Invaze, která ztroskotala

Lidstvo muselo mnohdy čekat celá desítiletí, než se před ním odhalilo tajemství vzniku války. Jinak tomu bylo v případě Kuby. Jistěže, kdyby byla invaze v dubnu 1961 dobře dopadla, pak by z ní imperialistické legendy udělaly „povstání nespokojeného kubánského obyvatelstva“, se kterým Washington neměl vůbec nic společného. Jenže…

Jenže několikadenní bitva na Playa Girónu skončila zničením vetřelců. A tak leckdo z hlavních aktérů tohoto dobrodružství zvedl dodatečně cípek závoje, za nímž se skrývala pravda, aby sám sebe ospravedlnil a veškerou vinu svalil na své kumpány. Přísloví, podle něhož „Vítězství má mnoho
otců, ale porážka je sirotek“, se v tomto případě nepotvrdilo.

Memoáry politiků, sdělení reakčních kubánských politiků v emigraci, svědecké výpovědi ve Washingtonu a přiznání bezprostředních vojenských velitelů invazních vojsk dávají dohromady pronikavý obraz cynického amerického imperialismu, pro jehož zájmy, jak praví básník, „oběti bez počtu klesne“.

Obr. Invaze počítala s několika místy vylodění. (2) Zátoka sviní.  

Útok na Playa Girón

Stejně jako v první polovině našeho století, Kuba zůstala později fakticky kolonií imperialismu USA, který Kubánce vysával až do poslední kapky. Poslední z řady washingtonských nohsledů v Havaně byl Fulgencio Batista, který od roku 1934 vykonával diktaturu na Kubě, v letech 1944—1952 žil v USA a roku 1952 se znovu na Kubě ujal moci a nastolil vládu extrémní politické reakce a neslýchaného krvavého teroru. Batista, nenáviděný celým národem, s výjimkou latifundistů a některých armádních kruhů, vydal zemi po hospodářské, politické a vojenské stránce v plen USA, které ho za to plně podporovaly.

Přímé kapitálové investice USA činily zhruba jednu miliardu dolarů. Velké koncerny ovládaly 90 procent výroby elektrické energie, těžby niklu, kobaltu, železné rudy a jiných nerostů. Patřilo jim 36 největších cukrovarů, které vyráběly 40 procent celkové produkce cukru. Vlastnily téměř dva milióny hektarů nejúrodnější půdy, tzn. čtvrtinu veškeré zemědělské půdy, a mimo to kontrolovaly celou telofonní síť.

Hlavní město Kuby Havanu změnily v přívěsek Miami, v zábavní čtvrť severoamerických kapitalistů.

Díky své zeměpisné poloze v Karibském moři ovládá Kuba vstup do Mexického zálivu a leží uprostřed mezi Spojenými státy a Panamským průplavem, touto nejkratší spojovací cestou mezi Atlantským a Tichým oceánem, kterou USA okupovaly v rozporu s veškerým právem a morálkou, cítěním panamského lidu a jeho právem na národní sebeurčení. Není divu, že Washington přisuzoval ovládnutí Kuby nesmírný význam, a proto si za vládce na Kubě vybíral nejžalostnější a nejprodejnější živly.

Nikdo jiný, než bývalý americký president Kennedy mluvil roku 1960 o „Batistově brulální, krvavé a despotické diktatuře.“ (1) Ve své knize „Stralegie míru“ Kennedy litoval, že USA Batistu tak dlouho a nekriticky podporovaly. Kennedy to nenapsal a neřekl proto, že by snad byl měl něco proti kolonizaci Kuby, ale protože Batista, který zavraždil 20 000 kubánských vlastenců, vyburcoval veškerý lid včetně části buržoazie proti americkému imperialismu. Batista skutečně začachroval národní bohatství kubánského lidu za vojenskou pomoc Washingtonu. Ještě koncem června 1958 podepsal nařízení, jímž se právo na využiti kubánského nerostného bohatství přenáší na několik amerických trustů. Na oplátku mu USA pomáhaly při teroristických akcích proti kubánským bojovníkům za svobodu. Všechny granáty, bomby a protitankové rakety Batistových žoldnéřů měly značku „Made in USA“.

Když neporazitelné síly lidu zasazovaly Batistovi jednu porážku za druhou, utekl 1. ledna 1959 přes Dominikánskou republiku s 500 milióny dolarů ke svému ideovému spojenci Salazarovi do Portugalska. Celá Kuba si vydechla, pro 6 miliónů Kubánců začal nový život. Ale Washington se nikdy nesmířil s tím, že vítězstvím revoluce byla zlomena nadvláda velkých amerických trustů na Kubě. Od roku 1959 se USA snažily Kubu hospodářsky zardousit, politicky izolovat a vojensky rozdrtit.

V dubnu 1959 navštívil Fidel Castro ve funkci ministerského předsedy ostrovní republiky Spojené státy. Po rozhovoru s Castrem sepsal tehdy vicepresident USA Nixon tajné memorandum, určené Bílému domu, ministru zahraničí a náčelniku zpravodajské služby CIA, v němž žádal vojenskou intervenci proti Kubě.(2) Vláda Eisenhowera a Nixona to nepovažovala za nijak riskantní čin; před pěti lety přece otevřenou vojenskou intervencí svrhla v sousední Guatemale liberálního presidenta Jacoba Arbenze Guzmána, když se chystal oklešlit moc trustu United Fruit Company, a dosadila za diktátora Carlose Castillu Armase, který byl zcela nepokrytě agentem americké rozvědky.

Stačí, jestliže si přečteme svědectví odpovědných — nebo spíše neodpovědných — státníků a jejich poradců z těch let, abychom osvětlili tento zločinný podnik a dali průchod historické pravdě. Arthur Schlesinger a Theodore C. Sorensen, nejbližší političtí spolupracovníci presidenta Kennedyho, zveřejnili po Kennedyho smrti tajemství Bílého domu, a publicista Haynes Johnson odhalil úlohu amerických úřadů při vojenské organizaci a nasazení kubánských emigrantů na agrese proti Kubě. Všichni tito autoři schvalují zákeřný boj USA vedený na všech frontách proti revoluční Kubě, a ten fakt dává jejich informacím mimořádnou váhu a věrohodnost.

Stejně jako před několika lety v Egyptě pokoušel se americký imperialismus uplalnit i proti Kubě napřed hospodářskou válku, pak politickou izolaci a nakonec vojenskou intervenci. Tyto tři etapy přitom nebyly navzájem přesně odděleny; vojenské připravy byly např. zahájeny už během hospodářské a politické blokády.

Rok 1959, v jehož prvních dnech uprchl Batista a revoluční osvobozenecká armáda dovršila vstupem do Havany vítězství revoluce, přinesl rozsáhlou pozemkovou reformu. Byly znárodněny plantáže cukrové třtiny, které byly do té doby ve vlastnictví amerických trustů a domácích velkostatkářů.

Vyhlášením zákona o báňském průmyslu v říjnu 1959 přešly do rukou lidu kubánské doly, takže Kuba mohla konečně sama rozhodovat o svých bohatých zásobách rud všeho druhu (bauxit, wolfram, nikl, zinek atd.).

Kubánské rafinérie petrolejářských trastů Esso, Texaco a Shell odmítaly zpracovávat sovětskou ropu.

Toto opatření mělo neobyčejně vážné důsledky, protože naftové rafinérie byly výlučně v rukách amerického a z nepatrné části i anglického finančního kapitálu. Imperialisté chtěli Kubu zardousit pomoci hospodářské sabotáže. Tomu cíli sloužily machinace petrolejářských trustů. Tomu cíli sloužilo zastavení veškerého dovozu kubánského cukru do USA; tento krok musel Kubu s jejím monokulturním hospodářstvím, jež mu dříve vnutily Spojené státy, postihnout zvlášť tvrdě.

USA ovšem nepočítaly se socialistickými zeměmi, které podstatně zvýšily dovoz cukru z Kuby a dodnes poskytují socialistickému ostrovnímu státu i jiným způsobem všestrannou hospodářskou pomoc.

Když došlo k těmto hospodářským atentátům, když v pozadí četných teroristických a sabotážních akcí a leteckých útoků se stále zřetelněji ukazovala řídící ruka Washingtonu, když už přípravy vojenské invaze na Kubu běžely na plné obrátky, a když americká vláda nakonec zakázala všem zemím, které dostaly americkou půjčku, dovoz cukru z Kuby, vyvlastnila kubánská vláda filiálky 26 amerických společnosti, především trustu Standard Oil, Texaco, International Telephone and Telegraph Comp., jakož i cukrovary a rafinérie cukru.

Když Eisenhowerova vláda v říjnu 1960 uvalila embargo na obchod s Kubou, kubánská vláda znárodnila všechny americké podniky, včetně bank, hotelů a pojišťoven. Na každý úder odpověděla kubánská vláda protiúderem. Nezlomná odvaha a hrdost kubánských revolucionářů, kteří se 90 mil před pobřežím USA vzepřeli trustům ovládajícím svět, uváděla Washington do zuřivosti.

„Dne 17. března 1960 zplnomocnil president Eisenhower CIA, aby organizovala, vojensky vycvičila a ozbrojila kubánské uprchlíky jako partyzánské vojsko, určené ke svržení Castra. Před šesti lety učinil president podobné rozhodnutí týkající se CIA „partyzánů“ a jedné latinskoamerické země — Guatemaly. Tehdy to dopadlo dobře.“ (3)

Co nedokázala hospodářská blokáda, toho mělo být dosaženo americkou vojenskou operací. Allen Dulles, který za druhé světové války jako evropský náčelník špionážní agentury CIA v Bernu usiloval o uzavření separátního míru západních mocností s Německem, aby vytvořil jednotnou vojenskou frontu proti Sovětskému svazu — tento Allen Dulles, bratr tehdejšího státního sekretáře USA, Eisenhowerovo pověření přijal. Provedení akce svěřili svému náměstkovi Richardu Bisselovi: Krátce před presidentskými volbami v listopadu 1960, v nichž zvítězil Kennedy, padlo rozhodnutí, že CIA nevybuduje záškodnické bandy, ale skutečnou invazní armádu. (4)

Obr. Invazní hordy

Mimochodem nešlo o akci dohodnutou jen mezi presidentem — to znamená Eisenhowerem a od ledna 1961 Kennedym — a zpravodajskou službou CIA. Dullesovu a Bisselovu plánu dali oficiální požehnání náčelníci štábů amerických ozbrojených sil za předsednictví generála Lemnitzera, jakož i admirál Burke, který byl odpovědný za operace válečného námořnictva. V době od 29. listopadu 1960 do 12. dubna 1961 se konalo přes deset konferencí, jichž se za Kennedyho předsednictví zúčastnili státní sekretář Rusk, ministr obrany McNamara a ministr financi Dillon, jakož i generál Lemnitzer, náměstkové státního departmentu a ministerstva obrany a samozřejmě i Allen Dulles a Richard Bissel. Zabývali se výhradně všemi aspekty příprav a provedení invaze.

Na těchto tajných schůzkách politického a vojenského vedení USA útok proti Kubě začal nabývat přesnějších obrysů.

Amerického lidu se nikdo nezeptal, ani ho nikdo neinformoval, nikdo ho nepožádal o podporu, nikdo mu nic nevysvětlil; vládnoucí kruhy ho postavily až před hotovou věc.

A přitom šlo o otázky života a smrti, o válku nebo mír. Tak ve skutečnosti vypadá demokracie v USA.

Věc měla ovšem jeden háček: kdyby tisíce kubánských emigrantů měly prodělat výcvik na půdě USA, celá věc by byla vyšla rychleji najevo. Ale iniciátoři agrese si dovedli pomoci. K čemu vlastně svrhla CIA před několika lety demokratickou vládu Guatemaly, kterou si lid zvolil, a na její místo dosadila loutky v rukách USA?

Allen Dulles se tedy obrátil na Carlose Alejose, guatemalského velvyslance ve Washingtonu.

Velvyslancův bratr Roberto byl docela náhodou majitelem několika velkých kávových plantáží. Došlo k ústní dohodě mezi CIA a guatemalským presidentem, takže v srpnu 1960 mohli kubánští emigranti přijet do Guatemaly, a za vedení plukovníka CIA Franka Bendera zahájit na rozlehlých plantážích Roberta Alcjose asi osmiměsíční výcvik. (5)

Tento „Frank Bender“ byl vlastně Němec jménem Dröller, lump, bez nejmenší stopy svědomí, který rád cynicky prohlašoval, že kubánské emigranty nosí ve své šekové knížce stále u sebe. O Latinské Americe neměl ani potuchy, ale z instinktivních sympatií spolupracoval hlavně s batistovci a jinými vysloveně pravicovými živly. (6)

Podnikavý Roberto Alejos přirozeně nedal své plantáže k dispozici zadarmo. Za pozemky pronajaté CIA dostal přes milión dolarů. (7) Když nadešlo rozloučení, řekl americkým důstojníkům, kteří byli veliteli Kubánců: „Nezapomeňte na mne v Havaně.“ (8) Počítal s lím, že po vítězství kontrarevoluce na Kubě dostane za odměnu část půdy, která měla být vrácena do soukromých rukou.

Vojsko kubánských emigrantů, které Spojené státy zorganizovaly, mělo asi 1500 mužů. Podle výpovědi náčelníka společného štábu amerických ozbrojených sil generála Lemnitzera CIA na jeho výcvik a výzbroj vydala 24 milióny dolarů. Mezi příslušníky tohoto vojska bylo 100 bývalých majitelů latifundií, 24 statkářů, 67 majitelů několika domů, 112 velkoobchodníků, 325 bývalých úředníků, a co bylo nejvíce kompromitující: 124 příslušníků batistových zabijáckých oddílů. Již samo politické složení intervenčního vojska odhaluje jeho reakční charakter. Oficiální americká místa se pokusila dokázat „demokratické“ složení invazní brigády zejména tvrzením, že Batistovi stoupenci v ní neměli místa.

Ale člen takzvané kubánské vlády v exilu Rafael C. Navarro si stěžoval, že vedoucí odpovědné vojenské funkce byly obsazeny bývalými Batistovými důstojníky. (9) Kennedyho politický spolupracovník Schlesinger ostatně potvrzuje skutečnost, „že v invazním vojsku byli i vojáci z povolání a důstojníci, kteří sloužili v Batistově armádě“, a že se mimo to „na palubě lodi plujících na Kubu, objevilo několik notorických Batistových zločinců. Důstojníci sice nebyli aktivní batistovci, ale stáli značně vpravo…“ (10)

Byla to tedy skrz naskrz reakční akce — to je pravda. Ale nešlo ani v nejmenším o nějakou občanskou válku mezi dvěma kubánskými politickými směry, jak chtěl, jednu dobu Washington namluvit světu. Bez pomoci USA by byli kubánští kontrarevolucionáři v USA pouhé nic, rozštěpené v řadu frakcí a bez nejmenšího vojenského významu. Toho dosáhli teprve díky organizaci a výcviku, díky letadlům, zbraním a munici, díky instruktorům, uniformám, lodím a v neposlední řadě díky 250 dolarům měsíčně na osobu při plném zaopatření. A za to vše vděčili vládě ve Washingtonu. Ta dodala po materiální stránce všechno — Kubánci byli jenom „potravou pro děla“, a jejich úkolem bylo obnovení faktické nadvlády yankeeovských trustů na Kubě.

„Vyženeme tyranii, až nakonec zahyne v ulicích Havany,“ chvástal se Kennedy počátkem října ve volebním projevu v Cincinnati (11), a za půl roku, když projevil definitivní souhlas s invazí, dospěl vzhledem k neustálým sporům mezi kubánskými emigranty až k cynickému výroku: „Jestliže se máme těchto 800 lidí zbavit, pak je mnohem lepší, odhodíme-li je na Kubě než v USA.“ (12)

Když vláda USA počátkem ledna 1961 přerušila diplomatické styky s Kubou, začaly se události blížit svému vrcholu.

Dne 2. dubna byla invazní brigáda dopravena do Nicaraguy, aby byla blíž k zamýšlenému místu vylodění, takzvané Zátoce sviní na jihu Kuby. Dva dny nato se u Kennedyho konala poslední rozhodující porada.

Richard Bissel podal úvodem přehled o vojenské situaci: brigáda se vylodí a zároveň vypukne na Kubě povstání, vyvolané agenty CIA.

Tak bude možno udržet a rozšířit získané předmostí, aby se „revoluční rada“, zorganizovaná důstojníky CIA, mohla na kubánském území konstituovat jako protivláda. Washington tuto juntu hned uzná za právoplatnou kubánskou vládu a na prosbu o pomoc, kterou tato vláda pošle hned první den, odpoví rychlým vyloděním námořní pěchoty a rozsáhlým nasazením letectva.

President Kennedy se zeptal všech přítomných jednotlivě na jejich názor. Všichni s tímto plánem souhlasili: vrchní velitelé ozbrojených sil, ministři a jejich náměstkové, presidentovi poradci a samozřejmě Allen Dulles. S jedinou výjimkou: byl jí předseda zahraničně politického výboru Senátu William Fulbright. Senátor Fulbright skutečně předal 30. března 1961 presidentovi memorandum, v němž se rozhodně postavil proti tomu, aby Spojené státy podporovaly invazi na Kubu nebo se ji zúčastnily. Na zmíněné schůzi, která se konala o čtyři dny později u Kennedyho, znovu zdůraznil svůj odmítavý postoj k invazi v plamenné řeči, která vrcholila zjištěním:

„Tato operace by otřásla naším morálním postavením v celém světě.“ (13)

Později, když invaze ztroskotala, prohlásil Kennedy:

„Existuje jenom jeden člověk s čistým svědomím — a to je Bill Fulbright.“ (14)

Ale o mínění senátora Fulbrighta se Kennedy v kubánské otázce staral právě tak málo jako později jeho nástupce Lyndon B. Johnson, který ještě vystupňoval agresi proti Vietnamu, ačkoli Fulbright proti ní na veřejnosti několikrát ostře protestoval.

A nejen to. Kennedy vykonával — bohužel většinou s úspěchem — i osobně nátlak na šéfredaktory významných novin a vlivných časopisů, aby je přiměl k potlačení zpráv o přípravách na invazi. Schlesinger v citované knize například uvádí, že známý buržoazní týdeník „New Republic“ uveřejnil začátkem dubna „pečlivý, přesný a zničující obraz činnosti CIA mezi kubánskými uprchlíky. Předal jsem článek presidentovi, který si ho přečetl a vyjádřil naději, že uveřejnění článku bude možno zabránit.“ A článek nevyšel!

Podobný osud stihl i „New York Times“, které měly 7. dubna 1961 vyjít s palcovými titulky a s rozsáhlou zprávou, jak CIA připravuje invazi na Kubu. Článek byl odeslán k předběžné cenzuře do Washingtonu a směl být uveřejněn teprve tehdy, až byl zbaven svého jádra a až redakce seškrtala všechny zmínky o tom, že se invaze uskuteční v nejbližší budoucnosti, že se na ní podílí CIA a že letecké útoky na Kubu mají být předehrou k invazi.

A pak by chtěli pánové z Washingtonu národům pořád ještě dokazovat, že severoamerický tisk je ten nejsvobodnější tisk na celém světě a otiskuje všechno, co má informativní hodnotu. Ve skutečnosti tiskne a smí tisknout jedině to, co není v rozporu se zájmy trustů a s jejich politikou války.

Nepočetné výjimky vycházejí prakticky s vyloučením veřejnosti a jsou nejrůznějším způsobem pronásledovány.

V dubnu 1961 se připravoval krvavý zločin, který nakonec tisíce lidí zaplatilo životem — ale vládcové USA si přáli, aby jejich komplot byl zahalen závojem mlčení.

Když došlo k invazi, především západoněmecký tisk považoval za vhodné tvrdit, že vláda USA o ničem nevěděla, a s přípravami agrese nemá nic společného. Jde prý o „ryze kubánskou“ záležitost, o „boj kubánských vlastenců“. „Frankfurter Allgemeine Zeitung“ z 18. dubna 1961 napsal: „Vše nasvědčuje tomu, že kubánští emigranti podnikli útok na Kubu bez jakékoli podpory některé druhé mocnosti.“ Ale „Die Welt“ z téhož dne usoudil: „… americká intervence by samozřejmě mohla okamžitě skoncovat se zlořády na Kubě. Velmi pravděpodobně by už dokonce stačilo, kdyby se Amerika otevřeně postavila za „revoluční radu“, jednotnou frontu těch Castrových protivníků, kteří nejsou přívrženci Batistovými.“

Kubánská tragédie měla i komickou stránku: šlo o „prozatímní vládu“, která podle plánů USA musela existovat, aby se po úspěšné invazi mohla odebrat na místo činu, nechat se uznat a požádat o pomoc. Jenže tato emigrační vláda prostě neexistovala. Jednotlivé frakce kubánské emigrace na tom byly tak jako ty dvě královské děti v německé lidové písni: prostě se nemohly sejít, rozpory byly příliš hluboké. A tak vzala celou věc do ruky CIA a přinutila zpěčující se emigranty, aby vytvořili „revoluční radu“ pod předsednictvím Josého Cardony.

CIA těmto pánům samozřejmě neřekla nic konkrétního o událostech, které se měly v nejbližší budoucnosti odehrát na pobřeží právě té země, jejíž vládu měli podle washingtonských plánů ztělesňovat. Byli přepraveni do New Yorku, kde ze známého hotelu Lexington řídili své operace. Na výzvu CIA vypracovali manifest. Byl „plný dojemných výzev na adresu zahraničních investorů, bankéřů, vyvlastněných majitelů, ale dělníkům, rolníkům a černochům neříkal skoro nic.“ (15) To byl dokonce i pro Američany silný tabák, protože na takový program by sotva někoho nachytali.

Těsně před invazí dopravila CIA pány ministry in spe letadly do Miami v americkém státě Florida a ubytovala je nedaleko města v prázdném domě na nepoužívaném letišti, kde seděli pod dohledem těžce ozbrojených vojáků a zcela odříznuti od světa. Jeden z nich řekl roztrpčeně americkému
vojákovi: „Nevíme, zdali jsme vaši spojenci nebo vaši zajatci.“ (16)

O tom, co se děje, neměli doslova ani potuchy. Ještě že měli k dispozici rádio — a tak se 18. dubna ráno dověděli, že se „jejich“ vojsko vylodilo na Kubě. Nevěděli o ničem, ani o bulletinech, které jejich jménem hlásily vítězství invazního vojska. V dalekém New Yorku totiž žil tiskový agent Lem Jones, který sice hlavně zastupoval zájmy akcionářů, ale za peníze byl ochoten dělat i do politiky. A tento Jones uveřejnil hned v první den invaze v 7.15 hodin ráno bulletin, vydaný jménem — i když bez vědomí — revoluční rady, který mu telefonicky nadiktovala CIA. V senzační úpravě jej přinesl tisk a rozhlas USA i všechny tiskové agentury kapitalistických zemí. Praví se v něm:

• „Kubánská revoluční rada oznamuje, že v nejbližších hodinách vybojují kubánští revolucionáři rozhodující bitvu proti Castrovi. Dnešní akce sloužila hlavně zásobování a podpoře sil, ktoré byly na Kubě během posledních měsíců mobilizovány a vycvičeny. Mohutná armáda neporazitelných vlasteneckých vojáků teď dostala instrukce, aby zasadila rozhodující úder v zájmu osvobození své milované vlasti.“

Bulletin dále citoval údajného „mluvčího revoluční rady“:

• „Prohlašuji, že ještě dnes do soumraku se ostrov Kuba pozvedne v koordinovanou vlnu sabotáží a odboje, která smete komunismus z naší země. Počet milicionářů, kteří dosud nepřešli na naši stranu, je stále menší.“ (17)

Pokoutní čachrář z luxusní ulice Madison Sguare v newyorské čtvrti Manhattanu na trpělivém papíře vybojoval vítězství, která nebyla kreaturám Washingtonu souzena na bojišti. Pánové, jejichž jménem tyto a jiné bulletiny vycházely, měli mezitím v Miami domácí vězení jako zajatci svých ochránců a dostali se na svobodu až po ztroskotání invaze, když už o individua jejich typu nebyl zájem.

Nebudeme zde podrobně líčit invazi, která začala 17. dubna 1961.

Neočekávaný útok pod rouškou tmy umožnil kontrarevolucionářům vybudovat předmostí. Ale žoldnéři zažili trpké zklamání. Nejenže nedošlo k povstání obyvatelstva, ve které doufali, a které jim CIA slíbila, ale navíc už místní útvary milice kladly tak hrdinný odpor, že se vetřelci ani pořádně nedostali z místa.

Protiofenzíva kubánských vojsk vedla po třídenních bojích k likvidaci nebo zajetí celé kontrarevoluční armády, včetně jejich amerických instruktorů a pilotů.

Obr. Mezi útočníky bylo 108 mrtvých, Kubánců 156. Zajato bylo 1100 vojáků. Byli vyměněni na konci roku 1962 za léky a dětskou výživu v hodnotě 53 miliónů USD. 

Když se porážka agresorů a jejich protektorů stala nezvratnou skutečností, rozlehl se velký nářek západoněmeckého tisku a jeho chlebodárců: „Jestliže americká tajná služba ani nedokázala zjistit, jak skutečně vypadá situace na Kubě, která leží v bezprostřední blízkosti USA, ve vzdálenosti 140 kilometrů, a na níž je navíc umístěn opěrný bod amerického válečného námořnictva a letectva Guantánamo, jak můžeme očekávat, že je informována aspoň trochu spolehlivě o situaci ve východním bloku?“, napsal düsseldorfský „Industriekurier“ 25. dubna 1961. „Zase jednou došlo k tomu, že vlastenci, že nárok člověka na sebeurčení prohráli bitvu,“ lkal Springerův deník „Die Welt“ v úvodníku z 22. dubna 1961.

Záliv sviní znamenal pro USA strašlivou porážku. Dodejme k tomu, že porážku ve vojenském slova smyslu. Neboť národy celého světa poznaly ďábelský škleb amerického imperialismu, jeho naprostou bezohlednost a zavilost, které se na cestě k ovládnutí druhých národů neštítí žádného zločinu.

Pro vývoj událostí bylo příznačné, že vládci USA se po ztroskotání invaze vyděšeně snažili zamést a zakrýt za sebou všechny stopy. Koncem dubna a začátkem května 1961 přijeli do Guatemaly američtí vojáci a dělníci a do základů zbourali celý výcvikový tábor až do posledního baráku. Nakonec vytrhali ze země i ty základy. Pak přijely buldozery a zpustošily to, co ještě zbylo. A tak dnes na místě, kde USA kdysi připravovaly své kubánské žoldnéře na invazi, roste jenom hustá džungle.

Kdykoli a kdekoli jde o zisk vlastních trustů, neuznává a nezná Washington právo na národní sebeurčení jiných národů. Ignoruje, přehlíží a znásilňuje přáni druhých národů žít podle vlastních představ, jestliže se neshodují s představami vládnoucími v „zemi Páně“. Ale historický duben 1961 neodhalil jen zločin USA; podal zároveň důkaz, že v druhé polovině našeho století se zločiny nevyplácejí. Neboť moc tyranů má své meze.

Pozn.

(1) Arthur M. Schlesinger, A Thousand Days, Boston-Cambridge 1965, str. 224
(2) Haynes Johnson, The Bay of Pigs. The Invasion of Cuba by Brigade 2506, London 1965, str. 25
(3) Haynes Johnson, 1. c., str. 28
(4) Thcodore G. Sorensen, Kennedy, New York 1965, str. 295
(5) Tamtéž, str. 44
(6) Arthur M. Schlosinger, L. c., str. 230—236
(7) The Nation (New York), 19. listopadu 1960
(8) Die Welt (Hamburg), 6. května 1961
(9) Frankfurter Rundschau, 18. dubna 1961 
(10) Arthur M. Schlesinger, I. c., str. 268,269
(11) Tamtéž, str. 225
(12) Tamtéž, str. 257
(13) Arthur M. Schlesinger, l. c., str. 251/252 a New York Times, 18. května 1966
(14) Arthur Schlesinger, I. c., str. 289
(15) Arthur M. Schlosinger, 1. c., str. 260
(16) Tamtéž, str. 282
(17) Haynes Johnson, 1. c., str. 67, 121, 125/129, 156/157, a Arthur M. Schlesinger, I. c., str. 275
(18) Haynes Johnson, I. c., str. 175/176

Z knihy

• Albert Norden: Tak se dělají války. O pozadí a technice agrese. Orbis, Praha 1971