Navrátilci z dávnověku

obrys aneb Šlechta před- a pobělohorská

   Je už v povaze lidské, že bohatý odírá chudšího, silnější slabšího, chytřejší hloupějšího. U slušných lidí by to mělo vzbuzovat odpor. Bohužel není to věc samozřejmá. Typickým příkladem je obdiv některých nejmenovaných jedinců ke šlechtě.

Obdivovatelé nejsou pouze magnáti, ale často i lidé mající do kapsy hodně hluboko. Právě takoví mi vyprávěli o setkání s jedním známým aristokratem, o jeho úžasném vystupování a jeho "štědrosti" (pověstná ručka feudála rozhazující mince do davu poddaných, aby je posléze o ně desetkrát připravila).
   Současný tisk se zmiňuje o šlechticích vesměs pozitivně. Lidové noviny píší dokonce o jednom z nich, že "jeho renomé je silné a vliv velký".
   Renomé a vliv si šlechta budovala po tisíciletí. Že způsobem veskrze nemorálním, o tom se média nezmiňují. Nikdo není vinen tím, že se narodil jako šlechtic, ale je přinejmenším tristní, když z toho má mít prospěch. Obdiv k modré krvi není jen negací historie a zdravého rozumu, ale je to i neúcta k milionům pobitých a ponížených.
   Šlechta vznikla v šerém dávnověku z bojovníků jezdců, kteří si terorem vynucovali úctu, loupili majetek a příliš často podléhali touze po boji. Svými meči rozbili kmenové svazy a vytvořili státy – za cenu krve nevinných a prodaných do otroctví.
   Současné hranice České republiky pocházejí v podstatě z doby prvních Přemyslovců. Na přelomu raného středověku, kdy postupně dožívala stará hradská soustava, se z původně svobodných obyvatel a bojovníků druhého řádu stávali poddaní a z hradských správců pak jejich přímí majitelé. Před koncem této epochy byl tlak na svobodné i nesvobodné sedláky už sotva snesitelný, nehledě k tehdejšímu právnímu zmatku.
   Nastalá doba nevolnictví byla se zánikem hradské soustavy a díky výraznému osidlování pohraničí nahrazena novým feudálním právem. To už přesně kodifikovalo svobody a nesvobody poddaných.
   Tehdy v Čechách nastal rozmach obcí, měst a především rytířské kultury, která zde s jistým zpožděním zakotvila.
   Čas rytířství a jeho snaha poněkud zjemnit tehdejší drsné mravy narážela na četná úskalí vyplývající z dané doby a loupeživé povahy nositelů kříže. Tehdejší činy západu, v první fázi zejména vyvražďování nevěřících, dodnes vyvolává u Arabů oprávněnou nedůvěru k západní demokracii, tím spíše, že touha po kořisti je totožná u tehdejších i současných dobyvatelů.
   Evropa z křížových válek postupně vystřízlivěla a dny jejího panování v zemích islámu byly sečteny. Církev, která stála v pozadí za krveprolitím, ztrácela pozvolna úctu věřících a jako výraz deziluze se začala prosazovat reformace. Kataři, valdenští, pikarti, Viklef, lolardi, Waldhauser, Milíč, později Hus a Jeroným, jejichž upáleni iniciovalo protestní list české šlechty (většinou zemanů)…
   Zemané a rytíři sehráli významnou roli v dobách husitských (Jan Žižka, Diviš Bořek, Vilém z Postupic a mnozí další). Je ovšem zarážející, jak rychle se pokus o rovnostářskou společnost rozplynul, aby na místo božího bojovníka nastoupil šlechtic kořistník.

   Nazrávající krize polních vojsk byla po bitvě u Lipan nahrazena krizí jinou. Následovala doba dvojí víry (katolíci, kališníci) a mnoha více či méně úspěšných pokusů krále Jiřího z Poděbrad o udržení daného stavu. Jiří jako poslední skutečně český král se snažil zamezit odvěké touze aristokratů po loupení.
   Jinak tomu bylo za jeho následníka, krále Vladislava Jagellonského. (V této době – 17. 8. 1499 – byl povýšen do rytířského stavu i jeden z mých předků – rytíř Lhoták ze Lhoty.)
   Jak se vlastně chovali rytíři a zemané za krále Vladislava, o tom svědčí Staré letopisy české, píšící o Jiřím Kopidlanském a jiných zemanech, kteří vraždili a přepadali pocestné. Doslova: "Téhož dne (7. února 1515) oznámili zástupci města Tábora, že někteří okolní zemané se k nim chovají násilně a že jejich lidem usekávají ruce a nohy."
   Města se tehdy pokoušela dovolat spravedlnosti u krále, ten však zločince vesměs osvobodil, k nemalé radosti ostatních feudálů.
   Další, neméně kontroverzní roli sehráli čeští páni před tragickou bitvou na Bílé hoře. Katastrofou tím větší, že vzbuzuje dojem, jako by český národ už nikdy neměl narovnat záda.

   Dnes, v době restitucí, se bohužel role šlechty ve stavovském povstání a po něm často překrucuje. (Tento pocit jsem měl zejména před několika lety, kdy probíhala tryzna za 27 českých pánů. Byla to akce různých církví a Sokolů. Projevy členů těchto organizací evokovaly dojem, že za násilnou rekatolizaci může komunismus.)
   Boj českých stavů probíhal v době prohlubujícího se úpadku. Takzvaná vláda direktorů odmítala vzít v potaz zájmy nižší šlechty, nehledě na zájmy poddaných, přestože někteří spojenci, hlavně předák dolnorakouských protestantských stavů Tschermembel, upozorňovali na možnost dát prostým lidem zbraně a zrušit nevolnictví. Marně připomínali husitskou minulost, neboť postavení poddaných na počátku 17. století bylo už na pováženou. Páni se obávali svěřit lidu zbraně, aby je neobrátil proti nim. Došlo to tak daleko, že se neštítili vydat jej na pospas stavovské armádě, kterou nebyli ochotni zaplatit. Dlužný žold dosahoval astronomické výše, což vedlo k bělohorské porážce a dalšímu utrpení robotného lidu.
   "Zbožný panovník" – mstivý Ferdinand II. – krvavě potlačil vzpouru popravami na Staroměstském náměstí 21. června 1621. To je oněch známých 27 českých pánů. Skutečně pánů? Čeští páni byli popraveni pouze tři: Jáchym Ondřej Šlik, Václav Budovec z Budova, Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. Ostatní popravení byli stavu rytířského a nejhůře byl postižen stav městský – 17 popravených.

   Ostatním rebelům byl zkonfiskován majetek, navíc v době obnoveného zřízení zemského museli do půl roku opustit zemi, pokud nechtěli přijmout katolickou víru. Podle katolického historika Josefa Pekaře jich do emigrace odešlo zhruba 30 000, z toho 421 rodin šlechtických, mezi kterými bylo 52 uprchlíků prohlášených za psance. Jiné prameny se drží čísel mnohem větších. František Kafka odhaduje počet všech emigrantů na 200 000. To by znamenalo, že uprchla téměř pětina obyvatelstva!
   Kdo v Čechách vlastně zůstal? Především poddaní, kterým se žilo stále hůře a to i po třicetileté válce. Do podepsání Vestfálského míru bylo v Čechách vypáleno a úplně zničeno 215 zámků, 80 měst a 813 vesnic. Na Moravě 63 zámky, 22 měst a 332 vesnic. Podle stížností hraběte Františka Oldřicha Kinského byla ještě roku 1684 třetina statků a chalup neobyvatelných, 22,3 % poddanské půdy leželo ladem.Téměř polovina obyvatel země byla vybita nebo uprchla a těch pár, co přežilo, bylo nuceno stále více dřít na novou, často cizí šlechtu. Nejednalo se už o šlechtu stavovskou, nýbrž dynastickou, odměňovanou za věrné služby panovníkovi nejen výnosnými úřady, ale často i zkonfiskovaným majetkem.
   Lid tedy úpěl pod jařmem Lichtenštejnů, Lobkoviců, Kinských, Gallasů, Stadionů, Schwarzenberků a dalších. Nevolníci dřeli šest dní v týdnu na aristokraty a v neděli museli vyslechnout kázání tmářů. Těm ostatně posloužily instrukce dané krajským hejtmanům, platné od roku 1624, které v 15 bodech upravovaly poměr k církvi a "napomáhaly" národu původně z 85 % evangelickému najít cestu k bohu.
   Především bod 6: "Kdokoliv by si tropil posměch z katolického kněze a jeho kázání, slov, posunků a tím způsobem z katolické bohoslužby, ať je vypovězen, statky pak jeho konfiskovány." A bod 13: "Jestliže by kdo něco neslušného mluvil nebo zpíval o Bohorodičce panně, o svatých, o církevních obřadech, o slavném domě rakouském, ten ať beze vší milosti ztratí hrdlo." Pod tímto císařským nařízením je podepsán Karel kníže z Lichtenštejna.

   Katolická církev se tehdy prosazovala zcela bezohledně,.jak napsal Bohuslav Balbín: "Proti lidu vystupuje jakožto proti nepříteli násilím a mocí. Když to nepostačuje,-lstí, přetvářkou či podvodem."
   Zdeptaný a podvedený lid však musel za bílého dne pracovat pro vrchnost, na vlastních polích orat v noci a když to jinak nešlo, sám se zapřáhnout do pluhu. Tím ale utrpení zdaleka nekončí, neboť z tehdejších zápisků křižovníka Jiřího Pospíchala se dozvídáme, jak byli poddaní často tlučeni. Mezi feudály se tradovalo: "Sedláka možno řezati jak vrbu; tím lépe roste, čím více se ořezává." Známý je i případ jistého šlechtice Bredy, který poté, co nevolníky o všechno připravil, nechal jejich ženám ostříhat vlasy a prodával je parukářům.
   Z čeho tedy vyrostly obdivované zámky a paláce, dnes vrácené potomkům původních majitelů? Proti 17. a první polovině 18. století se jeví temný středověk jako pohádka. Oponenti jistě namítnou, že byli i hodní šlechtici. Pokud pominu fakt, že žili z práce jiných, je to pravda. Kolik jich ale bylo, těch dobrodějů, co netloukli sedláky? Stejně tak kolik bylo hodných jezuitů? Bohuslav Balbín je světlá výjimka.
   Josef Pekař ve svém Smyslu českých dějin píše o kronice sedláka Dlaska, který líčil kolem roku 1800 shovívavou vrchnost (byli to Desfoursové). Museli bychom ovšem přehlédnout, že Desfours byl shovívavý především k Dlaskovi jakožto rychtáři a nejbohatšímu sedláku v obci (Dolánky u Turnova). Navíc to bylo v době po tereziánských a josefínských reformách. Koneckonců i Pekař připouští, že se jednalo o věc zcela neobvyklou.

   Šlechta vyrostlá za Rakouska byla Habsburkům věrná po mnoho generací, takže většina rodů získávala řády a vyznamenání zcela automaticky, naposledy Řád zlatého rouna, udělovaný Františkem Josefem I.
   Po první světové válce se republika pokoušela zabavit část majetku šlechty a církve jako nápravu křivd způsobených Rakouskem či Rakousko-Uherskem. Kromě toho bylo užívání šlechtických titulů zakázáno ústavou (První hlava ústavní listiny paragraf 1). Obávám se, že kromě těch, co kolaborovali s nacismem, byl dnes všem ostatním aristokratům majetek navrácen a to i přesto, že takzvané renomé šlechty se táhne jako krvavá stopa českou historií. Je podivná doba, když papír snese i tvrzení, že "čestná a charakterní šlechta vždy představovala pravý opak toho, co zločinná myšlenka komunizmu (!)", jak tvrdí Almanach české šlechty 2. Nejedná se pouze o onen biblický trám v oku, ale je to především strach, aby náhodou "někdo"nepřišel o to,co jeho prapředek naraboval.

   Co jsou vlastně zač současní rytíři a zemané? Na přání kamaráda Karla Sýse jsem vyhověl pozvání na křest již zmíněné knihy (Almanach české šlechty 2). Byl jsem tedy nucen pohybovat se mezi luxusně oděnými zemany jako pavouk na dortu. Velmi mě překvapilo, že se všichni znají. Vzájemně se oslovovali pane rytíři a vedli debatu jistě"velmi duchaplnou".
   Autor knihy, jehož nechci jmenovat, mne srdečně přivítal, ale jeho rysy poněkud ztvrdly, když jsem mu položil otázku, zda se ve své knize zmiňuje o tom, jak se vedlo poddaným. Mávl rukou, jako by odháněl mouchu a odpověděl: "Ale to víte, že dobře" (!) Další můj prohřešek byl, že jsem ho poprosil, aby mi napsal do knihy věnování tohoto znění: "Milému soudruhu Sýsovi věnuje autor". Málem mu vypadla tužka z ruky ohromením. Se slovy "No soudruhu přeci psát nebudu" toto věnování chvějící se rukou přece jen vyhotovil.

   Poté přítomní vyslechli řeč na téma, jak mohou být všichni hrdi – a tak podobně. Po jalovém úvodním projevu nastal útok na švédské stoly, připomínající spíš útok na Švédy o několik století dříve. "Duchaplní rytíři", kteří budili dojem, že jejich potravou je pouze vědomí vlastní nadřazenosti, v pravém slova smyslu"žrali" zadarmo připravené lahůdky. Pohled na zalykající se feudály mne přiměl, abych je urychleně opustil.
   Na útěku z Národního muzea, jež šlechtické žranici propůjčilo svůj ctěný prostor, jsem narazil na pohlednou dámu, která s výrazem melancholie akci opouštěla rovněž. V domnění, že si o rytířském stavu myslí totéž co já, svěřil jsem se jí se svými pochybnostmi o kvalitě modré krve. Po mých slovech sebou trhla, jako by dostala ránu palicí a odstoupila o dvacet metrů zpět. Zřejmě od šlechticů mířila k průmyslníkům či přímo do lůna církve a zdánlivá melancholie – mnou špatně vyložená – byla jen omámením "ryzím šlechtickým charakterem". Tolik tedy nižší šlechta.

   A co ti vyšší? Vrátili jim zámky, znovu hromadí majetek, zaujímají politické i jiné významné funkce. Jsou ctěni a obdivováni a opět z nich sálá dech války. Pardon, demokracie. Tak to jsou oni – navrátilci z dávnověku.
   Proto prohlašuji co nejdůrazněji: Žádný šlechtic nemá morální právo žádat o navrácení majetku, který vzešel z krve a slz. Tím spíše mu nepřísluší komukoliv vládnout. To, čeho jsme nyní svědky, je nejen výsměch národu, ale přes hradbu staletí především těm, kteří pro šlechtu zbytečně trpěli.

   Na závěr chci připomenout leták z doby bělohorské s názvem Pláč robotného lidu. Mimo jiné praví: "Věřtež tomu vy protivníci a těžkosti nám činící, že krev naše a našich přátel proti vám ze země volá!"
   Doufám že nevolá marně.

Autor: KAMIL LHOTÁK

Obrys – Kmen č. 22/2008
http://www.obrys-kmen.cz/index.php?rok=2008&cis=22&cl=01

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *