Občanská válka v Rusku 1918

tacankaV roce 1918 bylo socialistické Rusko v katastrofální situaci. Země rozvrácena válkou o vnitřní kontrarevolucí svržených tříd. Zuřil hladomor. Německé a rakouské divize se tlačily na Petrohrad, do Ukrajiny a na Kavkaz. Ruská pravidelná armáda již neexistuje, nová Rudá armáda je nevycvicena, nevyzbrojena a ve zrodu. Socialistickému Rusku zbývá jediná možnost — uzavřít s nepřítelem separátní mír, byť za velmi nepříznivých podmínek, oddechnout si a načerpat síly k záchraně.

Toto heslo razí Lenin a komunisté i proti prudkému odporu frakcionářů a pseudomarxistů, kteří chtějí pokračovat ve válce stůj co stůj a tak ženou vodu na mlýn západních imperialistů. Jejich projevy oplývají frázemi o „zradě revoluce“, o „proletářské cti“ atd. Tehdy v únoru 1918 na jejich adresu Lenin říká: „Je nedůstojné opravdového socialisty, aby se — utrpí-li těžkou porážku — rozčiloval anebo propadne zoufalství.“ Mluví o tom, že revoluční fráze bez zřetele na objektivní okolnosti jsou jen opojnými hesly bez půdy pod nohama. „Jeden z projevů stop maloměšťáctví spočívá v poddajnosti vůči revoluční frázi.“ — „Jít do vážné povstalecké nebo válečné srážky vědomě bez sil, vědomě bez armády je dobrodružství.“ Rusko proto přistupuje v únoru na nevýhodné podmínky brest-litevského míru, neboť „nyní ještě nejsme připraveni na revoluční válku“. Tak těžce získaného oddechu využívá komunistická strana k vybudování Rudé armády a její slabé, polovyzbrojené oddíly s napětím všech sil zadržují německý postup do nitra země. Tyto boje zuří po celé jaro 1918 u Petrohradu i na Ukrajině, počátkem dubna pronikají Němci a Rakušané na Volhu, v květnu přes Krym postupuji na Kavkaz. U Donu ožívá hrozba bělogvardějců, Kornilov a po něm Děnikín soustřeďují kontrarevoluční síly. Do Finska se v dubnu vylodily německé oddíly a zardousily socialistickou revoluci. Od Ruské socialistické republiky se oddělily okrajové země Estonsko, Litva, Polsko, Bílá Rus, Gruzie, Azerbájdžón a Arménie, do čela Ukrajiny se postavil německý přisluhovaČ hejtman Skoropadskij. Do dění v Rusku zasahuje i Dohoda. Její nenávist vůči socialistickému státu se neprojevila v ozbrojeném zásahu dotud, dokud byla ještě naděje vmanévrovat Rusko do protiněmecké imperialistické války. Na jaře 1918 se tato naděje ukázala lichou. Proto se Dohoda rozhodla k aktivnímu boji, k intervenci. Vhodným mocenským nástrojem byly jednak českoslovenští vojáci, jednak svržené vykořisťovatelské třídy v zemi. Předzvěstí masové intervence byly již v dubnu imperialistické desanty ve Vladivostoku (Japonci) a v Murmansku (Angličané). Čs. sbor byl dobře vyzbrojeným a vycvičeným tělesem, jehož velení bylo zcela oddáno plánu ozbrojeného vystoupení proti socialistickému Rusku. Čs. sbor sice ještě v březnu 1918 bojoval u Bachmače spolu s Rudou armádou proti Němcům, v květnu se však plně dal cestou intervence. V polovině měsíce již 30 000 Čechoslováků plně ovládalo sibiřskou magistrálu a kolem nich se seskupily všechny kontrarevoluční síly. Čs. sbor se chystal k úderu proti vnitřnímu Rusku, rozdělen do čtyř bojových skupin – Čečkova na samařském směru, Vojcechovského na čeljabinsko-jakatěrinburském, Gajdova na omském směru a Dieterichsova u Vladivostoku.

Tato kontrarevoluční moc, její bojové úspěchy, malá bojová síla organizující se Rudé armády daly vzniknout bělogvardějským vládám téměř na všech územích vnějšího Ruska; blízkost Němců na Ukrajině podporovala protisovětská kulacká a kozácká povstání. Rudá armáda byla v dočasném ústupu před touto vlnou bílého teroru. Úspěchu bílých využila Dohoda k novým akcím: Angličané se vylodili v Archangelsku, Američané, Angličané, Francouzi a Japonci na Dálném východě, anglo-eserská vláda je v Zakaspícku. Vnější kruh intervence se v létě 1918 pevně uzavírá kotem Sovětské Rusi. Také vnitřní nepřítel vyvolává v zemi řadu povstání, eseři a kadeti sahají k individuálnímu teroru, jemuž padli za oběť Volodarskij a Urickij v Petrohradě, v Moskvě byl těžce raněn Lenin. V létě 1918, v době největšího nebezpečí pro sovětskou vládu, vsak skončilo i „údobí oddechu“. Rudá armáda za přímé péče V. I. Lenina a celé strany je už mocnou silou dělnickorolnické vlády. Nastupuje do rozhodných bojů proti hlavnímu nebezpečí – proti Čechoslovákům a bělogvardějským divizím v Povolží. Tom soustředil nepřítel na 58 000 mužů a 220 děl. Proti němu stojí 63tisícová Rudá armáda s více než 200 děly. Nejdůležitějším úsekem této východní fronty byl úsek u Kazaně. Zde se nepříteli podařilo nejhlouběji proniknout na západ a ohrožovat tak hlavní střediska země.

Město Kazaň leží při ohybu Volhy a tam se Čechoslováci a bělogvardějci upevnili na obou březích řeky. Proti Kazani hájené 2100 muži nastoupilo 3700 rudoarmejců s patnácti děly a obrněnými vozy. — 5. Rudá armáda posílená jednotkami V. M. Azina z 2. RA a volžskou válečnou flotilou (3 minonosky, 15 lodi s 32 děly a 58 kulomety) měla tedy v tomto úseku početní převahu. V jejím čele stál P. A. Slaven. 13.—14. srpna 1918 začaly boje. Tzv. levobřežní uskupení zaútočilo na řeku Kazaňku, pravobřežní donutilo nepřítele k ústupu až k Hornímu Uslanu. Nepřítel však protiútokem obnovil svá původní postavení a zdálo se, že bitva o Kazaň se protáhne. Cílem nepřítele bylo rozbít 5. Rudou armádu. Proto do jejího boku byla vržena bílá, brigáda plukovníka Kappela, která obsadila město Svijažsk — sídlo štábu 55. A. a revoluční rady Východního frontu. Měla se zmocnit i železniční stanice a důležitého volžského mostu. To se však pro tvrdošíjnou obranu stanice, kdy i členové štábu bojovali s puškou v ruce, nepodařilo. V pravý čas také zasáhl výsadek námořníků. Během tohoto boje probíhal i boj hlavních sil, úspěšný pro rudé. Sovětská flotila potopila část bílé flotily, umlčela nepřátelskou baterii a probila se do blízkosti města. Porážka Kappelových pluků u Svižajsku byla přelomem celé bitvy. Její vývoj ovlivnilo 3. září i povstání kazaňského proletariátu. Bylo sice krutě potlačeno, avšak na čas vázalo bílé síly. 5. září se sovětské lodi probojovaly až k uslanským výšinám, zničily dvě pobřežní baterie, zahnaly zbytek nepřátelské flotily a vysadily desant. Jemu se spolu s Vladimirským rudým plukem podařilo dobýt útokem přilehlé výšiny s palebnými postaveními patnácti děl. Děla zahájila palbu na nový cíl – na Kazaň. V tu dobu se také levobřežní skupina 5. Rudé armády probila přes Kazaňku k městu, k ní se přepravila přes Volhu i skupina pravobřežní, u města se vylodili námořnici a ze severovýchodu dorazily jednotky Azinovy. Kazaň byla 10. září obklíčena ze tří stran a ráno vyrazily rudé jednotky za zpěvu Internacionály do útoku. Ve 14 hodin nad městem zavlála rudá vlajka.

Rozbití bělogvardějců a Čechoslováků u Kazaně byl přelomem bojů na celé východní frontě. Také sousední 1. RA pod velením M. N. Tuchačevského zahájila útok na Leninovo rodiště Simbirsk. Její postup umožnil nejen úspěch 5. RA u Kazaně, nejen velitelské kvality Tuchačevského, ale i výborné technické vybavení vojsk.

Pro nás je bitva u Kazaně zajímavá i tím, že tam bojovali Čechoslováci nejen jako síla kontrarevoluce, ale i na straně socialismu, po boku Rudé armády. Kazaň totiž bránil i 1. internacionální pluk Karla Marxe, v němž vedle Maďarů, Němců, Poláků a Srbů bylo přes sto Čechů a Slováků. Čs. vojáci pod velením D. Vargy statečně také ubránili volžský most u Simbirska, jenž hrál v bojích důležitou úlohu. Boje v Povolží se staly začátkem porážky interventů, staly se prvým dějstvím onoho „zázraku“, s nímž nepřátelé Ruska nepočítali.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *