od ledna 1929.

Kdo je Dizdarević

V této chvíli přerušme ovšem úvodní tok informací a věnujme už pozornost osobnosti autora recenzované knihy, jenž k jejímu základnímu názvu připojil pojem Svědectví. Podává jej Raif Dizdarević, který rozhodující část své profesionální dráhy prožil ve službě nové lidové, socialistické Jugoslávii – státu spojeného s legendárním Josipem Brozem Titem; spolu se svými bratry se Dizdarević zúčastnil bojů za osvobození Jugoslávie, jejíž vedení jej povolalo posléze do diplomatických služeb. (V Československu působil na jugoslávské ambasádě v 60. letech.) Poté prošel významnými státními funkcemi – jako rodák z Bosny a Hercegoviny byl předsedou předsednictva této svazové republiky, stal se předsedou Federální skupštiny (tedy jugoslávského parlamentu), později pak jugoslávským ministrem zahraničních věcí. V letech 1988-89 zastával nejvyšší státní funkci předsedy předsednictva SFRJ, kdy navštívil rovněž naši vlast. (V dubnu 1989 převzal na Pražském hradě z rukou prezidenta Gustáva Husáka vysoké státní vyznamenání – Řád bílého lva.) Do roku 1980 se pohyboval – jako vysoký státní funkcionář – v bezprostřední Titově blízkosti. Tak tomu bylo i v listopadu 1979 – těsně před onemocněním J. B. Tita, kdy Dizdarević očekával jugoslávského prezidenta ve vile Gorica nacházející se v bosenském městě Bugojno. Právě toto setkání zasadil autor knihy do prvé kapitoly svého svědectví. – Ačkoli v oné době už byl Josip Broz Tito, vzhledem k pokročilému věku a náročnému pracovnímu programu, samozřejmě unavený, ani tentokrát (řečeno slovy Dizdareviće) neztratil cit pro dobu i události – pro pochopení příčin a následků problémů v ekonomickém a společenském životě Jugoslávie. Přesně vystihl tehdy podstatu problémů, jež bylo třeba řešit. Nebylo sebemenší pochybnosti o vysoké Titově autoritě – ta se však (a zde Dizdarević zaznamenal prezidentova naléhavá slova) „nemůže používat donekonečna. Dnes je především zapotřebí mít dobře fungující systém a odpovědnost všech nositelů funkcí…“ (s. 20)

Co a jak po Titovi

Jugoslávský prezident netajil před účastníky setkání v Bugojnu svůj vnitřní neklid nad rozpory a deformacemi, jež se počaly projevovat v závěrečném období jeho života – sám na ně ve svých veřejných vystoupeních ostře poukazoval. („Přešlapování na místě“, snaha jít cestou nejmenšího odporu, vyvolávání svárů, nacionalismus v nejrůznějších podobách, nezodpovědnost…). Raif Dizdarević podává v této souvislosti až emotivní svědectví: „Musíme žárlivě střežit vymoženosti naší revoluce, zvláště mezietnické vztahy, které jsme vytvořili v průběhu partyzánského boje,“ řekl doslova J. B. Tito. „Očividně si přál, aby se tato jeho slova šířila celým jugoslávským prostorem“ (s. 21).

Co a jak po Titovi? – právě tuto otázku si pokládali mnozí lidé nejen v Jugoslávii, ale také v dalších zemích po celém světě. Autor recenzované knihy podává v uvedené souvislosti působivou výpověď. Když prezident 4. května 1980 zemřel (okolnosti spjaté s jeho nemocí a smrtí Dizdarević autenticky líčí v první kapitole své knihy), následoval pochopitelný šok – projevy všelidového smutku, až nervy drásající okamžiky na   veřejných místech, v továrnách, ve městech i na vesnicích. Samotný pohřeb jugoslávského prezidenta se pak stal – řečeno spolu s autorem knihy – „summitem lidstva“. Svět vzdával v Bělehradě úctu „inspirujícímu partyzánskému vůdci, politiku-reformátorovi, státníku světového věhlasu, komunistovi.“ (s. 51). Titově památce se společně poklonili i ti, kteří by v jiných situacích tóny Internacionály třeba ani nevyslechli.

„Mrtvý Tito jako by byl dál ve službě své ideje smiřování a sbližování,“ dodává k tomuto ovzduší Raif Dizdarević. Také však – nepochybně právě v důsledku dalšího vývoje – ve svém svědectví pokračuje: „Přiznám se, že často v dnešní chmurné a tragické době vzpomínám na záplavu slov a respektu, které z celého světa docházely jugoslávskému vedení. V nich ožívala a znovu byla cítit úcta a respekt, jimž se těšila Jugoslávie pod Titovým vedením. Současně cítím hořkost a pohrdání nad vší dnešní záplavou nacionalistického běsnění, výjimečnosti, omezenosti a tmářství, které tak primitivně a provinciálně negují Titovu dobu, zpochybňují a  nejhorším způsobem satanizují jeho ideu společného života všech národů žijících na tomto území, házejí bláto a očerňují samu Titovu osobnost. Jako by někdo chtěl silou, útočností a lží odstranit z obecného vědomí a zničit vzpomínku na dobu, kdy lidé v tomto klimatu žili důstojně, bezpečně, otevřeně, jsouce všude, v celém světě váženi“ (s. 54).

Některé příčiny jugoslávské krize

Budiž autorovi recenze dovolena v této chvíli aktuální poznámka: žel, dnes i my máme obdobnou (léta se už táhnoucí) zkušenost. Také k nám živou řečí promlouvají prožitky z období, jemuž Dizdarević věnoval ve své knize těžiště pozornosti: z etapy po Titově pohřbu do tragické smrti bratrské Jugoslávie! Autor výstižně pojmenované knihy se soustředil na „přiblížení“ a zosobnění negativních jevů, jimiž se vyznačovala jugoslávská krize: narůstajících ekonomických problémů, zhoršujících se sociálních podmínek každodenního života, rozšiřující se neodpovědnosti, bujícího intrikářství, zhoubného nacionalismu. Aniž by své stanovisko rozváděl s ještě větší vehemencí, srozumitelně se vyjadřuje k postojům těch, kdo vždy byli, jsou a budou „solí“ své země… Když sociálně ekonomicky motivované protesty obyvatel dosud žijící Jugoslávie přerůstaly v roce 1987 v politické, stávkující dělníci nesli na svých transparentech a volali příznačná hesla – „Jsme Titovi, a Tito je náš“, „Zradili jste Tita“, „Skupština je naše“, „Jugoslávie, to je jednota!“ (s. 144).
Jak tedy mohlo dojít k tomu, co vyústilo v agresi vůči v té době stále ještě dožívající Jugoslávie? Stanoviska Dizdareviće i autorů dvou závěrečných studií jsou jednoznačná: šlo o kombinaci faktorů vnitřních a vnějších.

K rozhodujícím kličům, jež umožňují pochopení tohoto varovného závěru, bezesporu patří dvě strany: 317-318, dokonce bych řekl, že jde o jakýsi „univerzální nástroj“ – klíč klíčů. Dovolme si tedy – bez ohledu na vymezený (a nyní už jistě překročený) rozsah textu – luxus obsáhlého výňatku! Jaká vlastně byla strategická orientace Západu? Slovo opět má R. Dizdarević.

Co prosazoval Brzeziński

Ještě v srpnu vzdáleného roku 1978, tedy 2 roky před smrtí prezidenta, se ve švédské Uppsale konal světový kongres sociologů. Jeho vlivu byl přikládán velký význam. Tehdejší poradce amerického prezidenta pro otázky národní bezpečnosti Zbigniew Brzeziński bezprostředně před kongresem informoval některé americké účastníky (mezi nimiž se nalézali autoři projektu Tvůrci veřejného mínění v současném světě, o amerických strategických hodnoceních a zájmech ve vztahu k Jugoslávii. Zvláště mluvil o „dni X“ – tj. čase, který nastane po smrti Tita. Chorvatská státní bezpečnost dostala informace o obsahu Brzezińského výkladu. Jsou v něm charakteristická stanoviska:

První: V zájmu USA je pomáhat těm demokratickým silám v Jugoslávii, jež jsou připraveny klást odpor SSSR. Současně je stejně důležité pomáhat všem separatisticko-nacionalistickým silám jako „přirozeným nepřátelům“ komunismu a jeho ideologie. Tato taktika, současně pomáhající jedněm i druhým, centralistům i separatistům, byť protikladná, má hlubší oprávnění. To se ukázalo i v jiných poměrech, například při porážce komunistů v Indonésii. Zdá se, že historie jasně ukazuje, že idea nacionalismu je silnější než komunismus. Pro to jsou důkazem nejen třenice uvnitř jednotlivých komunistických zemí (Rusové a Ukrajinci v SSSR, Srbové a Chorvaté v Jugoslávii, Češi a Slováci v ČSSR apod.), ale i napětí a spory, a dokonce i války mezi komunistickými státy (SSSR – Čína, Vietnam – Kambodža). Proto je třeba dlouhodobě sázet na tuto kartu, i pokud jde o Jugoslávii – angažováním různých nacionalistických tendencí by se oslabila odolnost komunismu. Druhé stanovisko poradce pro otázky národní bezpečnosti vycházelo z toho, že je třeba systematicky pomáhat a dávat publicitu opozičním skupinám v Jugoslávii.

V souvislosti s tím by bylo třeba víc „dělat reklamu“ různým disidentům. Ti ani nemusí být výrazně antikomunisticky zabarvení – možná, že by bylo lepší, kdyby byli „humanisticky orientovaní“ („praxisté“ a jim podobní). Tyto akce je třeba maximálně vázat s kampaní o lidských právech a s „třetím košem“ z Helsinek, na nějž se jugoslávští komunisté tak často odvolávají. Vtom se dají využít i některé mezinárodní organizace pro pronásledované politické vězně (Amnesty International).

Třetí stanovisko Brzezińského upozorňuje na výši jugoslávských dluhů u západních zemí, zvláště těch z Evropských společenství. Ty spolu s těmi, co Jugoslávie ještě udělá, představují mimořádně vhodný prostředek hospodářského a politického nátlaku. Proto z mnohaletého hlediska je nárůst jugoslávského zadlužení v americkém zájmu. Jugoslávii by se proto nemělo bránit brát si nové úvěry, byť by i to mělo dočasně negativní důsledky pro ty, co půjčují – snadno se to bude kompenzovat hospodářskopolitickými opatřeními.

To jsou tři stanoviska ze zmíněné informace (jejíž obsah se často probíral v diskusích našeho vedení). „Ukazují, jaké bylo strategické hodnocení a dlouhodobá orientace. A právě v tomto duchu se působilo proti Jugoslávii…“

Bližší komentář zřejmě není nezbytný! Dodávám tedy jediné: ačkoli i tato recenze je časově opožděná, opožděně nepřichází. Kdo se zamýšlí nad osudy Jugoslávie (a také jiných států – včetně našeho československého), kdo nehodlá podléhat spekulacím, oddávat se iluzím a vyhýbat se vnějším dojmům, měl by si najít (byť třeba i za cenu návštěvy té či oné knihovny) na obstarání a přečtení Dizdarevićovy knihy potřebný čas. Jde o dobrou a také v dnešních podmínkách užitečnou knihu! Není vyloučeno (dokonce to je pravděpodobné), že tu naleznete i určitá překvapení, na jejichž základě budete korigovat také některé své dosavadní představy.

Miloš Prošek

Slovanská vzájemnost č. 161
http://www.slovanskyvyborcr.cz/mesicnik-slovanska-vzajemnost