Útěk před popravou

utekZe spisu pražského gestapa se dochoval podrobně rozkreslený pavouk organizace I. ilegálního ústředního výboru Komunistické strany Československa. Obsahuje desítky jmen: Eduard Urx, Jan Zika, Karel Aksamit, Václav Křen, Stanislav Brunclík, Viktor a Otto Synkovi, Jan Peštulca, Emil Ševčík, Emanuel Klíma, Karel Elznic, František Taussig… Ti všichni padli. Nacistický teror přežili pouze tři funkcionáři I. ilegálního ÚV KSČ: Rudolf Vetiška, Josef Smrkovský a Václav Štětka.  Toto je odysea tehdejšího instruktora budějovického kraje KSČ, Váslava Štětky.

PŘECHOD DO ILEGALITY

Začátkem roku 1939 zmizel Václav Štětka, sedmadvacetiletý bývalý moravskoostravský krajský tajemník Komsomolu a Svazu mladých, policii z dohledu. Strana ho vybavila novými doklady a obstarala mu v Praze ilegální byt. Po příchodu okupantů byl vyslán do Moravské Ostravy, kde s komsomolskými funkcionáři F. Novákem a O. Závodským organizoval přechody komunistů šachtami do Polska. Koncem dubna 1939 ho soudruh Urx povolal do Prahy. Se spojkou ÚV KSČ se setkal v holičském krámku na žižkovské Ohradě; předala mu nové dokumenty a úkol — převzít krajskou stranickou organizaci v Českých Budějovicích. V těch dnech strávil noc na pražském policejním ředitelství v Bartolomějské ulici jistý profesor Prosek. Býval tam za 1. republiky velmi často jako zadržený či zatčený, ale tentokrát byl prvně u vysokého důstojníka jako host. Ráno ho představili esesákovi – řidiči kurýrního auta pražského gestapa, jako policejního agenta. Okupantský vůz ho dopravil do Mor. Ostravy. Na mostě přes Ostravici se ho zeptala neznámá žena na inzerát v Národní politice a když správně odpověděl, odvedla pana profesora do obuvnické dílny. Tam už ho oslovovali pravým jménem. A po několika dnech byl Josef Štětka, zatykačem hledaný komunistický poslanec, na polské straně hranice. Jeho syn Václav zůstal v protektorátu.

GESTAPO VYDÁVÁ ZATYKAČ

Od budějovického tajemníka Altrichtra převzal V. Štětka krajskou organizaci. Majetek strany, finanční prostředky, zbraně, rozmnožovací stroje — všechno již bylo v podzemí, ukryto na bezpečných místech. V krajském aparátu KSČ pracovalo ilegálně na 800 funkcionářů. Jen v Budějovicích – městě fungovaly silné stranické buňky v deseti velkých závodech (například v papírně, tabákové továrně, u Hardtmutha a v pivovaru). Objevily se první letáky, začaly se množit sabotáže; velmi iniciativně si vedla rozvětvená podzemní organizace táborských železničářů. Pražská řídící centrála gestapa se svými pobočkami v Českých Budějovicích, Táboře a Strakonicích pátrá po vedoucích funkcionářích KSČ a její protikomunistický referát II-A-1 vydává pod č. B-Nr. 1074/4 zatykač. Text haftbefehlu přejímá 16. 7. 1940 v čj. 563/dův./40 i okresní četnické velitelství Písek:

Na dožádání tajné státní německé policie v Táboře má být usilovně pátráno po neznámém muži, který se vydává za Jirku Kováře, Zdeňka Krále, Václava Štětku nebo Štefka, který je stíhán pro protistátní činnost (jest komunista). Zaměstnání hledaného není známo; jest při pátrání věnovati velkou pozornost bývalým předákům a vyznavačům komunistickým, u nichž bude pravděpodobné bráti úkryt. Připojuji fotografii hledaného a upozorňuji, že jest třeba při zakročování opatrnosti, neb hledaný bude ozbrojen střelnou zbraní. Při zastižení budiž hledaný zatčen a okamžitě vyrozuměna telefonicky tajná státní policie v Táboře a okresní četnické velitelství Písek. Obdrží četnické stanice Písek, všechna okresní četnická velitelství a pátrací stanice Písek.
Okresní četnický velitel vrch. strážm. JOKL, v. r.

Dodatek k tomuto pátracímu oběžníku byl vydán 5. 8. 1940: Hledaný se správně jmenuje Václav Štětka, nar. 27. 4. 1912 v Chodouni, okr. Hořovice, syn byv. komunistického poslance Josefa Štětky a Marie, rozené Mandikové, obchodní příručí, svobodný, bez vyznání a t. č. neznámého pobytu.

TŘIKRÁT UNIKL O VLAS

Když gestapo zčásti likvidovalo buňky táborských železničářů, dostalo se Štětkovi na stopu. Tzv. přepážka v radioobchodu Poláka byla obsažena, gestapáci číhali na instruktora ÚV KSČ od táborského nádraží až k obchodu. Polák však duchapřítomně poslal svou malou dcerku „strejdovi“ naproti, aby ho varovala. (Jak tenkrát V. Štětka blahořečil i tomu, že měl kromě několika legitimací v každém okresním městě svého kraje připraveno různé oblečení.) Uprchl do Bechyně a skryl se v Písku. Tam se při razii vyhnul zatčení tím, že vyběhl na půdu a zmizel po střechách činžáků. Potřetí unikl gestapu oknem ve strakonickém hotelu.

Jakmile byl na něho vydán zatykač, odvolal jej Urxův I. ilegální ÚV KSČ do Prahy a poslal na Budějovicko nového člověka — Štěpána Keriho. Štětka převzal krajskou organizaci na Olomoucku a po půl roce byl povolán do Prahy distribuovat ilegální Rudé právo na kraje a přepážky. A najednou přichází pohroma — atentát na SS-obergruppenführera Heydricha, stanné právo, masové vybíjení celých rodin. II. ilegální Úv dává svým funkcionářům pokyn, aby neprodleně opustili Prahu. Štětka proklouzl policejními kordony a běží na rodné Berounsko.

Nejhorší dobu represálíí přečkal v labyrintu jeskyní v Saňových koutech. Komunisté Trachlová a Mráček mu do lesů nosili jídlo a zprávy. Ale zase musel prchat. Gestapo vypátralo pobyt Moláka, vedoucího pracovníka II. ilegálního ÚV KSČ. Molák při zatýkání postřelil šest gestapáků. Štětka musel opustit hájenku lesníka Maláta a znovu se skrývat po lesích. Teprve na podzim 1943 se mu podařilo navázat kontakt s pražskými komunisty. Přešel do Prahy.

STO KROKŮ OD HLÍDKY SS

Podolské sanatorium zabralo velitelství SS pro raněné důstojníky. Naproti jeho budovám je vodácká zátoka a v ní si stíhaný V. Štětka vybudoval a zakotvil obytný člun. Dostal na starost stranické buňky v Praze VII., distribuci Rudého práva a letáků a výrobu tzv. koníčků, což byly zkroucené hřebíky, které bojovníci odporu rozhazovali po komunikacích, kudy projížděly automobilové kolony wehrmachtu. Později mu aparát strany dodal na člun silnou přijímací stanici, z jejíhož hlášení byly vypracovávány pokyny pro podzemní hnutí a připravovány zprávy do letáků a Rudého práva.

utek

Po Václavu Štětkoví se slehla zem a gestapo by ho patrně nikdy neobjevilo, kdyby v celé hře nebylo několik náhod. Je možné, že se mu dostali na stopu po vybrání partyzánského bunkru v Újezdě u Hořovic. Druhá varianta se zdá pravděpodobnější. Někdy koncem ledna 1944 provedla policie rozsáhlý zátah v pražských dopravních prostředcích. V jedné tramvaji sáhl zvědavý gestapák po termosce průvodčí, aby se přesvědčil, co v těch mrazech pije dobrého. Místo rumu objevil stočené výtisky Rudého práva. Průvodčí (byla to Štětková spojka „Milena“) zatkli a ztýrali. Mučená žena prozradila, že si chodila pro noviny k podolské zátoce. Dalším zatčeným byl zřejmě hlídač loděnic v zátoce. Dnes už se patrně nezjistí plná pravda, protože ani gestapáci, zatčení po válce, v protokolech neuvedli, kdo je do Podolí přivedl.

ZÁTAH PODOLSKÉ ZÁTOKY

Před svítáním 10. února 1944 obklíčilo dvě stě policistů zátoku před podolským sanatoriem. Pod ochranou rozmístěných kulometů vnikli gestapáci do Štětková obytného člunu. Byl však prázdný. Štětka, jakmile napadl sníh, v člunu nebydlel. A nemohl se ubytovat ani u žádné rodiny, aby nikoho nevydával v nebezpečí.

Jeden z konspirativnícn „bytů“ mu obstaral jeho bratranec Václav Veselý, vedoucí výrobny hračkářské firmy Kotík, ve sklepě domu čp. 1433/9 v Ječné ulici. Před sedmou ráno gestapo obklíčilo činžák ze všech stran a oknem vniklo do skladiště dřeva. Ve spacím pytli, zahalen před mrazem až přes hlavu, tam spal Václav Štětka. Jeho dvě ostře nabité pistole mu nebyly nic platné. S želízky na rukou i nohou ho pod napřaženými zbraněmi odvezli do hlavního stanu gestapa.

POPRASK V PEČKOVĚ PALÁCI

Známý expert protikomunistického oddělení, vrchní kriminální sekretář Omar Wilcek, si svolal své podřízené a vítězoslavně se ptal, zda mají fotografie stíhaných. Když přisvědčili, vynadal jim: „To je pan Štětka. Od devětatřicátého vám pět let utíká a málem že se neubytoval v sanatoriu SS!“ Výslechy, mučení, bití, konfrontace, mučení — pořád dokola. Po jednom takovém „domlouvání“ (jak své metody libozvučně po válce nazývali Štětkoví vyslýchající Wilcek, Zander a Bohm) přivezli ztýraného na Pankrác a vhodili ho do cely č. 185. Čtrnáct dnů byl v bezvědomí a nebýt spoluvězně učitele Pařízka, patrně by se už neprobral. Na velikonoce 1944 si ho odvezlo táborské gestapo a potom se z něho pokoušeli brněnští gestapáci v Kouničkách vvmlátit spojení strany na Slovensko. Pak ho opět převzali komisaři v Pečkově paláci a mořili se s výslechy až do konce roku 1944.

POLICEJNÍ KAMION SE OPOZDIL

Dr. Siebenäuger, vyšetřující soudce pražského volksgerichtu, sepsal 24.1.1945 o V. Štětkoví protokol o pouhých 22 řádcích, ale hemžilo se to v něm devíti paragrafy, z nichž každý sám o sobě znamenal trest smrtí. Bylo rozhodnuto heftlinka Štětku dopravit do Terezína a soudit v Litoměřicích. Policejní automobil s českými vězni vyrazil z pankrácké trestnice 30.1.1945 sice časně ráno, ale cestou se opozdil a dorazil do Malé pevnosti až po exekucích. (Nacisté totiž každoročně oslavovali 30. leden — výročí Hitlerova převratu — hromadným vybíjením vězňů.) Štětku strčili nejprve do bunkru pro vězně v samovazbě. Po několika dnech hladovění byl přemístěn do velké cely. V seznamu heftlinků objevil i jméno svého bratra Josefa. Večer se setkali. Nebudou na nic čekat a pokusí se o útěk. Komunisté věznění v Malé pevnosti jim připravili vězeňský oblek, na němž nebyly příliš znát červené pruhy, a pomohli obstarat i mimořádné příděly chleba. Krajíčky si museli rozkrájet na kostičky a usušit a skrýt pro den útěku. Josefa Štětku však najednou odtransportovati do Říše a na Václava čekal litoměřický sondergericht. Po čtyřicetiminutovém líčení vyřkli kati v talárech ortel: trest smrti. Popravy se konaly zpravidla devadesátý den po vynesení rozsudku. Bylo třeba jednat.

ÚTĚK PŘED POPRAVOU

Odsouzenec Štětka nesměl opustit objekt Malé pevnosti; a z té se prchnout nedalo. V noci na 16. dubna 1945 svrhly americké bombardéry pumy na Litoměřice a Lovosice. Skladiště SS u lovosického nádraží se octlo v troskách. Malá pevnost musela vypravit do skladu zvláštní vězeňské komando. V nastalém zmatku se vězněnému komunistovi Blachutovi podařilo propašovat do jednotky i Václava Štětku, Tři dny při práci obhlížel terén a 19. dubna se vyšplhal na traverzy a přeskočil zeď. V jejím stínu si obrátil naruby svůj pruhovaný mundúr, aby nebyl tak nápadný, a prchal do polí. Hlídky SS nic nezjistily; nepadl výstřel a poplach nebyl vyhlášen. Štvanec přebrodil ledovou Ohři, aby svedl ze stopy honící psy esesáků. Pak zalehl pod sušák se shnilým senem na poli u Libochovic. Dva dny se nehýbal z místa, protože dva dny se po uprchlících v okolí pátralo; pak teprve byly šťáry odvolány.

Nastala strastiplná pouť do brdských lesů. Spal v lesích, jedl trávu, hryzal kúru stromů a pil vodu z kaluží. Konečně dorazil k rodné obci Chodouni. Tamní komunisté Červený a Sklenář mu dali najíst a ukryli ho ve stodole a upozornili na něho místní partyzány.

Na příkaz K. H. Franka došlo 2. 5. 1945 v Terezíně k poslední hromadné popravě. Likvidováno bylo 52 komunistických funkcionářů.

Vlastně 51, protože bachaři SS, aby zprovodili ze spisů záhadný útěk velezrádce Wenzela Štětky, zahrnuli do seznamu popravených i Václava Štětku…

LÉKAŘI UŽ REZIGNOVALI

5. května 1945 vnikli partyzáni do Berouna a do nemocnice přivezli nemocného Václava Štětku. Vážil 42 kg, tělo měl samou vyrážku, blouznil. Izolovali ho na infekčním pavilónu. Transfúze krve nepomáhaly, žádný lék nezabíral. Diagnózy se rozcházely. Je to mor či tyfus? Nemocný zvracel i tekuté jídlo, upadal do agónie, blížil se konec. Z beznadějné situace se umírající dostal zásluhou svého otce.

Po osvobození Prahy se podporučík Josef Štětka, nejstarší voják 1. čs. sboru v SSSR, rozjel za synem do berounské nemocnice. Zdravotní sestra ho dovedla k umírajícímu a pacientovi zašeptala do ucha: „Pane Štětko! Je tady váš syn. Je konec války. Vrátil se živ a zdráv z vojny.“ (Vzhledem k zbědovanému pacientovu stavu považovala jeho šedesátiletého otce za syna!) Nemocný se probral, zašeptal „Ta-tín-ku…“ a teprve teď uvěřil, že je konec výslechům na gestapu, mučení, Malé pevnosti, strachu ze zatčení, že je konec války a všech těch hrůz. A nevysvětlitelné onemocnění začalo rychle ustupovat…

Archiv NoS

Štětka, Josef: Obžalován z velezrady, Praha 1961.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *