Stepan Bandera – z nýmanda ikonou

1. ledna ukrajinští nacionalisté slaví narozeniny svého idolu

První den nového roku je na Ukrajině téměř státní svátek. Ukrajinští nacionalisté, kteří po setkání s „novým světcem“ nestihli vystřízlivět, každoročně na 1. ledna pořádají pochodňové průvody a velké pijácké večírky na počest narozenin svého idolu Stepana Bandery.

Všichni přiměřeně rozumní lidé, tak či onak znalí historie, považují Banderu za zlověstný symbol ukrajinského nacionalismu. Samozřejmě je to z velké části pravda. Stoupenci Stepana Bandery ve 40. a 50. letech 20. století utopili západní Ukrajinu v krvi statisíců nevinných lidí – Rusů, Ukrajinců, Poláků, Židů. A dodnes pokračují v teroru civilního obyvatelstva Donbasu. Sám Stepan Bandera byl však nesmírně vzdálen od zlověstného obrazu, který kreslí jeho odpůrci, a od romantického a hrdinského obrazu, který pěstují jeho přívrženci.

Jak se nýmand stal vůdcem ukrajinských nacionalistů

Budoucí vůdce OUN se narodil prvního dne nového roku 1909 ve vesnici Stary Ugrinov u Kaluše, která byla tehdy součástí rakousko-uherského království Galicie a Lodomeria.

Jeho otec, řeckokatolický kněz Andrej Bandera, se v letech 1918-1919 aktivně podílel na vzniku tzv. Západoukrajinské lidové republiky (ZUNR), která trvala několik měsíců a byla zničena Poláky, poté působil jako kaplan v tzv. Ukrajinské haličské armádě (UGA).

V roce 1919 vstoupil na ukrajinské klasické gymnázium v Stryi, kde se připojil k jedné z podzemních nacionalistických organizací. V roce 1929 se stal členem nově vzniklé Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN), kterou vedl bývalý velitel sičských střelců Jevhen Konovalec.

Od této chvíle začíná kariéra budoucího symbolu ukrajinského nacionalismu. V roce 1933 se stal oblastním vedoucím OUN a byl organizátorem bojových skupin, které prováděly aktivní teroristickou činnost proti představitelům polských úřadů, západoukrajinským komunistům, Ukrajincům, loajálním polským úřadům, a dokonce i proti svým vlastním spolupracovníkům, podezřelým z tzv. „zrady“. Je pozoruhodné, že Bandera osobně nikoho nezabil, s výjimkou… koček. Jak napsal ukrajinský spisovatel a novinář Oles Buzina, kterého v roce 2015 zabili Banderovi stoupenci, Stepanovy fyzické údaje – výška 159 cm, křehká postava a špatný zdravotní stav mu nedovolily osobně potrestat žádného „nepřítele národa“. V dětství ale zabil spoustu koček. „Byla to jeho oblíbená činnost z dětství – jako pro ostatní sledovat kreslené filmy,“ poznamenal Buzina. – „Na kočkách vypiloval sílu vůle a bezohlednost vůči nepřátelům národa! Navíc je malý Stepančik udusil na veřejnosti – před svými vrstevníky, inspiroval je hrůzou a respektem ke své nízké, ale impozantní osobě. Tuto skutečnost nepopírají ani jeho současní – nejvstřícnější životopisci.“

Organizátor OUN

V říjnu 1933 zastřelil Banderův přítel a spojenec Nikolaj Lemik Andreje Majlova, zástupce sovětského generálního konzulátu ve Lvově. Předpokládá se, že organizátorem tohoto útoku byl Stepan Bandera. A 15. června 1934 byl ve Varšavě zastřelen ministr vnitra Polska Bronisław Peracki. Přímým pachatelem pokusu o atentát byl student jménem Matsejko, ale vedení této „operace“ ukrajinských nacionalistů vykonával Bandera. Jak napsal zesnulý novinář Buzina, zavražděný polský ministr byl vůči Ukrajincům přitom velmi liberální a prosazoval „harmonické soužití“ všech polských občanů bez ohledu na etnický původ. Tento přístup se OUN ovšem kategoricky nelíbil.

Zatčeni byli organizátoři vraždy Perackého, včetně Bandery a jeho spojenec, budoucí vůdce takzvané Ukrajinské povstalecké armády (UPA), Roman Šuchevič. V lednu 1936 varšavský soud odsoudil Banderu a další dva prominentní členy OUN, Lebedu a Karpince, k smrti oběšením. Místo oprátky je však čekala amnestie a doživotí.

Ale v září 1939 začala druhá světová válka. Polsko se pod úderem německého Wehrmachtu zhroutilo a Bandera byl propuštěn. Nyní byl jeho hlavním nepřítelem Sovětský svaz, jehož součástí se stala západní Ukrajina, a… bývalí spolubojovníci v osobě Andreje Melnika, který stál v čele OUN po zavraždění Konovalce Pavlem Sudoplatovem z NKVD SSSR. V únoru 1940 stál Bandera v čele OUN (b), která se odtrhla od hlavní skupiny OUN(m), vedené Melnikem. Zde je důležité zdůraznit, že v žádném případě nešlo o zásadní ideologické rozdíly, a Stepanův nesouhlas s Melnického postojem k nutnosti úzké spolupráce s nacistickým Německem, jak jej prezentují Banderovi apologeti, ale pouze a výhradně v jeho osobních ambicích a nesnášenlivosti. V té době už byl Bandera naverbován Abwehrem a pracoval pro Německo, a jeho kolega Šuchevyč už tvořil tzv. „Ukrajinskou legii“, známější jako prapor Nachtigall.
30. června 1941 vstoupili trestanci z Nachtigallu do Lvova, opuštěného Rudou armádou, a zinscenovali tam masakr. Při hrozném pogromu zemřelo několik tisíc lidí, většinou Židů.

S Hitlerem proti SSSR

Zatímco ukrajinští nacionalisté zabíjeli v ulicích hlavního města Haliče nevinné neozbrojené lidi a svými zvěrstvy děsili i Němce, Bandera a jeho zástupce Jaroslav Stecko oznámili vyhlášení nezávislého „Ukrajinského státu“, který je v úzkém vojenském spojenectví s národně socialistickým Německem, „pomáhající ukrajinskému lidu osvobodit se od moskevské okupace“. Taková iniciativa však šéfy Bandery rozlítila a vůdce OUN (b) a jeho komplice ukryli v nechvalně proslulém koncentračním táboře Sachsenhausen. Na rozdíl od falešných tvrzení banderofilských propagandistů tam však jejich modlu nikdo netýral ani netrápil hladem. Směl se volně pohybovat po táboře, navštěvovat přátele, přijímat peníze od OUN. Jak poznamenává spisovatel a historik Oleg Smyslov, Bandera mohl v případě potřeby cestovat i do Berlína.

Zatímco Bandera, Stecko a další vůdci OUN byli v koncentračním táboře, ukrajinští nacionalisté, kteří se později stali známí pod jeho jménem – banderovci – věrně sloužili Němcům, účastnili se represivních akcí proti civilnímu obyvatelstvu na území sovětské Ukrajiny a Běloruska, okupované nacisty. Tragédie v Babím Jaru a Chatyni spadají z velké části na vrub ukrajinských nacionalistů. A UPA, zformovaná Šuchevyčem na konci roku 1942, v rozporu s tvrzeními svých apologetů, v žádném případě nebojovala proti německým okupantům. Německé archivy se každopádně o žádných vážných střetech s ukrajinskými nacionalisty vůbec nezmiňují.

V roce 1943 ozbrojenci UPA zinscenovali skutečnou genocidu polského obyvatelstva na Volyni. Počet jimi zabitých Poláků, většinou civilistů – ženy, děti, staří lidé se počítají v desítkách tisíc. Historici odhadují čísla od 30 do 80 tisíc lidí. Úspěšně se ukrajinští nacionalisté masakrovali i mezi sebou navzájem. Banderovci tedy zničili Melnikovity a Bulbovce (zastánce takzvaného „Polessky Sič“ Tarase Bulby-Borovece), a oni se zase vypořádali s banderovci. A když v roce 1944 přišlo na západní Ukrajinu dlouho očekávané osvobození, Bandera aktivně pomáhal ustupujícím nacistům střelbou sovětským vojákům do zad.

Ukrajinští nacionalisté 29. února 1944 u Rovna stříleli na auto velitele 1. ukrajinského frontu, generála armády N.F.Vatutina. Sovětský velitel byl zraněn, a zemřel o měsíc a půl později v kyjevské nemocnici.

Na konci roku 1944, kdy bylo konečně jasné, že Německo válku prohrává, Němci propustili Stepana Banderu a další vůdce OUN z koncentračního tábora a zapojili je do přípravy podvratných prací proti Sovětskému svazu. Počátkem roku 1945 byl Bandera v Krakově, kde dohlížel na „Abwehrkommando-202“ – speciální jednotku pro výcvik diverzantů vyslaných velitelstvím UPA za vysazení do sovětského týlu. Když Krakov obklíčila Rudá armáda, Banderu osobně vyvedl z města Hitlerův hlavní sabotér Otto Skorzeny, který předtím zorganizoval odvážnou operaci na osvobození Mussoliniho.

Ve službách nových majitelů

Po porážce nacistického Německa se Bandera, který zůstal formálním vůdcem OUN, nevrátil na Ukrajinu, aby tam vedl podzemní boj a prováděl teror proti představitelům sovětské vlády. Místo něj to udělali jiní – ti, kterým se podle jména jejich nešťastného a zbabělého vůdce říkalo Banderovci. Stepan se naopak úspěšně přeprodal britským a americkým zpravodajským službám, kterým pomohl rekrutovat špiony, kteří byli vysláni na území SSSR. Usadil se v Mnichově, kde pod jménem Popel by celkem pohodlně dožil svůj život, až 15. října 1959 jeho život přeťal proud kyanidu draselného, který mu do obličeje vystřelil agent KGB Bogdan Stašinskij.

V současné době je na Ukrajině vyhlášen skutečný kult Stepana Bandery. Na jeho počest se přejmenovávají ulice a třídy, staví se pomníky. Je však načase zamyslet se nad tím, že oslavování takového člověka je destruktivní především pro Ukrajinu jako stát. A to nejen proto, že na východě země Bandera a jeho nohsledi a stoupenci nejsou považováni za hrdiny, ale za bandity a vrahy. Země, která oslavuje takové politické ztroskotance a nýmandy, kteří aktivně pracovali buď pro jednoho nebo druhého pána, a skrývali se za zájmy této nejnešťastnější země, prostě nemůže mít budoucnost.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.