Boboizace a fučíkizace

  Existence psychického přenosu je vlastně nejdůležitějším objevem psychoanalýzy, přestože je ve stínu tajuplného pojmu nevědomí, dráždivé teze o dětské sexualitě, pouťové lákavosti výkladu snů či zábavných „freudovských přeřeknutí“.

   Co je to přenos? Teorie přenosu obecně říká, že my lidé jen málokdy něco tady a teď tvoříme, většinou opakujeme cosi minulého. Naším prvním objektem, k němuž se vztahujeme, je vlastní Já. Druhým bývá pečující žena. Třetím otcovský objekt, který intervenuje do našeho vztahu s pečující ženou. K těmto prvním objektům si vytvoříme vztahy podle jistých očekávatelných vzorců a v budoucnu, kdy už máme zdánlivě k dispozici celou paletu možností, nuancí a typů vztahování, až nečekaně často využíváme právě tyto první tři vzorce. Člověk je totiž tvor poměrně líný. Když se nemusí akutně něčemu novému přizpůsobit, zůstane u starého.

   Zkrátka, u každého člověka rozeznáváme ve vztahu k novým objektům nezřídka vztah k objektům starým. Jaké je praktické využití této zákonitosti v psychoanalýze asi víte. Pacient si k analytikovi vytvoří většinou přenosový vztah. Ačkoli analytik – v klasické psychoanalýze – nezavdává k tomuto utvoření žádné speciální podněty a v podstatě se neprojevuje, jen mlčí a naslouchá, vztah pacienta k němu se brzy stává nápadně osobním, prudkým, někdy přímo vášnivým. Tento zjevný přenos čehosi minulého na aktuální je pak hlavní zprávou, kterou psychoanalytik čte, luští, interpretuje.

   Pacient sice vykládá leccos o své minulosti, nezřídka předkládá děsuplné historky o incestech či znásilňování v dětství. Ale k takovým informacím se analytik vztahuje jako ke krajně nespolehlivým, jakkoli mohou být někdy pravdivé. Psychoanalytika víceméně nezajímá, co se v dětství pacienta dělo. Zajímá ho, jaký vzorec prožívání a vztahování ke světu si v dětství osvojil. A jedinou nespornou a ohmatatelnou informací o tom je právě přenos. Vztah, který si pacient vybudoval k analytikovi samotnému.

   A nás dnes zajímá: Může si »přenos« vytvořit i společnost jako celek? Nejspíše tedy k nějaké osobě, instituci, národu?

   Ač nepoužili pojem přenos, psali o něm intuitivně již mnozí. Bohemista Štefan Švec se stal před časem – asi na dva týdny – celkem slavným, když v Britských listech publikoval esej Petr Zvěřina – beránek, který snímá hříchy světa. Zde vyslovil tezi, že cosi jako český národ k hrdinům tehdy populární reality show VyVolení na TV Prima zaujal – řekněme – přenosové vztahy.

   Aby zopakoval pocit úspěchu, přednesl podobnou tezi Štefan Švec nedávno znovu: vycítil přenosovou pokřivenost v kolektivním honu na dvě razantní ženy z veřejného prostoru: Janu Bobošíkovou během »televizní spacákové krize« a Barboru Tachecí po jejích změnách na rozhlasové stanici Radiožurnál.

   Štefan Švec samozřejmě uhodil hřebíček na hlavičku, ačkoli hřebíček pro jistotu přejmenoval na kytičku. Ano, první série VyVolených dokázala v nás probudit emoce jaksi kolektivní a na chvíli z nás vytvořit »kolektivní vědomí«, dle všeho. Mezi kým si to »národ« tehdy vlastně vybíral? Mezi prostitutkou se zjevnými psychotickými sklony, nesnesitelným hysterickým homosexuálem, kterého vzít kladivem po hlavě bylo by málo, agresivním a slabošským neonacistou, nu a nakonec zajisté také mezi průměrně inteligentním hezounkem připomínajícím Robbieho Williamse, který však za slušivou fasádou skrýval mnoho agrese, a když se napil, dokázal vyhrožovat komukoli jako by byl mistr světa. Osobně bychom asi rozložili své sympatie různorodě, být nedejbože na chvíli součástí takové partičky. Kolektivně jsme však zareagovali pozoruhodně – infantilního tyrana jsme zvolili králem televizní zábavy a na frajírka s ksichtíkem Robbieho Williamse byl spuštěn zběsilý davový hon, byl zaplaven vlnou zášti a nenávisti.

   Co se to stalo? Koho jsme to vlastně zatratili a esemeskami ukamenovali? Přece celou polistopadovou éru, v podobě, v jaké se bolavě zařízla do našich osobních životů. Celou tu éru reklamních úsměvů, za nimiž je skryta žraločí dravost. Celý ten neřád s vůní citrónů. Celou tu éru precizního designu překrývajícího naši bolest a činícího ji neviditelnou, nesdělitelnou, nemedializovatelnou, nezhistorizovatelnou, neexistující. Celou tu éru tvrdých loktů, zlých kluků ze školních koncentráků, které nemůžeme trestat, neboť to dotáhnou daleko a budou pro to notnou dávku agrese potřebovat. Celou tu éru deodorantních mistrů světa ve značkových teniskách a černých audinách.

   Petr Zvěřina byl v tom tehdejším panoptiku vlastně nejnormálnějším – ale právě v tom byl děsivým. On se stal prudce a náhle naším dneškem, naším sociálním osudem. Tím, co nenávidíme, a přece kupodivu pro to tak či onak stále hlasujeme. A tak to slízl jako analytik zpoza lehátka. Za všechny ty překopané teplovodní trubky pánů majitelů domů, co mají »ústavní právo«, za všechny zkopané bezdomovce, za všechnu tu estetiku casina, která srostla s high society, za celou tu válku, kterou proti mně, mé rodině a mé třídě spustili jistí páni a jejich mediální gestapo, tito nájemní vrazi duše národa, za celé vyvrabčené »Česko« pojmenované podle vzoru Tesco…

   No, zkrátka, přenos se zřejmě uskutečnil. Kdo nikdy nežil s neurotikem, mohl klidně nakonec zvolit králem reality show toho, kdo byl nakonec zvolen. K přenosu kolektivnímu zde nebyly vhodné podmínky, homosexuálovo brutální psychické násilí vůči svému okolí bylo jaksi vzdálené, cizí, jaksi se nás netýkalo. Bylo jen zábavné.

   Štefan Švec má pravdu i v tom, že něco podobného se stalo zřejmě i v případě Bobošíkové a Tachecí. Co si budeme povídat: kdybychom měli sestavit na nějaké sérii psychoanalytických »focus groupů« portrét průměrné české matky, jistě by nám nevyšel plastický obraz měkoučké holubičí hmoty, nějaké homole cukru v plátýnku Jana Nerudy. Spatřili bychom tvrdou vládkyni intimních prostorů, ženu, která otce buď vyhnala, nebo vykastrovala. Společnost by se pod tlakem této dusivé Hekaté možná už definitivně rozpadla, kdybychom nehráli to pozoruhodné kolektivní divadlo, ten dojemný kus o »malém množství žen v politice«, o »skleněných stropech« apod. Tyto rituály, kterými se přesvědčujeme, že otcovský plamínek ještě plápolá, alespoň v tvrdém byznysu a špinavé politice (a přiznejte si, že jiné než tvrdé a špinavé byste je nechtěli!), udržují jakousi společenskou rovnováhu: v jeskyni Medúzy, na trůnu Paroubkové.

   Ač to nevíme, v tomto řádu jsme jakž tak spokojení. Jaká hrůza naši kolektivní duši přepadne, když Medúza vyleze z jeskyně a začne se ujímat vlády v prostorech otcovského divadla, jsme mohli vycítit patrně v případech Bobošíková či Tachecí. Ano, k takovým postavám veřejného prostoru jsme se počali dle všeho vztahovat náhle a prudce jako k objektům, v nichž je utajeně přítomen objekt jiný, řekněme »česká kolektivní matka«, která nás dosud nepozřela jen proto, že existují neviditelné magické čáry na sociálním poli, za něž jsme ji nepustili.

   Mimochodem, bylo by zajímavé prozkoumat, jaké sémiotické taktiky chránily před »bobo-osudem« svého času třeba Petru Buzkovou, či dnes chrání Miroslavu Němcovou. Zřejmě jistá směsice prázdna a ševelivé opatrnosti.

   Psychoanalýza rozlišuje několik druhů přenosu. Ale nás dnes zajímá hlavně jeden jediný, kvůli němuž jsme vlastně celou teoretickou hru zahájili. Nazvěme ho »přenos narcistický«.

   Freud kdysi zavedl pojem narcismus mimo jiné proto, aby vysvětlil, proč jistý typ pacientů není v analýze schopen přenosu, a proč zákonitě právě tento typ pacientů koketuje s psychózou. Jsou to ti pacienti, kteří navazují jediný typ vztahu: vztah ke svému Já.

   Existují veliké teoretické spory o to, zda v analýze narcistického jedince k přenosu přece jen dojít může. Avšak ty pro nás nejsou zajímavé. Když si pročteme Freudův zakladatelský spis K zavedení narcismu, zjistíme, že i narcista navazuje dva typy vztahu k objektu, které můžeme volně řečeno nazvat přenosovými. Ano, narcista v základní podobě miluje sebe jako objekt, to je pochopitelné a přenos z toho vzniknout nemůže – co by se také kam přenášelo, když to nejdůležitější má narcista stále u sebe, že. Narcista může podle Freuda také milovat ideál sebe sama. Zde už může k »čemusi jako přenosu« dojít. Ale protože tento mechanismus na kolektivní rovině již prozkoumal Freud ve své práci Davová psychologie a analýza Já, bližšího rozboru se pro tentokrát odřekneme.

   Ovšem jsou tu ještě dvě možnosti: narcista může milovat to, čím byl, anebo ztracenou část sebe sama. A je to ještě komplikovanější: protože narcista po každém objektu vyžaduje koneckonců plný srůst s Já, plnou identitu Já, je nutně každým objektem zklamaný a zrazený. Nakonec je odsouzen každý objekt nenávidět.

   V analytické praxi se může takto založený přenosový vztah vyskytnout jen výjimečně. Základní ztracená a pohledávaná část sebe sama je u narcisty kupříkladu vždy vlastní nevinné a čisté dětství. V málokterém psychoanalytikovi jej však může vidět, a to i když přimhouří obě oči. Snadno naopak takový přenosový vztah rozeznáme, když narcistu pošleme do školky, nebo mu dáme štěně. Tehdy se stavidla provalí. Ostatně, i klasická pedofilie má patrně stejný základ.

   Obtíže analytiků nás však nemusí příliš trápit na naší nezávazné a hravé kolektivní rovině. Zde o narcistickém přenosu můžeme uvažovat, ba je k uvažování tohoto typu vybaven možná lépe než přenos klasický. Myslím, že by bylo zajímavé z tohoto pohledu například prozkoumat vztah Čechů, jako kolektivní bytosti, k hrdinství. Češi hrdinství ve svých dějinách kdesi potratili, to je vcelku všeobecně přijímaný fakt, a moderní česká duše to o sobě dobře ví. Všimněme si, jaká zvláštní extatická rozkoš vždy zavládne, když nám nějakého toho hrdinu okolnosti přihrají. Zprvu jsme ochotni až jistého zbožnění, které asi i překračuje míru. O to prudší je pak odhození a zavržení hrdiny.

   Vezměme, jak rozbujel legionářský kult za 1. republiky. Avšak brzy plíšky metálů jaksi zrezly. Legionáři se cítili ukřivdění, nespokojení, odkopnutí, nakonec tato nespokojenost dala vzejít i jisté větývce českého fašismu, v podobě »gajdismu«. Existují svědectví, že Alois Rašín, na nějž spáchal atentát anarchokomunista Šoupal, byl do svého posledního dechu přesvědčen, že na něj zaútočily právě legionářské kruhy. Příběh letců z Anglie je jistě také spektakulární, ale do něj intervenovala spíše širší geopolitická vlnobití. Mnohem pozorněji studujme osud Ludvíka Svobody. Ze zbožnělého hrdiny funkcionářem JZD. Fučíkův poločas rozpadu byla delší, zato zbadatelnější. Popliván, vysmíván, ztrapňován. Zdeněk Mahler to popsal výstižně: Fučíka po listopadu vlastně čekala druhá poprava. Když člověk pak sledoval, jak polistopadové nuly s ručením omezeným svrhávají v Praze sochu Jana Švermy, jak radnice Prahy 5 odkopla sochu umučené Jožky Jabůrkové a sousední radnice hodlá postavit sochu Ronalda Reagana, muselo člověku, jemuž zbyla aspoň trocha rozumu (o svědomí a citu raději vůbec nemluvme) začít poněkud svítat, že tato kontinuální sériová výroba ponížení hrdinů v českých dějinách snad musí mít jakýsi tajný význam. Jeden takový se nabízí s konceptem narcistického přenosu.

   Hrdinství vyvolalo vždy jen na chvilku extázi setkání se ztracenou částí kolektivního Já, ale brzy byla prožita tragédie kolektivního narcismu, bylo rozpoznáno, že hrdina byl zkrátka sám pro sebe, byl integrovanou osobností (vždyť ten Fučík si dovolil mít názory, které mu neschválili ani studentští führerové z roku 89, ba ani jiná morální autorita protektorátu, takřka to nositelka Nobelovy ceny míru). Skutečná, integrovaná osobnost má hrany, ostny, a ty jí nedovolují být dlouhodobě výstelkou kolektivní duše, proto je třeba ji snížit a ponížit. Seřvat to dítě a nabacat mu, neboť vůbec není nevinné, čisté a něžňoučké. Nejideálnějším nástrojem k tomu je kolektivní fantazie typu »Fučík odjel do Argentiny, kde v klidu dožil«. Byť jde jen o drobný posun reality: do té »Argentiny« totiž odjeli páni Baťové s máslem na hlavě, které jsme však naštěstí již i soudně rehabilitovali, a tak jim můžeme začít čistit boty, jež nám pak prodají již nikoli za 19, 90, ale za 1999 Ktzvč (korun takzvaného Česka). Myslím, že mechanismus kolektivního narcismu je po tomto příkladu zřejmý.

   Zdá se mi, že je mimořádně vhodné podívat se s pomocí konceptu narcistického přenosu i na ideu, která kdysi stála u zrodu Československé republiky. Ideu »čechoslovakismu«. Jistě mi mnozí namítnete, že tato idea byla veskrze racionální a praktickou, že byla zkrátka početním trikem kvůlivá německé menšině, že se pokoušela vnést do našeho »německým kmenovstvím« zaneřáděného prostoru koncept státního národa a tak dále a tak podobně. Avšak nemůžeme přece donekonečna přehlížet, že v této ideji bylo i cosi neurotického. Neboť neurotickým je zjevně vztah Čechů ke Slovákům.

   Češi si v podstatě pořídili Slováky hlavně proto, aby jimi do sebe integrovali to, co ztratili, či možná snad ani nikdy opravdu neměli – vášeň, něhu, slovanství. I Němcová hledala české kořeny na Slovensku. V c.k. domově už nebyly k mání.

   Tato narcistická potřeba latentně vyživila i ideu čechoslovakismu. K tomu ale bylo nutno spoustu věcí nevidět. Češi vlastně prožili léta federace v permanentním snění, jež vedlo k mnoha významuplným přeslechům a přehlédnutím. Byla to narcistická láska, které šlo o to, aby objekt se mnou splynul. Proto byla »pomlčka« kdysi tak bolavou ranou, objekt začal zlobit, byl zase »sám pro sebe« (jako ten komouš Fučík).

   Je také vcelku dobře rozpoznatelné, že chování české vrcholné politické reprezentace v roce 1992 bylo neurotické, zatímco chování té slovenské zcela racionální. V pozadí českého postoje byl pseudoracionální radikalismus: když s námi nechtějí splynout, raději ten nehodný odštěpek odřízněme. Slovenský postoj byl naopak chladně pragmatický: dosáhněme maximální kontroly nad Slovenskem.

   Všimněme si také, že adjektivum »české« nabralo v ráji kolektivní neurózy dva významy: opravdu české a pak narcisticky české (tedy včetně integrované ztracené »měkkosti«, »feminnosti«, »dětskosti« Slováků, slovenštiny, Slovenek…). Vztah ke Slovákům je touto neurózou ostatně poznamenán dodnes. Každý Slovák přicházející do styku s Čechy vám při troše důvěry potvrdí, jak je náročné dychtivým Čechům neustále potvrzovat to, co očekávají, a stále jim opakovat to, co chtějí slyšet (»rozpad byl chybou, jsme bratři, to Oni nám rozbili společný stát« atp.). Takové opatrně přikyvující a chlácholivé věty přece v běžném životě říkáme jedincům, u nichž si nejsme jisti psychickým zdravím. Je zajímavé, jak Češi – kolektivně – nejsou schopni tuto svou roli obecního blázna vnímat.

   Samozřejmě, vždy je možno říci: To vše jsou bláboly, žádné kolektivní myšlení a cítění, žádné duše národů neexistují. Ale dejme pozor: u takových popření může někdy začínat i bolest a šílenství.

Autor: JAN STERN

Obrys – Kmen -5/2009 – http://www.obrys-kmen.cz