Jak Chruščov zachránil banderovce

Mnozí jsou překvapeni velkým počtem banderovců a pobaltských fašistů, kteří dodnes přežili.

Zdá se, že se o ně někdo speciálně staral, a uchovával je po celá dlouhá poválečná léta. Správný dojem. A jméno prvního a nejvýznamnějšího ochránce Bandery a pobaltských nacistů je – N.S. Chruščov. Proč bylo pro něj a jeho „partnery“ Anglosasy tak důležité zachránit tyto bastardy, byť ve stavu letargického spánku, je pochopitelné. Pro oživení nacismu byli potřeba živí nositelé této ideologie, veteráni. Bez nich by nebylo dnešní obrození nacismu na Ukrajině a v Pobaltí.

Chruščov jednou řekl, že když ho Stalin nabádal k nové práci, žádal ho, aby byl více pozorný k nacionalistickým náladám, které jsou na Ukrajině velmi silné. „Hee-hee,“ komentoval Chruščov Stalinovo varování: „Viděl jen spiknutí.“ Nacionalismus, nabobtnalý na Ukrajině, Chruščov tehdy ani potom neviděl. Chruščov neviděl nacionalismus, který se tehdy a později na Ukrajině rozmohl. Sám byl nacionalista, takže to neviděl.

Banderismus se na Ukrajině zrodil dávno před Banderou, dokonce dávno před prvním politickým úsilím Rakouska-Uherska na Haličské Rusi, jehož výsledkem bylo vytvoření nového etnika – „Ukrajinců“, které se zde nikdy předtím nevyskytovalo.

Starověká Rus, která strávila téměř celé dvanácté století v nekonečných bratrovražedných válkách, se na konci rozpadla na prakticky nezávislá knížectví. Žádná starověká (Kyjevská) Rus neexistovala. Zemřela stářím.

Severovýchodní knížectví Rusi však měla štěstí – poté, co se dostala pod tvrdou ruku Čingischánovy říše, se jim podařilo přežít, nejprve jako autonomní státy v rámci ulus Džuči (především díky chytré politice Alexandra Něvského a moskevských velkoknížat), a pak se jim, přejímajíce imperiálního ducha od Mongolů, podařilo znovuzrodit jako nový stát, Rusko. Jen původní knížectví jihozápadní Staré Rusi (Kyjev, Černigov a Pereslavl) takové štěstí neměla.

Pokračovala v degradaci a umírání, ne bez utrpení, ztrácela populaci. Kyjev, matka ruských měst, se postupně stával vesnicí. V roce 1299 se kyjevský metropolita Maxim přestěhoval „se svým duchovenstvem a celým svým životem“ do Vladimiru kvůli chátrání a zpustošení Kyjeva. Nakonec v roce 1339 polský král Kazimír III.Veliký, kráčející ve stopách knížete Gedimina, který v roce 1321 dobyl Kyjev, bez jediného výstřelu připojil jihozápadní část Rusi (Halič) k Polskému království jako opuštěný fragment kdysi mocného státu, který nemohl ani pomyslet na ochranu své nezávislosti. Tím skončila státnost Rusi na dolním Dněpru a na jejím jihozápadě.

Tři sta padesát let rozdělení Ruska se projevilo tím, že se na jeho jihozápadním okraji vytvořil nový a do značné míry odlišný subetnos. Ještě před tímto rozdělením však zřejmě mezi místními ukrajinskými Rusy plně dozrála určitá svébytná mentalita, ukrajinskost, která se zrodila ze zatemnění staré Rusi. Kdo zná dějiny Rusi toho krátkého období, kdy jejím hlavním městem byl Kyjev, tedy dějiny Rusi od konce 10. století až do mongolského vpádu, nemůže si nevšimnout, že to byly dějiny nepřetržitého souboje tlup, v jejichž čele stáli tehdejší atamani taurských Gricanů – knížata-Rurikoviči. Je to plán Kyjeva? Jakmile se stane hlavním městem, v zemi nastane zmatek, všeobecné rozbroje a nakonec i zničení státu.

Polská nadvláda, pod kterou se ruský lid Podněstří a jihozápadu nacházel více než tři sta let, ho zcela zbavila historické paměti. Dokonce i byliny, ruské eposy, tam upadly v zapomnění. Co se týče epopeje, vlastní název národa „Rusové“ si zachovalo pouze pravoslavné obyvatelstvo Ruského vojvodství Rzeczpospolité, a to z velké části proto, že Poláci tak nazývali své vojvodství, které vytvořili na území bývalého haličsko-volyňského knížectví. Zároveň však místní pravoslavní nepovažovali za Rusy nejen obyvatele Moskevského státu, které nazývali Moskvany podle jejich králů, ale i ostatní pravoslavné věřící, kteří žili v jiných vojvodstvích Rzeczpospolité a mluvili stejným jazykem jako oni. Samotný pojem „Rus“ jako jeden národ pro ně neexistoval. Na ukrajinské Rusi se po několik generací choval kmen Mankurtů, kteří o sobě věděli, a to ve stále menším počtu, jen to, že jsou pravoslavní.

V 16. století, kdy pravoslavní z vládnoucích vrstev na Ukrajině, postupně se vymaňující z divošství, začali přemýšlet nejen o své náboženské, ale i národní identitě, začali, jak se na neofyty sluší, hledat své předky mezi národy starověku, o nichž četli v chytrých knihách. Na počátku existence ukrajinských zemí byla populární teorie, podle níž předky „vyšší“ vrstvy jejich obyvatelstva byli Roxoláni – íránsky mluvící kmen Sarmat-Alanů, který se od II. století př. n. l. do konce první poloviny prvního tisíciletí n. l. potuloval v zemích severního Černomoří a Podunají a byl z povrchu matičky Země smeten Atillovými Huny. Ale pak, krátce před Bogdanem Chmelnickým, se mezi kozáckými poddůstojníky stalo módou odvozovat svůj původ od Chazarů, a z nějakého důvodu se nazývali „kozácko-ruským národem“. Zkrátka se nedalo mluvit o nějaké společné národní identitě obyvatel ukrajinských zemí, kteří do té doby zapomněli na svou historii.

Tak tomu bylo až do roku 1649, kdy na své cestě do Moskvy navštívil Kyjev jeruzalémský patriarcha Paisij. Hrál vedoucí roli při přípravě historického aktu, který se v sovětských dobách nazýval sjednocení Ukrajiny a Ruska. Po jeho rozhovorech s Bogdanem Chmelnickým dostal nejmenovaný lid pravoslavné Ukrajiny své jméno podle názvu kyjevské metropolie: Ukrajinci. A právě po návštěvě patriarchy Paisije v Kyjevě se Chmelnický v únoru 1649 poprvé nazval „jediným a samovládcem Rusi“ v části Malé Rusi, jak toto území nazývalo řecké kněžstvo.

Nyní jsme na Ukrajině svědky recidivy etnické nemoci, kterou Gumilev nazval zatemněním. Na recidivu tmářství navázala propagandou vyvolaná domýšlivost Ukrajinců o jejich nadřazenosti nad ostatními Rusy, která rozdělila jednotné ruské etnikum. Kdyby na Ukrajince nepůsobila vnější propaganda, která z nich udělala opět mankurty a přivedla je k falešnému obrazu sebe sama jako národa nadřazeného Velkorusům, měli bychom dnes na Ukrajině klidný národ, kterých je Evropa plná.
Vrcholem temna jihozápadní Rusi však byla léta zkázy, půlstoletí katastrof, která začala koncem hejtmanství Bohdana Chmelnického (1596-1657), a trvala až do konce Mazepinščiny (hejtman Ivan Mazepa (1639-1709) v bitvě u Poltavy přeběhl ze své armády a přidal se do antiruské koalice, vedené švédským králem Karlem XII.)

Typickým příkladem zkorumpované ukrajinské politiky je jeden z ruinských hejtmanů Ivan Vygovskij, který v roce 1658 prodal krymskému chánovi do otroctví všechny obyvatele Poltavy, své poddané. Tento příklad charakterizuje postoj hejtmanství, které samo o sobě nebylo ruskou patrimoniální šlechtou, jež se z bláta vyšvihla do šlechtického stavu, k prostým ukrajinským vesničanům té doby. Přestože Vygovskij porušil přísahu, je v současné Ukrajině povýšen na národního hrdinu. Stejně jako všichni křivopřísežníci, kterých je v dějinách Ukrajiny mnoho. Skutečnost, že velkou část obyvatelstva jím spravovaného území (nejen Poltavy) prodal krymským Tatarům, čímž vylidnil Pravý břeh, nezabránilo glorifikaci Vygovského na současné Ukrajině. Pro dnešní Ukrajince je na jeho činnosti hlavní to, že zradil Moskaly. A obchod s Ukrajinci vnímá zkorumpované ukrajinské bratrstvo jako legitimní podnikání. Vygovskij – legendární hrdina moderní Ukrajiny nakonec zradil i Poláky, za což ho Poláci nakonec popravili.

A naopak, autokratické Rusko vykoupilo své lidi, kteří byli zajati Krymskými Tatary. Na výkupné za zajatce byly vynaloženy obrovské částky. V roce 1551 byla zavedena zvláštní daň (poloniny), která se vybírala z nevolnických statků až do roku 1679, kdy konečně nastal rusko-polský „věčný mír“, který Krymčanům téměř vyrazil zuby.

Tento postoj ukrajinských junáků k vesničanům úspěšně přežil Ruinu, Ruské impérium i Sovětský svaz. Chruščov jej po Stalinově smrti dokonce přivezl do Moskvy spolu s řadou rodáků z Ukrajiny, jimiž zaplavil různé ústřední orgány včetně Ústředního výboru KSSS, a na Ukrajině přetrval dodnes.

Gumilev ve své knize „Dávná Rus a Velká step“ napsal, že etnika, která zažívají dobu temna, jsou prosycena vzájemnou nenávistí svých příslušníků. Vzájemná nenávist neumožňuje, aby v ní vznikla solidární společnost. Proto etnika ve fázi temna nemohou ani udržet svou současnou stavovskou formaci, natož vytvořit novou. Existovali a existují však nadšení jedinci, kteří se ji přesto snaží vytvořit. I když se na to materiál nehodí, ale oni opravdu chtějí. Proto jsou to vášnivci. Za tímto účelem používají nejrůznější triky. Například si vymýšlejí falešnou historii, propagandou chtějí člověka z ulice dotlačit k hrdinskému šílenství na poli budování svého státu. Pokud průměrný člověk nereaguje, uchylují se k nejbrutálnějším a nejbarbarštějším metodám zastrašování. Chtějí dosáhnout poslušnosti a odradit od odporu. Z dobrých sousedů vytvářejí obraz nepřítele a snaží se spojit vnitřní hněv etnických obskurantů navenek s vnější hrozbou. A tento etnos-obskurant se stává nebezpečným pro okolní národy.

Kdo byl Chruščov?

Důsledky jeho činů jej dnes staví do pozice ukrajinského nacionalisty, představitele onoho zlověstného „Ukro-lobby“, které po staletí otravuje ruské dějiny.

Rusové je považují za své bratry – jimi ale nejsou. Navenek se sice od Rusů neliší, ale v hloubi duše v sobě nosí nenávist k ruské státnosti a k jakékoli ruské věci. Tuto nenávist přenášeli Ukro-lobby na všechny mocenské posty, kam se dostali – a Chruščov se dostal až nejvýše…

Bez této jeho poznámky těžko pochopíme důvod nadšení, s nímž Chruščov rehabilitoval Banderu, nejhnusnější, nejpodlejší zabijáky a podlé Hitlerovy služebníky.
Máme co do činění s netvory, kteří pohltili lidské maso do takové míry, že se tomu fantazie prostě vzpírá.

Tyto špíny pak házeli vinu na ty, kteří jim dávali rozkazy, tedy na Němce. V žádném případě neospravedlňujeme německý fašismus (zdroj banderismu všech barev), poznamenáváme: existovalo velmi jasné rozdělení na ty, kteří vydávali popravčí příkazy – a na ty, kteří je vykonávali.

Je to zdokumentováno: nacisté při ochraně svých vojáků před psychickým stresem a morálním úpadkem přidělili veškerou špinavou práci genocidy národů katům-kolaborantům. Například rozhodnutí upálit všechny obyvatele Chatyně učinili Němci. Sami ale upalovat nešli – poslali banderovce…

Čísla jsou otevřená a známá. V sovětských dobách historici Akademie věd SSSR vypočítali, že „V rámci politiky masového vyhlazování sovětského lidu zničili nacisté hlavně 4,5 milionu lidí na pravém břehu Ukrajiny a až 90 tisíc lidí na Krymu“ [Viz: A. Samsonov v díle „Dějiny druhé světové války“].

Jak objasňují moderní „Dějiny Ukrajiny: Ukrajina za druhé světové války“: „Celkem útočníci pobili 5 milionů 264 tisíc civilistů na ukrajinské půdě (včetně 2,4 milionů Židů)“ [Viz: „Ukrajina během druhé světové války (1939-1945“).

Ale kteří hitlerovci přesně? Kteří okupanti přesně? Vojáci wehrmachtu? Ne, vojáci wehrmachtu, etničtí Němci, byli zachraňováni pro frontu. Veškeré popravčí práce v týlu byly svěřeny místní lidské spodině. Netvorům – banderovcům. Byli to oni, kdo na Ukrajině pobili 5 milionů 264 tisíc civilistů (včetně 2,4 milionu Židů), nikoli Němci. Nejvíce zarážející na tomto příběhu je to, že se zdá, že Ukrajinci nemohou nevědět, že jejich starší příbuzné, zejména na pravobřežní Ukrajině, nezabili Němci, ale jejich vlastní banderovci, němečtí nevolníci. Ale oni to nevědí, zapomněli. Těžká nemoc zatemnění etnosu jej zřejmě zbavuje paměti. Gumilev se domnívá, že tato nemoc je nevyléčitelná. Doufejme, že se mýlí.

Chruščovovy sympatie k banderovcům lze vysledovat již od prvních poválečných měsíců jeho působení na Ukrajině. Chruščov vyjádřil tyto sympatie tím, že inicioval pravidelné republikánské amnestie pro bandity. Zde je citace z Chruščovovy zprávy Stalinovi ze 4. srpna 1945 o boji s ukrajinským nacionalistickým podzemím: „Výzvy (amnestie) vlády Ukrajinské SSR a ÚV VKS(b) k obyvatelstvu západních oblastí SSSR sehrály pozitivní roli… Od 1. června do 1. srpna se přihlásily tyto osoby: bandité – 5117, dezertéři a ti, kteří se vyhýbali nástupu do Rudé armády – 21 663“. V letech 1947-1948 proběhly další tři republikánské (Chruščovovy) amnestie. Není třeba dodávat, že amnestovaní se opět snadno chopili zbraní a byli zpacifikováni až buď v táborech Gulag, nebo na šibenici. Nicméně již v květnu 1947 byl vydán výnos prezidia Nejvyššího sovětu SSSR „O zrušení trestu smrti“. Lidé tak ztratili právo na pomstu válečným zločincům, kterou si plně zasluhovali.

Z iniciativy západních mocností se 18.-23. července 1955 konala v Ženevě konference hlav států protihitlerovské koalice, která byla v té době již mrtvá. Sovětskou delegaci vedli Nikolaj Bulganin, předseda vlády SSSR, a Nikita Chruščov, první tajemník Ústředního výboru KSSS. Na závěr konference nebyly oficiálně přijaty žádné společné dokumenty. Tyto dohody však byly uzavřeny později, měly podobu dekretů prezidia Nejvyššího sovětu SSSR. Například 17. září 1955 byl přijat výnos prezidia Nejvyššího sovětu SSSR „O amnestii sovětských občanů, kteří kolaborovali s okupanty během Velké vlastenecké války v letech 1941-1945“. Dne 23. listopadu 1955 byl přijat výnos prezidia Nejvyššího sovětu SSSR „O zrušení zákazu potratů“.

O výnosu prezidia Nejvyššího sovětu SSSR ze 17. září 1955 „O amnestii pro sovětské občany, kteří spolupracovali s okupanty během Velké vlastenecké války v letech 1941-1945, a o důsledcích jeho prosazení píše Alexej Čičkin ve své knize Anatomie rozpadu SSSR. Kdo, kdy a jak zničil velmoc“: „Tento dokument rehabilitoval všechny tyto osoby jakékoli národnosti a umožnil jim bezproblémový návrat do SSSR. Kromě toho byly tímto dekretem rehabilitovány osoby, které přímo pracovaly jak v loutkových úřadech v okupovaných oblastech, tak i ti kolaboranti, kteří v roce 1955 zůstali na Západě a byli jistě naverbováni západoněmeckou (BND) a dalšími západními zpravodajskými službami. Takové rozhodnutí samozřejmě vytvořilo poměrně prostorný kanál pro méně „problematické“ pronikání bývalých hitlerovských agentů, kteří byli již v roce 1945 přeřazeni do západních rozvědek, do SSSR. Některá britská a západoněmecká média v září a listopadu 1955 ne bezdůvodně poznamenala, že „masivní útok na stalinské období a stalinskou politiku, připravovaný Chruščovem, již začal a zatím je těžké říci, kde se Chruščov zastaví…“. Za zmínku stojí i to, že bývalí „velkoukrajinští“ šovinisté, deportovaní v letech 1944-1953 do odlehlých oblastí RSFSR, se na podzim 1955 téměř houfně vraceli do svých bývalých domovů, kde jim úřady rychle pomohly s bydlením a zaměstnáním. A zdůrazňujeme, že pouze tito „navrátilci“ – na rozdíl od většiny ostatních sovětských etnik rehabilitovaných v té době – byli za svůj vyvlastněný majetek v letech 1944-1953 téměř zcela odškodněni (viz například Bulletin Antibolševického bloku národů Ruska, Mnichov 1959, č. 4; Prikarpatsko, Ivano-Frankovsk 1960, duben-N7). Podle statistických odhadů Ministerstva zahraničních věcí a Ministerstva vnitra Ukrajinské SSR přijelo ze zahraniční Evropy, Severní a Jižní Ameriky, Austrálie, Nového Zélandu a z Blízkého východu (včetně Turecka) do Ukrajinské SSR k trvalému pobytu jen v letech 1955-1958 přes 20 tisíc osob, rehabilitovaných zmíněným sovětským výnosem“.

Novinář Igor Židov v článku „Vychovali jsme si je sami… Aneb Amnestie pro banderovce“, z 19.6.2014, doplňuje informace A. Čičkina o vlastní údaje: „Vzhledem k absenci domácích údajů o výsledcích amnestie z roku 1955 využijeme odhady západních historiků. Během prvních tří let po vydání dekretu se ze zahraničí vrátilo ne méně než 50 tisíc Ukrajinců a v následujících deseti letech dalších asi 50 tisíc. Je důležité poznamenat, že amnestovaní se necítili poraženi. A nacionalistické organizace v zahraničí poukazovaly na to, že nyní se naskýtá možnost jednat legálně. Nejméně třetina ukrajinských nacionalistů a jejich rodinných příslušníků, kteří byli rehabilitováni v 50. letech, se do poloviny 70. let stala vedoucími okresních, oblastních a výkonných výborů na západní, střední a jihozápadní Ukrajině a vedoucími různých stupňů ukrajinských ministerstev a úřadů. Podle archivních údajů stranických orgánů se na počátku 80. let podíl osob ukrajinské národnosti, které byly rehabilitovány v letech 1955-1959, a repatriantů v oblastních stranických výborech a okresních výborech na západní Ukrajině pohyboval mezi 35 a 50 procenty.

Chruščov se jako otec staral o své bratry ve zbrani, kteří zbytečně trpěli před ubohými Moskaly. Byl starostlivý. Postaral se o dnešní dny. Aby nám nepřipadaly jako med. Díval se však daleko dopředu.

Pokračujme citací Igora Židova: „Máme tendenci počítat Chruščovovo ‚tání‘ od roku 1956. A západní historikové si všímají právě dekretu ze 17. září 1955 jako prvního Chruščovova kroku k likvidaci „dědictví Stalinova režimu“. A k tomuto datu ještě nezačaly procesy rehabilitace obětí politických represí a naši vojáci, kteří byli ve fašistickém zajetí, a kteří nedokázali ospravedlnit své chování v zajetí, a v důsledku toho nebyli propuštěni z táborů Gulag. Práva sovětských Němců, kteří byli přesídleni, nebyla obnovena atd., atd.“. Kromě toho byla uvězněna Chruščovova snacha Ljubov Illarionovna Sizych, nevděčná vesničanka, vdova po jeho synovi Leonidovi a matka jeho vnučky July. Propustil ji až v následujícím roce.

Tato rehabilitace byla úžasná. Rehabilitovaní nacističtí přisluhovači, z nichž mnozí měli ruce až po lokty od sovětské krve, opouštěli tábory s naprosto čistými doklady: „Sbírka zákonů SSSR 1938 – 1975. М. 1975. Svazek Z. P 411-413, ze dne 17. září 1955: … 3. Propustit z míst zadržení bez ohledu na délku trestu osoby odsouzené za službu v německé armádě, policii a zvláštních německých útvarech. Propustit osoby, které byly za tyto trestné činy poslány do vyhnanství a vyhoštění, z dalšího výkonu trestu… 6. Vymazat odsouzení a zbavení práv občanů propuštěných z výkonu trestu podle tohoto dekretu; Vymazat odsouzení a zbavení práv osob dříve souzených a po výkonu trestu za trestné činy uvedené v článku jedna tohoto dekretu. Osvobodit od trestu sovětské občany v zahraničí, kteří se během Velké vlastenecké války v letech 1941-1945 vzdali nepříteli nebo sloužili v německé armádě, policii a zvláštních německých útvarech…“

Rehabilitací banderovců, Vlasovců a policistů Chruščovovy vlastizrádné činy na podzim 1955 neskončily. V září navštívil Moskvu německý kancléř Konrad Adenauer. Přišel se také přimluvit za nacistické zločince, kteří si v sovětských věznicích odpykávali tresty za válečné zločiny. Požádal o jejich vydání do SRN.

Jednal s Chruščovem o navázání diplomatických vztahů a jako bonus požádal o propuštění 38 000 německých válečných zajatců. Tolik jsme jich tehdy měli, tolik jich počítal Bonn. Tady se o Adenauerově žádosti píše ve Wikipedii: „Podle oficiálních dokumentů zůstávali na území do té doby pouze ti váleční zajatci (existovaly i jiné kategorie osob vězněných za činy během války), vůči nimž bylo vedeno vyšetřování válečných zločinů + ti, kteří si za ně odpykávali tresty. Mezi cizími státními příslušníky (nejen občany Třetí říše), kteří byli uvězněni za spáchání trestných činů během druhé světové války a po ní, stejně jako v zajetí, byli také ti, kteří v době vypuknutí války nebydleli na sovětském území. Velká část těch, kteří byli zajati v Německu, již zemřela na následky zranění nebo z jiných příčin. V souhrnu zůstali do Adenauerovy návštěvy v zajetí pouze ti, kteří se podíleli na válečných nebo jiných zločinech na sovětském území, a to bez ohledu na jejich postavení…“. Toto osvědčení zní, jako by se úřady Němcům omlouvaly. Tolik jich nemáme, omlouváme se, vezměte si, prosím, tolik, kolik chcete. Kolik nacistických zločinců Chruščov tehdy propustil?

Solženicyn označil Chruščovovo propuštění nacistických zločinců z vězení za „Adenauerovu amnestii“: „Náhle se zčistajasna vynořila další amnestie – „Adenauerova amnestie“ ze září 1955. Ještě předtím přijel Adenauer do Moskvy a požadoval po Chruščovovi propuštění všech Němců. Nikita nařídil, aby je propustili, ale pak se ukázalo, že je to absurdní: Němci byli propuštěni, ale jejich ruští přátelé byli uvězněni na 20 let. Ale protože to byli samí policisté, starousedlíci a Vlasovci, nechtěli jsme tuto amnestii ani veřejně provádět. Bylo to zkrátka v souladu s obecným zákonem naší informovanosti: hovořit o nepodstatných věcech a o důležitých mluvit nenápadně. A tak byla největší politická amnestie od října udělena „bez dne“, 9. září, bez svátku, otištěna v jediném deníku Izvestija, a to na vnitřní straně, a nebyla doprovázena jediným komentářem či článkem…

Mnozí jsou dnes překvapeni velkým počtem banderovců a pobaltských fašistů, kteří přežili až do dnešních dnů. Člověk má dojem, že je někdo po celá poválečná léta speciálně hýčkal a opatroval. Dojem je správný. A jméno prvního ve své době a nejdůležitějšího strážce banderovců a pobaltských nacistů zní – N. S. Chruščov. Proč bylo pro něj tak důležité udržet ty bastardy naživu, byť v letargickém spánku, je jasné. Obnova nacismu vyžadovala živé nositele této ideologie, veterány. Bez nich by nedošlo k současnému oživení nacismu na Ukrajině a v Pobaltí.