Zásah v Sýrii zabíjení vystupňuje, nezastaví je

Rusko a Čína zablokovaly výzvu k vynucení změny režimu. Ale vyjednané uspořádání je jedinou cestou, jak se vyhnout občanské válce.

Zdá se, krvavá cena, již Arabové musí zaplatit za své „jaro“, nezná omezení. Po krveprolití v Egyptě, Jemenu, Bahrajnu a Libyi je i 11 měsíců staré povstání v Sýrii stále strašnější. Čtyři dny bombardování vzbouřenci kontrolovaných čtvrtí syrského města Homs přinesly úděsné obrazy a zprávy z bojové bašty opozice Bab al-Amr: mešity plné umírajících, ulice zasypané kusy těl, obytné oblasti rozbité na padrť.

Televizní záznamy v arabském světě jsou stále křiklavější a dopad otřesnější. Bez ohledu na tvrzení o počtech mrtvých na obou stranách je rozsah lidského utrpení zřejmý – a přichází po téměř roce neustálého prolévání krve, mučení a mstivých sektářských útoků.

Takže když Rusko a Čína vetovaly sobotní (4. února; pozn.překl.) západem podporovanou rezoluci OSN, odsuzující režim Bashara al-Assada, požadující, aby se jeho jednotky stáhly do kasáren, a podporující plán Arabské ligy na jeho vystřídání, američtí a britští předáci a jejich spojenci, papouškovaní západními sdělovacími prostředky, se cítili schopni to odsoudit coby „odporný“ a „hanebný“ akt zrady na Syřanech.  

Ale to předpokládá změnu režimu vnucenou zvenčí, což je to, co by rezoluce znamenala, kdyby buď fungovala, vstoupila v platnost nebo dokonce zastavila zabíjení. Vyhlášením „politického procesu“ s předem rozhodnutým výsledkem stažení syrské armády z ulic bez současného téhož požadavku vůči ozbrojeným povstaleckým skupinám a naplněním během jedenadvaceti dnů – s ustanovením „dalších opatření“ v případě „nespolupracování“ – by také vydláždila cestu k zahraničnímu vojenskému zásahu.   

Obecně se tvrdí, že dvojí veto dalo Assadovi zelenou k zesílení represí a zvýšilo pravděpodobnost občanské války v plném rozsahu. Ale vyloučením zásahu, podpořeného OSN, by se také dalo tvrdit, že tak bude vyvinutý tlak na hlavní opoziční uskupení, západem podporovanou Syrskou národní radu, k vyjednávání – jestliže je celá její strategie založena na vytvoření podmínek k bezletové zóně na libyjský způsob.

Rusko a Čína používají Sýrii ke vzdorování pokusu západu přizpůsobit arabská povstání svým vlastním zájmům. Veto posílilo ruskou kartu s Assadovým režimem, zatímco ruští představitelé soukromě ujistili předáky opozice, že spor je se Spojenými státy, ne s nimi. A Barack Obama teď slíbil, že „se bude snažit to vyřešit bez pomoci vojenského zásahu zvenčí“. 

Ale k tomu, aby byl vyloučený, je daleko. Američtí, britští a francouzští předáci jsou zabraní do sestavování nové koalice ochotných se svými autokratickými spojenci ze Saúdské Arábie a ze Zálivu, satiricky pojmenované „přátelé demokratické Sýrie“, aby vybudovali opozici a zbavili Assada moci. 

Zásah už ve skutečnosti probíhá. Saúdové a Katařané údajně financují a vyzbrojují opozici. Svobodná syrská armáda má bezpečný ráj v Turecku. Západní speciální jednotky slibují pozemní vojenskou podporu. A když to nevyjde, OSN lze obejít dovoláváním se „zodpovědnosti za ochranu“ civilistů podél hranic. 

Nic z toho ale nezastaví zabíjení. To bude narůstat. To je jasné poučení z loňského zásahu NATO v Libyi. Ten když začal, počet mrtvých byl 1-2 000. Než byl Muammar Kaddáfí o sedm měsíců později zajat a lynčován, tento počet narostl odhadem víc než desetinásobně. Dědictvím zahraničního zásahu v Libyi jsou také masové etnické čistky, mučení a věznění bez soudu, trvající ozbrojený konflikt, a západem dirigovaná správa, s tak nevysvětlitelným vzdorem odhalit jména svých členů.   

Rusko a Čína vyslaly signál, že už nebude dalších OSN sankcionovaných Libyí. Ale pro USA, Británii a jejich spojence není možné holdovat morálním postojům nad Sýrií nebo se pasovat na přátele jejího lidu. Oni přece nejsou zodpovědní za stovky tisíc mrtvých v Iráku a Afghánistánu, nebo řekněme za diktaturu v Bahrajnu – právě když potlačuje své vlastní povstání a přitom sponzoruje rezoluci OSN za přechod k demokracii v Sýrii. Celých 45 let se podepisují pod izraelskou okupaci Golanských výšin, a přesto teď slibují, že Sýrii zaručí „územní celistvost“.      

Syrská krize probíhá v několika úrovních. Její součástí je lidové povstání proti autoritářskému, nacionalistickému režimu, jenž si stále udržuje významnou podporu veřejnosti. Tváří v tvář trvalé represi ono povstání stále víc získává rysy něčeho, co uniklá zpráva mise Arabské ligy popisuje jako „ozbrojenou entitu“.   
Konflikt na sebe také vzal zlověstně sektářský rozměr, když Alawity ovládaná bezpečnostní mašinérie těží ze strachu menšin z drtivé převahy sunnitské opozice. Z toho důvodu se vzedmula vlna čistek a zabíjení v iráckém a libanonském stylu.   

Ale třetím rozměrem je to, co způsobilo, že krize je tak toxická v oblasti, kde se západ a jeho arabští klienti snaží obrátit tok arabského procitnutí ve svoji vlastní výhodu vyvoláním konfliktu s Teheránem.     

Svržení syrského režimu by bylo vážnou ranou íránskému vlivu na Středním východě. A stejně jako se vyostřuje konflikt v Sýrii, totéž se děje v konfrontaci západu a Izraele s Íránem. Dokonce když ministr obrany USA Leon Panetta a šéf zpravodajské služby James Clapper, připustili, že se Írán nakonec „nesnaží vyvinout jadernou zbraň“, Panetta se nechal slyšet, že je „velmi pravděpodobné“, že Izrael zaútočí už v dubnu na Írán, když Írán čelí ochromujícím ropným sankcím EU za svůj jaderný program.     

Zásah západu v Sýrii – a s Ruskem a Čínou jej odmítnuvšími – se v této souvislosti dá chápat jedině takto: coby součást zástupné války proti Íránu, jež katastrofálně hrozí, že se stane přímou. Zatím málo náznaků, že by syrský režim či opozice učinily rozhodující průlom.  

Pokud si opozice nedokáže prostřílet cestu k moci a režim se nezhroutí, jediný způsob, jak neprohloubit občanskou válku, je vyjednané politické uspořádání, vedoucí ke skutečným volbám. K zachování jakési šance na úspěch by teď bylo potřebné, aby je zaručily hlavní mocnosti v oblasti i mimo ni. Alternativa zásahu západu a diktátora ze zálivu povede jen k většímu krveprolití – a odepře Syřanům kontrolu nad jejich vlastní zemí. 

Seumas Milne, the Guardian.co,uk (překlad Vladimír Sedláček)
7 února 2012