Osamocený výstřel

O legendárním odstřelovači Vasiliji Zajcevovi, byl natočen sice strhující, ale přesto zavádějící a mylný film „Nepřítel před branami„.  Jak to bylo doopravdy?

Podzim 1942. Boje ve stalingradských ulicích byly stále krutější, Hitler zuřil. Již dávno mělo být město v jeho rukou, již dávno prošly všechny termíny, v nichž se chystal oznámit světu: Stalingrad je můj, má neporazitelná armáda pokračuje v úderu na Kavkaz, Baku a dál, na jihovýchod…

Boj o město se změnil v tisíce větších i menších útoků, v boje o domy, o jednotlivá poschodí, o každou rozvalinu. Boj armády proti armádě se často víc podobal boji muže proti muži. Z východu zasahují nové divize Rudé armády, s nimiž přijíždějí do hořícího města zkušení sibiřští lovci. Stále častěji zní v sutinách osamocené výstřely. Začíná válka odstřelovačů…

Mnoho jmen slavných odstřelovačů zůstalo zachováno. Nejslavnější z nich byl Vasilij Zajcev, příslušník 284. střelecké divize, hrdina Sovětského svazu, Toto jméno brzy znala celá Rudá armáda. A nejen ona, i Němci. Zajcev si mezi nimi vybíral ty nejvýznamnější.

Z Berlína byl urychleně povolán nejlepší hitlerovský specialista, instruktor školy odstřelovačů major Könings. Dostal jediný úkol: zničit Zajceva. O Köningsové příjezdu se od průzkumníků záhy dověděl i Zajcev.

Začíná dramatický souboj.

Kde je Könings? Jaké má zvyky? Jak se „podepisuje“?

Zajcev vypráví:

„Naše každodenní pozorování bylo dlouho bezvýsledné. Často měnil pozice, a jako já za ním, slídil i on za mnou. Jednoho dne rozbil nepřátelský odstřelovač mému příteli Uralci Morozovovi optický zaměřovač. Druhého kamaráda postřelil…

To je on, říkám si.

První den

Ještě za svítání jsem vyhledal s Nikolajem Kulikovem ostřelované místo. Znal jsem to tam kolem dokola do nejmenších podrobností. Celý den uběhl v pozorování. A nedělo se nic. Až téměř za soumraku se nad fašistickým zákopem znenadání vysunuje přílba. Pomalu se sune podél zákopu. Střílet? Nestřílet? Vzájemně chytračíme a vyčkáváme. Přílba se pohybuje v přímce, nepřirozeně. Nejspíš ji posunuje nějaký fricův pomocník, Könings zatím čeká někde poblíž o číhá. Doufá, že se prozradím. Neúnavná trpělivost posunovače na protější straně mě utvrzuje, že ‚berlínský‘ odstřelovač nemůže být jinde než právě zde.

Druhý den

uběhl stejně.

Třetí den

Tenkrát už to nevydržel ani náš politruk Davidov. Šel s námi.

„Tamhle je, prstem ti ho ukážu,“ zašeptal Davidov a malinko se na vteřinku neopatrně pozvedl nad střílnu. To stačilo. Dostal jí. Naštěstí byl jen raněn.

Tak bleskově mohl vystřelit jen on — výborný odstřelovač. A musí být někde přímo naproti nám. Ale kde? Znovu a znovu si prohlížím nepřátelské pozice, které jsem znal jako násobilku. Nic, naprosto nic nového. Zleva rozbitý tank, zprava pevnůstka. Je v tanku? Není? Proti hovoří zavřený příklop. Mezi tankem a pevnůstkou, na rovince před nepřátelskou linií, leží velký železný plát… Ale ten tam je také dávno.

Snažím se vžít do situace svého protivníka. Kde bych si vybral místo já? Že bych se v noci pod plát podkopal? Ano, tam by mohl být! — potvrzuji sám sobě — pod tou deskou, v neutrální zóně…

Nasazuji na kus klacku palčák, zvedám. Prásk! Výborně! Prohlížím si díru. Střela přišla přesně z předvídaného směru.

Když se ti tam líbí, tak si počkej. My si zatím s Kulikovem v noci najdeme nové místo.

Čtvrtý den

Čekáme celé dopoledne, až se nám slunce opře do zad. Naše optika by nás mohla prozradit.

V mezírce pod předním krajem plátu zablesklo. Sklíčko? Optika? Kulikov opatrně vysouvá přilbu… Němec vystřelil. Kulikov se na zlomek vteřiny vzpřímil, hlasitě vykřikl a klesl.

Ten v díře se zaradoval, byl přesvědčen, že mě dostal. Ztratil opatrnost, vztyčil hlavu. Zmáčkl jsem spoušť… Jednou, bleskově!

Osamělý výstřel v největší bitvě dějin.

Konec mé životni epizody…“

Jen v 62, armádě, v jedné z armád, které bránily Stalingrad, bylo 400 odstřelovačů. Pobili přes 6000 fašistických vojáků.

Obr. 1 – Vasilj Zajcev se svou puškou.

Obr. 2: Jeden ze dvou stromů, které přežily stalingradskou bitvu…