Počátky letecké výzbroje
Být letcem v prvních dnech první světové války bylo docela romantické. Dvojplošníky nebyly ozbrojené a rytířskost letců často neznala mezí. Šla dokonce tak daleko, že když se dva soupeři potkali ve vzduchu, zdálky na sebe mávali, a to je začalo velmi brzo mrzet.
První vzdušný souboj v historii válek se odehrál patrně 9. září 1914 nad rusko-rakouskými zákopy. Ruský pilot nadporučík Něstěrov si vzal do kabiny svého letounu typu Morane lodní kotvu, před útokem ji vypustil na laně z kabiny a jal se honit svého protivníka. Úspěch neměl. Při praktických zkouškách zahynul tento průkopník leteckého boje i se svou obětí.
Obr. 1 Takto byly z letadel vrhány celé svazky ocelových šípů. Pěšáci jim říkali Tichá smrt
Obr. 2 Na velkých letounech se k palubním kulometům vystupovalo od motorových gondol po žebříku
Obr. 3. První pumy, hmotnost od 12,5 do 1000 kg
Hlavním posláním letectva byl průzkum. Jenže čím víc lidi se potkávalo z obou stran ve vzduchu, tím rostla vzájemná nevraživost. Pozorovatel si bral jeden nebo dva mausery, a jakmile byla konkurence v dostřelu, pálil jak mohl. Pušky byly málo účinné, zvláště za neklidného počasí, kdy to letounem házelo, a tak přišel konečně ke slovu kulomet. Byl buď nad horním křídlem a pilot ho odpaloval tím, že tahal za lanko vedoucí ke spoušti, nebo byl kulomet v otočné lafetě u kabiny pozorovatele.
Lepšímu a spolehlivějšímu umístění kulometu brání vrtule. Objevily se pokusy střílet jejím okruhem, čili synchronizovat palbu s otáčkami. Je to složitá technická záležitost a Francouzi pro jistotu „pancéřovali“ vrtule svých „moranů“. Do kulometů navíc používali náboje s měděnými střelami.
Jak rostl výkon motorů, zlepšovaly se nejen letové vlastnosti strojů, ale stoupala i jejich nosnost. A tak nebylo těžké vymyslet, jakými dalšími způsoby by mohlo letectvo sužovat těžký život pěšáka v zákopech. Nejdříve se z letounů svrhávaly šípy s ostrými kovovými bodci, dokonce v celých svazcích. Bylo to nepříjemné nejen pro pěchotu, ale zvláště pro koně. Šípy však nebyly zase tak nebezpečné, aby mohly ovlivňovat výsledek boje.
Letectvo proto sahá po nové zbrani. Jsou to ruční granáty a miny. Střelec nebo pilot je vyhazují z kabiny, ale pěšákům ukrytým v hlubokých zákopech nemůže malý granát vadit.
Mezitím však konstruktéři projektují větší letouny, dávají jim silnější motory, a tak se objevují bombardéry. Těm už nestačí ani ruční granát, ani mina nebo dělostřelecká munice, a proto se pro ně začínají vyrábět speciální pumy. Ty se upevňují pod trup, pod křídla. A málokdo ví, že krátce po pumách se u letounů objevily i první rakety. Francouzský letoun „Nieuport 12″ má mezi křídly osm raket a ke konci války s nimi sestřeluje německou vzducholoď. Letci, ba ani konstruktéři však tomuto druhu výzbroje příliš nedůvěřují, mají z něho prostě strach. Proto je dávána přednost stále větším rážím a koncem první světové války se objevují dokonce 37mm palubní kanóny. Střílejí ovšem jednotlivými ranami, neboť tehdejší letoun by asi rychlopalbu vlastního kanónu těžko přečkal.
I když formy leteckého boje byly primitivní, vyšlo z nich letectvo jako nový druh vojska vítězně. O jeho prudkém poválečném rozvoji bylo rozhodnuto.
Obr. 4. První bombardéry
Obr. 5. Střelec u otočného kulometu. Před ním pilot
Obr. 6. Granáty jsou už zavěšeny po stranách trupu. Další si bere pozorovatel do kabiny
Archiv