Jak žily ženy na Divokém Západě

 jakzily1Někdy kolem roku 1860, v době, kdy psal náš Jan Neruda Anně Holinové uklidňující listy, rodil se americký Divoký západ. V té době tu nebylo víc než čtyři ženy na sto mužů.

„Pak si stvořil Anoušek lampu a nalil do ní oleje žárlivosti a svéhlavosti, aby viděl, když počne celý svět nové zloby tvořit. Tak povstal nový svět,“ píše Jan Neruda Anně.

Ženy v Novém světě však měly úplně jiné starosti. Skončila válka Severu proti Jihu a americký Východ se začal prudce industrializovat. Pro ženu tu místo nebylo. Ty odvážné se pustily směrem na Západ. Nežádala se krása či mládí, jen ochota přijít. Ženy, které byly odhodlány žít v pustině, nelákala ani romantika, ani hrdina, který na ně čeká. Žárlivost a uražená ješitnost „žen z civilizace“ bylo to poslední, na co myslely. Jejich cílem byly dolary. Tam, kde okoralí muži přesýpali zlato mezi prsty, mělo téci plnými hrstmi pro ty, které nebyly choulostivé.

Nedostatek žen v prvních létech zlaté horečky byl na západě Ameriky tak velký, že muži stáli frontu, jen aby se mohli podívat na ženu škvírou ve dveřích. Mark Twain, který si při prohlídce zlatých polí stoupl rovněž do jedné takové fronty, o tom napsal: „Ta ženská vypadala jako stopadesátiletá baba a neměla v ústech jediný zub.“

Twain určitě přeháněl, nicméně žena, která měla odvahu v polovině minulého století odejít do pustiny mezi stovky mužů zcela sama a bez ochrany (Anna Holinová ani do Prahy nejela jinak než s babičkou), asi jen málo odpovídala tehdejší představě spisovatele o éterické, něžné ženě.

Výhled na snadno získané peníze lákal na Západ v těch prvních dnech samozřejmě jen ženy, které už tak jako tak neměly co ztratit. Vysloužilé markytánky ze severojižní války, tulačky, které boje vyhnaly z domovů a připravily o rodiny, ale i děvčata z měšťanských domů, pro které se zhroutil starý svět. Jen málokterá z nich byla ovšem tak pošetilá, aby si vzala farmáře — a pokud to udělaly, byly z nich ve třiceti letech sedřené stařeny. Mnohé však došly „štěstí“ jako majitelky vykřičených domů a heren či jako vůdkyně loupežných band.

Ženy na Divokém západě byly stejně bezohledné jako muži. A stejně tak moudré. Nebylo jich mnoho, ale ty, které to dokázaly, postavily si přepychové rezidence uprostřed měst a uměly být i středem, kolem kterého se město točilo. Nikdo se neodvážil je kritizovat, neboť jejich nenávist byla nebezpečná. Ne každá však vydržela nápor surovosti a hrubosti, kterému musela čelit bez štítivosti. Stovky propadly alkoholu a zoufalství. Vydržely jen „osobnosti“. Když se později začaly na západ stěhovat i počestné manželky, byla již krajina zamořená zvláštní odrůdou ženské nadvlády. Zbožné a puritánské zákonité ženy vyhlásily těmto ženám bez zákona boj. Tak jak ho časem vyhrávaly, podařilo se jim však zničit i to krásné, co na hromadách špíny Divokého západu vyrostlo — nezávislost těchto původních dobrodružek a jejich sílu, donutit i nejstrašnějšího zabijáka ke kavalírství.

KRÁSNÁ STARR A JEJÍ BANDA

V dubnu roku 1875 se objevila v místních novinách „Newton Cansas“ zajímavá noticka: „Včera se na veřejné ulici odehrála pozoruhodná pěstní bitka. Pan M. se dostal do křížku s paní K. Zcela zřejmě však měla paní K. v tomto zápase převahu. Pan M. nevypadal opravdu příliš dobře, když zasáhl šerif a oba účastníky dovedl před soud.“

Vyšetřování ukázalo, že pan M. se s ohledem na ženu bránil jen mírně. Pani K. však nebrala žádné ohledy na to, že útočí na bezbranného. Podle zásad z doby rytířské může dát totiž žena muži pohlavek, jen když „brání své tělo před chtíčem“. Z důvodů cti jsou ženě jakékoliv fyzické hmaty zakázány, neboť nemůže být vyzvána na souboj. Dovolili si to přesto, útočí na bezbranného.

Soudce, který byl stavem pana M. zcela zděšen, se však ohradil a pani K. odsoudil ke třem dolarům pokuty. „Ani ženám nemůže být dovoleno bezbranné muže kopat, škrábat a kousat, strkat jim prsty do očí a lámat ruce. Silná ruka zákona má povinnost bránit i muže proti ženám.“

Jméno pani K. se v dějinách Západu již neobjevuje, snad ji pokuta poučila. Byly tu však jiné, které se nadvládě mužů nepodřídily ani pod soudní hrozbou. Mezi nejslavnější a také nejkrásnější patřila „Krásná Starr“.

Jezdila na koni jako muž, střílela neméně dobře. Její slovník silných výrazů byl nepřekonatelný. Jako vůdkyně loupežné bandy stála před soudem nesčislněkrát. Nebála se toho. Její trest netrval nikdy déle než pár měsíců. Pro „dobré chování“ opouštěla pokaždé vězení dřív, než vypršela lhůta.

Její specialitou bylo kradení dobytka, jejím koníčkem pronásledování vrahů vlastního bratra. Byl zavražděn právě ve chvíli, kdy si „Krásná Starr“ vedla k oltáři Indiána „Modrou kachnu“. Vraha nenašla nikdy — zato manžela na celý život, což mu neodpustila.

Jednoho dne ujížděla „Krásná Starr“ v čele své bandy směrem na Fort Smith. Ukradené stádo koní zanechávalo zřetelnou stopu“a banda nesměla ztratit ani minutu. Vtom shodil vítr „Krásné Starr“ klobouk z hlavy. Prudkým trhnutím zastavila svého koně a rozhlédla se po mužích. Otrlé tváře raubířů vyjadřovaly strach. Kdo se vrátí pro klobouk, bude chycen. „Krásná Starr“ vytáhla revolver a zamířila na „Modrou kachnu“. „Hni sebou, ty bastarde, a přines mi klobouk, jinak ti ukážu, jak se máš vůči dámě chovat.“

Paní „Starr“ se však uměla svého muže i zastat. Když jednou v Dodge City prohrál při pokeru dva tisíce dolarů, kráska neváhala. Zpolíčkovala muže a letěla do herny. V každé ruce revolver, stačila sebrat nejen chybějící dva tisíce, ale i dalších pět tisíc dolarů, které na stole ještě zbyly.

Dotáhla to dokonce tak daleko, že na její hlavu byla vypsána odměna 10 000 dolarů. Nebyla však nikdy nikomu vyplacena.

jakzily11

Obr.1 Ženy, které se kolem roku 1860 vydaly na cestu k rýžovištím Západu, měly jediné — odvahu. Nemusely být ani mladé, ani krásné. Na sto mužů se zlatými zrnky v kapse připadaly jen čtyři ženy. Přesto zbohatla jen málokterá.

jakzily12

Obr.2 Deviza Divokého západu: Mister Colt je nejlepší učitel rovnoprávnosti. Mnohý manželský spor byl vybojován na pistole.

DÍVKA, KTEROU JSEM OPUSTIL

Mark Twain, když se díval škvírou ve dveřích, určitě tenkrát neviděl slečnu Bulettovou z Virginia City.

Julie Bulettová byla mladá a skutečně hezká. Nosík jako knoflíček, vlnité vlasy a smutné černé oči. Přitáhla na rýžoviště s úmyslem najít zlato. Jenže se neusadila na břehu řeky a nehrabala se v písku.

Po půlroční tvrdé noční práci si postavila uprostřed města dům v barokním stylu a stala se manažerkou. Co je to nabídka a poptávka, se v městě plném mužů a žádných žen naučila velmi brzo. Opatřila si děvčata ze San Franciska a vína z Francie, což stačilo k tomu, vydělávat denně až tisíc dolarů. Ona i její slečny se šatily podle nejnovější pařížské módy.

Není divu, že ve městě plném divých mužů zářily jako meteor. Neotřesitelné postavení si však Bulettová zajistila v okamžiku, kdy na rýžovištích vypukl tyfus. Hezoučká Julie neváhala a přeměnila svůj dům lásky na dům milosrdenství.

Úcta a láska mužů z Virginia City neznala od té doby mezí. Pak je napadlo, že by svou madonu mohli také nějak odměnit. V červenci roku 1861 byla Julie Bulettová jmenována kapitánkou hasičů ve Virginia City. Její jmenování bylo zaneseno do análů místního hasičstva:

„Byl to krásný a důstojný svátek. Celý den svítilo slunce, ale ještě více zářily oči a obličeje mužů, kteří hleděli na krásnou Julii, jak na hasičské stříkačce triumfálně táhne městem. Jako Fortuna trůnila na voze, v náručí hasičskou trumpetu naplněnou rudými růžemi. Jako roh hojnosti. Se slzami v očích ji sledovaly davy, polibky provázely její průvod.“

To byla doba her, doba, kdy muži uctívali lehké dívky jako bohyně a dávali jim stejně poetická jména: „siréna“, „víla“, „rusalka“.

Jak běžela léta, měnily se i mravy. S novými osídlenci přicházely již i manželky s dětmi, jimž dívky z barokního domu připomínaly spíš něco zcela jiného než víly a rusalky.

Julia Bulettová si z toho příliš nedělala. Jí bylo lhostejné, zda je nazývána jménem pravým, nebo poetickým, hlavně že byly peníze. Jejich proud nebyl sice již tak mocný, ale vyschnutím nehrozil. Bohatí mužové města si již nekladli za čest být pozváni na večírek do stylového domu, chodili tam však i nadále, ovšem tajně, zadními dveřmi.

Na nátlak počestných a zbožných žen, jejichž denodenní dřina jim ponechávala jen málo smyslu pro zábavu mužů, musili městští radní vystrnadit Bulettovou z jejího předplaceného místa v přízemí divadla. Od té doby se mohla dívat na představení jen z postranní lóže, která musela být do poloviny zakryta záclonkou, „aby ta nestydatá osoba nemohla naše mužský tak očumovat,“ zdůrazňovaly ustarané matky.

A pak přišel konec. Julie neměla mnoho soukromých zálib, kromě jediné. Každý večer si rozložila na noční stolek všechny své šperky a v jejich záři slastně usínala. Když se po více než sedmileté práci v říjnu roku 1867 ukládala podle svého zvyku na lůžko, bylo to naposledy. Šperky zmizely a Julie byla uškrcena. Návštěvník, který tentokráte přišel zadními dveřmi, se zdržel pouhých deset minut. Tato zákeřná smrt znovu zvedla hladinu lásky k bývalé městské „víle“.

Její pohřeb byl snad ještě triumfálnější než ono tažení na hasičské stříkačce. V kronice mužstva hasičského, jehož byla stále kapitánkou, je i tento okamžik zachycen:

„Nebe bylo šedivé a smutné. Z mraků padal tichý déšť, který nemohl smýt slzy mužů, jež v bezútěšném smutku kráčeli za rakví. Ještě slyšíme dnes dutý zvuk hrud padajících na rakev i smutnou píseň, kterou hasičská kapela zahrála — „The Girl I left behind me“ (Dívka, kterou jsem opustil). Zřetelně bylo slyšet vzlykání z tisíců hrdel, jež znělo jako přísaha — najdeme tvého vraha!“

jakzily13 

Obr.3 „Krásná Starr“ nemusela čekat na emancipaci. Jezdila jako muž, střílela jako muž a v čele lupičské bandy si vedla energičtěji než muž, což na své kůži poznal nejčastěji právě její manžel

jakzily14

Obr.4 Nezáleží na tom, jak něžná ruka drží kolt, hlavně, aby ho držela pevně.

Ženy, to nutno dodat, nebyly smrtí Julínky zdaleka tolik dojaty. Když muži, věrni své přísaze, do týdne po pohřbu skutečně objevili vraha (nikdy nepracovala policie ve Virginia City tak rychle a usilovně), zahrnuly ho ženy tisíci děkovnými dopisy, koši s ovocem, dorty i pečenými husami. Nebe se smilovalo a nešťastný vrah John Millain byl pouze jeho nástrojem. Nicméně muži ho soudili a odsoudili. Místo kolem popraviště bylo narváno diváky. Muži chtěli vidět viset vraha svého miláčka, ženy mu hodlaly prokázat své sympatie na poslední cestě. John Millain měl tak příležitost odejít ze svého dobrodružného života s celým efektem. Se smyčkou na krku děkoval teplými a vřelými slovy všem ženám za jejich pochopení a péči. Slíbil, že do smrti (zbývaly ještě 3 minuty) nezapomene.

KOLTY NEJEN ZA PASEM

V době, kdy v Coloradu připadala na pětadvacet mužů jen jedna žena, utichal v městech odpoledne kolem čtvrté hodiny veškerý provoz. To byla chvíle, kdy se konala „přehlídka sirén“.

Ve dvou nebo ve čtyřech korzovaly po chodnících všechny ženy „z domů pod lucernami“. Oblečeny podle poslední módy, s vosím pasem a vlajícími sukněmi, nechaly se okukovat mužským davem. Opuštění muži nebyli ovšem vždycky ochotni jen se dívat. Za tím účelem měla však každá žena pod spodničkou čtyřiačtyřicítku derringera. Příliš dotěrný nebo v placení příliš liknavý nápadník polykal olovo. Takový byl v kraji zvyk. Střílením se konec konců vyřizovaly účty i v New Yorku, Bostonu a Philadelfii.

Pomocí koltů se brzy naučily vyřizovat své manželské účty i mravné farmářky, kolt dokázal udržet na uzdě i nejotrlejší chlapy. Touha stát se právě tím vyvoleným mezi stovkami konkurentů, zlomila krk i největší lupičské bandě černého Jacka. Tito hoši, kteří se specializovali na banky a vlakové loupeže, neodolali a nechali se pro své „vily“ vyfotografovat. Obrázek „v upomínku“ se však dostal do falešného alba do kartotéky zločinců. Jen málokdy se policii podaří získat pro své zatykače tak jasné a zřetelné snímky.

ŽENA JAKO RARITA

Ženy, které během deseti let, byť sporadicky, přece jen zalidňovaly mužský Divoký západ, se lišily v mnohém:

Ženy farmářů, poctivé a pracovité, které ze života nic neměly. Zatímco lehká děvčata sbírala dolary, ony si hrbily záda. Ve třiceti z nich byly stařeny a ve velké většině vdovy. Samy však málokdy umíraly násilnou smrtí, a kromě odvahy žit v pustinách měly i jiné ctnosti – zbožnost a počestnost. Zato nikdy nedosáhly bohatství.

Ženy umělkyně, které kromě peněz přiváděl na Divoký západ i vlastenecký cit. Vystupovaly pouze ve velkých městech a svou přízeň rozdávaly jen málokdy.

Servírky, číšnice a strážkyně heren, placené za to, že jsou ženy. Okrašlovaly hostince a salóny, neprovozovaly však noční řemeslo. Těchto děvčat bylo jen málo a nesměla se „opotřebovat“. Měla přísně zakázaný jakýkoliv důvěrný styk s hosty.

K sortě těch, které se na Divokém západě občas zmohly, patřily hráčky, které si v salónech pronajímaly na vlastní účet hráčské stoly. Povinností bylo zaplatit hostinskému nájemné nejméně na jeden týden kupředu. Zato se nikdo nestaral o to, co dělají, když se herna uzavře.

Ženy lupičky, vůdkyně band a zlodějských tlup. To byly jediné zcela samostatné ženy, na mužích nezávislé.

Lehká děvčata, která žila ve všech větších městech Západu bud v uzavřených domech, nebo v ohraničených oblastech.
Jedno však bylo všem ženám, které v druhé polovině minulého století na americký Západ přišly, společné: Zaujímaly v mužské společnosti zcela zvláštní postavení.

jakzily15

Obr.5 Po obědě trochu střelby. Konkurence je silná a žena něco jako rarita. Odměnou za trochu strachu byla rytířskost a kavalírství.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *