Poslední zločin rakouského císaře

Padesát let policie marně hledala rakouské císařské klenoty. Byla mezi nimi i koruna, která zdobívala na Pražském hradě hlavu Rudolfa II. Kam přišly a k čemu sloužily?

 

Ráno 1. listopadu 1918 si nechal poslední rakousko-uherský císař Karel I. předložit osobní akta šéfa vídeňské policie, dvorního rady Schobera. Monarcha studoval papír po papíru a najednou se rozhořčil: „Cože? Schober je pořád jen dvorním radou a pouhým šéfem vídeňské policie?“ S okamžitou platností ho povýšil na policejního presidenta a vrchního dvorního radu a dokonce mu udělil velkokříž Františka Josefa…

Úvod tohoto článku se může zdát stejně nepochopitelný, jako celé mocnářovo jednání v době, kdy už Rakousko-Uhersko prakticky neexistovalo. Karel však věděl, co dělá.

Ještě téhož večera mu přišel Schober poděkovat a ujistit Výsost, jak je jí zavázán. A potom odešel císař se skupinkou věrných, vrchním strážcem pokladu a policejním presidentem Schoberem do vídeňského Hofburgu, kde policie střežila korunní klenoty.

Nejcennějšími z nich byly diamantová koruna císařovny Alžběty, hodnocená na 3 milióny tehdejších rakouských korun a rakouská císařská koruna z doby Rudolfa II. Zhotovili ji čeští zlatníci z českého zlata a z drahokamů.

Co se stalo s korunovačními a ostatními klenoty dále, tím se marně zabývala řada policistů a historiků z nejrůznějších zemí.

Koncem padesátých let zemřel v New Yorku bývalý švýcarský klenotník Alphons de Sondheimer. V jeho pozůstalosti byl i pečlivě zabalený balíček, který měl být pět let po smrti předán vídeňskému nakladatelství Paula Zsolnaye. A tak se v roce 1966 objevila na trhu útlá knížka s názvem „Vitrína XIII – dějiny a osudy rakouských korunovačních klenotů.“ Autor: A. Sondheimer … (1)

Za tři dny po loupeži v Hofburgu byly klenoty dopraveny drahou do jednoho švýcarského kláštera. V březnu 1919 tam přijel Karel. Nepotřeboval zlato, ale peníze – chtěl obnovit monarchii alespoň v Maďarsku, kde kontrarevoluce právě zdrtila dělnické hnutí — a proto se s pomocí svého sekretáře spojil s klenotníkem Sondheimerem.

 

Obr.1 Císař Karel I.

Švýcar byl expertem v „diskrétních záležitostech“ trůnu zbavených potentátů. Jeho rukama – jak tvrdí ve svých memoárech — prý prošly portugalské korunovační klenoty, zlato saského dvora, k jeho klientům patřil i německý císař Wilhelm II., nepočítaje dlouhé řady velkovévodů a velkoknížat.

Sondheimer excísaři nabídl za celý „objekt“ 15 až 18 miliónů švýcarských franků. Sekretář však prodával jen jednotlivé kusy — samozřejmě pod podmínkou, že v žádném případě nesmí vyjít najevo, odkud pocházejí. Proto bylo dohodnuto, že budou v Sondheimerově bytě „demontovány“.

Jako první byl zničen zlatý náramek, široký pět centimetrů, posázený smaragdy, za nějž překupník zaplatil 35 000 švýcarských franků. Pak následovaly další kusy. Smaragdy byly rozřezávány, brilianty vypichovány z ložisek. Byl mezi nimi i známý „Florenťan“, který byl dlouho pokládán za čtvrtý největší diamant na světě. Byl rozštěpen. (2) 

 

Obr.2 Zničená spona, v níž byl zasazen „Florenťan“

Jednoho z největších překvapení svého života se Sondheimer prý dočkal, když zkoumal tehdy světoznámé diamanty „Růžové kapky“, které získala Marie Terezie. Když je vykoupal v benzínu, vyklubaly se z nich dva špatně zbarvené diamanty nepatrné ceny. Zato bezbarvý benzín se zbarvil červeně.

Jak byla krádež korunovačních klenotů jednou z největších světových loupeží, tak byl jejich prodej jedním z nejšpatnějších světových obchodů.

Karel věnoval celý výtěžek jedinému cíli – nastolit v Maďarsku opět monarchii. Dvakrát cestoval do Maďarska, aby tam vyvolal puč. Poprvé podnikl cestu vlakem s falešným španělským pasem, podruhé letěl s manželkou sportovním letadlem. Obě cesty byly zbytečné. V roce 1921 Karel ještě stačil povýšit Sondheimera do šlechtického stavu a v roce 1922 zemřel v Madeiře.

Sondheimer po jeho smrti mlčel. Věděl proč. Ze všech pokladů zbyly pouze dva klenoty: koruna císařovny Alžběty a rakouská císařská koruna.

 

Obr.3 Zachráněná rakouská císařská koruna (3)

Odkazy

(1) Alphonse de Sondheimer: „Vitrine XIII – Geschichte und Schicksal der österreichischen Kronjuwelen“. Paul Zsolnay Verlag. Wien/ Hamburg; 212 Seiten
(2) Florentiner. Wikipedia. Internet: https://nl.wikipedia.org/wiki/Florentiner
(3) Rakouská císařská koruna. Wikipedia. Internet: https://cs.wikipedia.org/wiki/Rakousk%C3%A1_c%C3%ADsa%C5%99sk%C3%A1_koruna