Radko Doleček: Dočkají se Srbové spravedlnosti?

Z doslovu knihy o generálu Mladičovi

 

 

Sen držitelů moci v Bělehradě, včetně prezidenta Borise Tadiče se splnil: generál-legenda srbského národa Ratko Mladič byl 26. května 2011 zbaběle a ve špatném zdravotní stavu, po víceletém pronásledování, zatčen a za několik dnů potom zrádně předán Trestnímu tribunálu pro válečné zločiny v Haagu (ICTY).

Generál Mladič dokázal, že je chlap s hrdostí a ctí, se srdcem na správném místě.

Při otázce, která mu byla položena před jeho zatčením, že riskuje život, pokud se chce přihlásit a dobrovolně se nechat zatknout, odpověděl: „Nesmím být překážkou srbskému národu v jeho rozhodování pro vstup do EU, vím, že je požadavek na mé vydání jasně formulován!“

Posedlost pánů vlády v Bělehradě zajistit za každou cenu cestu do Evropské unie a do NATO byla podle nich teď zajištěna.

 

Obr.1 Rajko Doleček s R. Mladičem. Obr. 2 Kniha Rozhovory s generálem Mladičem 

Italský poslanec Europarlamentu Mario Borhezio, v souvislosti se zatčením generála Mladiče, prohlásil (Radio 24):

„S Mladičem za atlantickými mřížemi mizí i jeden z posledních představitelů evropské hrdosti… Neviděl jsem pro to důkazy a pro mne je Mladič vlastenec… Směrují se proti němu politické obžaloby. Bylo by v pořádku, aby proběhl spravedlivý soud, ale Tribunálu v Haagu bych sotva mohl věřit víc než nulu… Srbové mohli zastavit islámský postup do Evropy, ale zabránili jim, aby to uskutečnili. Mluvím o všech Srbech, počítaje v to i Mladiče… V každém případě ho půjdu navštívit, ať už se nalézá kdekoliv…“

Na začátku své knihy o Srebrenici Alexander Dorin (Die Geschichte eines salonfähigen Rassismus, Berlin 2010) cituje známého německo-rakouského spisovatele Petera Handke, velikého přítele Srbů:

„Všechno, co není špinavě a ošklivě protisrbské, musí být dnes chápáno, že je prosrbské. Pro mne se slovo antisrbizmus, které se objevuje jako hlavní proud při špinění jednoho národa, stalo nadávkou jako slovo antisemita. Antisrbové jsou pro mne na druhé straně stejně tak zlí a nesnášenliví jako antisemité ve své nejhorší době.“

Jaké jen nepravdy, vlastně vyložené lži, veřejně sdělovali prezident Bill Clinton, Madeleine Albrightová, Tony Blair, Bernard Kouchner, Javier Solana, atd. atd.

Vždyť Clinton v té době lhal dokonce pod přísahou. Neuvěřitelné lži šířil na příklad v souvislosti s děním (1999) na Kosovu a Metohiji americký State Department, když jeho David Scheffer, létající velvyslanec pro válečné zločiny v květnu 1999 tvrdil, že je nezvěstných a asi mrtvých do 225 000, dokonce až 500 000 Albánců, mužů mezi 14 až 59 lety. Ani sám Clinton nebyl troškař, když 25. června 1999 na tiskové konferenci prohlásil, že na Kosovu leží desetitisíce povražděných Albánců.

Nicméně článek americké novinářky M. Farleyové (11. listopadu 1999, Los Angeles Times) hlásil, že bylo dohromady objeveno 2108 mrtvol všech národností a poctivý Alex Cockburn (1941-2012) napsal dokonce článek „Kde jsou doklady o genocidě Albánců?“ (29. října 1999, Los Angeles Times).

Roku 2011 se objevil i film o Srebrenici, který nepříjemně překvapil a rozzlobil ty, kteří dezinformovali svět o tom, co se tam děje. Norská televize ukázala dva filmy o Srebrenici norského režiséra a nezávislého novináře Ola Flyumua „Město, které se může obětovat“ a „Stopy ze Sarajeva“.

Filmy byly hned vystaveny divoké kritice, protože zbořily ustálená tabu o „neozbrojené“ armádě Aliji Izetbegoviče o osmi tisících „zabitých“ zajatců, civilů. Ola ukazuje i špinavou roli nositele Nobelovy ceny za mír Ahtisaariho jako loutky Evropské unie, NATO a USA.

Bez přehánění lze říci: Běda i nevinnému Srbovi, který se dostane do rukou Trestního tribunálu pro válečné zločiny ICTY v Haagu.

Je ještě dobré si přečíst i kapitolu George Samuelyho: „Zneužití svědectví svědků v Haagu“ (E. Herman: Masakr v Srebrenici, 2011, str. 53 a dále). Kapitola začíná takto:

„Mezinárodní trestní tribunál pro někdejší Jugoslávii (ICTY) sehrál rozhodující roli při vzniku oficiálního ortodoxního pojetí událostí v Srebrenici. Platné předpoklady ICTY jsou shodné s NATO státy a s institucemi, které zajišťují většinu financování (ICTY), hlavně vláda USA, která také vybrala většinu původního osazenstva.

Podle těch předpokladů, které se objevily ještě před nějakým vůbec významným hodnocením o příčinách a o vedení války v bývalé Jugoslávii.

Srbové byli podněcovatelé těch válek; Srbové byli pachatelé genocidy; Srbové na rozdíl od jakékoliv jiné etnické skupiny za válek páchali zvěrstva jako výraz státní politiky; Srbové byli kriminálníci, kteří vykonávali zločinecké rozkazy zločineckého vedení; a Srbové musí být donuceni přiznat své viny, aby se káli za své hříchy…

ICTY otevřeně sledoval politické cíle na škodu legálních postupů, které už dávno před tím přijaly ty státy Západu, které utvořily a finančně zajistily právě tento ad hoc tribunál.“

Hlavní prokurátoři ICTY Richard Goldstone, Louise Arbourová i Carla del Ponte, byli vzhledem ke své zaujatosti proti Srbům, jeden horší než ten druhý. Ani pozdější hlavní prokurátor, belgický právník Serge Brammertz, se nezdál být lepším.

Pouze Carla del Ponte, možná pod vlivem výčitek svědomí, odhalila hrůzné zločiny UCK, zločinecké organizace kosovských Albánců, v souvislosti s vraždami zajatých Srbů a Romů, kvůli získání jejich orgánů, které pak prodávali k transplantacím.

A bez pochyby hlavní organizátor těch zločinů Hashem Thaci je teď prezidentem „státu“ Kosovo, kterého chrání i teď jeho „šéfové“ z USA a EU, jako kdyby Rada Evropy už jednou nepřijala zprávu o těch jeho zločinech od švýcarského vyšetřovatele Dicka Martyho.

Rada bezpečnosti OSN svou rezoluci 827 v květnu 1993 založila ICTY jako ad hoc Tribunál, i když Rada bezpečnosti pro toto neměla kompetenci. Německý nositel Nobelovy ceny za literaturu Günter Grass a řada jiných, pokládají Genschera a vládu kancléře Kohla za spoluviníky rozpadu Jugoslávie a tím i za krvavé balkánské války té doby. „Nikdo se neodvážil obžalovat za politickou odpovědnost tehdejší vládu Kohla a Genschera. A to navzdory tomu, že uznala jako samostatné státy Chorvatsko a Slovinsko, neopodstatněně a zbrkle.

Válka na Kosovu byla surová, rozhořčená a divoká. Genocida ale to nebyla. Povídání o masových surovostech vznikla a přecházelo se přes ně s nedostatečnými důkazy. Žádné mrtvoly nebyly v šachtě dolu…“

Tribunál pro válečné zločiny, ICTY, není Norimberk z roku 1946. ICTY jsou spíše čistky z třicátých let, dosud ale bez trestů smrti. Nepočítáme-li ale nemalý počet Srbů (dosud 13), kteří zemřeli během soudního procesu v Haagu, ve vězení nebo ve vyšetřovací vazbě v Scheveningenu, nebo dokonce i během zatýkání…

Kdo se dověděl podrobněji o projevu Hillary Clintonové 31. srpna 2016 na Národním kongresu Americké legie, s heslem o světě „benevolentní globální hegemonie“ USA, musel si uvědomit, že by zvolení v roce 2016 této dámy za prezidentku USA znamenalo pokračování ve zbytečných krvavých válkách a zbytečném chaosu v dalších oblastech. Vždyť paní Hillary nazývali ve své době „největším jestřábem vlády“, když byla ministryní zahraničí USA, když vládl první čtyři roky prezident Obama.

Jaká by asi byla „spravedlnost“ Tribunálu ICTY v Haagu, jak by mohl dopadnout soud s generálem Mladičem, kdyby se paní Hillary Clintonová stala prezidentkou USA. Jako malé osvěžení paměti: paní Hillary v roce 2002 hlasovala v Senátě pro válku (tj. napadení) a vlastně zničení státu Irák a v roce 2011 jako ministryně zahraničí USA se velmi „zasloužila“ o bombardování a zničení státu Libye.

prof. Dr. RAJKO DOLEČEK, DrSc.

SLOVANSKÁ VZÁJEMNOST č. 203/2016

http://www.slovanskyvyborcr.cz/images/slovanska-vzajemnost/SV_203_listopad_2016.pdf

 

Video : Rajko Doleček: Jugoslávské pravdy. YouTube, 5.3.2011. Online: 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.