1. máj – Jak to bylo na Senném trhu?
Jan Neruda označil 1. máj „nejpamátnějším dnem lidských dějin.“
V Paříži, 14. července 1889, u příležitosti sta let od dobytí Bastily, se konal kongres, který dal vzniknout II. internacionále.
Byla zde také schválena rezoluce o oslavách 1. máje – rozhodnutí, aby 1. květen byl každoročně slaven jako Den mezinárodní solidarity pracujících. Šlo o to, aby v určité, jednou provždy stanovené době, ve všech městech a ve všech zemích dělníci žádali mimo jiné zavedení osmihodinového pracovního dne. Šlo o navození trvalé kontinuity s úsilím amerických dělníků, jejich prolitou krví.
„Osmihodinové hnutí“
V polovině 19. století rozvíjel americký kapitalismus za příznivějších podmínek než v jiných zemích. Tamní hnutí za osmihodinový pracovní den dosáhlo žádané reformy. Krize sedmdesátých let 19. století byla totiž tomuto hnuti nápomocna, takže kongresu Spojených států nezbylo než přijmout 24. června 1878 zákon o osmihodinové pracovní době ve státních podnicích.
Bývá údělem reforem, že někdy zůstanou jen mrtvou literou. Stalo se tak i v tomto případě. Proto v říjnu 1884 na sjezdu v Chicagu rozhodla Odborová federace Spojených států a Kanady, aby se od 1. května 1886 pracovalo místo dosavadních čtrnácti opravdu jen osm hodin denně a aby si odbory realizaci usnesení vynutily. Čas plynul v očekávání zápasu, ke kterému nakonec i došlo. To ostatní ale bylo jinak…
Zrada
je zřejmá v pozadí sporu, který vypukl v únoru 1886 v továrně Mac Cormicka, jež vyráběla hospodářské stroje. Dělnický komitét vyslovil oprávněné požadavky a vzápětí se ocitlo bez práce 1200 dělníků, přesto, že rok předtím s nimi uzavřela firma smlouvu, podle níž neměl být nikdo propuštěn pro činnost v dělnické organizaci. Opak byl běžnou praxí: tzv. černá kniha obsahovala jména nepohodlných zaměstnanců, kteří neměli dostat práci ve svém oboru.
Vyloučení dělníci uspořádali v březnu veřejnou schůzi. Protestovali proti intervenci 400 uniformovaných policistů a 300 ozbrojených „pinkertonců“ — soukromé provokatérské policie. Policie chápala protest po svém a zakročila tak, jak byla zvyklá zasahovat v případě „spiknutí proti státu“. K 1. máji se jako odpověď na výluku připravovala všeobecná stávka. Bouřlivé střety mezi „pinkertonci“ a účastníky schůze poutaly takovou pozornost veřejnosti, že se to projevilo v zájmu o blížící se stávku.
Leták pomsty a leták provokatérů
První květnový den roku 1886. V Chicagu zastavilo práci skoro 30.000 dělníků, přičemž do 4. května se počet zdvojnásobil. Byl vydán příkaz rozehnat stávku a použít k tomu všech dostupných prostředků. Střelbu nevyjímaje.
Na protest proti perzekucím byl na chicagský Senný trh svolán tábor. Leták vyzýval: „Do zbraně! Voláme vás do zbraně! Vaši bratři.“
Ani provokatéři nezaháleli. Vydali zfalšovaný leták, končící slovy: „Dělníci, přineste s sebou zbraně!“
Mrak nad Haymarketem
Večer 4. května před devátou hodinou zahájil tábor anarchistický dělník Spies. Po něm vystoupil další mluvčí dělníků, Parson a Fielden.
„Zůstaňte jen ještě několik minut!“ volal Fielden, když se dvě třetiny posluchačů rozcházely z obavy před deštěm. Na Senném trhu zůstalo asi dvě stě lidí. Od Randolphovy ulice se blížila stovka strážníků.
Puma
Kapitán Ward pozvedl obušek a obraceje se k Fieldovi zvolal; „Jménem lidu státu illinoiského nařizuji tomuto shromáždění, aby se rozešlo!“ — Fielden odpověděl: „To je schůze pokojná, kapitáne!“
Obr. 1 Snad dvě stě lidí bylo 4. května 1886 na Senném náměstí v Chicagu, když zákrok policie zbrzdila puma. Atentátník zůstal utajen, ale o to snáze mohli být z činu nařčeni nevinní mluvčí dělníků.
Policie šla demonstrantům vstříc. Haymarketem třeskl výbuch. Někdo hodil mezi postupující policisty pumu. Jako na povel začali strážci pořádku střílet do řečníků. Zatkli několik pokrokových novinářů a dělníků, které obžalovali z vraždy sedmi policistů.
Proces
Jak psal tisk, obžalovaní se chovali statečně až do konce. Přesto, že soud byl složen z lidí, kteří zájmy policie hájili i proti nevinným, přelíčení ukázalo, že většina obviněných odešla z tábora ještě před výbuchem nebo se ho vůbec neúčastnila. Obžalobu pro vraždu museli změnit v obžalobu pro spiknutí k zavraždění policistů. Pod hrozbou odsouzení k smrti lživě proti obžalovaným svědčil dokonce svolavatel tábora Waller. Nic nezmohla jeho sestra, která vypověděla, že dotyčný je koupen policií. Jakže to při procesu řekl státní návladní Grinell? „Dělníky nutno zahnat do jejich děr jako krysy.“
Rozsudek
Obžalovaní A. Spies, M. Schwab, A. R. Parsons, A. Fischer, J. Engel, S. Fielden a L. Lingg byli odsouzeni k trestu smrti, O. Neebe k patnácti letům vězení. Po vyhlášení rozsudku žádal posledně jmenovaný o to, aby směl zemřít s ostatními. Obhájce, kapitán Black, se snažil dosáhnout nového soudního řízení. Americké dělnictvo sebralo 50.000 dolarů na jeho uhrazení. Leč vrchní soud v Illinois původní rozhodnutí potvrdil. Zbývala poslední naděje — milost, kterou mohl udělit guvernér. Statisíce podpisů v peticích z celého světa žádaly zrušení popravy.
Obr. 2 V listopadu 1887 čtyři z nich (zleva: A. R, Parson, A. Spies, A. Fischer, J. Engel) se stali obětmi vykonstruovaného procesu.
„Milost“ nakonec dostali Fielden se Schwabem — trest smrti jim změnili v doživotní žalář. U ostatních byl rozsudek smrti potvrzen.
S odstupem let
Spisy chicagských mučedníků byly s nástupem nového guvernéra revidovány. Pří této příležitosti se prokázalo, že pumu nastražila sama policie, a že intrikami odsoudila nevinné. Například falešný svědek Waller přesídlil pod jménem Miller do Evropy, kam mu také byly doručovány nemalé sumy peněz a do konce života nikde nepracoval. Ještě s koncem 19. století, kdy justiční skandál ve vší obludnosti praskl, tak dosáhla naplnění slova jednoho z popravených. „Přijde doba, kdy naše mlčení v hrobě bude mocnější než naše slova!“ řekl v listopadu 1887, když mu na hlavu nasadili kuklu a na krk vázali oprátku …
Vše začíná znovu
Po více než stodvaceti letech od chicagské stávky vidíme, že situace se bohužel vrátila tam, kde začala. Podnikatelé libovolně nakládají s pracovní dobou zaměstnanců. Mnozí zaměstnanci ani neceknou, pokud chodí z práce až za tmy, bez reptání chodí do práce o sobotách a nedělích.
Proč?
Strach o práci dělá své. Ba co víc – zaměstnanci se bojí vytvořit vlastní odbory, které by hájily jejich zájmy. Nic lepšího si kapitalisté nemohli nikdy přát …
Archiv NoS
Co na to říci?. Když probíhala sametová revoluce, lidé byli nadseni a mi co jsme v těch létech žili, víme jaká obrovská euforie zachvatila naši zemi. Konec cenzury, pád železné opony, svobodné volby, svobodné cestování na západ, to tady nebylo!. Moji přátelé, když chtěli navštívit v socialismu dceru která emigrovala do Rakouska, museli podstoupit vyslech na STB, a přijmout poučení, jak se mají na západě chovat. Na druhou stranu, když jsem odcházel do invalidniho důchodu, muj spolupracovnik z naší továrny mi řekl že mistri chtěli, aby když odešli z ranni směny, přišli na noční. Dvě směny během jednoho dne. Také, a to jsem ještě zažil, se po sametove revoluci začali chovat panovite k lidem. Neustale jsem slysel!, když se vám nelíbí, můžete jit!. Vetsina těchto Mistrů před sametovou revoluci byla ve straně, a po ní z ní vystoupila, a nalezla do Občanského fóra!. A tak se ptám kde zmizely ty miliony členů predlistopadove KSČ?. Většina po listopadu 1989 odešla že strany. Byli to skuteční Komunisté, anebo ve straně neměli nikdy co dělat a byli tam z prospěchu, nebo z donucení!. A tohle je výsledek!. Společnost se nikdy nezměnila!. Ten nový člověk o kterém mluvili komuniste nikdy nepřišel!. Režim padl, a ukázalo se že lidé jsou vetsinou stejní jako kdysi. Jak je to možné že bývalé vedeni v naší továrně které se na politických schuzich zaklinalo marxismem leninismem, s pádem režimu odhodilo svou masku, a začalo se chovat tak panovite?. Jak je to možné, že z městských knihoven zmizely knihy jako Mlada garda, knihy které byly vydany v minulém režimu a dnes jsou nahrazovany prepsanou historií z pohledu západu?. Jak je možné že vsechno co udělá Rusko je?špatně, a všechno co udělá Amerika slouží jako vrchol cti?.