Historie Názory 

Ludvík Svoboda – od legionáře k prezidentovi

Luboš žádný komentář , ,

Slovo „svoboda“ se v češtině vyslovuje s důrazem na první slabiku, ale znamená svobodu, stejně jako v ruštině. Velmi příhodné příjmení pro hlavu státu. Zoja Klusáková – Svobodová, dcera vůdce již neexistujícího Československa, vypráví o svém otci, rodem rolníkovi, povoláním vojákovi a prezidentovi.

I na 20. století s jeho prudkými zvraty vypadá biografie Ludvíka Svobody (1895–1979) neobvykle. Pocházel z rolnické rodiny, byl povolán do rakousko-uherské armády, v roce 1915 přešel na ruskou stranu a skončil v československých legiích, v jejichž řadách bojoval proti bolševikům. Následovala služba v ozbrojených silách Československé republiky a emigrace, způsobená neochotou přijmout německou okupaci.

V Sovětském svazu Svoboda formoval a poté velel československým jednotkám, od velitele praporu až po velitele sboru. Pak tu byly posty ministra obrany, ostuda a vstup do velké politiky a neméně než post prezidenta Československa. Hlavou státu se stal v osudném roce 1968, jehož vzpomínka dodnes vrhá temný stín na rusko-české vztahy. Zvláštní ale je, že na rozdíl od jiných vůdců socialistických zemí východní Evropy je pro své krajany stále národním hrdinou.

  • Váš otec se narodil do farmářské rodiny a po druhé světové válce, poté, co byl propuštěn ze všech svých funkcí, se zapojil do zakládání družstva. Jak jeho rolnické kořeny ovlivnily jeho osobnost?

Rodina mého otce vlastnila velký pozemek, který obdělávali přes 100 let. Můj otec získal vzdělání agronoma na zemědělské technické škole a nebýt první světové války, zvolil by si cestu farmáře. Existuje takový pojem jako „obyčejná selská mysl“. Právě tento zdravý přístup k životu mu pomohl vydržet mnoho zkoušek, které ho postihly.

Přesto práce na půdě zanechává silný otisk na osobnosti: pěstuje v člověku nejen lásku k přírodě, ale také formuje takové vlastnosti, jako je trpělivost, vnitřní disciplína, pozornost k lidským potřebám, schopnost spolupracovat s lidmi a získávat si jejich důvěru. Myslím, že právě tato životní zkušenost ho naučila překonávat „krupobití“, které na něj osud seslal.

Na začátku padesátých let se můj otec ocitl v těžké životní situaci. Páté výročí vítězství nad fašismem a osvobození Československa oslavil již ne jako ministr obrany a na konci roku 1952 byl dokonce zatčen kvůli obvinění ze sabotáže vládního programu reorganizace ozbrojených sil. O rok později, na začátku roku 1953, byl ve věku 57 let poslán do důchodu. Z vězení byl propuštěn na přímluvu sovětských vojenských vůdců, včetně slavných vojenských vůdců maršálů Žukova a Koněva, a podle některých zpráv i samotného Stalina.

Můj otec přišel o všechno kromě poslaneckého mandátu, který mu mimochodem hodně pomohl, a to nejen pro voliče svého okrsku. Hlavní je, že díky tomu mu nikdo nemohl zakázat komunikaci s lidmi.

V té době se v československém zemědělství začala vytvářet zemědělská družstva, což se stalo velkým traumatem pro soukromé zemědělce, kteří byli zvyklí samostatně hospodařit svá hospodářství a spravovat plody své práce. Aby překonal nedůvěru v družstva, navrhl můj otec svým krajanům projekt moderního velkostatku, který by kromě tradičních odvětví měl mnoho nových: například zahradnictví, včelařství, chov masného skotu, chov ovcí a kachen a drůbežárnu. Úkolu se chopil jako skutečný vojenský stratég a udělal vše pro to, aby vytvořil moderní, ziskovou zemědělskou farmu, kde by členové družstva dostávali velmi slušný plat. Jeho žena Irena, moje matka, zorganizovala v rámci družstva jídelnu, prádelnu a mateřskou školu, což změnilo každodenní život vesnických hospodyněk. A přitom můj otec ani nezastával žádnou funkci v družstvu; Lidé prostě naslouchali jeho názoru, jeho radám, důvěřovali mu a ani jeho nejodvážnější projekty nepovažovali za větrné mlýny.

Nicméně, zdaleka nebylo všechno bez mráčku. Někteří místní straničtí funkcionáři záviděli družstvu jeho úspěch a nazývali ho „generálským“ a dokonce i „kulackým“.

  • Jak se váš otec v roce 1915 ocitl v zajetí? Bylo to zajetí, nebo přeběhnutí na ruskou stranu?

Válka za zájmy Rakouska-Uherska a Německa nebyla válkou Čechů. O tom, jak byl jeho otec zajat, psal ve svých pamětech „Cesty života“. Tuto pasáž ocituju. „V září 1915 začala další masová dezerce českých vojáků. 4. září se vzdal Pražský pluk domobrany, poté 91. pěší pluk a bezprostředně po nich většina 18. a 98. pěšího pluku. 6. září zahájili Rusové ofenzívu na jihu a jihozápadě od Ternopilu a Trembovly, prorazili a obešli Bolcanovy brigády rakousko-uherskou obranu, která se fakticky rozpadla.“ Pak se otec pokusil přejít na ruskou stranu, ale tento pokus selhal. Dále píše: „Následujícího dne, brzy ráno, nás napadli kozáci, kteří roztrhali přední linii jako nůž a zaútočili na pěchotu zezadu. A v rakouských zákopech začala panika. Náš kapitán udělal vše, co mohl, aby vojáky uklidnil, byl ochraptělý křikem, vystřelil z pistole na všechny strany a pak se vrhl k opuštěnému kulometu a začal s ním mířit na postupující ruské pěšáky. Než stačil stisknout spoušť, skočil jsem na něj a násilím ho od kulometu odtáhl. O několik vteřin později přiběhli Rusové a my jsme zvedli ruce. Později, už v zajetí, když rozum nahradil emoce, mi kapitán poděkoval.“

O pár měsíců později se můj otec přidal k českým legionářům, aby bojoval proti Němcům, a odešel na frontu.

  • Jak často mu jeho sovětští partneři připomínali jeho legionářskou minulost? Zkomplikovalo to jeho vztahy s představiteli SSSR?

V jeho jednání se sovětskými vojenskými a politickými vůdci, s nimiž se setkával během války i po ní, neměla tato minulost žádný význam, přestože všichni věděli, že jeho otec nebyl komunista. Ocenili, jak například napsal maršál Žukov, že Ludvík Svoboda byl vášnivým vlastencem své vlasti a věrným přítelem sovětského lidu. Byl respektován nejen jako člověk, ale i jako vojenský vůdce.

Ve svém válečném deníku si můj otec poznamenal, že se ho sovětský rozvědčí důstojník jen jednou zeptal na jeho účast v legionářském hnutí. Můj otec se nikdy netajil tím, že během první světové války byl v československých legiích. Byl hrdý na svou účast v legionářském hnutí, které sehrálo obrovskou roli v obrození české státnosti po třech stoletích zajetí. A legionáři se v tomto boji ukázali velmi dobře, o čemž svědčí bitvy u Zborova a Bachmače. Za účast v bitvách na straně Rusů proti Němcům byl můj otec vyznamenán dvěma kříži svatého Jiří.

Ano, později se Ludvík Svoboda zúčastnil bojů proti bolševickým jednotkám podél Transsibiřské magistrály. Velel rotě, poté praporu, protože Trockij, splňující slib, který dal Němcům v Brestlitovsku, nařídil odzbrojení legionářů a jejich vydání Němcům. Právě proti tomu, a také ve prospěch toho, aby se konečně dostali do Vladivostoku a odtud měli možnost vrátit se domů, se ozvali českoslovenští legionáři. Svoboda ale nikdy nepatřil k těm legionářům, kteří začali boj proti sovětské vládě z politických důvodů, jako například generál Radola Gajda, který přešel sloužit do Kolčakovy armády, nebo k těm, kteří bojovali proti Rudé armádě pod velením carského generála Dietrichse.

Můj otec měl velké obavy z toho, že v sovětské historiografii, stejně jako v komunistickém Československu, bylo legionářské hnutí hodnoceno negativně. Proto tomuto tématu věnoval ve svých pamětech „Cesty života“ značné množství prostoru. Českoslovenští legionáři si s sebou domů přinesli přátelský postoj k ruskému lidu. Koneckonců, mnoho z nich dokonce konvertovalo k pravoslaví.

  • Leonid Šinkarev v prvním ruském vydání své knihy o vstupu sovětských vojsk do Československa „Na to jsem málem zapomněl“ rozebíral, proč se Ludvík Svoboda během invaze vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 choval tak, jak se choval, a nevyzval vojáky československé armády k boji proti „okupantům“. A uvádí následující argument: „Kambulov byl jedním z mála, kdo byl na konci 30. let obeznámen s tajným spisem o Svobodovi v NKVD a mohl znát zranitelný okamžik v jeho vojenské minulosti: Svoboda byl po tři měsíce osobním asistentem carského generála Dieterixe, nejhoršího nepřítele Sovětů, což mohlo vzbudit zájem bolševiků a jejich kontrarozvědky.“ Z této práce Šinkarev vyvozuje odvážný závěr: díky plukovníkovi NKVD Kambulovovi, který po celou dobu války sloužil jako spojka pro všechny československé vojenské jednotky v SSSR a který nám svou přítomností v Praze v roce 1968 jakoby připomněl „hříchy“ legionářské éry, podepsal Ludvík Svoboda Moskevský protokol.

To je jedna z těch spekulací, které vznikly z nevědomosti. V československých legiích bylo 627 lidí s příjmením Svoboda, z nichž osm mělo jména začínající písmenem „L“ a tři z nich měli stejné jméno jako jejich otec – Ludvík Svoboda. Ale Dieterixovým adjutantem byl jistý Viktor Svoboda, což se mi podařilo zjistit během archivních rešerší. Navíc ve vojenské knize mého otce, Ludvíka Svobody, jsou doslova den po dni vypsány všechny úkoly a přidělení, které dostal. Kromě toho, když se podíváte na fotografii Svobody, o kterém se v knize píše, uvidíte, že je to úplně jiný člověk; stačí porovnat jeho obraz s fotografiemi mého otce z doby občanské války v Rusku. Říkám to všechno jako příklad, aby bylo jasné, jak z vůle autorů idejí vznikají různé dohady s dalekosáhlými závěry.

Mnoho lidí v Československu věřilo a věří i dnes (když už existují dva nezávislé státy – Česká republika a Slovensko): bylo velmi dobře, že Ludvík Svoboda byl v roce 1968 prezidentem. Udělal vše pro to, aby se zabránilo občanské válce a nesmyslnému konfliktu s téměř půlmilionovou armádou, která vstoupila na naše území. Zároveň považoval rozhodnutí o invazi vojsk Varšavské smlouvy za tragickou chybu a svůj názor otevřeně vyjádřil sovětským politikům, jak o tom psal tehdejší sovětský premiér Alexej Kosygin. Bohužel, můj otec měl pravdu, když se domníval, že tato událost otráví vztahy mezi našimi národy na celá desetiletí.

  • V březnu 1943 hrdinně bojoval u Sokolova československý prapor, zformovaný a velel mu Ludvík Svoboda. Po tomto souboji se z tvého otce stal téměř legenda. Prapor byl poté rozšířen na brigádu a poté na sbor. Ale prvním velitelem československého sboru nebyl jmenován Svoboda, nýbrž generál Kratochvíl. Proč se to stalo? Jak ovlivnil vztah mezi Benešovou vládou a Sovětským svazem kariéru vašeho otce během válečných let?

Mezi špičkou naší vojenské emigrace tvořili také většinu bývalí legionáři. Jejich hlavním útočištěm ale byla Anglie, kde působil Beneš, prezident v exilu, a československé ministerstvo obrany. Podle dohody mezi Československou republikou a Sovětským svazem o formování československých vojenských jednotek jmenovalo velitele a důstojnický sbor československé ministerstvo obrany. Ale ti, kteří tam pracovali, měli jen málo informací o životě vojenských jednotek bojujících v Sovětském svazu, o úrovni jejich výcviku, složitosti vnitřních vztahů a obecně měli jen malou představu o drsné realitě boje na východní frontě.

Při jmenování velitele sboru československé ministerstvo obrany v Londýně přihlédlo k tomu, co se v době míru obvykle cení – věk a služební historii, a proto volba padla na generála Kratochvíla. Praktické bojové zkušenosti a dovednosti vojenského vůdce nebyly brány v úvahu. Přesněji řečeno, generál Kratochvil měl určité bojové zkušenosti získané v podmínkách druhé světové války, ale ty se omezovaly na události roku 1940, kdy jednotky, které mu byly svěřeny, ustupovaly ve Francii pod náporem jednotek Wehrmachtu.

V důsledku toho bylo vedení Rudé armády po první bitvě Karpatsko-dukelské operace nuceno vyměnit velitele sboru. Na místo Kratochvíla byl tedy jmenován generál Ludvík Svoboda. Měl zkušenosti s boji u Sokolova, Kyjeva a na západní Ukrajině, kde jak československý prapor, tak i československá brigáda úspěšně plnily přidělené bojové úkoly.

Velký význam měl postoj jeho podřízených k muži, který „stál u kolébky a živil sbor jako dítě“, jak napsal jeden z vojáků. Bojovníci sboru vnímali svobodu jinak než od generála dosazeného shora, kterého vůbec neznali a v kterého nevěřili. Náčelník štábu v Londýně, generál Bedřich Neumann, následně takovou náhradu jednoznačně podpořil. Takto napsal, když hodnotil katastrofální činy generála Kratochvíla v první bitvě, a tato jeho slova dokazují, že nahrazení Svobodova jmenování nemělo žádné politické pozadí a nebylo vysvětleno tlakem sovětského velení, jak se někteří čeští historici snažili vykreslit. Citovat:

„1. Úplně první rozkazy k přesunu sboru na první místo nasazení byly vydány bez zohlednění nebo pochopení situace, akcí Rusů a nepřítele. Velitel neudělal nic pro to, aby se spojil s ruskými jednotkami v té části fronty, ze které měl sbor přejít do útoku. Ukázalo se, že sbor se pohyboval naslepo.“

2. Útočná linie byla výrazně prodloužena, ale nebyla posílena dostatečnými silami, nebyly použity podpůrné síly a nebyla navázána komunikace s veliteli jednotek, které měly tuto podporu poskytovat, útok nebyl řádně připraven, byl jednoduše předčasný. Síly byly rozptýleny.

3. Velitel zjevně neřídil průběh útoku a neovlivňoval jeho průběh. Je skutečně chybou velitele, že ofenzíva a velení bitvy byly provedeny bez podpůrných sil a velitelským způsobem, který byl bezmocný. Proto je nutné vyvodit závěry ohledně generála Kratochvíla. „20.02.1945“.

  • Na jaké stránky svého životopisu váš otec nejčastěji vzpomínal?

Nevím, které stránky jeho životopisu mu byly obzvláště drahé, ale každý rok podnikal výlety do Dukelského průsmyku, kde v letech 1944 – 1945 byly boje obzvláště zuřivé a mnoho jeho spolubojovníků zemřelo.

Později na tuto každoroční „pouť“ bral i svá vnoučata. V druhé polovině 50. a na začátku 60. let můj otec podnikal mnoho cest po celé zemi a hovořil hlavně s mladými lidmi s příběhy o boji proti fašistům, osvobození země a odvaze našich i sovětských vojáků.

Tyto příběhy byly obvykle zapsány a později na jejich základě vydal svou první knihu pamětí „Z Buzuluku do Prahy“, která byla přeložena do několika jazyků, včetně ruštiny. Byl určen především pro mladé lidi. Motto generace, ke které můj otec patřil, bylo: „Nikdy nezapomeň!“

  • Po válce byl ministrem obrany Československa. Jaké místo v jeho aktivitách na tomto postu zaujímal boj proti ukrajinským nacionalistům? Byl to pro Československo vážný problém?

Skupiny banderovských příznivců začaly na území Slovenska pronikat z jihovýchodního Polska v létě 1945 v naději, že se přes naše území probijí do americké zóny v Rakousku. Zpočátku se chovali pokojně, nedotýkali se místního obyvatelstva, ačkoli si potravu získávali vyklízením polí a zahrad obyvatel. Počet těchto skupin se postupně zvyšoval v důsledku oddílů přijíždějících z Polska. K boji proti nim bylo nutné nasadit armádní a policejní jednotky, stejně jako partyzánské oddíly.

Postupně se boj proti banderovcům přesunul ze Slovenska na Moravu. Boje pokračovaly až do listopadu 1947, což se po tolika letech války samozřejmě stalo pro naši zemi vážným problémem.

Operací proti banderovcům se zúčastnilo asi 6 tisíc vojáků, přibližně 5,5 tisíce zaměstnanců ministerstva vnitra a asi 3,7 tisíce bojovníků, kteří se dříve účastnili partyzánského hnutí a Slovenského národního povstání. Na naší straně zemřelo 25 lidí. Na straně banderovců byli mrtví, zranění a zajatí.

Československý armádní sbor, který během války bojoval po boku Rudé armády, čítal více než 10 000 krajanů – Čechů z Volyně. Měli velmi bohaté zkušenosti s tím, co bylo banderovské hnutí a jak se projevovalo v letech německé okupace západní Ukrajiny. To, co říkali, bylo hrozné. Banderovci svými nočními „návštěvami“, při kterých odebírali jídlo a vše, co považovali za nezbytné, naháněli strach. Pokud zjistili, že vesničané zásobují Rudou armádu nebo jednotky Československého sboru, krutě naložili se staršími obce a všemi muži, kteří zastávali jakékoli funkce.

Mezi bývalými partyzány, kteří bojovali proti oddílu ukrajinských nacionalistů pod velením nechvalně známého oddílu UPA Burlaki, byl i můj bývalý spolužák Vladimir Vykydal, který se bez dokončení školy v roce 1944 připojil k hnutí odboje na Slovensku. Na naší třídní schůzce ukázal fotografii, kde je vyfocený s banderovci Burlaki. Vladimír byl mezi těmi, kteří ho zajali, a tato partyzánská zkušenost mého spolužáka nasměrovala k další vojenské kariéře.

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.