Největší hochštapler mezi špióny

Když se v Berlíně na rozhraní dvacátých let připravoval reakční Kappův puč (1), vyslali jeho osnovatelé svého politického jednatele za bývalým německým císařem Vilémem II., který prožíval svůj fešácký exil v holandském městečku Amerongenu.

Ten měl monarchu jednak informovat o chystaném podniku a jednak ho požádat, aby se zatím do věci nemíchal a předčasným vystoupením zdar puče neohrozil. Onen vyslanec později vzpomínal:

„Bylo mi řečeno, že císařovo zdraví je chatrné a že s ním nemohu osobně hovořit. V tom případě jsem se měl obrátit na císařovnu. Jel jsem z Berlína do Amerongenu v říjnu 1919… Císař byl tehdy těžce nemocný, pološílený. Musel jsem čekat. Zdržoval jsem se v okolí a několikrát zajel do Haagu. Na žádost o peníze dostal jsem z Berlína pokyn, abych se obrátil na manželku jednoho holandského ministra, která naší věc podporuje a jménem organizace mi dá peníze. To jsem učinil. Když jsem pak přišel naposledy do Amerongenu, šel jsem procházkou lesíkem, jenž přiléhá k vile, kde císař bydlel. Najednou jsem stál tváří v tvář Vilémovi II. Přes zděšené pohledy pobočníka, který ho provázel, přistoupil jsem k císaři a přednes! mu náš návrh. Jeho oči se zaleskly, když uslyšel, že má být zase povýšen na německý trůn.

„Mistr Lincoln, podaří-li se to, dobře vás odměním,“ pravil.

Chopil jsem se ihned slova a zeptal se: „Jak si představujete, Vaše Veličenstvo, tu odměnu?“ „Řekněte si sám, co byste si přál, za to není žádná odměna dost velká.“

Odpověděl jsem, že to přenechám raději jemu, a prosil, aby výši peněžní částky určil sám. Odpověděl mi spontánně: „Když se vám to podaří, vyplatím vám půl miliónu liber a dám vám hodnost ve státě. Bohužel jsem nemohl dostat písemné potvrzení tohoto slibu, ale císař mi slíbil, že se mnou bude dále o tom mluvit, přijdu-li zítra v tutéž hodinu na stejné místo. Chtěl jsem mít písemnou stvrzenku, abych jí mohl vzít do Berlína. Když jsem tam však druhého dne přišel, našel jsem tam místo císaře generála von Dommerse, který mi vysvětlil, že by bylo nejlépe, kdybych z Amerongenu odjel…“

Obsah této zajímavé rozmluvy, vrhající příznačné světlo na zákulisní intriky německé reakce po 1. světové válce, nebyl nikdy ani potvrzen, ani vyvrácen. Kdo by chtěl, mohl by o autentičnosti oněch slov s úspěchem pochybovat, a to vzhledem k osobě spikleneckého vyjednavače, kterým byl jeden z největších hochštaplerů mezi špióny – Abraham Ignác Timothy Trebitsch-Lincoln. (2)

Už jeho jméno je obestřeno mnoha nejasnostmi. Podle některých pramenů se narodil 4. 4. 1879 v předměstí Budapešti v chudé židovské rodině. Podle jedněch prý se původně jmenoval Schwarz, podle vlastních slov měl zase pocházet z Třebíče, a proto si dal jméno „Trebitsch“. V roce 1896 přišel tento mladý muž do Londýna, kde záhy přestoupil na křesťanskou víru. Odtamtud vedla jeho cesta do Kanady, kde se stal žákem anglikánské teologické fakulty Mac Gill University v Montrealu. Několik dalších let jeho života tone opět v mlze. Podle jedněch působil kolem r. 1900 jako anglikánský kazatel v New Yorku, kde se taky oženil s jakousi slečnou Lincolnovou, od které převzal své druhé jméno, podle druhých žil asi v téže době v Hamburku, kde dočasně přestoupil na luteránství.

Kdoví, zda pravdivá není ještě nějaká jiná verze. Jisté je, že se Trebitsch-Lincoln kolem r. 1903 usídlil jako anglikánský farář v městečku Appledore v Kentu. Když jeho manželka zdědila větší množství peněz, pověsil kazatelské řemeslo na hřebíček a vrhl se na novinařinu a politiku.

Vetřel se brzy do přízně bohatého kentského usedlíka S. Rowntreeho (nebo Rowtreeho?) a s jeho přispěním byl r. 1910 za volební obvod v Darlinghtonu zvolen — prý většinou 29 hlasů — za poslance britské Dolní sněmovny! Jako člen liberální strany. A jako naturalizovaný Angličan.

V té době prý se Trebitsch-Lincoln věnoval hlavně spekulacím s naftou v mezinárodním měřítku, jenže si vsadil na špatného koně. Postavil se proti všemocné společnosti Royal Dutch Shell, zakládal vlastní, vesměs fingované společnosti, a to mu zlámalo krk. Skandál, který kolem něho vznikl, ho stál poslanecký mandát.

Pak přišla 1. světová válka a Trebitsch-Lincoln se rozhodl lovit v těch nejkalnějších vodách. Nejdříve se stal pro své rozsáhlé jazykové znalosti vysokým úředníkem britské cenzury, ale to mu nestačilo. Navázal spojení s Intelligence Service, jmenovitě s admirálem Reginaldem Hallem, a ten ho poslal jako svého agenta do Holandska. Podnikavý hochštapler toho využil k tomu, že se stal přes Brusel zároveň špiónem pro Německo, pro plukovníka Nicolaie. Byl „dvojitým“ agentem, obě strany zrazoval a od obou bral odměny. Jenže Intelligence Service pojala brzy podezření a Trebitsche-Lincolna odvolala. Aby se ospravedlnil, předložil Lincoln v Londýně kód, kterým šifroval své zprávy do Berlína, a prohlásil, že ho ukradl německým agentům v Holandsku. Tentokrát hrozil Lincolnovi další skandál. Jeho dřívější dobrodinec Rowntree jej žaloval pro padělání několika peněžních šeků.

Admirál Hall v poslední rozmluvě Lincolnovi sdělil: „Víte, pane, že vám v brzkých dnech skonči platnost pasu, který ještě máte jako bývalý poslanec?“ Trebitsch-Lincoln porozuměl tomuto pokynu a urychleně se nalodil na nákladní parník plující do New Yorku. Tam se zapojil ihned do práce jako německý špicl. Jeho zprávy, v Londýně zachycované a dešifrované, byly tak přesné a významné, že se Britové nakonec rozhodli požádat o jeho vydání. Ne jako vyzvědače, aby se sami neprozradili, ale jako šekového podvodníka.

Ani u soudu nebyl Trebitsch-Lincoln obviněn z vyzvědačství, zřejmě z obavy o příliš velkou ostudu. Protože kdo to kdy slyšel, aby byl bývalý britský poslanec německým vyzvědačem! Navíc by byla určitě přišla řeč na Lincolnovy americké styky, na jeho bratření s tamním senátorem LaFolettem, zuřivým germanofilem, který mu dopomohl ke kontaktům až v okolí presidenta Wilsona aj. Tak dostal Lincoln jen tři roky vězení za falšováni šeků. Zároveň přišel o britské státní občanství. Za dva roky, v létě 1919, byl Lincoln propuštěn a vypovězen do Německa. Tam se brzy aklimatizoval v kruzích nejzarputilejších militaristů a reakcionářů, psal paličské články do pravicového tisku, přátelil se s plukovníkem Bauerem, starým německým vyzvědačem a plánovačem Kappova puče, a povýšil dokonce až na důvěrníka generála Ludendorffa. Po neslavné misi u císaře Viléma II. v Holandsku a neúspěšném pokusu o reakční puč se Lincoln na čas ukryl v Maďarsku. Ale ještě předtím splnil jeden vpravdě historický úkol.

Právě v den, kdy byl Kappův puč potlačen, mělo do Berlína přiletět několik bavorských důvěrníků z Mnichova. Trebitsch-Lincoln byl poslán na letiště, aby souputníky varoval. Přijel tam včas. Z letadla vystoupil jakýsi muž v tmavém koženém plášti. Lincoln ho okamžitě tlačil zpátky do kabiny.

„Vraťte se, okamžitě se vraťte! Za chvíli byste mohl být zatčen! Pokus o převrat ztroskotal.“

Muž v koženém plášti poslechl a vrátil se do Mnichova. Byl to Adolf Hitler.

Stalo-li se to skutečně tak, jak některé prameny uvádějí, vděčil židobijce Hitler za tehdejší záchranu před zatčením židovskému hochštaplerovi a vyzvědači Trebitschi-Lincolnovi. Kdoví…

Začátkem dvacátých let rozvinul Lincoln činnost v trojúhelníku měst Mnichov, Vídeň a Budapešť. Občas prý jezdil také do Itálie. A byl zapleten do všech piklů, hlavně protisovětských, ať se v Evropě chystaly kdekoli. Všude měl Lincoln styky a přátele, ale po kratším nebo delším čase – i nepřátele. Tvrdí se dokonce, že byl hlavním organizátorem vraždy italského socialisty Giacoma Matteottiho v r. 1926, že hrál významnou úlohu při útoku maďarské reakce proti Republice rad. Když mu již všude hořela koudel pod nohama, přijel také na čas do Prahy, i se svou sekretářkou, manželkou a dvěma syny, a pokusil se prodat různé zpravodajské senzace československé vojenské výzvědné službě. Z ČSR se tento bludný Holanďan opět odsunul do Vídně, jenže se ani tam necítil bezpečný, jelikož plukovník Bauer a další němečtí spiklenci mezitím zjistili, že to byl právě Trebitsch-Lincoln, který tajemství Kappova puče zradil a prodal francouzské špionáži, a přísahali zrádci pomstu. Ten už se v Evropě doslova neměl kam vrtnout.

