Veselá vyzvědačka

spionDějiny špionáže znají řadu tragikomických, ba i vysloveně komických příhod, jež silně připomínají proslulou „kopnikiádu“. Na německé straně vyvolal například značnou pozornost, ovšem až dodatečně, to jest po válce, případ jakéhosi dr. Dudta, který se odehrál na rozhraní let 1943-44.

 Jeden z vedoucích pracovníků Schellenbergovy politické špionážní služby, známého VI. úřadu říšské bezpečnosti, objevil kdesi vytáhlého, snědého hochštaplera Dudta, původem Inda, jenž se dušoval, že dokáže zcela novým, jednoduchým chemickým způsobem synteticky vyrobit benzin. „Dr. Dudt“ dostal k dispozici přepychové apartmá v hotelu „Fürstenhof“, zvláštní esesácká služba mu denně dodávala dvě lahve červeného vína a láhev koňaku, dále dvě ampulky morfia, bez něhož „nemohl pracovat“, a podnik Siemens musel uvolnit jednu celou dílnu k Dudtovým pokusům. Všechno klapalo, jenom syntetický benzín se neobjevoval. Po čtyřech měsících pokusů ho dr. Dudt neměl víc, než kolik ho vyčerpal z jednoho motocyklu, který objevil na dvoře továrny.

Šéfům špionážní služby došla trpělivost, hochštapler Dudt byl poslán do koncentračního tábora v Dachau, jeho „objevitel“ ze VI. úřadu na frontu — a z celého případu se stala „tajná státní záležitost“ uložená ad acta…

Případ hochštaplera Dudta byl však pouze drobnou epizodou proti tomu, co se přihodilo britské zpravodajské službě. Posuďte sami.

Na Broadway v městečku Sandown, jež leží na pobřeží britského ostrova Wightu, žili v malém domku bezdětní manželé O’Gradyovi. Manžel, něco přes padesát, byl penzionovaný hasič, jeho žena, Dorothy Pamela, něco přes čtyřicet, vylepšovala skromné rodinné příjmy tím, že občas pronajímala pokoj cizím turistům. V letech před válkou šlo většinou o turisty z nacistického Německa. Zřejmě nikoli náhodou.

Vždyť ostrov Wight tvoří jakýsi přirozený klíč ke dvěma významným britským přístavům Portsmouthu a Southamptonu, důležitým zásobovacím a dopravním uzlům průmyslového Midlandu, a jeho poloha hrála velkou úlohu také v plánech protiletecké obrany britských ostrovů. Z týchž důvodů, pro něž asi němečtí „turisté“ v letech 1938 a 1939 vyhledávali ostrov Wight, bděli nad ním pozorným okem pracovníci britské kontrašpionáže.

V chování manželů O’Gradyových, skromných a tichých lidi, nebylo nalezeno nic závadného ani nápadného. Nebyli také zdaleka jediní, kdo turisty — ostatně ne jenom německé — přijímali.

O něco více pozornosti vzbudilo, když začala Rosie „na stará kolena“, jak říkával její muž, horlivě kreslit. Ale každý má konečně svého koníčka. A paní O’Gradyová měla ostatně pro svou pozdní krajinářskou vášeň docela rozumné vysvětlení. Chodila denně na dlouhé procházky „vyvenčit“ jejich teriéra Roba, a tak spojovala z nudy příjemné s užitečným.

Pana O’Grodyho nikdy ani nenapadlo, aby se podíval, co a jak jeho „sweet Rosie“ drahoušek, horlivě kreslí.

Když začala válka, přihlásil se penzionovaný hasič dobrovolně znovu do služby a dostal se až někam k Londýnu. Jeho žena byla teď ještě osamělejší, protože už ani turisté nejezdili. Jediné rozptýlení jí poskytoval pes Rob, dlouhé procházky kolem pobřeží ostrova a její skicáře. A konečně i velká nástěnná mapa, na které si pestrými praporečky vyznačovala situaci na evropských frontách.

