Afghánistán – peklo paradoxů (I)

Afghánistán je zemí, o které slyšíme téměř denně již od konce 70. let minulého století. Revoluce, 10 let působení sovětských vojsk, vláda Talibánu, jeho svržení, americká okupace. Kde jsou kořeny tohoto vývoje? 

afganistan Křižovatka zájmů

Afghánistán byl prakticky po celé své dějiny centrem zájmu mocných. Je umístěn ve vnitrozemí jihozápadní Asie, ať se podíváš kamkoliv kolem sebe, všude je vidět hory. Nejvyšší z nich, Nošak, se 7492 m n.m. Přes složité přírodní podmínky patří Afghánistán k zemědělským státům. Pěstuj e se tu hlavně pšenice, rýže, kukuřice, bavlník, olejnaté rostliny, v místech, kde je dostatek vláhy, jsou překrásné ovocné sady a vinohrady. K tradičním řemeslům patří pastevectví, chov ovcí, skotu, velbloudů a oslů. Navenek chudá, a suroviny však relativně bohatá země. Těžily se a dosud se těží ropa, zemní plyn, kamenné uhlí, bauxit, kamenná sůl a zlato. Jsou zde bohatá naleziště železa a barevných kovů.

V Afghánistánu v současné době žije odhadem více než dvacet miliónů lidí. Většina z nich 60% jsou Afghánci, (Paštúni, Patháni), Tádžikové (asi 30%), Uzbekové (asi 6%) a Chazaři (asi 4 %). Samostatný afghánský stát vytvořil v roce 1747 Ahmadšáh, vůdce kmene Durrání. Ovšem první zmínky o Afghánistánu se objevují již na přelomu desátého a jedenáctého století. Pro svoji výhodnou polohu bylo toto území často napadáno. Vedly tudy strategicky důležité cesty do Indie a i dnes jsou tradiční horské stezky využívány zejména pašeráky drog. Ve třináctém století, po vpádu Čingischána, byla celá země dokonce zpustošena a prakticky vylidněna.

I když tato kniha vypráví osudy lidí a země z doby nedávno minulé, nelze je nevnímat v širších historických souvislostech.

Pokusy o sjednocení

Přes ne zcela jednoduché národnostní a mocenské vztahy uvnitř země (což se projevilo zejména po smrti zakladatele Afghánské říše Ahmadšáha (+1773), které vedly k rozpadu státu a ztrátě indických území, byla po celou dobu jasná snaha lidu i většiny vládnoucích emírů po vytvoření jednotného, silného státu. Rozdělenou zemi se podařilo definitivně sjednotit a získat pro ni nezávislost teprve počátkem dvacátých let tohoto století.

Nositelem sjednocovacích snah v 19. století byl vládce jednoho ze čtyř knížectví (Herát, Kábul, Kandahár a Pešavár), která vznikla po rozpadu státu, kábulský emír Dóstmuhammad (1826-1863). V té době se v plné míře začaly uplatňovat i snahy Velké Británie o koloniální podmanění Afghánistánu. V roce 1838 vypukla první afghánská válka, která skončila porážkou Angličanů. Dóstmuhammad si podmanil území na jih od řeky Amudarja – Kandahár (l855) a Herát (1863). Druhá afghánská válka (1878-1880) a afghánská krize v letech 1885-1886 přinesly zhoršení mezinárodního postavení země.

Afghánská krize

Bylo jich v moderních dějinách země několik, tato však byla první. Byla vyvolána ruskou a anglickou expanzí ve Střední Asii a na Středním východě. Po druhé afghánské válce se země ocitla ve sféře britského vlivu. V roce 1884 obsadily ruské jednotky klíčovou turkmensko-afghánskou pohraniční oázu Merv, a v březnu 1885 porazily v bitvě Afghánce. Britové se obávali dalšího postupu ruských vojsk na Kábul, Herát a Indii, proto se pokusili zorganizovat vojenskou akci v oblasti Černého moře. Vztahy byly napjaté nejen mezi Velkou Británií a Ruskem, ale i mezi ostatními, tu více tu méně, zainteresovanými státy. Německo, Francie, Rakousko-Uhersko a Itálie zaujaly vůči snahám Velké Británie negativní postoj, Turci odmítli s Angličany spolupracovat, a Londýn se tak ocitl prakticky v izolaci. Rusové však neměli dostatek sil k dalšímu postupu na jih, a snad ani nechtěli vyvolat válku, a tak krize skončila smírem – vymezením hranic. Většinu sporného území dostalo Rusko, a za „odměnu“ uznalo převládající vliv Angličanů v Afghánistánu.

V roce 1893 odtrhla Velká Británie část území obydlených „nezávislými“ kmeny (rozuměj – kmeny spolupracujícími a zcela závislými na anglických kolonizátorech), a vnutila Kábulu novou hranici s Indií. Pres to vše pokračovaly snahy po vytvoření centralizovaného Afghánského státu. Za emirů Abdrurrahmána (1880-1901) a Habíbulláha (1901-1919) vznikl jednotný státní aparát a pravidelná armáda. Hnutí mladoafghánců, mladých vzdělanců, usilovalo o osvobození vlastní země od britského vlivu, o provedení reforem, které by likvidovaly středověký feudalismus a uvolnily cestu ke vzdělání lidu. Zdá se to z evropského pohledu neuvěřitelné, ale nejen na přelomu devatenáctého a dvacátého století, ale ještě o šedesát – sedmdesát let později bylo bezmála sto procent Afghánců negramotných!

Pokračování příště

  • Z knihy: Řezáč, T.: Afghánistán – peklo paradoxů. Univerze, Praha, 1993

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *