Tajný vpád amerického komanda na československé území

S blížícím se koncem 2. světové války vše nasvědčovalo tomu, že se po válce přistoupí k některým úpravám česko-německých státních hranic. Tato myšlenka vycházela jednak z potřeby zabývat se obnovou zdevastovaných hranic po Mnichovu a Protektorátu, jakož i zabránit Německu, aby se ohrožení Československa nemohlo opakovat.
Obecně se vycházelo z předpokladu vytvořit takové hranice, které by z vojenského, hospodářského a dopravního hlediska vyloučily, nebo alespoň omezily případný nový nástup agresora.

Po trvalém německém odmítání mírové smlouvy bylo patrné, že s analogií poválečného vývoje, podobného z roku 1918, nelze počítat. Uvažovalo se pouze o některých drobných korekcích, na nichž
by se podíleli i čs. občané. Příkladem bylo vystoupení spisovatele Jana Vrby v listě Svobodné slovo
ze dne 24. července 1946, pod titulkem: „Vrata republiky nelze nechat nepříteli“, vztahující se
k Všerubskému průsmyku a požadující posunutí hranic, stejně tak i Českého lesa, lokality Domažlicka, Plzně a zabezpečení Chebské pánve. Spisovatel J. Vrba tak připomínal, že Javor, který výrazně posiloval hradby Šumavy, nám byl odcizen po uzavření nevýhodné Bavorsko-Rakouské smlouvy z let 1764 a 1765 Marií Terezií.

Obnova historických hranic byla na programu již v roce 1939 po nacistické okupaci Česko-Slovenska. „Druhý odboj“ se také v roce 1939 zabýval přivtělením Kladska. Bez povšimnutí nezůstalo
i požadované přivtělení k ČSR Lužičanů, které nakonec čs. vláda odmítla. Před londýnskou konferencí zaslalo Československé ministerstvo zahraničních věcí ministrům zahraničí velké čtyřky memorandum s přílohou map o uvažovaných rektifikacích vůči Německu. Návrhy byly shrnuty do 38 požadavků, které po pokynu minimalizovat územní nároky, byly shrnuty do 10 úseků, jejichž celková výměra dosáhla 820,55 km2.

Stejně postupovaly i jiné státy, i když nebyly dotčeny v takovém rozsahu, jako Československo.

Vycházelo se z červencové schůzky z roku 1945 představitelů tří mocností (Truman, Churchill
a Stalin), která měla na programu projednání třiceti sporných otázek, přičemž své představy o korekcích měli i Francie, Belgie, Holandsko a Polsko. Veškeré dění okolo poválečných jednání bylo poznamenáno určitým neklidem způsobeným již před koncem války při projednávání jak uplatnit Morgenthauovu doktrínu z roku 1944 z Québeku, či jednostranné jednání americké strany s Německem
v Pullachu, ale i akce amerického vojenského komanda podniknutého z bavorského území do Československa za účelem uloupení třiceti beden s tajnými dokumenty ze Štěchovického archivu.

Podle dobového tisku se ubytovala ve večerních hodinách 10. února 1946 v pražském hotelu Alcron třináctičlenná skupina amerických vojáků vedená nadporučíkem zpravodajské služby Williamem Owenem.

Tři vojáci z této skupiny značně „unaveni“ ve vinárně, byli zadrženi československými bezpečnostními orgány, v podstatě prozradili celou akci. K utajení nepřispěl ani další přímý účastník vpádu, novinář Lionel Shapira, který se o akci amerických vojsk rozepsal v listě The New York Times.

Značně rozzlobený čs. ministr zahraničí Jan Masaryk vydal pokyn, aby ministerstvo protestovalo
u velvyslance USA Laurence Steinhardta. Velvyslanec USA se k ministru J. Masarykovi dostavil
až po deseti dnech. Jan Masaryk byl událostí, zejména porušením naší suverenity, značně otřesen.

Korespondentovi listu The Washington Evening Star 23. února 1946 řekl: „Byl jsem otřesen zprávou, že 13 ozbrojených amerických vojáků vniklo do mé země a ukořistilo zde tajné německé dokumenty.“

Nepochopitelné bylo nastalé ochlazení vztahů i v běžné zahraniční spolupráci. Na pařížské konferenci ministr zahraničí USA uplatňoval minimalizaci rektifikací hranic v neprospěch československých požadavků. Jan Masaryk tento postup přirovnal k novému Mnichovu. Vztahy se i nadále zhoršovaly, například při večeři v rezidenci velvyslanectví USA 26. října 1946 prohlásil velvyslanec USA L. Steinhardt: „Jan Masaryk pro svůj postup v Paříži ztratil veškeré sympatie USA.“

Následovalo protičeskoslovenské vystoupení Winstona Churchilla při jeho turné po Spojených státech,
kde nás zařadil do „železné opony“, což J. Masaryk několikrát odsoudil. Churchillův výrok nebyl
tím nejlepším zakončením Pařížské konference. Rozhněvaný J. Masaryk tehdy poskytl interview dopisovateli americké agentury United Press (4. října 1946), ve kterém uvedl:

  • „Západní velmoci přirazily dveře před malými národy východní a jižní Evropy, majíce je tak k jednostranné orientaci směrem na východ.“

Ve stejném rozhovoru pak uvedl:

  • „Bude mi zatěžko vysvětlit našim doma, proč naši spojenci jednali takto, zatímco Rusko a jiné slovanské země nás podporovaly.“

Za oceánem vytvořily USA pro tisíce nacistů z Hitlerovy třetí říše ty nejlepší podmínky, dokonce s ochranou americké tajné služby. Je až neuvěřitelné, že se ke spojeneckému Československu
chovaly takto nepřátelsky. Pokud by byl československý ministr zahraničí Jan Masaryk katolickým
stoupencem, byl by blahořečen; zatímco v jeho nastalé konstelaci mu USA pouze spílaly.

ČENĚK M. KADLEC

Z časopisu Slovanská vzájemnost č. 240, 2020/3

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *