Špionáž proti Říjnové revoluci

Slabé, zaostalé, válkou vyčerpané a napůl vyhladovělé Rusko se stalo v okamžiku, kdy uskutečnilo Říjnovou revoluci, pro všechny vlády dohodových i ústředních mocnosti nepřítelem číslo jedna, proti němuž soustředily všechny své síly.

Zatímco ze sovětského Ruska proudily stovky a tisíce lidí, kteří zamýšleli organizovat spiknutí zvnějšku, do země proudily stovky a tisíce agentů výzvědných služeb, kteří měli o převrat usilovat zvnitřku. Úlohy byly rozděleny, peníze a zbraně připraveny, intervence čtrnácti zemí mohla začít. Jména většiny těch, kdož se tehdy na tiché mlčenlivě frontě špionáže proti Sovětskému svazu podíleli, nevešla ve známost ani tak pro jejich skutečné úspěchy na tomto poli, jako spíše pro jejich mnohomluvné paměti, jejichž vydávání bývalo po dlouhá léta na Západě výnosnou módou. Na stereotypní refrén jejich autorů, že jim jen jakási náhoda či shoda nešťastných okolností zabránila ve svržení sovětského zřízení, odpověděl již ve dvacátých letech V. I. Lenin slovy:

„Když sovětská moc prožívá těžké minuty, kdy mezi buržoazními živly se organizují spiknutí a kdy v kritický okamžik se podaří tato spiknutí odhalit, je to pouhá náhoda, že jsou odhalována? Ne, to není náhoda…“

Jména spiklenců byla různá, ale cíle stejné. Tak třeba americký velvyslanec David Francis uvedl v knize „Rusko viděné z amerického velvyslanectví“: „Dělali jsme vše, co bylo v našich silách, k likvidování bolševické vlády.“

Anglický špión Sidney Reilly vzpomínal v díle „Britský mistr špión“: „Jediný úder a Lenin je našim zajatcem, Moskva v našich rukou a bolševismus bude navždy zničen…“

A jiný britský vyzvědač charakterizoval v knížce „Cesta ke slávě“ tehdejší poměry takto: „Byla to neobyčejná situace. Nedošlo k vyhlášení války, leč bojovalo se na frontě od Dviny až po Kavkaz.“

V pestré škále memoárové literatury nechybělo pochopitelně ani tak romantická líčení, jaká sepsal americký vyzvědač Albert Simons: „Mnohokrát jsem se převlékal do ruského šatu a navlékal si ruskou rubašku sahající téměř ke kolenům. Narazil jsem si starý klobouk se shrnutou střechou a nasadil niklové brýle. Takto vystrojen jsem vycházel z domu, toulal se mezi lidmi a poslouchal jejich rozhovory.“

Ovšem za mistra nad mistry v umění převlékání o maskování je mnohými západními historiky špionáže vydáván britský agent Paul Dukes, vedený Intelligence Service pod číslem „ST 25″. On sám k tomu jistě nemálo přispěl svou knížkou polopravd a zbožných přání „Rudý soumrak a svítání“ (Red Dusk and the Morrow) z r. 1922.

Paul Dukes byl synem britského diplomata a žil v Rusku od r. 1909. Naučil se dokonale rusky a studoval hudbu v Petrohradě. Když začala 1. světová válka a Rusko se stalo spojencem Anglie, vstoupil Dukes jako odborník do služeb Foreign Office, londýnského ministerstva zahraničí, a zároveň navázal spojení s Intelligence Service, jež si jeho zpráv a informací velmi cenila. Neboť spojenci sem, spojenci tam, angličtí zpravodajci vyzvídali odjakživa jak u nepřátel, tak u přátel. Po Říjnové revoluci se Dukes na čas vrátil do Británie, ale tam mu brzy nabídli, aby se stal agentem Jeho Veličenstva na frontě proti bolševismu. Dostal číslo „ST 25″, přičemž ono „ST“ znamenalo „Stockholm“, hlavní město Švédska, kde měl Dukes svou operační základnu.

Do Petrohradu přijel Paul Dukes v listopadu 1918 v důkladné masce, převleku a s falešnými papíry na jméno Josefa Afiranka, pracovníka Čeky (Mimořádná komise pro vyšetřováni zločinů, vyzvědačství aj.). Kromě toho měl ovšem ještě řadu jiných dokladů a krátkou dobu vystupoval i jako anglický socialista, doma trestaný a pronásledovaný, sbírající propagační materiál ke kampani za uznání sovětské republiky britským impériem. Ve svých pamětech se Dukes o převlecích a maskách velice široce rozepisuje, takže platily také za jakousi „instruktážní“ příručku. Uvádí např., jak pozoruhodně lze změnit svůj vzhled změnou klobouků nebo čepic, odstraněním nebo nasazením falešného chrupu, střídáním vousů a knírů, používáním hole čí berlí, a jako své parádní číslo — simulování záchvatů padoucnice, což se naučil za dohledu lékaře. Neméně obšírně popsal i zhotovováni falešných dokladů v oné době.

Jeho skutečná činnost byla ovšem podstatně méně romantická. Dukes měl především za úkol navázat na nezdařilé pokusy svého diplomatického kolegy Bruce Lockharta a sabotážemi nebo diverzemi připravit ve spolupráci s pravicovými živly kontrarevoluční puč generála Juděniče, který měl vyvrcholit obsazením Petrohradu. Proto navázal spojení s tzv. Národním centrem, v němž se soustředily hlavní síly vnitřní kontrarevoluce. Jeho hlavní spojkou a pomocnicí byla eserka Petrovská, jež se na jeho popud zúčastnila i sestavení jakési ilegální „prozatímní vlády“ bílých. Jeden z Dukesových obdivovatelů, zaujatý britský historik špionáže Newman o něm prohlásil:

„Dukes osobně byl přesvědčen, že nejlepší obranou (rozuměj — před nebezpečím prozrazení) je útok. Poté, co vystupoval delší dobu v převlečení zbědovaného vesnického bezzemka a kratší dobu dokonce bydlel ve velké rodinné hrobce na jednom hřbitově, vydával se odvážně přímo do nepřátelského tábora. Protože se stále ještě vydával za pracovníka Čeky, podařilo se mu vstoupit do komunistické strany, využívaje podpory několika oklamaných přátel. Pomohl mu také jeho hudební talent, neboť »kulturní činnost« se tenkrát značně cenila.

Členství ve straně mu pomohlo vyřešit mnoho problémů. Sám o tom řekl: „Když se někde předkládaly doklady, prošel jsem hladce mezi prvými. Železnice a pouliční dopravy jsem používal zdarma. Mohl jsem navštěvovat, koho jsem chtěl…“
Pořád ještě jako pracovník Čeky vstoupil Dukes i do Rudé armády. Nepodrobil se ovšem běžným formalitám, nýbrž oblékl se jednoduše do uniformy a přidal se k jednomu pluku. V tehdejší neklidné době se mu to hladce podařilo…“

Je zcela příznačné, že pokud jde o vlastní Dukesovu činnost, vyjadřuje se o ní jeho přítel velmi cudně a zdrženlivě.

„Po celou dobu měl Dukes oči a uši otevřené a využíval k tomu každé příležitosti. Jeho zprávy britské vládě vrhaly ostré světlo na tmavé místo na mapě světa. Sděloval, že pozice bolševické menšiny je slabá a že by se jí dalo otřást. Ale nestane-li se tak okamžitě, zůstanou Lenin a jeho strana u moci…

Britská vláda věnovala málo pozornosti varování svého agenta, který pro ni riskoval svůj život. Podporovala skupinu reakčních «bílých» Rusů, o nichž lidé nechtěli zrovna tak nic slyšet jako o bolševicích. Tito «bílí» snad na leccos zapomněli, ale rozhodně se ničemu nepřiučili. Jejich cílem bylo obnovit staré Rusko, jež jednou provždy zaniklo. Jejich vzájemné hašteření a vrozená neschopnost zavinila, že se tehdy propásly všechny příležitosti, jak co nejdříve zbavit ohrožené bolševické vůdce jejich moci.“

Paul Dukes

Podle těchto slov byl tedy Paul Dukes jen jakýmsi neškodným a neuznávaným rádcem své vlády, která si jeho dobře míněných rad trestuhodně málo všímala a nic nepodnikala. Kdyby tomu skutečně bylo takto, těžko by asi kdo vysvětlil, proč britská vláda o několik let později Dukese za jeho úspěchy povýšila do šlechtického stavu? Ne, pravda vypadala trochu méně nevinně.

Spiklenecká organizace vedená Dukesem vyvolávala různé obtíže v práci sovětských orgánů a snažila se tak vyvolat nepořádky a nespokojenost obyvatelstva. Například — účastníci spiknutí, zastávající místa inspekčních agentů pro vymáhání přebytků potravin, odebírali rolníkům i poslední drobty a vyvolávali tak odpor proti bolševické moci. Ve správě vojenské dopravy působila zvláštní kontrarevoluční skupina, která vyřazovala z provozu automobily, hlavně nákladní, dovážející střelivo a potraviny vojenským útvarům. Vagóny a potraviny určené vojenským jednotkám byly záměrně posílány jinam než na místo určení. Dukesovi agenti organizovali též řadu diverzí. V ochtěnském závodě na výrobu střelného prachu způsobili výbuch; ve snaze vyhladovět Petrohrad pokusili se rozebrat okolo města železniční koleje a vyhodit do vzduchu vodovod. A konečně se snažili otevřít generálu Juděničovi cestu do Petrohradu.

Všechna spiknutí však byla nakonec odhalena a Dukesovi se jen o vlásek podařilo utéci nejdříve do Lotyšska a potom zpátky domů do Londýna, kde ho vláda Jeho Veličenstva ověnčila slávou a poctami. (1)

„Mírumilovná“ činnost britského mistra — špióna netrvala ani celý rok.

Vyzvědačské centrály západních mocností věnovaly ovšem bdělou pozornost také těm zemím, kde příklad Října podnítil úspěšné revoluční hnutí, např. Německu a Maďarsku. Jejich agenti, třeba takový dobrodruh jako Trebitsch-Lincoln (2) se podíleli na reakčním Kappově puči; jiní se zas vrhli do boje proti Maďarské republice rad, další intrikovali na Podkarpatské Ukrajině (jako např. Američané Gordon, Parker a jiní, snažíce se udělat z této oblasti — ve spolupráci s československou reakcí — nástupní prostor proti SSSR).

Jak ideálními pohnutkami se většina takových agentů řídila, o tom svědčí např. skandál kolem britského „novináře“ a vyzvědače Ellise Ashmeada Bartletta.

Bartlett se v lednu 1919 usídlil ve Vídni jako dopisovatel listu Daily Telegraph a brzy se stal pravou rukou britského plukovníka Cunnighama, tehdejšího vojenského přidělence pro Československo, Maďarsko a Rakousko, a navázal užitečná spojení s klikou maďarských šlechticů a reakcionářů ve Vídni.

Dopustil se však jedné neodpustitelné hlouposti — zapomněl si totiž ve vídeňském hotelu Bristol důležitý listinný materiál, který byl tak průkazný a kompromitující, že stál milého Bartletta i křeslo poslance za konzervativní stranu.

Labouristická opozice totiž přetiskla faksimile oněch dokladů na plakáty, které vylepila v Bartiettově volebním obvodu s krátkým komentářem:

„Takového máte poslance!“ Oč vlastně šlo? Maďarští kontrarevolucionáři v čele s admirálem Horthym se horlivě ucházeli — prostřednictvím pana Bartletta – o finanční pomoc britské vlády k boji proti dělnickému hnutí ve své zemi. Uzavřeli 28. 4. 1919 ve Vídni s Bartlettem „smlouvu“, jejíž začátek zněl:

„Jakožto zástupci maďarských protirevolučních stran se tímto zavazujeme vyplatit Vám provizi 10 % (deset ze sta) ze všech peněz, které dostaneme Vaším přičiněním na podporu ustaveni nové vlády v Maďarsku…“

Dva dny poté byla tato první smlouva ještě doplněna druhou, kde se pravilo:

„Se zřetelem za služby, které jste prokázal v posledních třech měsících potíráním bolševismu tím, že jste vylíčil v anglickém tisku jeho cíle a metody, dále se zřetelem na služby, které jste prokázal a v budoucnu budete prokazovat koalici maďarských stran zdržujících se nyní ve Vídni, pracujících k obnovení ústavní vlády v Maďarsku…, zavazujeme se vyplatit Vám obnos šesti miliónů francouzských franků v tom případě, že se budeme opět moci ujmout vlády v Maďarsku…“

A konečně následovala ještě 17.11.1919 třetí smlouva neméně pozoruhodná, kterou podepsal pan Bartlett: „V případě, že dostanu od maďarské vlády koncesi na založení nové státní banky… zavazuji se za sebe a své nástupce vyplatit Vám obnos dvaceti tisíc liber šterlinků buď ve zlatě, nebo v akciích…“

To byly ideály, jimiž se kontrarevoluce řídila ve svém čistém boji proti nebezpečí socialistické revoluce! O takové harcovníky, jako byl Bartlett, neměla reakce nikdy nouzi. A když to na ně dříve či později prasklo, nezapomněli nikdy napsat své „paměti“ — jako Bartlett v knize „Tragédie střední Evropy“ (vydáno v Londýně roku 1923), v nichž nešetřili černými barvami na vylíčení bolševických zlořádů, proti nimž oni, humanisté, čistí idealisté, demokrati a liberálové, tak sebeobětavě bojovali…

K jak směšným závěrům někteří pisatelé dokonce došli, o tom opět názorně svědčí dílo zmíněného britského autora Bernarda Newmana. Ten totiž s vážnou tváří tvrdil, že vítězství Říjnové revoluce v Rusku zavinila — porážka anglického expedičního sboru od Turků r. 1915 u Gallipoli!

Jak je to možné, a kde je ta souvislost? Přesto to Newman myslil vážně. Hle, s jakou logikou operuje:

Neúspěch Britů u Gallipoli prý byl způsoben tím, že neměli na tureckém pobřeží ani jednoho špióna, který by je byl informoval o situaci… Doslova:

„Jeden jediný špión na tureckém pobřeží by byl v té chvíli zachránil milión lidských životů. Pravděpodobně ještě víc… Hlavním účelem námořního útoku na mořské úžiny (tj. Dardanely a Bospor) bylo otevřít cestu do Ruska. Kdyby bylo loďstvo prorazilo, byli by Rusové mohli dostat tak potřebné zásoby… Ještě víc: ke svržení cara nedošlo v první řadě pro sociální nespokojenost, nýbrž pro všeobecné rozhořčení nad zřejmou neschopností a fantastickými ztrátami ve válce. To způsobilo únavu z války, jež se snadno změnila v revoluci. Kdyby byly mořskými úžinami proudily spojenecké dodávky a kdyby byla nadvláda nad Balkánem umožnila jednotný válečný plán, byla by válka přestala aspoň o rok dříve — a k ruské revoluci z roku 1917 by bylo nikdy nedošlo!“

To jsou slova z knihy britského autora, vydané roku 1950.

Ale přes tisíce agentů a tisíce interventů, Říjnová revoluce zvítězila.

Odkazy

(1)    https://en.wikipedia.org/wiki/Paul_Dukes
(2)    viz „Největší hochštapler mezi špióny“, NoS

Obr. v titulku : Felix Edmundovič Dzeržinskij, první předseda čeky – ČK – čerezvyčajnyje komisii – pro boj s kontrarevolucí