Ani ve Spojených státech Trebitsch-Lincoln nepochodil, nepustili ho tam. Krátce rozhodnut odjel — do Číny.

Nevyznal se tam pranic, ale neztratil se. Nejdříve se stal dodavatelem zbrani soupeřícím generálům, kteří pro své osobní a zištné cíle udržovali čínskou zemi řadu let v občanské válce, a když se blíže obeznámil s poměry, přidal se na stranu generála Pchej Fua, který ovládal severní část Činy. Zprvu byl jeho poradcem, poté povýšil až na generálova „ministra“ financí a vedl jeho jménem různá jednání se zahraničními vládami, které Wu Pchej Fua podporovaly. Dvakrát, jednou v r. 1923, podruhé o rok později, prý Lincoln pod jménem Mr. Tsi-Kan vedl generálovu delegaci do Evropy. Ta druhá se mu nevyplatila — ve Švýcarsku byl odhalen a navíc ještě prasklo to, že byl po celou dobu, co byl v generálových službách, autorem ostudných článků o Wu Pchej Fuovi, které vycházely v americkém tisku. Podle jiných údajů se o Lincolnovo prozrazení zasloužila britská Intelligence Service. Ať tak či onak, čínská epizoda v životě hochštaplera Trebitsche-Lincelna byla dohrána.

Nezbývalo již mnoho míst a zemí, kam by se byl mohl tento velkorysý podvodník, člověk bez vlastí, svědomí a skrupulí, ještě obrátit. Po krátké mezihře ve Španělsku a snad i na Jávě, kde prý se pokusil založit plantáže, přičemž se setkal s odporem Holanďanů, objevil se světoběžník Lincoln – jako mnich v buddhistickém klášteře! Podle některých v Tibetu, podle jiných na Cejlonu. Začal si říkat „Čao-kung“.

Začala poslední epizoda v jeho proměnlivém životě. Jeho dva synové, narození v Anglii, byli podle zákona britskými občany. Starší syn konal tehdy vojenskou službu. Měl známost s dívkou. Chtěl jí k vánočním svátkům koupit nějaký dárek, ale byl bez peněz. Když se marně pokoušel od někoho si vypůjčit, rozhodl se ještě s jedním přítelem, že provedou vloupání. Ve vyhlédnutém bytě však mladíci nenašli nic kromě lihovin, kterými se ze zlosti i na kuráž opili. Když se majitel bytu nenadále vrátil, Lincolnův syn jej chladnokrevně zastřelil a oloupil.

Potom nakoupil dárky a jel za svou milou. Daleko však nedojel. Po krátkém soudním jednání byl odsouzen k trestu smrti oběšením. Když se o osudu svého syna dověděl Trebitsch-Lincoln, požádal britské úřady, aby směl chlapce před smrti navštívit. To mu bylo povoleno s podmínkou, přijede-li do Anglie včas před stanovenou popravou. Jinak ztratí povolení platnost…

Budhistický kněz přijel příliš pozdě. Země, jejímž byl kdysi poslancem, ho již nepřijala. S mnoha oklikami a zastávkami, kterých využil k napsání spíše senzačních než věrohodných novinových článků, vrátil se Trebitsch-Lincoln zpět do svého klášterního zátiší. A brána, která se za ním zavřela, zahalila také zbytek jeho života rouškou tajemství.

Jeho jméno se sice ještě nejednou objevilo v senzacechtivém tisku, jehož reportéři jej chtěli jednou spatřit v Singapuru, jindy v Hongkongu, potom zas dokonce v Anglii a v Kanadě, ovšem taková hlášení byla jen výplodem bujné fantazie, kterou si zpravodajové vypomáhali v občasných „okurkových sezónách“ při nedostatku lepšího materiálu…

Timothy Trebitsch-Lincoln alias Schwarz nebyl jistě v dějinách špionáže prvním a zároveň ani nezůstal jediným hochštaplerem a podvodníkem ve velkém. Avšak jeho osudy a činy jsou v mnohém příznačné pro to, čemu se někdy a někde rádo říká „romantika“ špionáže. Tento muž je k tomu přímo čítankovou ilustrací. Takoví pochybní hrdinové nám jen vždycky znovu a znovu připomenou onu průpovídku o tom, že vyzvědačství je hned za prostitucí druhým nejstarším řemeslem, že však není o nic počestnější. V takovýchto případech už po nějakých čestných pohnutkách, jako je služba vlasti, nezbylo ani památky. Přehlédneme-li dlouhou řadu vyzvědačů a seznámíme-li se s jejich příběhy, ať už se jmenují Ch. L. Schulmeister, Mata Hari, Nathan Hale či Trebitsch-Lincoln, jistě nás napadne i jiná průpovídka, že — když dva dělají totéž, nemusí to ještě být totéž…

Odkazy

(1)    https://cs.wikipedia.org/wiki/Kapp%C5%AFv_pu%C4%8D
(2)    https://en.wikipedia.org/wiki/Ignaz_Trebitsch-Lincoln