Častým cílem procházek paní O’Gradyové bývalo okolí pobřežních pevností Solentu a Ventnoru, kde byly rozmístěny jednotky 1. kanadské divize generála MacNaughtona. Našla nedaleko nich pitoreskní skalní partie s mnoha cestičkami až k pobřeží, kde se teriér Rob rád brouzdal vodou a přinášel jí k nohám lesklé, omyté oblázky o všelijaké mušle a lastury. Pravda, leckdy narazila na výstražné tabule — „Pozor! Nevstupovat! Vojenský objekt!“, ale toho si moc nevšímala.

Jednoho dne ji zrovna na takovém zakázaném místě nachytala se skicářem na klíně vojenská hlídka. Nic by se bylo nestalo, nebýt nešťastné náhody.

Vojenské hlídky a místní policisté našli již několikrát na různých místech pobřeží, zvláště pak v okolí pevností, – malé německé vlaječky s hákovými kříži.

Zpočátku tomu nevěnovali pozornost, kdo by také úmyslně takové hlouposti trousil? A proč? Žádný špión přece za sebou nenechává vizitky! A ty vlaječky vypadaly přesně tak, jaké se zapichují do mapy. Ale když se případy opakovaly, došlo přece jen orgánům protivýzvědné služby Special Branch hlášení. A ti okamžitě usoudili, že původkyní je paní O’Gradyová.

Velitel hlídky, který starší paní s psíkem v uzavřeném prostoru objevil, se jí zdvořile zeptal: „Co zde děláte, paní?“

„Ach, vlastně nic. Trošku si kreslím a Rob, můj pes, tady dovádí.“

„Promiňte, ale tady nesmíte být. Asi jste přehlédla tabuli.“

Vtom ucítil, jak ho jeho kolega šťouchl loktem. Sleduje jeho pohled, uviděl ve vlasech paní O’Gradyové — přesně takovou vlaječku, jakou občas nacházeli. Německou s hákovým křižem.

Voják okamžitě změnil tón a vyzval neznámou, aby je doprovodila na policii. Ta je ochotně a dokonce se zdálo, že s potěšením, jako by byla polichocena, poslechla. Policista byl přísný, paní O’Gradyová však neztratila svou dobrou náladu. Nic nezapírala, všechno na sebe pověděla. Příslušný protokol putoval opět na Special Branch.

„Ta ženská se chová jako špiónka a blázen v jedné osobě I“ povzdechl si důstojník zvláštního oddělení nespokojeně.

„Copak je to možné, aby se vyzvědačka chovala tak hloupě! Ale sledovat ji musíme dál. Třeba za tím něco vězí…“

Ale nedělo se nic neobvyklého. Paní O´Gradyová chodila dál na dlouhé procházky se svým psem Robem, občas psala svému muži dlouhé, dosti naivní dopisy, nad nimiž se cenzoři uculovali, zatímco chemické laboratoře protišpionážní služby je vracely jako nezávadné, dále s sebou nosila skicář a kreslila pobřežní krajiny Wightu, a konečně — občas našli v jejich stopách tytéž praporečky s hakenkrajcem. Za pár měsíců měly toho pozorování obě strany plné zuby.

Paní O’Gradyová skoro budila dojem, že je roztrpčena nevšímavostí pozorovatelů, kterých si poměrně brzy všimla. A tu, jako by je chtěla k něčemu vyprovokovat, se dopustila osudné chyby: velmi neodborně, avšak přece jen účinně přeřezala telefonní linky z ostrova Wighu do Anglie.

Ještě téhož dne ji zatkli. A znovu se policejní úředníci nemohli zbavit dojmu, že právě na to paní O´Gradyová čekala.

„Povídám, inspektore, copak je to normální, aby se někdo v její situaci tvářil tak spokojeně jak ona? Jedině blázen…“

Lékaři psychiatři však podobnou domněnku rázně odmítli.

Pracovnici Special Branch, kteří měli připravit podklady pro obžalobu, si nad tím případem dlouho lámali hlavu. Což o to, jeden bod byl jasný. Přerušeni telefonní linky, ještě k tomu za války, to je jasná sabotáž a vězení tu ženskou bláznivou nemine. Ale co ty její procházky, co to věčné kreslení, co ty vlaječky s hákovými kříži? Je ta „Sweet Rosie“ špiónkou, nebo není? Když ano, jak a komu předává své zprávy? Už kolik měsíců hledají nějaký kanál a nikde nic…

Soudní proces se měl konat za dva týdny. Šéf protišpionážní služby se rozhodl propustit na tu dobu paní O’Gradyovou z vyšetřovací vazby. Prokurátor souhlasil. Druhý den paní Dorothy ze Sandownu zmizela. Daleko se nedostala. Za války to nebylo tak snadné. Chytili ji, než se dostala do Anglie. Říkala, že nechtěla utíkat, jenom se podívat za manželem.

Naposledy.

ogrady

Pro jistotu ji zavřeli. Tím ovšem vyšetřovatelé zároveň zmařili svůj vlastní plán, že je totiž mazaná vyzvědačka přece jen sama přivede na stopu společníků, kterým předávala zprávy. Soudní proces s vyloučením veřejnosti se konal 17. prosince 1940 v zámku ve Winchesteru. Na místě, kde naposledy soudili ženu z velezrady před 260 lety, jakousi lady Alici Lisieovou, obžalovanou za to, že poskytla přístřeší vzbouřencům vévody z Monmouthu. Tehdy zněl rozsudek na smrt oběšením. Bude se historie opakovat?

V auditoriu zasedli zkušení právníci a ostřílení pracovníci Miiitary Intelligence, Secret Service a Special Branch, všech složek britské výzvědné služby. Nezvyklý proces vzbudil mezi odborníky značnou pozornost.

Důkazy, jež vyšetřovatelé soudu předložili, byly výmluvné. Po druhém zatčení paní O’Gradyové provedli důkladnou prohlídku jejího domku a našli ve skrýších za tapetami a za dřevěným obložením stěn několik skicářů s kresbami bezmála všech pevností a obranných zařízení na ostrově Wightu. Dokonce i záznamy o rozmístění a síle posádek. Všechno v originále, pečlivě utříděné a očíslované. Zdálo se, že nic nechybí… Nákresy představovaly obrovskou hodnotu a pro nepřítele mohly mít nedozírnou cenu. Otázka, kterou obhajoba neustále zdůrazňovala, zněla: Ale kde jsou důkazy, že to všechno nepřítel dostal?

Paní O’Gradyová k tomuto bodu mlčela. Ostatně — důkazy byl povinen předložit prokurátor, jak zni zákon. Z toho, co prokurátor nedokáže, ji soud nemůže obvinit, vysvětlil ji obhájce. Žaloba měla své slabiny, toho si byl prokurátor vědom. Proto se opíral hlavně o prokázanou sabotáž v době nejvyššího ohrožení státu, k tomu připojil domněnku o eventuálním vyzvědačství, protože žádná žena by si přece nekreslila vojenská zařízení jen pro svou zábavu — a navrhl obžalované trest smrti! Celý proces probíhal způsobem dost neobvyklým. Paní O’Gradyová se ani v nejmenším nepokoušela zapírat něco, z čeho byla viněna. K nelibosti svého obhájce se přiznávala až příliš ochotně. Ale jakmile se jí předseda soudu nebo žalobce zeptali, proč to či ono udělala, jaké k tomu měla pohnutky, mlčela jako němá. Po dlouhém rokování uznal soud obžalovanou v plném rozsahu vinnou a vynesl nad ní ortel – trest smrti oběšením.

Paní O’Gradyová zůstala do posledního okamžiku chladnokrevná. Obhájce ji musel hodně přesvědčovat, aby podala odvolání. Nakonec souhlasila. Hlavně proto, že si nepřála být oběšena. Čekala prý, že bude odsouzena k trestu smrti zastřelením…

Vyšší soudní instance odvoláni vyhověla a změnila rozsudek nad paní Dorothy Pamelou O’Gradyovou na čtrnáct let vězení.

Tím vlastně celý příběh skončil. Britský tisk o něm široce referoval, ale značně se rozcházel v názorech.

Pan O’Grady, který neměl o činnosti své manželky prokazatelně žádné tušení, odmítl věřit v její vinu. Nikoho tehdy nemohlo ani napadnout, že k rozluštění záhady dojde až za devět let.

V listopadu 1949 podala paní O’Gradyová ministru vnitra žádost o milost. Byla to vlastně již druhá žádost, první podala ještě za války, po dvou letech věznění, ale bezúspěšně. Kromě vysvětlení svého případu napsala ministrovi, že by ráda dosloužila svému manželovi, který je stár a nikoho u sebe nemá.

V únoru 1950, po devíti letech vězení, byla paní Dorothy Pamela O’Gradyová propuštěna na svobodu. Tisk se při té příležitosti znovu vrátil k celému případu – a rázem tu byla senzace. „Špiónka“ konečně promluvila a podala omračující vysvětlení — jednala prý jen a jen z legrace! Vůbec nebyla vyzvědačkou, vůbec s nikým neměla žádné spojení, od nikoho nedostávala ani pokyny, ani odměny, všechno si vymyslela jen proto, aby si jí konečně lidé všimli, aby se stala slavnou!

Od mládí trpěla tím, že byla průměrná, nenápadná, že nikoho nezajímala, že ji každý přehlížel. Už jako školačka napsala na malý lísteček „přiznání“, že zabila svou matku, a „náhodou“ jej ztratila zrovna před učitelkou.

„Doufala jsem, že mě zatknou,“ prohlásila paní O’Gradyová. „Maminku jsem samozřejmě hluboce milovala…“

Typický projev exhibicionismu, vyjádřili se znalci.

V pozdějších letech, zvláště když se provdala za hodného, ale tichého, skromného muže bez ambicí a ctižádosti, trpěla paní Dorothy znovu svou bezvýznamností a nenápadností. A potom ji jednoho dne zadrželi vojáci a odvedli na policii… „Bylo mi jasné, že mě považuji za vyzvědačku. Potěšilo mě, že mi věnují tolik pozornosti, že si policista všechno, co jsem říkala, pečlivě zapsal. Konečně jsem měla příležitost být výjimečná, jiná. Řekla jsem si, že policii zamotám hlavu. Kreslila jsem, na co jsem přišla, všude jsem za sebou nechala pár praporků s hákovým křižem. Když se mě později u soudu ptali, jak jsem udržovala spojení, vymyslela jsem si ponorku, která přistávala u břehů. Ale to mi nevěřili…“

Typický exhibicionismus, opakovali psychiatři. Když byla dva měsíce ve vězení, napsala paní O’Gradyová manželovi obsáhlý dopis, v němž se mu ke všemu přiznala. Dopis samozřejmě četli na ředitelství věznice, ale – kdo by jí věřil? „Celý život jsem nic neznamenala,“ vysvětlovala paní O’Gradyová novinářům své nepochopitelné jednání. „Vždycky jsem byla bezvýznamná. Neměla jsem nikdy ani dobrou přítelkyni. Byla jsem nesmírně pyšná, když jsem viděla, že mě významní lidé považuji za dost chytrou, abych mohla být vyzvědačkou. Cítila jsem se povznesena, už jsem nebyla jenom ženská, co kdesi na pobřeží nabízí podnájem ve svém domě…“

Pani Dorothy Pamela O’Gradyová, jež v sobě „na stará kolena“ objevila bezpříkladný smysl pro humor, jak říkal její muž, měla však smůlu: ani tentokrát jí zdaleka ne všichni uvěřili…

O slávu měla ovšem postaráno.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *