Special Branch zasahuje

Bylo studené, temné ráno. Zamračení Londýňané spěchali do práce vyhýbajíce se troskám domů, úlomkům cihel a skla v ulicích. Z tlampačů se ozýval monotónní, protáhlý hlas oznamující to, co měli chodci vepsáno do nevyspalých tváří s tmavými kruhy pod očima: „Nepřátelské letectvo provedlo během noci několik náletů na Londýn a způsobilo některé škody…“

V půli dlouhé Caledonian Road stáli u vysoké zdi, za níž je ukryt masív pentonvilleského vězení, dva strážní. Na těžká, okovaná vrata zřízenec zrovna před chvíli upevnil strojem psaný list papíru, jenž oznamoval:

PROHLÁŠENI ŠERIFA A DALŠÍCH

My, podepsaní, tímto oznamujeme, že tohoto 10. prosince 1940 byl vykonán rozsudek smrti nad vězni: Josefem Waldbergem, nar. 15. 7. 1915 v Mohuči, a Karlem Meierem, nar. 19. 10. 1916 v Koblenci, a to ve věznici Jeho Veličenstva Pentonville za naší přítomnosti.

Dáno v Londýně 10. prosince 1940. Podepsáni: P. Lynaston Metcalfe, zástupce šerifa v hrabstvi londýnském, kapitán F. H. L. Stevenson, ředitel věznice J. V. Pentonville, dr. James Lidell, vězeňský lékař…

Jen málokdo z kolemjdoucích se u bíle svítící cedule zastavil. A přece to byla novinka první svého druhu od vstupu Velké Británie do války s nacistickým Německem. První dva popravení vyzvědači, k nimž brzy přibyl třetí, jejich kolega Charles Albert van den Kieboom, který se — bez úspěchu — u soudu odvolal.

Waldberg pocházel z obchodnické rodiny a před válkou studoval v Oxfordu, takže mluvil dokonale anglicky a znal poměry v zemi. A stejně jako Meier byl horlivým členem SS, oba pak společně prodělali nacistické školení na „Ordensburgu“ — řádovém hradě. Složitější životopis měl Kieboom, syn holandského obchodníka a japonské matky, narozený v Japonsku a tam také naverbovaný pro nacistickou špionáž.

Admirál Canaris dal této trojici za úkol — zjišťovat rozsah škod způsobených hitlerovským letectvem v Londýně i jinde, morálku britského obyvatelstva, umístění vojenských objektů a důležitých závodů. Pro předávání zpráv měli k dispozici výkonný krátkovlnný vysilač, který nosili v brašnách na plynové masky.

 

Charles Albert van den Kieboom

Ačkoli se snažili vysílat vždy jen několik minut, z různých míst ve volném terénu a na různých vlnových délkách, zachytily a zaměřily je britské aparáty poměrně brzy. Při válečných bezpečnostních opatřeních a přísné evidenci nebylo pak pro detektivy zvláštního protišpionážního oddělení Scotland Yardu Speciál Branch nijak těžké trojici německých vyzvědačů zneškodnit.

Před soudem v Old Bailey se zpupní agenti přiznali, že nejpozději v říjnu 1940, po provedení Hitlerovy operace „Lachtan“ (Seelowe), tj. obsazení Anglie, měli dostat za odměnu vysoká místa v úřadě nacistického gauleitera v Londýně..

Waldberg, Meier a Kieboom byli sice prvními popravenými, nikoli však prvními chycenými německými agenty v Anglii. Tento primát příslušel Angličanovi – poručíku Jeho Veličenstva Normanu Baillie Stewartu Wrightovi.

Carl Meier

Pocházel z vážené důstojnické rodiny, ale jaksi se nevyvedl. V žádné posádce nemohl vydržet, nikde si nenašel přátele, jen nepřátele. Vinu měli pochopitelně vždycky ti druzí. Jeden z jeho známých to později vyjádřil slovy: „Norman se na všechny tak zlobil, že takříkajíc sám za svou osobu vyhlásil britské světové říši válku…“

Jako pravý snob si Wright změnil i jméno na vznešeněji znějící Baillie-Stewart. A potom – v létě 1932 — odjel na dovolenou do Německa, kde se mu zalíbilo vzrůstající nacistické hnutí. Brzy poté, v srpnu a v říjnu, trávil víkendy v Holandsku, což vzbudilo pozornost proto, že býval notoricky bez peněz. Kde vzal najednou na tak nákladné výlety? Představeni poručíka Baillie-Stewarta se rozhodli kontrolovat jeho poštu. V dopise z Holandska, podepsaném „Marie-Louise“, dostal 50 liber … „díky za půjčku“. Jenže každý věděl, že poručík jaktěživ takovou částku neměl.

A pak se rozvinula čilá korespondence. Baillie- Stewart podepisoval své dopisy jako „Alphons Poiret“, zatímco holandská odesílatelka se občas podepisovala „Marie-Luise“, tedy bez „o“, a někdy i bez pomlčky mezi oběma jmény. Což připomínalo spíš německou než holandskou transkripci. Za několik týdnů bylo jasné, co se za celou věci skrývá. Za 90 liber, jež mezitím obdržel, zrazoval poručík Baillie-Stewart, stojící v osobní válce s Velkou Británií, svou vlast Německu. Byl zatčen a nikdo z vojenských soudců mu nechtěl věřit, že je „nevinný jako Mata Hari“, že peníze, jež mu „Marie-Louisa“ (její celé jméno neznal nebo nechtěl prozradit) posílala, jsou odměnou za jeho milostné služby. Byl odsouzen k pěti letům vězení…

Případ Baillie-Stewarta měl v britském tisku a veřejnosti obrovský ohlas.Noviny se předstihovaly v líčení «mužského vydání Maty Hari“. Ale brzy se na to zapomnělo. Nikdo už si skoro ani nevšiml, že v roce 1936 Baillie-Stewart vězení opustil. To se ho zřejmě dotklo — a tak se postaral o vlastní reklamu: Uveřejnil v tisku dopis, jimž se ke své špionážní činnosti pro Německo v plném rozsahu přiznal. To mu sice po odpykání trestu neublížilo před zákonem, zato tím víc v očích britské veřejnosti. Baillie-Stewart se odstěhoval do nacistického Německa, jemuž hodlal nabídnout své služby. Byl však přijat velmi chladně. Pochopitelně. Co s prozrazeným vyzvědačem? A k tomu navíc hloupým? Ne. Canaris pro něho žádné úkoly neměl.

Baillie-Stewartovi nezbylo, než vstoupit do služeb britského zrádce a štváče Williama Joyce, v Analii překřtěného na „lorda Haw-Haw“, který v Berlíně řídil protibritské rozhlasové vysílání. V roce 1945 byl Baillie-Stewart znovu chycen a zatčen. Co s takovým člověkem?, říkali si britští soudci a nakonec se rozhodli, že ho vrátí zpátky do Německa …

Jenže vojenská vláda britské okupační zóny o tom nechtěla ani slyšet. Tak nezbylo, než Baillie-Stewarta znovu soudit a pro vojenské zběhnuti poslat na dalších pět let do vězení. Teprve pak mohl odjet do své nové vlasti — do západního Německa, za svou vytouženou „Marií-Louisou“…

Podle některých anglických pramenů bylo za druhé světové války ve Velké Británii popraveno celkem patnáct německých vyzvědačů, podle jiných více. Po první trojici agentů, kteří měli zjišťovat morálku britské veřejnosti po německých náletech, následovala začátkem roku 1941 dvojíce — šestadvacetiletý Werner Heinrich Waelti, bývalý šofér švýcarské národnosti, a o deset let starší esesák Karl Theodor Drücke z Grebensteinu u Kasselu. Oba byli vybaveni kufříky s miniaturní vysílačkou, pěti sty jednolibrových bankovek, falešnými dánskými pasy a doklady, pistolemi a železnou zásobou jídla. Jednoho pozdního lednového odpoledne nasedli ve Wilhelmshavenu do hydroplánu, který je na rozhraní soumraku a noci vysadil na Severním moři nedaleko Kinnaird Heardu na banffshireském pobřeží Skotska. Gumový člun, na němž dosáhli pobřeží, oba agenti rozřezali doufajíce, že jej moře odplaví. A pak se rozešli s tím, že se příštího dne sejdou v Aberdeenu. Waelti zamířil do nedalekého městečka, kde chtěl počkat na první ranní vlak, Drücke se vydal do Rosythu. „To je ale psi počasí, viďte?“ zajímal se povídavý venkovský železniční zřízenec o mladíka, který se jako jediný cestující ohříval v čekárně a hladově pojídal voňavý játrový salám. Mladý muž odpověděl zdvořile, ale málomluvně.

Jeho dokonalé angličtině se nedalo nic vytknout. A přece… Zřízenec vyšel z čekárny a cosi mu vrtalo hlavou. Jenže nevěděl co. Za chvíli málem vykřikl: „Už to mám! Ten játrový salám!“ Opravdu, takový játrový salám, jaký mladík pojídal, se široko daleko nikde nevyráběl. A přitom, soudě podle urousaných nohavic a zablácených bot, nemohl cestující přijít odnikud zdaleka. Leda snad — z moře? Mladý muž nasedl do vlaku na Aberdeen a nebyl nijak překvapen, když k němu do oddílu na první větší stanici přistoupili dva další cestující. Na jejich pozdrav odpověděl zabručením, zachumlal se do pláště a znovu zavřel oči. Vtom však zaslechl: „PolicieI Prosím váš průkaz, panel“ Mladík neztratil duchapřítomnost a vytáhl pas dánského námořníka, bezvadně vyhotovený v laboratoři německé výzvědné služby. „V pořádku. A ještě váš kufr, když dovolíte… „ Než mohl mladý muž protestovat, otevřel druhý policista jeho zavazadlo. Pod tenkou vrstvou prádla ležela krátkovlnná vysílačka, svazek librových bankovek a náhradní zásobníky do pistole…

V Edinburghu, kam jej agenti Special Branch odvezli, čekala na zatvrzele mlčícího agenta Waeltiho, který neprozradil ani slovem svého kolegu, zdrcující zvěst. Na pobřeží byl nalezen rozřezaný gumový člun, vyvržený příbojem na písek, a nedaleko od něho stopy dvou vysazených agentů. Policejní o kontrašpinážní aparát celého Skotska i Anglie se rozběhl naplno. V Aberdeenu, kam mířil chycený Waelti, byly provedeny v celém městě zevrubné domovní prohlídky. Na silnicích, na nádražích a v přístavech, všude stály zesílené hlídky. Každý podezřelý byl zadržen. Netrvalo ani čtyřiadvacet hodin a velký lov byl skončen. Dva kriminální úřednicí zadrželi na ulicí v Edinburghu podezřelého muže, který se pokoušel klást při zatčeni odpor ostře nabitou pistolí. Naštěstí jej včas spoutali. Waelti a Drücke se marně snažili hrát úlohu zběhlých dánských námořníků. Agenti Special Branch dokázali celkem brzy odhalit jejich pravá jména. Mimo jiné i proto, že se oba vyzvědači den před svým odletem ve Wilhelmshavenu příliš hlučně a nápadně loučili s přáteli, zejména pak přítelkyněmi …

6. srpna 1941 byli Waelti o Drücke ve Wandsworthu oběšeni.

—

Jediným německým vyzvědačem, který byl za války v Anglii zastřelen a nikoli oběšen, byl Josef Jacobs. Bylo mu třiačtyřicet let, pocházel z Lucemburska, byl meteorologem a měl z Anglie podávat cenné povětrnostní zprávy Göringově Luftwaffe.

Jenže při seskoku padákem — v červnu 1941 – dopadl nedaleko Londýna na brambořiště a vymkl si nohu. Tak nešťastně, že se nemohl hnout. Ráno jej našli – s celým špionážním vybavením, a již 15. srpna jej v londýnském Toweru zastřelili.

Střelou z pistole, ovšem vlastní, zahynul také nacistický agent holandského původu Ter Braak. 3. dubna 1941 našla služba v jednom protileteckém krytu v Cambridgi mrtvolu muže. V jeho pravém spánku zela krvavá díra, v pravé ruce držel pistoli. Neznámý neměl u sebe žádný průkaz nebo pas, žádnou jmenovku na šatech či na prádle, ba i firemní štítky byly všude pečlivě odpárány. Podle kvalitního oblečení se dalo soudit na dobře situovaného člověka.

Kriminální policie v Cambridgi věděla, že agenti Special Branch již nějakou dobu pátrají ve městě a okolí po tajemném německém vyzvědači, který se najednou ztratil, jako kdyby se vypařil. Není to snad on?

Ano, byl to on, v Cambridgi známý jako dr. Jan Willem Ter Braak, holandský vědec a publicista. Vyšetřování ukázalo, že jej Němci v říjnu 1940 vysadili z letounu nedaleko Amershamu v Buckinghamshiru. Braakovi se podařilo zmizet z místa přistání zcela nepozorovaně a ukrýt dokonale i padák, takže za sebou nezanechal jedinou stopu. Special Branch zařídilo obvyklé pátrání v celé Británii. Za několik dní došla do Londýna zpráva, že do Cambridge přijel holandský vědec dr. Braak, najal si malý byt a hodlá se věnovat bádání, zejména pak dokončení své lékařské práce o chininu a jeho použití v holandských koloniích. Předložil pas zaručeně holandského původu a oznámil, že se dostal z Holandska těsně před německou invazí.

Pokud se dalo zjistit, odpovídaly tyto údaje pravdě. Lépe řečeno — mohly odpovídat pravdě. Jenže pracovníci protišpionážního oddělení Scotland Yardu nechtěli nic ponechat náhodě a rozhodli se milého učence sledovat.

Po několika týdnech soustavného pozorování byly výsledky dost hubené. Jediné podezření, avšak nevysvětlitelné, mohly vyvolat Braakovy občasné jízdy do Londýna, jež zdůvodňoval hledáním pramenů pro svou práci. Ale agent, který ho sledoval, zjistil, že nejvíc času Holanďan trávil postáváním a okukováním v okolí Whitehallu, Downing Street o kolem vládního protileteckého krytu nedaleko Admirality. Tedy všude tam, kde občas projížděl britský premiér Winston Churchill. Jako by studoval jeho denní program…

Při příští Braakově cestě do Londýna vnikli detektivové Special Branch do jeho bytu v Cambridgi a to, co našli, je doslova omráčilo: podrobné zápisy o pohybech ministerského předsedy a dalších členů vlády, krátkovlnnou vysílačku, zbraně a výbušniny. Kromě pasu, který Braak nosil, měl k dispozici ještě dva další na holandská jména. Nebylo pochyb – úkolem tohoto agenta byl atentát na britského premiéra a další čelné politiky.

Ter Braak už se do svého bytu nevrátil. Zjistil, že je sledován, a podařilo se mu nenápadně zmizet. Věděl ovšem, že jeho zadržení je jen otázkou času. Místo oprátky zvolil raději kulku z vlastní pistole. Možná právě tu, kterou připravoval pro ministerského předsedu.

Archiv NoS