Případ Richarda Sorge (2)
Odpověď přichází včas
V létě 1934, rok poté, co dr. Richard Sorge přijel do Tokia, byla již jeho organizace úctyhodně rozvětvená a výkonná. Třeba jen skupina redaktora Odzakiho čítala 36 členů. Ale i malíř Mijaga měl k v dispozici spolehlivou síť informátorů. Sám Sorge se soustředil na to, aby dosáhl co nejlepší pozice na německém velvyslanectví. Vedle zkušeného diplomata Dirksena, předtím velvyslance v Moskvě, došel nejochotněji sluchu u vojenského přidělence podplukovníka Eugena Otta, ne příliš schopného a inteligentního, zato ctižádostivého pruského důstojníka, kterému „rakouský frajtr“ Hitler alespoň zpočátku příliš neimponoval. Ottova manželka si prý dokonce Sorga pamatovala z jeho „horší“ minulosti v Německu, ale moudře mlčela. Vynikající novinář a stylista Sorge pomáhal Ottovi koncipovat jeho pravidelná situační hlášení pro Berlín, jež bývala vysoko hodnocena. Sorge se zase tímto způsobem seznamoval s cenným, často důvěrným materiálem, takže spokojenost byla na obou stranách.
Čerpaje ze všech dostupných zdrojů, mohl dr. Sorge v létě 1934 odpovědět no první ze sedmi otázek do Moskvy: „V nejbližší době se Japonsko na útok proti Sovětskému svazu nepřipravuje… Na důkaz toho odvezl tajný kurýr do sovětského hlavního města desítky mikrofotografií japonských vládních dokumentů.
V roce 1935 navštívil Moskvu tajně sám dr. Sorge, aby se poradil o své další práci a o tom, jak svou činnost zlepšit a zesílit. Byla to nejen obtížná, ale i nutná cesta. Vždyť zrovna v těch letech se zásluhou anglo-americké politiky „otevřených dveří“ a „usmiřováni“ na Dálném východě japonský militarismus stále otevřeněji orientoval na součinnost s Hitlerem a Mussolinim a na perspektivu agrese na asijské pevnině – proti Čině a Sovětskému svazu.
Na mandžuských hranicích docházelo neustále k protisovětským vojenským incidentům, jež byly pro Japonce „generálkou“ k dravčímu skoku na asijskou pevninu.
Výrazem fašizace Japonska se stal puč reakčních důstojníků v únoru 1936. Vzbouřenci se tehdy zmocnili všech vládních budov, zavraždili dva ministry a přinutili vládu k demisi. Ministerským předsedou se stal fašistům nakloněný politik Hirota, který demonstroval své názory i program tím, že hned 25.listopadu 1936 podepsal s nacistickým Německem takzvaný Pakt proti Kominterně, jehož tři hlavni body měly — k radosti anglo-amerických kruhů — jasně protisovětský charakter.
Jak vyplynulo ze zpráv předního německého dopisovatele v Tokiu dr. Sorga, který se mezitím stal i spolupracovníkem hlavní německé tiskové agentury DNB (Deutsches Nachrichtenburo), konaly se v Tokiu u příležitosti uzavření paktu oficiální oslavy. Ulicemi města pochodovalo na tři sta tamních Němců s vlajkami, transparenty a odznaky zdobenými hákovými kříži a slavnostními řečníky byli císařský ministr zahraničí Arita a nacistický velvyslanec von Dirksen. Krátce poté uveřejnil dr. Sorge v mnichovském časopise pro geopolitiku „Sociologický magazín“ obsáhlou studii „Revolta mladých důstojníků“, jež pro svou zasvěcenost a objektivní pohled na „rozpory“ mezi tzv. umírněnými a militaristy vzbudila pozornost daleko za hranicemi Německa.
Vnitropolitická situace v Japonsku se po důstojnickém povstání a nastolení nové vlády značně přiostřila. Nad tiskem a ostatními propagandistickými nástroji zavládla všemocná cenzura, nepřipouštějící ani stín jakékoli kritiky. Kdo upadl do podezření, že se staví do opozice vůči vládě, octl se rázem ve spárech zvláštní bezpečnosti, takzvané „vysoké policie“, nebo agentů vojenské policie „kempei tai“, jež byla obdobou nacistického gestapa s neomezenou pravomocí proti vojenským i civilním osobám. Přibližně tou dobou se dostal Sorgův věrný pomocník Odzaki k jednomu z historických dokumentů japonské vlády – perspektivnímu plánu zahraniční politiky pro nejbližší dva roky. Dosáhl toho s pomoci prince Konoa, vlivného politika, jenž v třicátých a začátkem čtyřicátých let stál třikrát v čele japonských kabinetů. Přímo v kanceláři na předsednictvu vlády, kde směl do dokumentu nahlédnout, jej Odzaki přefotografoval. Po jeho prostudování mohl Sorge oznámit do Moskvy: Bez ohledu na Pakt proti Kominterně nebude chystaný útok směřovat proti Sovětskému svazu, nýbrž proti Číně. Radista Klausen okamžitě odeslal kódovanou zprávu …
V krátké době si Sorge opatřil důkazy o tomto plánu ze dvou na sobě nezávislých pramenů. Prvním byl plukovník japonského generálního štábu, jenž se jako malíř — amatér spřátelil s Mijagim. Nevědomky mu prozradil, že se v oddělení strategického plánování pracuje na obrovské plastické mapě Číny… Druhým pramenem byl sám velvyslanec Dirksen, který Sorgovi při rozmluvě potvrdil, že japonská vláda oficiálně požádala Berlín, aby odvolal z Číny svou vojenskou misi v čele s generálem Falkenhausenem, jež pomáhala při reorganizaci a výcviku Čankajškovy armády.
Informace dr. Sorga se ukázaly správné. 7. července 1937 zaútočila japonská vojska proti Čině.
Způsob, jakým dr. Richard Sorge a radista jeho agentury Max Klausen, krycími jmény „Ramsay“ a „Fritz“, zorganizovali vysíláni zpráv, byl pozoruhodný a důmyslný. V druhé polovině třicátých let sice japonské kontrašpionážní orgány nejednou zachytily vysílání blíže neurčených pětimístných číselných skupin, ale nikdy se jim je nepodařilo rozluštit; ani vysílačku neobjevily. Nespokojily se však vysvětlením, že snad jde o amatérské vysílání, a požádaly německé přátele v Berlíně o dodání přesného zařízení na zaměřování. Sorge se o tom dověděl od velvyslance — a okamžitě učinil protiopatření.
Všestranný technik Max Klausen měl už v Tokiu dobře zavedenou firmu „Max Klausen sjókai“, fotoateliér, který byl jak užitečným zdrojem informací, tak i vydatným zdrojem peněz k úhradě značných výdajů Sorgovy zpravodajské skupiny. Asi hodinu cesty od Tokia si oba přátelé u břehu moře najali výletní chatu a krátce potě i motorový člun, kterým vyjížděli „na ryby“. Někdy pozvali též několik přátel — a nikoho nenapadlo, že dole, v podpalubí, byla umístěna Klausenova vysílačka … Pro jistotu, to jest pro případ odhalení, ji „Ramsay“ a „Fritz“ zajistili silnou výbušnou náloží, jež by postačila rozmetat přistroj i loď. Ani německá génia japonské kontrašpionáži nic nepomohla – vysílání pětimístných čísel se pokaždé ozvalo z jiného místa. A hledej mezi desítkami, možná stovkami rybářských kutrů, plachetnic a výletních jachet zrovna ten člun, který vysílá… To se až do konce Sorgovy činnosti nepodařilo.
Koncem roku 1938 skončil v Japonsku svou činnost velvyslanec Dirksen, o na jeho místo nastoupil Sorgův důvěrný přítel, tehdy již generálmajor Ott. Nikoho neudivilo, když novopečený velvyslanec zařídil, aby byl dr. Richard Sorge jmenován — německým tiskovým atašé v Tokiu. Téměř současně byl Sorge poctěn důvěrou zahraničního úřadu nacistické strany NSDAP a jmenován vedoucím tokijské organizace. Uvážíme-li, že při tom všem ještě Sorge nadále vykonával práci dopisovatele „Frankfurter Zeitung“ a agentury DNB, že byl ve společnosti hojně vídaným a proslaveným „donchuánem“, kterážto pověst mu skvěle pomáhala při utajení vyzvědačské činnosti, pochopíme, proč se dr. Sorgovi říkalo a říká — „muž tří tváří“. Vlastně těch tváří bylo mnohem víc.
Plukovník Odzaki, šéf japonské protišpionáže, shodou okolností jmenovec Sorgova spolupracovníka, -nebyl ovšem protivník, který se snadno vzdá. Trpělivě, krok za krokem spřádal síť, do které by ulovil špionážní organizaci, o jejíž existenci nebylo nejmenších pochyb. Všichni japonští agenti ve Spojených státech, Anglii, Německu a Sovětském svazu dostali příkaz, aby usilovně pátrali po všech informacích z japonských zdrojů a okamžitě to hlásili do Tokia. Na základě takových dílčích zpráv sestavoval plukovník Odzaki seznamy osob, jež se s tím či oním tajemstvím dostaly do kontaktu a mohly je prozradit. V nejednom případě figurovali na seznamu dr. Richard Sorge, dopisovatel Branko Vukelič, redaktor Odzaki – a samozřejmě i princ Konoe. Plukovník sice věděl, že bez nesporných, jednoznačně usvědčujících důkazů nemůže na zákrok proti takovým prominentům ani pomyslet, jeho profesionálně podezřívavou policejní duši to však neodradilo. Zarytě pokračoval v sestavování svých záznamů, zjišťoval, jak často se v nich opakují stejná jména — a tvrdošíjně čekal na svou příležitost.
Dr. Richard Sorge a jeho nejbližší pomocníci byli natolik zkušení a ostřílení, že jim příznaky hrozícího nebezpečí nemohly uniknout. Stáli před nejtěžší volbou, v jaké se může rozvědčík octnout. Nastaly osudové chvíle jejich života. Existovaly jen dvě možnosti — buď zůstat na místě a pokračovat v špionážní práci, s plným vědomím toho, že mohou být kterýkoli den a kteroukoli hodinu zatčeni a usvědčeni — anebo své místo opustit a zachránit si život.
Sorge a jeho soudruzi se rozhodli vytrvat. Kdyby nic jiného, už toto rozhodnutí svědčí jak o jejich statečnosti, tak o jejich čestnosti a oddanosti věci socialismu a komunismu. Dějiny vyzvědačství znají jen málo příkladů tak neohroženého, sebeobětavého postoje zcela nepředstavitelného u řemeslných špiónů pracujících pro odměnu.
Jednoho letního dne roku 1940, kdy se svět stále hlouběji propadal do propasti druhé světové války, vyhledal tehdy třicetiletého šéfa esesácké špionážní služby Waltera Schellenberqa v Berlíně ředitel tiskové agentury NDB von Ritgen, aby se s tímto chráněncem všemocného šéfa říšské bezpečnosti Reinharda Heydricha poradil o svém tokijském spolupracovníkovi dr. Richardu Sorgovi. Dostal o něm totiž znepokojivé informace, přesněji řečeno — o jeho minulosti… Může si dovolit zaměstnávat ho dál?
Ta otázka zněla dost divně. Vždyť dopisovatel Sorge byl tehdy současně tiskovým přidělencem velvyslanectví! Schellenberg si dal okamžitě předložit všechno, co v hlavním říšském bezpečnostním úřadě o Sorgovi věděli, lak uvádí ve svých pamětech, nebylo v papírech nic, co by spolupráci se Sorgem znemožňovalo. Pro jistotu však von Ritgena požádal, zřejmě aby se kryl, aby vyzval Sorga k součinnosti s německou výzvědnou službou… Heydrich s tímto opatřením souhlasil, ale navíc nařídil, aby byl dr. Sorge v Tokiu sledován německými orgány. Po určité době byl tímto úkolem pověřen kriminální ředitel Meisinger, o jehož zločinech v okupované Varšavě kolovaly fantastické pověsti dokonce i mezi otrlými esesáky. „Meisinger“, vzpomíná Schellenberg, sám žádný anděl, „patřil k nejhorším v bandě Heydrichových nájemných vrahů…“
Když přijel Meisinger v roli zvláštního policejního zmocněnce do Tokia, věděl Sorge ihned, kolik uhodilo. Přesto dokázal neuvěřitelné — vloudit se do přízně muže, jenž se měl stát jeho katem…
Byl to nakonec právě Meisinger, který rázně odmítl podezření plukovníka Odzakiho proti Sorgemu a Klausenovi, a o obou poslal Heydrichovi do Berlína nejlepší vysvědčení.
Ani po tomto nezdaru se však slídil Odzaki nevzdal a nad Sorgeovou výzvědnou skupinou se hrozivé mraky stahovaly dál. Blížila se závěrečná fáze tohoto souboje na život a na smrt.
Začátkem května 1941 informoval Hitler tajně japonskou vládu o chystaném útoku proti Sovětskému svazu. Výzvu, aby se Japonsko k útoku připojilo, tokijská vláda zatím nepřijala. Vlivné kruhy, zejména v řadách válečného námořnictva, zastávaly názor, že by měla císařská vojska napadnout Anglii a Spojené státy a vytlačit je z oblastí Tichého oceánu. Toto stanovisko, jak známo, také zvítězilo — a jeho symbolem se stal Pearl Harbour. Již 12. května 1941 odvysílal „Ramsay“ do Moskvy: „Hitler se chystá k útoku po celé délce německo-sovětských hranic. Japonsko se rozhodlo zachovat prozatím neutralitu. Další podrobnosti budou následovat…“
Mezi „podrobnostmi“ je brzy i přesné datum útoku – 22. červen 1941. „Kolik miliónů lidských životů mohlo být zachráněno,“ napsala po válce sovětská „Pravda“, „kdyby se byly informace Richarda Sorge a jeho druhů neoctly kdesi v trezoru…“
Přibližně v té době se neúnavnému plukovníku Odzakimu přece jen podařilo narazit na stopu. Mezi desítkami lidi, běžně zatýkaných pro podezření z opozice, byl i jakýsi Ito Ritsu. Při výslechu „třetího stupně“, jehož bestiálnost byla téměř nepřekonatelná, Ritsu prozradil své styky se skupinou malíře Mijagiho.
To stačilo. Kruh kolem dr. Sorga a jeho přátel se začal pevně stahovat. Ani v té chvíli však nekapitulovali. Naopak, ještě svou činnost zintenzívnili. Vždyť hitlerovská vojska se valila k Moskvě, využívajíce své počáteční přesily — a na Dálném východě stály na stráži dva milióny sovětských vojáků, protože bylo třeba počítat s japonským útokem. „V této, pro Sovětský svaz tak kritické hodině,“ psalo se v listě „Pravda“, „prokázali Richard Sorge a jeho neohrožení soudruzi ještě jednou sovětskému lidu neocenitelnou službu. Oznámili, že japonští militaristé mobilizují své armády k rozpoutání války v Pacifiku, protože jsou přesvědčeni, že hitlerovská vojska Rudou armádu porazí. Tyto informace umožnily stáhnout z Dálného východu potřebné divize… Soudruh Sorge tak podstatně přispěl k úspěchu velké bitvy o Moskvu, k první porážce hitlerovských band, jež se stala začátkem jejich konce…“
Tím činnost dr. Sorga a jeho skupiny vyvrcholila. 18. října 1941 provedli agenti japonské tajné policie — „tokkoka“ – zátah a zatkli dr. Richarda Sorga, Maxe Klausena, Branko Vukeliče a Hodzuma Odzakiho, v následujících dnech a týdnech pak dalších 35 japonských vlastenců a antifašistů. Princ Konoe, tehdy japonský premiér, byl nucen odstoupit. Německý velvyslanec Ott a zvláštní zmocněnec Meismaer byli odvolání.
Až za dva roky, v záři 1943, se za zavřenými dveřmi konal soudní proces, jimž byli Sorge a Odzaki odsouzeni k trestu smrti, Klausen a Vukelič na doživotí, ostatní k mnoha letům vězení. A teprve 7. listopadu 1944, záměrně v den Říjnové revoluce, byli komunista Richard Sorge a jeho věrný druh Odzaki popraveni. Dva lidé, kteří si právem zaslouží úcty.