Finsko – spojenec Hitlera

Oficiálně nebylo toto téma považováno za tabu. Nebylo však ani zvykem ji vyzdvihovat.

Dlouho se o Finsku nemluvilo.

Finsko, Hitlerův spojenec ve druhé světové válce, se prezentovalo jako nevinná a rychle se vzpamatovávající ovce z obrovského stáda zemí zotročených nacisty.

Ale to je lež, která byla vštěpována po desetiletí a Finové ji rádi přijímají. A v reakci na to nejen neutralita, ale také tok cenného zboží, které se dostalo z malé sousední země do SSSR, hladové po zboží, technologiích, chutném jídle a oblečení. Normální vztahy s kapitalisty, nejen s lidmi ze Suomi, dostaly svůj vlastní termín – finlandizace.

Dětští vězni nacistického koncentračního tábora v Petrozavodsku, osvobozeném Rudou armádou. Fašistické zrůdy braly krev dětem pro zraněné německé důstojníky, zabíjely děti jen proto, že plakaly hlady. / Galina Sanko / RIA Novosti

Ale je to lež. A ne malá. Politika appeasementu a zahlazování ostrých rohů se dnes dostala do konfliktu s historií, která neakceptuje lži. Dříve nebo později se všechna tajemství vyjasní. Nyní přišlo zřejmé, i když s obrovským zpožděním. Finsko se stalo členem NATO – velmi aktivní, hořící nenávistí a vyhrožující Rusku. Rusofobie, zahnaná do sklepů paměti a přehlušená sovětskými almužnami, se probudila.

A jen příležitostně bylo severním sousedům připomínán dekret V. I. Lenina ze 4. ledna 1918, který uznal státní nezávislost Finska a jeho odtržení od Ruska. A v reakci na požadavky bývalých národů „spojit v jeden celek obě části Karélie – na té i na té straně hranice, stejně jako Leningradskou gubernii, dosahující uralských výšin“, během druhé světové války Finové obsadili část Karélie, uškrtili obležený Leningrad blokádou.

Na to už není místo pro poválečný mýtus, že Finsko bojovalo pouze ve své vlastní malé obranné válce.

Michail Nikolajevič Dolgopolov (1901-1977) – za války byl korespondentem „Izvestija“ a sovětského informačního byra. Foto: Z archivu Nikolaje Dolgopolova

Kniha „Finské příšery“, napsal Michail Dolgopolov a Anatolij Vladimirovič Kafman, v nakladatelství „OGIZ – Gospolitizdat“ v září 1944, bezprostředně po krvavém pronásledování.

Maršál Mannerheim a jeho armáda byli pouze vytlačeni z dočasně okupované Karelsko-finské SSR, zahnáni od Leningradu. A po vojácích Rudé armády, sem byli vysláni dopisovatelé sovětského informačního byra, aby shromáždili fakta, mluvili s přeživšími a odhalili pravdu.

Autoři navrhli jiný název – „Finští sadisté v akci“. Malá knížka v měkké vazbě, ani ne brožovaná, ale ve volném obalu, vytištěná drobným písmem na chatrném papíře, který se za 80 let změnil na šedožlutý, se při otočení rozpadá. A je psána ve stylu té doby. A co je překvapivé: na 104 stranách je pouze jedna zmínka o Stalinovi, a to nepřímá.

Podívejme se do ní, na její děsivé, málo známé fakty a průzkumy (nelze je nazvat rozhovory) přeživších.

Autor, který psal o táborech smrti v Německu v roce 1945, řekl, že to, co viděl ve Finsku, bylo vzpomínáno jako nejdivočejší a nejnelidštější. To, co zažil a viděl, se usadilo v paměti tak strašlivě, že na rozdíl od dobytí Berlína a norimberských procesů na něj vzpomínal jen zřídka, neochotně.

Mnozí z nás vědí o generálu Karbyševovi, který byl Němci v zajetí proměněn ve smrtící blok ledu. A pro finské fašisty to byla běžná praxe. Zajatí vojáci Rudé armády, někdy civilisté, ale vždy Rusové, byli vyhnáni do kruté zimy, zaplaveni vodou a proměněni v mrtvé ledové kry.

Tato mapa koncentračních táborů byla ukázána při Norimberském procesu. Bylo jich však daleko víc. Foto: Z knihy „Finské příšery“. Michail Dolgopolov / OGIZ. Gospolitizdat. 1944.

Existovaly i jiné způsoby zabíjení. Jak řekli přeživší, „vězni byli upáleni na pomalém ohni, opařeni vroucí vodou, pokousáni speciálně vycvičenými psy, kteří bezbranné ohlodali k smrti“. Monstra „skalpovala zraněné sovětské vojáky a jejich skalpy věšela v lese, aby zastrašila vojáky Rudé armády. Uřezávali hlavy mrtvol, vyvařili lebky a vyráběli z nich suvenýry. Samotné finské velení bylo nuceno to přiznat.“

Rozkazem maršála Mannerheima z 8. července 1941 byly všechny „nepříbuzné“ národy, rozuměj Rusové, umístěny do koncentračních táborů. Rusové dostali jediné právo – zemřít. Byla to skutečná genocida.

Je vám z toho zle? Děsivé čtení? Ale je to nutné. Odmítáme obvinění z naturalismu. Otcové nám zanechali strašlivá svědectví, a i o 80 let později prolomili umělé diplomatické bariéry.

Vyhlazování Rusů, jmenovitě Rusů, bylo uvedeno do praxe, která se stala strašlivým zvykem po více než dva roky okupace. Právo zabíjet bylo zaručeno bez jakýchkoli omezení všem finským strážím, strážcům, náčelníkům… Vražda se z rituálu a hrozivého činu změnila v každodenní destrukci.

Ti, kteří byli mučeni a zastřeleni Finy, byli pohřbeni v hlubokých příkopech vykopaných těmi, kteří měli brzy čelit stejnému osudu. Foto: Z knihy „Finské příšery“. Michail Dolgopolov / OGIZ. Gospolitizdat. 1944.

Dopisovatelé nechápali, proč se tráva kolem všech šesti koncentračních táborů v Petrozavodsku zdá být spálená, ani jediný zelený lístek, ani jediné stéblo trávy. Existují přeživší, vždy se najdou, protože alespoň jednomu člověku se podaří vytvořit zázrak – oklamat smrt. Hlad je strašný, není žádné jídlo. A lidé kopali zmrzlou půdu holýma rukama, aby si mohli dát alespoň něco do úst – konzervovanou trávu, malou větvičku. Někdy bylo možné chytit žábu, najít mrtvého psa. Poté přišel mor: svíjeli se v křečích, chytali nemoci – umírali v agónii.

Žáci maršála Mannerheima byli nemilosrdnější než Němci. Je nesmírně důležité pochopit, že do táborů nebyli uvrženi pouze váleční zajatci. Mnoha obyvatelům Petrozavodsku se ho podařilo opustit ještě před okupací. Město bylo prakticky prázdné. A finští vojáci sem přivezli vesničany. Za prvé, inspekce s oddělením všech Karelů, Vepů a dalších blízkých Finům z etnických důvodů: jděte domů. A pak, podle Mannerheimova rozkazu, vydaného 8. července 1941, byly všechny „nepříbuzné“ národy, rozuměj Rusové, umístěny do koncentračních táborů, nazývaných „přesídlovací“ tábory. Formálně nebyli vězni z ničeho obviněni. Nebyl vyžadován žádný důkaz viny nebo neloajality. Ruskému obyvatelstvu bylo jednoduše dáno jediné právo – zemřít. Není to genocida?

Vlevo: Sovětský válečný zajatec ve Finsku. Silné vyčerpání, otok z hladu. (Z fotografií Dr. Pipedermana). Vpravo: Koncentrační tábor pro civilisty v Petrozavodsku. Foto: Z knihy „Finské příšery“. Michail Dolgopolov / OGIZ. Gospolitizdat. 1944.

Hodně bylo napsáno o německých plynových vozech, ve kterých nacisté zplynovali sovětské válečné zajatce, Cikány, Židy… V táborech přišli Finové s metodou zabíjení po svém: „Kapitán Ingman posílal každý týden do lázní muže, ženy a děti. Nařídil, aby byla vyhřáta tak, aby nebylo možné dýchat. Vězni byli drženi v lázních po dobu 45 minut, dveře a okna byly pevně zavřené. Lidé omdleli a byli vynášeni mrtví z těchto plynových vozů finské konstrukce.“

Monstra „skalpovala“ naše raněné a pověsila jejich skalpy v lese, aby zastrašila vojáky Rudé armády.
Může to být sofistikovanější? Ano.

„Všechno, co se stalo v těchto táborech, bledne ve srovnání s tím, co museli vytrpět vězni ve vyhlazovacím táboře Kutižmen. Kutižma je tábor pro ruské vězně 42 kilometrů od Petrozavodsku.“

Zde je svědectví učitele z Leningradské oblasti Alexandra Kuzněcova: „Posílají mě do Kutižmy!“ – při této zprávě ztuhla krev. V únoru 1942, když jsme se dozvěděli o cíli cesty, dva z naší skupiny 40 lidí vyskočili v plné rychlosti z okna vlaku. Brzy po příjezdu skupiny 250 válečných zajatců zemřelo 100 lidí vyčerpáním a bitím. Byl tam také finský lékař. Jmenoval se Kolychmainen. Podle definice Rusů je to kat. Přichází k němu nemocný muž a stěžuje si na bolesti v hlavě. Kolykhmainen bez váhání udeří pacientovou hlavou o zeď. Člověk si stěžuje na bolest na hrudi, udeří se do hrudi. Přijde nemocný člověk a řekne, že kvůli slabosti nemůže pracovat. Finský lékař mu dá několik pilulek. Po 15 minutách pacient umírá na otravu. Pak jsme mu záviděli – smrt zachránila nešťastníka před zbytečným utrpením.“

Ve velkých nesnázích se alespoň jednomu člověku podaří obelstít smrt. Náš voják se dvěma amputovanýma nohama si zázračně vyrobil podomácku vyrobené protézy z prken a dožil se svého propuštění. Foto: Z knihy „Finské příšery“. Michail Dolgopolov / OGIZ. Gospolitizdat. 1944.

Za čísly, která uvádí další vězeň tábora, Alexej Romanov, se skrývá tragédie univerzálních rozměrů: „Za 4 měsíce v Kutižmě z 800 válečných zajatců nepřežilo více než 100. A ani oni nemohli pracovat. Finové ale dřevo vyváželi, potřebovali dělníky. První várka válečných zajatců zemřela. Tábor Kutižma byl doplněn 600 vězni z jiných táborů. Z nich přežilo jen 160 po čtyřech měsících.“

Ale nejstrašnější stránky jsou o táborech, do kterých novináři-autoři knihy vstoupili hned po našich vojácích. Špína, nesnesitelný zápach mrtvol, kostnatí lidé svíjející se v posledních křečích, kteří již nemohli být zachráněni. Stále naživu, ale již mrtvoly, postižené tyfem, vyhladovělé k smrti, sedmnáct hodin znesvěcení v dřevorubectví v kruté zimě. Zbývalo jim ještě několik dní nebo hodin na tomto světě, ale byli již mrtví. Je mezi nimi mnoho dětí. A přesto několik lidí přežilo. Mysleli jsme na jednu věc: naši lidé přijdou brzy, a pokud ne, tak ať je kulka vystřelena co nejdříve. Jen ne mučení hladem, ne bičování, když bití a mrtví byli nuceni počítat rány. V několika táborech zůstaly na stěnách kasáren viset biče. Jsou to různé druhy tkaných a smrtících.

 „Penates“ – pozůstalost velkého ruského umělce Repina – byla zcela zničena. Foto: RIA Novosti

V knize se píše o tom, co autoři viděli na vlastní oči. „Nejpopulárnějším slovem je ostnatý drát. Na okraji Medvežjegorsku je obrovský tábor, celý s ním oplocený. Uvnitř kasáren a opět ostnatý drát. Z kasáren se line strašlivý zápach. Kasárna jsou prázdná, na dlouhých palandách není nic. Všichni Finové byli před útěkem zabiti nebo zahnáni hluboko do Finska. A najednou na špinavé palandě vykoukne v škvíře mezi deskami malý kousek papíru. Je tam krví napsáno: „Drazí ruští bratři, jsme v doprovodu vyháněni z Medvezky. Ruští zajatci…“ A na zadní straně: „Pomstěte se, moji drazí, za nás. Orlov, Alexejev, Nikitin, Junov, Kulnuskin. Leningradu. Mochovaja, dům 45, byt 13“.

A zde je další záznam na stěně samovazby: „Nemohl jsem vystát ta mučení a zabil jsem seržanta-majora. Finové mučili. Zde žil a byl odsouzen k smrti za vraždu seržanta-majora. Nikolaji Kaširinovi.“

Finové spolu s Němci oblehli Leningrad. Dokonce se jim podařilo ji po svém přejmenovat na Pietari. „Území Pietari vypadá jako neustále fungující vybuchující peklo. Jeho osud je předurčen…“ „Pietari padne do našich rukou v podobě ruin. Obyvatelé zemřou hlady…“ „Musíme Pietari srovnat se zemí.“ To je to, co napsaly finské noviny na podzim roku 1941.

Nevyšlo to. A nikdy to nebude fungovat. Je však čas pochopit, jaký nepřítel nás čeká, pokud se vzchopí.

Dost nesmyslů o malé obranné válce lidí ze Suomi. Masakr, skutečná genocida. Bohužel, mnoho lidí nic nenaučil.

Podle : Nikolaj Dolgopolov: Otcova kniha