PUBLICITA VYDÁ ZA TISÍC BOMB (3)
ZLOČINY PUBLICITY V MODERNÍ VÁLCE
KULTURA A MEDIA
Model Ameriky, země, kde 90 % kultury je financováno soukromými podniky, pomohl evropským zemím k tomu, že se rozpadlo veřejné financování v této oblasti. Postupné se stát, ve Francii i jinde, finančně a též politicky zbavuje kultury.
30 % francouzské kultury je sponzorováno bankami, pojišťovnami, zemědělsko-potravinářským průmyslem, kde si lze domýšlet nezištnost. Kdo uvěří tomu, že obsah takto zarámovaných děl se nezmění?
Téměř veškeré psané informace již řadu let vydržely jen díky reklamě na alkohol a tabák. Evropská směrnice zakazující jakékoliv vybízení ke kouření, jež se stala ve Francii „Évinovým zákonem“, přivedla úpadek četných publikací a oslabila jiné. To dává představu o křehkosti, jakou dosáhla naše media spoutaná těmito firmami a zcela na nich závislá. Pouhá změna strategie firmy nebo „obch. řed.“ a publikace mohly přestat vycházet ze dne na den, protože se zruinovaly. Kdo se pak může divit, že ti, kteří poukazují na nebezpečí z kouření tabáku, jedné z největších návykových drog, nemohli nikdy nalézt ohlas ve francouzském tisku (na rozdíl od hašiše, který není nikým sponzorován a na jehož „nebezpečí“, jež je směšně malé ve srovnání s tabákem, se objevuje na prvních stránkách každý týden.
U kultury se poznenáhlu projevuje změna mentality. Mnozí tvůrci již nepočítají se svým úspěchem u publika, ale s pouhým uspokojením toho. kdo je financuje, na němž závisí, zda dílo existuje či nikoliv, s důsledky, jež se dají uhodnout z jeho obsahu.
Sponzoring postihuje již 75 % televizních vysílání ve Francii (z čehož 20 % stupidních her, které zaujímají nejsledovanější vysílací časové úseky). Ponenáhlu nahradil v očích pracovníků v reklamě publicitu v jejím přesném slova smyslu. Je to odpověď na přepínání programů televizními diváky, obtěžovanými reklamou, kteří přepínají kanál, když se reklama objeví. Nyní tomu nelze uniknout, reklama je uvnitř programu! A co je horší, že asi 50 % rozpočtu francouzské televize přichází z obchodních příjmů, zatímco v zásadě by to mělo být O %.
Vrchol se nazývá „bartering“, jde zcela jednoduše o kompletní vysílání navržené kanálům na klíč, již zcela zrealizované s reklamou uvnitř – fejeton, hra. dokumentační vysílání… kanál nemusí nic dělat, nemusí platit ani režiséra, ani autory, ani techniky, ani komentátora a dokonce ani pásku filmu nebo studio, a ani nemusí přemýšlet, jak svést televizního diváka, nemusí hledat peníze na produkci, stačí jen vzít kazetu a odvysílat ji – jako ve snu…
Stále více chtějí tito sponzoři vystoupit z utajení a některé chyby které prozrazují, je odhalují. Jméno sponzora je často příliš velké proti jménu umělce na plakátech znetvořených logy. Jaká je to odměna pro spisovatele, kde jméno firmy figuruje v názvu, jako Pro-mio Strega nebo AKO- Literatuurpríjs? Jaké je to ocenění, když se objeví ve spojení s Belga Jazz Festivalem?
Firma Cointreau sponzorovala v pařížském Zenithu večer „Mladý Tance“. Ale její logo v plamenných písmech umístěné v pozadí scény během představení jedné velmi známé choreografky nebylo dobře pochopeno obecenstvem, které sponzora vypískalo.
Toto všechno má vliv na obsah. U fikcí musí být povinné příběhy známy (v domě lze podstrčit mnoho předmětů) – konce jsou šťastné. Politika, náboženství, úvahy jsou zapuzeny. Každý musí mít možnost upřít se na hrdiny, zlomyslníci jsou dobře identifikováni. Písničky jsou veselé. Komentátoři to jsou především komentátorky, pokud možno s velkými ňadry. Naučná nebo vědecká díla nemají žádnou šanci a hlavně vládne zásada „more of the same“ (více od stejného).
Radikálnější způsob je, když firmy zcela financují kanály zvláště v zemích příliš chudých na to, aby produkovaly své vlastní programy. V Africe řádí ku příkladu Nestlé. která takto vtlouká do diváků jednotnou myšlenku a převažující kulturu vítězného Západu a ti pak nemají jinou možnost, ani přístup ke své vlastní kultuře. Jinde zas velké „studijní“ instituty s vědeckou expertízou vytvářené samotnými firmami, živí media jedinou myšlenkou a ta nejsou příliš ochotna si vyhledat informaci u pramene. A tak ty nejhorší absurdnosti se opakují a trvale se uchovávají, aby se pokračovalo stejným směrem, jak ukládá reklama. Skandálu se znečištěným vzduchem v Paříži trvalo deset let, než pronikl do našich novin financovaných automobilovým průmyslem. Rovněž skandál s dětskou prací v některých zemích – tyto děti pracují pro hlavní sponzory našich kanálů (na Čele s firmou Nike). Slavný Jean-Picrre Coffe, jinak značně používaný v reklamě, který ale opustil televizi znechucený tím, co videí, přiznal nedávno v Parisien Libore: ..Zkuste jít do kanálu F2, F3 nebo do některého komerčního kanálu a odvysílat kritiku na některý výrobek skupiny Danone. Je to zakázáno, jste přerušen. A jelikož já jsem svobodný člověk, nemíním se podřídit. A proto budu dělat něco jiného.“ Ostatní komentátoři neměli takové zábrany.
Proti fanouškům, kteří mění a přepínají kanály jakmile reklama přeruší jejich film, byla vymyšlena finta – reklama není již v reklamním šotu, ale přímo v samotném filmu. Poslední tah je ale takový, že se koupí několik sekund z filmu „velké společnosti“ a nechá se tam vpravit propagační vložka. Mezinárodně úspěšné filmy (Total recall. Vzpomínka na budoucnost 2, Den bouře, všechny filmy Jamcsc Bonda) jsou takto nadívány velkoplošnými výrobky s názvem značky, vložkami sestavenými samotnými firmami a nikoliv autorem, režisérem nebo producentem. Samotní scenáristé musí upravit svůj příběh této přítomnosti, která často přichází, jako vlas v polévce. Ve Francii se oba „Návštěvníci“ setkali s veřejným úspěchem a přitom dotáhli tuto uvedenou zásadu do jejího vrcholného bodu, když se přitom použila parodující síla efektu.
Pokračování