Afghánistán – peklo paradoxů (XII)

Afghánistán je zemí, o které slyšíme téměř denně již od konce 70. let minulého století. Revoluce, 10 let působení sovětských vojsk, vláda Talibánu, jeho svržení, americká okupace. Kde jsou kořeny tohoto vývoje? 

afganistan

Revoluce důstojníků (Saurská)

Dne 27. dubna l978 uskutečnila skupina důstojníků, členů Lidové demokratické strany Afghánistánu (LDSA) a organizace Jednotné fronty komunistů Afghánistánu (JFKA), revoluci. Podle afghánského kalendáře se revoluce nazývala saurská, podle evropského dubnová.

Za nejvyšší orgán státní moci byl prohlášen Revoluční sovět (rada), který vyhlásil, že Afghánistán bude nadále demokratickou republikou. Revoluční radu i vládu vedl generální tajemník ÚV LDSA N.M.Tarakí a jeho prvním tajemníkem byl B.Karmal, H. Amin se stal prvním náměstkem předsedy vlády a ministrem zahraničí.

Figury byly rozestavěny. Scéna sice ještě trochu ve stínu, ale drama mohlo začít. Nová Afghánská demokratická republika (Džamhurijati demokratiki Afghánistán) se celkem rychle uchytila na mezinárodní scéně. Dne 30. dubna 1978 ji uznal Sovětský svaz, dostalo se jí uznání i ze strany Spojených států a dalších mocnosti, novému Afghánistánu z různých důvodů nakloněných.

Hledání východiska

Revoluce proběhla v podmínkách těžkého dědictví minulosti, přičemž slovo „dědictví“ musíme chápat pouze s výhradami, protože ona „minulost“ do dnešního dne ještě nestačila „minout“ úplně.

Hledalo se východisko? Samozřejmě, ve městech vznikla sice velmi úzká, nepočetná, ale akceschopná vrstva demokraticky smýšlející inteligence, která hledala kudy ven ze středověku, zabydleného v afghánských údolích i na afghánských horách. Oficiálně sice u moci byla nová demokratická vláda, fakticky ji však měla v rukou šlechta. Měla přirozenou, staletími zakořeněnou autoritu. Nikdo si nedovolil sáhnout na její privilegia; moc šlechty byla umocněna závislostí absolutní většiny afghánské společnosti na náboženství. Vytvořit široké demokratické a pokrokové hnutí bylo prakticky nemožné, a také se to nepodařilo. Boj mezi pokrokovými jedinci a Šlechtou nebyl bojem v přeneseném slova smyslu, šlo o skutečný boj. Feudálové vraždili nebo dávali popravovat každého, kdo jen zkusil vystoupit proti jejich moci.

Lid revoluci nechápe

Symboly budoucího utrpení. Strana nebyla jednotná před dubnovým převratem a nesjednotila se ani po něm. Ukazovalo se, že všechna budoucí utrpěni, kterými měl Afghánistán projít, a jimiž ještě projde, byla zakódována v genetice afghánského vnitřního vývoje. Halkisté kolem H. Amína připravili, aniž by se obtěžovali informovat parčamisty, plán ozbrojeného převratu pro případ, že by byl zatčen, nebo dokonce zabit N. M. Tarakí. Amin cílevědomě nekoordinoval vystoupení halkistů a parčamistů. V době, kdy jednali halkisté, druzí stáli stranou víceméně v roli diváků. A parčamisté se aktivizovali, až když bylo vyhráno a rozdělovaly se funkce. Je pochopitelné, že jim to zvláštní sympatie nevyneslo: Být revolucionářem, když už se líže med, je velmi snadné, a dokonce příjemné, ale politika těchto lidí budí nedůvěru. Však s tím máme v Čechách své zkušenosti…

Převrat proběhl rychle. S bleskovou, téměř nečekaně soustředěnou údernou silou. Dokonale naplánován a stejně bez chyb vykonán. Až to překvapovalo. Nic seneponechalo náhodě. Nic se nepřehlédlo. „Vzorový“ převrat „černých plukovníků“ v Řecku (l 967) byl ve srovnání s převratem komunisticky laděných plukovníků afghánských hrou v mateřské školce.

Ještě se bojovalo, ale povstalecké jednotky už obsadily všechny telekomunikační prostředky. Osvobodily politické vězně, především vedení LDS A, jemuž mohla v posledních okamžicích Dáúdova režiinu hrozit poprava bez soudu.

O co přesnější a ukázněnější byla organizace, bojová příprava a řízení vojenských operací, o to chaotičtější a nekoordinovanější byla ideologická stránka boje. Z dokumentu č. l víme, že bylo rozhodnuto, aby v rozhlase po vítězství promluvil jeden Paštún a jeden Tádžik. Prohlášení o vítězství Saurské revoluce přečetli v rozhlase A. Kadyr v jazyce dari a M. A. Batandžár paštúnsky. Vše by bylo v pořádku, kdyby tím všechno správné také nekončilo. Do prohlášeni proklouzl virus partajní hantýrky moskevské Pravdy, oficiálních projevů, psaných v pátém (Suslovově) patře UV KSSS na moskevském Starém náměstí. Fráze, a nic než fráze. Inteligenci odpuzovaly a nevzdělaný lid mu nerozuměl. V prohlášení se mimo jiné pravilo; „Poprvé v dějinách Afghánistánu byly zničeny poslední zbytky imperialistické tyranie a skončeno s despotismem…“

Paštunskému pastevci, který si projev možná vyslechl v horském táboře v tranzistorovém přijímači, propašovaném z Hongkongu neboTchaj-wanu, neřekl vůbec nic. Paštúnský nebo tádžický pastevec nevěděl, co je to despocie, imperialismus, s čím se vlastně v Afghánistánu skončilo. Věřil islámu, dobře znal místní šlechtu a duchovní, ti se nezměnili.

Paštúnský nebo tádžický pastevec nerozuměl, nechápal a pochopit nemohl. Patřil k většině negramotných, noviny ani knihy nikdy nečetl, slovo „revoluce“ mu bylo cizí. Změn v této těžce zkoušené zemi bylo v minulých staletích bezpočet, a život jej naučil, že nový pán nikdy nezměnil život prostého člověka k lepšímu. Spíše naopak. Zato rozuměl redaktor moskevské Pravdy a Suslovovi ideologové v Moskvě. Je jasné, pro koho se psalo prohlášení.

„Vrcholný okamžik“ afghánských dějin, Saurská (dubnová) revoluce, byl skutečně monumentálním blýsknutím na časy. Ale na jaké časy?

Moc dnes nikomu, a zítra uvidíme

Podíváme-li se podrobněji na dubnovou revoluci, respektive na saurský afghánský převrat z roku 1357(1978), pak zjistíme, že lid, který po vítězství revolucionářů jásal a pozdravoval revoluci, nebyl ani tak nadšen „zničením posledních zbytků imperialistické tyranie“,jako spíše skončením nenáviděné éry Dáúdova „monarchoprezidenství“. Neradoval se tedy z vítězství revoluce, o jejíchž důsledcích a cílech měl představy povýtce mlhavé, ale nad tím, že padl Dáúd. Reakce prostých Udí poněkud připomínala heslo mladých anarchistů sedmdesátých let: „Moc dnes nikomu, a zítra uvidíme“.

Tím se dostávala do jiné situace také strana. Lidu nebyla blízká svými programovými perspektivami, ale zapsala se do povědomí jako sympatická, aktivní síla, která může svrhnout utlačovatele. Bylo to dost pro daný okamžik. Do budoucna s tím však vystačit nemohla.

Závěr

Z knihy: Řezáč, T.: Afghánistán – peklo paradoxů. Univerze, Praha, 1993

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *