Kde se vzal Bandera a banderismus

Banderovský neonacismus se dnes zmocnil Ukrajiny a představuje potenciálně vážnou hrozbu pro všechny sousední země a světové společenství jako celek.

Je nutné pochopit podstatu tohoto fenoménu a znát jeho minulost. Pozorovateli nezkušenému v otázkách historie se může zdát, že ukrajinský prozápadní radikální nacionalismus, který vyústil ve vznik moderního neonacistického režimu, vznikl krátce před Velkou vlasteneckou válkou nebo maximálně během revolučních událostí r. 1917. Ale není.

Všechno to začalo mnohem dříve – asi před 500 lety. A to souvisí s náboženským bojem pravoslaví s tzv. uniaty, s donucováním pravoslavných k unii, což představovalo přechod ke katolické nauce při zachování byzantské liturgické tradice známé ruskému obyvatelstvu v církevním slovanském jazyce. Značná část obyvatelstva ruského původu žijící na území současné západní Ukrajiny, především její prosperující část, se vydala cestou nejmenšího odporu a zradila svou víru přijetím uniatismu a na oplátku získala všechny výhody plynoucí z katolického stáda. Ortodoxní byli v té době mučeni, zabíjeni, znásilňováni, zapřaháni do vozů a kočárů, pravoslavné děti byly beztrestně vařeny zaživa v kotlích před zraky rodičů.

V 60. letech 19. století Poláci předložili myšlenku „ukrajinismu“. Prvními dirigenty ukrajinismu, jak by se dalo očekávat, byli uniaté. Ruská populace současné západní Ukrajiny začala být vystavena represím, v důsledku čehož byla její část nucena emigrovat (část do Ruské říše a část do zámoří, do Ameriky, Kanady a Austrálie) a část k přechodu na politický konformismus, tedy přizpůsobit se vytvořeným podmínkám. K propagaci myšlenky ukrajinismu „mobilizovaly“ rakousko-uherské speciální služby kyjevského historika, profesora Michaila Gruševského. Poté, co získal místo ve Lvově a štědré poplatky, začal aktivně psát knihy o původu „ukrajinského národa“, který vymysleli Poláci a Rakušané. S vypuknutím první světové války dosáhly represe svého vrcholu. Došlo k zahájení masových poprav ruského pravoslavného obyvatelstva, i jejich zavírání do koncentračních táborů. Mnoho jejích představitelů zahynulo během války, statisíce opustily Halič spolu s ustupujícími ruskými jednotkami. V roce 1917 to vedlo k vytvoření autonomní Ukrajinské lidové republiky (UNR) v Rusku, jejíž příznivci v roce 1918 vyhlásili svou „nezávislost“ a podporovali Němce a Rakušany a vyzvali je k organizaci okupačního režimu na Ukrajině, který se zhroutil asi šest měsíců po skončení války.

Poté, co bolševici ustanovili sovětskou moc na území bývalého Novorossiji a Malé Rusi, s cílem sjednotit všechny země, které byly kdysi jihozápadními knížectvími Ruska, ohlašují vytvoření sovětské Ukrajiny, ke které patří území Oděsy a Doněck-Krivoy Rog, a další, které vznikly během občanské války. Ale Halič a Volyň opět „opouštějí“ stát spojený s Ruskem: v letech 1919-1920 byly anektovány Polskem. Je třeba říci, že v této době už potomci uniatů nenáviděli všechny, s nimiž žili vedle sebe, jak sousedy, kteří se ještě cítili „rusky“, tak polské pány, kteří je kdysi vábili na stejná práva, ale stále je považovali za jejich lokaje.

Právě tato civilizační mezera spolu se všemi předchozími historickými rozvrstveními spolu s celoevropskou „fašizací“ dala ve 20. – 30. letech 20. století vznik ukrajinskému ultranacionalistickému hnutí, kterému se nakonec začalo říkat banderovské hnutí.

Během Velké vlastenecké války se OUN (Organizace ukrajinských nacionalistů) snažila hrát roli „třetí síly“. Po jejím rozdělení na jaře 1940 na revoluční OUN, známější jako OUN (b) – Bandera a OUN (m) – Melnikov, se obě frakce nadále, byť v různé míře, zaměřovaly na politickou a finanční podporu Německa. Není náhodou, že Hitler 25. září 1940 nařídil bez překážek vpustit na polské území pouze Němce a ukrajinské nacionalisty. Jestliže UVO (ukrajinská vojenská organizace) dostávala od německé vlády 9 tisíc marek měsíčně, pak OUN do roku 1941 – 2,5 milionu ročně od struktur Abwehru a německého ministerstva vnitra.

Vedoucí představitelé OUN se řídili vzorcem: „Ukrajina bude osvobozena ve stínu německé kampaně.“ A. Melnyk tedy v dopise Hitlerovi ze 14. dubna 1941 žádal, aby byl po vítězství nad SSSR vytvořen ukrajinský stát pod ochranou Německa od Dunaje po Karpaty, Kaspické moře a Kavkaz, měl zahrnovat Krym, Besarábii, jih Voroněžské a Kurské oblasti. Na Volze, jak se domníval, měla mít Ukrajina společnou hranici s Kazachstánem a na území Zeleného Klinu (Dálný východ) by po odchodu Ukrajinců odtud bylo možné usadit Japonce. S. A. Bandera také oslovil Hitlera se sliby pomoci Wehrmachtu v boji proti bolševismu. A. Melnik jednal s finskými, chorvatskými, italskými a španělskými představiteli v naději, že příznivě ovlivní Hitlerovu politiku ohledně Ukrajiny a role OUN v ní.

Na jaře 1941 OUN aktivně tvořila podzemí v ukrajinských oblastech Polska, v Haliči, obstarávala zbraně a střelivo a vedla protibolševickou agitaci mezi obyvatelstvem. Výsledkem bylo, že se začátkem Velké vlastenecké války došlo k povstání proti sovětské moci v 26 okresech a třech regionálních centrech pěti regionů západní Ukrajiny. Bandité současně dobyli 11 regionálních center ještě před příchodem německých jednotek, ve vojenských skladech Rudé armády ukořistili 15 tisíc pušek, 7 tisíc kulometů, 6 tisíc ručních granátů atd. Bylo oznámeno vytvoření hlavního velení UNRA (Ukrajinská národní revoluční armáda) pod velením poručíka I. Klymiva (Legendy), „Centrum ukrajinských vzdušných sil“, „Centrum ukrajinských tankových zbraní“, trochu později – Úřad lidových milicí.

Přestože ve dnech 25. – 27. června 1941 jednotky Rudé armády ve Lvově potlačily povstání vyvolané Banderou, 30. června se ozbrojenci zmocnili vysílačky a za podpory ukrajinského praporu Nachtigal, který vstoupil do Lvova o 7 hodin dříve než německá vojska, předala zprávu o vytvoření vlády ukrajinského státu v čele s premiérem J. Stecko. Hitlerova reakce následovala okamžitě: 5. července, v den, kdy byla definitivně vytvořena vláda J. Stěcka, byl v Krakově zatčen S. Bandera a o čtyři dny později sám premiér a také 300 aktivistů OUN (b), někteří z nichž byli zastřeleni. Území Haliče a Volyně bylo převedeno pod jurisdikci německého týlového velení.

Ale i poté, 6. července, se A. Melnik znovu obrátil na německé vedení s další žádostí: umožnit Ukrajincům účastnit se křížové výpravy proti „bolševickému barbarství“ spolu s legiemi Evropy ve spojenectví s Wehrmachtem. Dopis podepsalo šest bývalých předáků armády UNR a německý plukovník A. Bizanc. O deset dní později se na Hitlera obrátil s podobnou žádostí bývalý hejtman Ukrajiny P. Skoropadskij. Ale Führer měl úplně jiné plány: ovládnout, vést, využívat. Náměstek ministra zahraničí U. Kundt v Berlíně řekl S. Banderovi: „Nejsme vaši spojenci, ale dobyvatelé rusko-sovětského území.“

Do poloviny června 1941 sloužilo v německých ozbrojených silách více než 15 tisíc Ukrajinců jako překladatelé, zpravodajští důstojníci, sabotéři, několik tisíc bylo vyškoleno v policejních školách. Po 22. červnu se dalších 10 000 Ukrajinců v rámci šesti „pochodových skupin“ přesunulo na východ ve směru na Kyjev, Charkov a Oděsu. Nejprve to byli především členové OUN (m), po nich samostatně Bandera. 2. září 1941 jedna ze skupin dosáhla Dněpropetrovska, na konci července – Vinnice.

V Žytomyru vznikla základna OUN(m), i když zde od srpna byly také Banderovy jednotky. Takoví aktivisté OUN(m) jako O. Olžyč (Kandyba), J. Čemerinskij, P. Olijnik, I. Rogač dorazili do Žytomyru a odtud jejich cesta vedla do Kyjeva.

V říjnu 1941, se souhlasem V. Kubijeviče, začali být Ukrajinci odváženi do vojenských jednotek SS, ale pouze pokud splňovali určité požadavky: árijský typ obličeje, věk 17-35 let, výška ne méně než 170 centimetrů, tělesně silný, svobodný, nesouzený. Zájemců však bylo příliš málo, a tak byl na jaře 1943 se souhlasem místodržitele O. Vechtera vyhlášen nábor dobrovolníků do divize SS „Galicia“. Nejprve jí měli dát jméno „Ukrajina“, ale M. Bormann a J. Goebbels nařídili, aby do ní byli zapsáni pouze rodáci z Haliče – jak se domnívali, potomci Keltů.

Agitátoři z ukrajinského ústředního výboru vysvětlili mládeži, že písmena SS jsou zkratkou názvu „Sičevyje strelci“ a divize bude první jednotkou Ukrajinské národní armády. Příliv těch, kteří se chtěli stát vojáky divize, byl impozantní – více než 82 tisíc lidí. Po ročním výcviku byla 14. SS granátnická divize „Galicia“ v červenci 1944 obklíčena u Brodů a ztratila asi 11 tisíc lidí. Poté byla znovu vytvořena a zúčastnila se bitev na území Polska, Slovinska, Rakouska. Ve dnech 25. – 30. dubna 1945 složili vojáci a důstojníci divize přísahu věrnosti ukrajinskému státu a připojili se k ukrajinské národní armádě generála P. Šandruka, která k 1. květnu 1945 čítala 40 tisíc vojenského personálu.

V dubnu 1942 se vedoucí představitelé OUN (b) domnívali, že SSSR válku beznadějně prohrál, a zhruba do poloviny července soustředili své úsilí na boj se sovětskými partyzány a výsadkáři. Teprve III. konference OUN (b) ve dnech 17. – 21. února 1943 rozhodla o přechodu do boje proti Němcům, aby nezůstala stranou antifašistického hnutí a zároveň udržela ozbrojenou opozici proti sovětské moci. Ukázalo se, že obě předsevzetí nelze skloubit a efektivně realizovat, podle situace na frontách bylo třeba dát přednost jedné věci.

Ilegální tiskoviny OUN(b) byly až do konce roku 1943 zaplněny diskusními materiály o roli podzemního hnutí obecně, o povaze a významu terorismu, který byl chápán jako politická taktika, a o roli budoucí národní ukrajinské armády.

První jednotku pod názvem Ukrajinská povstalecká armáda vytvořil v Polissy zástupce exilové vlády UNR T. Borovec (pseudonymy – Bajda, poté Bulba), který byl v červenci 1940 převelen na ukrajinské území. Za asistence německého velení, které se obávalo bočního útoku sovětských divizí obklíčených v pinských bažinách, T. Borovec v létě 1941 zformoval policejní jednotky „UPA – Polesskaja Sič“, čítající do listopadu více než 6 tisíc bojovníků. Pronásledovali ustupující jednotky Rudé armády. Poté, co se tyto jednotky pokusily zabránit Němcům ve vývozu surovin a potravin do Německa, okupační úřady 16. listopadu 1941 rozpustily UPA T. Borovce a až do jara 1942 nebyla její činnost znát. Poté s vědomím Němců opět vznikly jeho formace.

Zároveň v průběhu roku 1942 vznikaly pod záštitou místních vůdců OUN (m) a OUN (b) ozbrojené skupiny, které vystupovaly proti německým trestancům, polským nacionalistům a sovětským partyzánům. Do dubna 1943 čítaly až 10-12 tisíc bojovníků. Počínaje 9. dubnem jednali zástupci OUN (b) s T. Borovecem a požadovali, aby uznal banderovskou platformu za jedinou pravou, s čímž nesouhlasil. Od té doby si ale oddíly OUN(b) začaly říkat Ukrajinská povstalecká armáda – UPA (velitel – K. Savur (Kljačkivskij)) a od poloviny srpna začali banderovci a Bezpečnostní služba odzbrojovat bojovníky T. Borovce a A. Melnyka, a střílející odpůrce sjednocení povstaleckých sil do jediné UPA pod vlajkou OUN (b). Po vraždě manželky T. Borovce bezpečnostní službou a dopadení příslušníků jeho velitelství odešel k Němcům.

Dne 20. července 1943 začaly zbytky oddílů T. Borovce nést nové jméno – Ukrajinská lidová revoluční armáda.

Na podzim 1943 měla OUN (b) – UPA v důsledku masové mobilizace mládeže více než 40 tisíc lidí, nepočítaje ozbrojené podzemí. V říjnu až listopadu 1943 svedla UPA 47 bitev místního významu s německými jednotkami (od 1. ledna do 30. září ztráty Wehrmachtu činily asi 3 tisíce padlých a raněných), 54 bitev – se sovětskými partyzány (jen během 25. – 28. března ve Volyni zemřelo 500 partyzánů).

Ve stejné době oddíly UPA prováděly kampaň za vytlačení polského obyvatelstva za ukrajinské etnografické hranice – za řeky Bug nebo San. Jen ve dnech 11. – 12. července 1943 bylo vypáleno 60 polských vesnic. Polská Armada Krajowa (AK) však s pomocí polské policie jen v letech 1943-1944 vypálila v Cholmské oblasti desítky ukrajinských vesnic a zabila asi pět tisíc Ukrajinců. Podobné akce na obou stranách se množily, ačkoli nemohly vyřešit historicky zakořeněný problém ukrajinsko-polských vztahů. V říjnu 1943 V. Kubijevič řekl, že pokud OUN (b) – UPA bude bojovat proti šesti nepřátelům současně, pak přivede Ukrajinu do hrobu. Podle moderních výzkumníků zemřelo v nevyhlášené polsko-ukrajinské válce na obou stranách 40–50 tisíc lidí.

Vedoucí zahraničního oddělení OUN(b) N. Lebed uložil 13. května 1943 strukturám UPA úkol navázat kontakt s představiteli Rumunska, Polska, Maďarska, USA, Velké Británie. Výsledkem jednání s delegací maďarské armády v čele s podplukovníkem D. Padanym bylo na podzim podepsáno příměří, které bylo obecně respektováno. Jednání s rumunskou stranou nedosáhla cíle kvůli nepřijatelnosti podmínek stanovených oběma stranami.

Červencové schůzky roku 1943 s Poláky skončily bezvýsledně a teprve 29. dubna 1945 se delegace UPA a Armii Krajowy dohodly, že nebudou bojovat proti sobě, ale že se zaměří na boj s Rudou armádou. V září téhož roku zaútočily spojené síly AK a UPA na sovětské posádky v Kovelu a vesnici Bircha u Przemyslu.

Ve dnech 20. – 21. ledna 1944 probíhala jednání mezi zástupci OUN(b) – UPA a německým velením.

5. března 1944 na schůzce s důstojníky německé bezpečnostní služby zástupce OUN (b) I. Grinjoch řekl: „Nikdy jsme nepovažovali Němce a Poláky za nepřátele.“ Požádal Němce, aby pomohli UPA se zbraněmi, střelivem, speciální technikou, sapéry a specialisty na demolice. Vedení Ukrajinské povstalecké armády souhlasilo s vedením zadních bojů s Rudou armádou za účelem krytí ustupujících jednotek Wehrmachtu v Karpatech. Velení německé armády přidělilo UPA 320 instruktorů, předalo spoustu zbraní a střeliva. 17. listopadu 1944 vedení OUN (b) informovalo Rosenberga o červencovém vytvoření Ukrajinské hlavní rady (UGVR), loutkového parlamentu v čele s obyvatelem Kyjeva K. Osmakem. Dříve ministr okupovaných území uznal Banderu za oprávněného zástupce ukrajinského lidu.

Brzy se v lesích západní Ukrajiny objevily bojové skupiny ukrajinských a německých vojáků, střety s týlovými jednotkami Rudé armády byly stále častější: jen v oblasti Rivne bylo v lednu až únoru 1944 zaznamenáno 154 útoků na jednotky Rudé armády, při nichž bylo zabito 439 vojáků a velitelů.

V průběhu roku 1944 vybudovala UPA s pomocí německých sapérů četné schrony (úkryty). Hluboko pod zemí se nacházejí tiskárny, nemocnice, strážní stanoviště, knihovny, archivy, sklady, kasárna pro vojáky atd. V letech 1945-1946 objevily sovětské bezpečnostní agentury a vojenské skupiny 28 969 takových úkrytů. Z toho bandité podnikali své odporné výpady ještě několik let, zabíjeli vojáky Rudé armády, sovětské důstojníky, aktivisty, sovětské zaměstnance, učitele, zástupce pokrokové tvůrčí inteligence, novináře, páchali teroristické činy proti vlastnímu lidu, snažili se násilím a strachem, aby uvěřili jejich nacionalistickým nesmyslům, za kterými byl jediný zájem: získat zpět ztracenou moc nad lidem a zmocnit se jeho země a veškerého bohatství.

Od podzimu 1944 rostl v řadách UPA pesimismus a nedůvěra ve vítězství nad sovětskou mocí a mezi významnou částí obyvatelstva odcházelo stále více obyvatel do spolupráce s NKGB – NKVD. Po 11. červenci 1944 se do povědomí obyvatelstva dostal rozkaz R. Šucheviče: kdo bude viděn ve spojení s NKVD, stane se nejhorším nepřítelem UPA, takové zrádce rozčtvrtí a pověsí Bezpečnostní služba, neušetří ani jejich děti, ani rodiče. Rozkaz pro skupinu UPA „Sever“ zněl: „Všichni jednající agitátoři a propagátoři nepřátelských myšlenek mají být zatčeni a zastřeleni. Poprava má být provedena za přítomnosti obyvatelstva. „Potřebná krev? Dejme moře krve! Nutný teror? – Udělejme peklo! … Nestyďte se zabíjet, loupit a zapalovat. V boji neexistuje žádná etika!“ – Ukrajinští nacisté zuřili.

Ve Lvovsku členům dvou rodin nechali vyloupnout oči pro spolupráci s NKVD a poté je veřejně rozsekali sekerami na malé kousky. Ve Volyňsko-Rivnské diecézi popravila Rada bezpečnosti 60 kněží za podporu činnosti sovětské vlády. Během února 1944 – prosince 1946 služba OUN – UPA zabila 11 725 lidí, z toho 6 980 původních obyvatel západní Ukrajiny a jejich rodiny byly také zlikvidovány.

Při operacích Rudé armády a jednotek NKVD proti UPA od února 1944 do 22. října 1945 bylo zabito 98 846 banditů, 104 990 bylo zajato a 48 880 lidí se dobrovolně vzdalo. Ztráty sovětských jednotek přitom činily 13 420 zabitých a zraněných.

Celkem na Ukrajině v letech 1940-1950 zemřelo přes 500 tisíc ukrajinských civilistů, více než 400 tisíc sovětských válečných zajatců, 20 tisíc vojáků, důstojníků Rudé armády a donucovacích orgánů, 850 tisíc Židů a 220 tisíc Poláků, rukou OUN.

Ukrajina byla jednou z předních svazových republik. Kvalitní školství, síť vědeckých a průmyslových podniků, rozvinuté zemědělství, výkonný vojensko-průmyslový komplex, který vyrábí rakety, transportní letadla a tanky… Plus personál: nejlepší vědci, lékaři, inženýři. V roce 1990 bylo na Ukrajině 313 079 vědců, včetně 62 000 lékařů a kandidátů věd. V Ukrajinské SSR bylo 150 univerzit, ve kterých působilo 1400 profesorů a doktorů věd, asi 16 000 docentů a kandidátů věd. Velké oddělení vědců pracovalo v jižní pobočce Všesvazové akademie zemědělských věd pojmenované po V.I. Leninovi. Největším vědeckým centrem Ukrajinské SSR byla Akademie věd Ukrajinské SSR, čítající 81 tisíc zaměstnanců, z toho 14 tisíc vědců, z toho více než 1 tisíc lékařů a 7 tisíc kandidátů věd.

Výsledky fundamentálního výzkumu ukrajinských vědců umožnily vysvětlit řadu jevů při separaci atomových jader, vytvořit zásadně nové stavy hmoty s požadovanými vlastnostmi, rozluštit strukturu složitých chemických látek a vytvořit vědecké předpoklady pro kontrolu dědičnosti a proměnlivost živých organismů. Potvrzením vysoké kvality těchto technologií je prodej licencí do průmyslových zemí.

To vše je již bohužel minulostí. Na Ukrajině vládne devastace a chudoba, bují banderovský neonacismus a rusofobie, probíhá občanská válka. Historie opět dokazuje, že oslabení vazeb mezi národy Ukrajiny a Ruska se pro ukrajinský lid změnilo v tragédii a utrpení. Oddělení Ukrajiny opět oživilo rusofobii, nacionalistické nesmysly, bratrovražedné nálady a masakry uvnitř země. Nacionalistická lůza opět hledá zahraniční patrony, nyní v podobě amerických imperialistických sil a sjednocené evropské nenávisti k Rusku. Tito odpadlíci společnosti přicházejí s fašistickou propagandou, schovávají se za starý prapor „nezávislosti“, a ničí své vlastní lidi.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.