Jak byl zadržen K.H. Frank (1)
Je 9. květen 1945. Za ranního rozbřesku se objevují na severních předměstích Prahy sovětské tanky. A v následujících hodinách prožívá celé město chvíle, na něž se nezapomíná, které se trvale vrývají do lidských myslí. Člověk se objímá s člověkem, jásá, slzí…
Ale kde je v těch okamžicích K.H.Frank? Kde je ten nenáviděný a tolikrát prokletý Frank, jenž má na svědomí tisíce lidských životů, osudy Lidic a Ležáků, a který o Češích mluvil takto: „Ať jsou si vědomi, že tu budeme hájit každý strom a každý kámen, protože Němci vědí, že na jejich smrt čeká v protektorátě sedm miliónů hyen…“
Kam se jen ztratil, kam zmizel?
Právě v těch okamžicích sedí v osobním automobilu a uniká z Prahy. Kryt ozbrojenou kolonou se stále více vzdaluje od hlavního města. Směr jízdy: Plzeň. Blíží se již k Rokycanům. Je třináct hodin a několik minut. Kolona se valí pořád dál a dál. A potom…
Druhý den sahá čtenář po novinách a dychtivě pročítá nejsenzačnějši řádky: K. H. Frank dopaden. Byly to zprávy kusé, pár vět a dost. Úctyhodnou délkou se vyznačovala až ta další líčení způsobu Frankova zadržení – písemná i ústní. Úctyhodná délka, nejednotný děj, absurdní protichůdnost. Tu jsou některé verze:
* K Rokycanům přijížděl silný černý mercedes. Ozbrojená hlídka dala pokyn k zastavení. Marně. A tu pohotový americký voják vypálil z bezprostřední blízkosti tři rány přímo proti obličeji řidiče. Div doslova ohromující! Střely sklouzly po skle jako kuličky hrachu. Teprve několik zásahů do pneumatik mělo patřičný účinek. Vozidlo sebou prudce trhlo a na okraji silnice zůstalo stát. Řidič okamžitě vystoupil a patrně v návalu strachu o svou vlastní kůži zavedl hlídku bez vyzvání k přívěsnému vozíku a klíčkem odemkl zámek. Žena, která seděla s dětmi na zadním sedadle, ztrnulá hrůzou. Neboť v tom vozíku byl ukryt její muž – K. K. Frank…
* Po silnici poblíže Rokycan uhánělo osobní vozidlo. Když jeho řidiči bylo dáno znamení, aby zastavil, stalo se toto: vozidlo zastavilo, ale než hlídka stačila k němu přistoupit, otevřely se dveře a jakási dlouhonohá postava v uniformě začala utíkat k nedalekému stromoví. Tou dlouhonohou postavou byl K. H. Frank. Utíkal, otáčel se a střílel, trvalo dost dlouho, než byl obchvatem dopaden a zatčen…
* K. H. Frank neutekl. Byl zadržen a zajištěn. Naši lidé tu jeho tvář s ostrým a dlouhým nosem přece jen poznali, ačkoli to pro ně nemohlo být snadné. Vždyť Frank se pokouše! proniknout s ofáčovanou hlavou; jeho hlava byla bílá, veliká, omotaná jistě několikametrovým obvazem, jen nos a oči bylo vidět…
* Dne 9. května 1945 obdržela četnická stanice v Rokycanech telefonické hlášení od svých sousedů, že ve směru na Plzeň má projíždět mezi motorizovaným německým vojskem K. H. Frank. Velitel stanice to dal na vědomí všem hlídkám a zároveň nařídil, aby Franka při projíždění obvodem stanice zadržely a zatkly. Na naměstí měl zrovna službu štábní strážmistr K. Štefl. A ten spatřil mezi kolonou osobní vozidlo a v něm – Franka. Ihned vykřikl: „Frank! Frank jede!“ Nedaleko stojící americký voják nasedl bleskurychle do džípu a rozjel se za Frankem směrem k městským jatkám. Tam byl největší vrah českých lidí zadržen…
Tak jak to vlastně bylo?
Obr. Tenhle amatérský snímek rokycanského občana patřÍ mezi vzácné unikáty. Zachycuje výjev, kdy byl zadržený Frank převezen od městských jatek na rokycanské náměstí.
První, druhá i třetí verze není pravdivá. Odpovídá tudíž skutečnosti verze čtvrtá? Ano, tak to opravdu bylo. Franka poznal Štefl, který hlídkoval na náměstí, ale nestačil ho zadržet. A tak se za ním vydal ten americký důstojník se svým rychlým džípem. Přijede k jatkám a tam už před Frankovým vozem stojí Ranc … Frank byl zadržen u jatek, a to víte… lidi mají věčně před očima veterináře Vorlíčka, který se přihnal k silnici s řeznickým nožem v ruce. Američané potom přivezli Franka na náměstí, ale tam vypuklo takové pozdvižení, že ho museli odklidit pryč, rychle, jinak by býval na tomhle „place“ patrně dodýchal…
K. Štefl vypráví:
„Když jsem byl vyrozuměn, jaké nám došlo telefonické hlášení, bylo mi jasné, že se Frank objeví. Stojím, dívám se, přede mnou projíždí motorizovaná kolona SS. Jinak nic. Dlouho nic. A pojednou, krátce po jedné hodině, se v koloně objevuje osobní vůz a v něm sedí kromě jiných – Frank. V uniformě. Jako by mě tu už z dálky viděl stát, jako by věděl, že tu na něho čekám. V tom zmatku projel kolem mne a já byl z toho celý nešťastný. Křičím: „Frank! To byl Frank! Zadržte ho!“ Kousek ode mne hlídkoval americký důstojník, představte si, uměl slovensky, dost možná, že jeho rodiče pocházeli ze Slovenska, a ten nasedl do džípu a vyrazil za ním…“
Další ze svědků, Jiří Masopust, měl v květnových dnech jako zaměstnanec města Rokycan na starosti ubytování a případné obstarávání potravin pro vojska, která vstoupila do rokycanského prostoru.
„Jel jsem toho dne s americkým styčným důstojníkem na Rašínov, je to nepříliš daleko od jatek, protože jsem měl za úkol vyhledat ubytování pro velitele posádky. A jak tak jedeme, dostane ten důstojník rádiem zprávu, že se k městu přibližuje Frank. Hned se musíme vrátit, řekl. Obrátili jsme a vraceli se zpět. A když jsme přijížděti k jatkám, přijížděl k nim zároveň i Frank, v uniformě, bledý, vyplašený, bojácný, měl jste ho vidět…“
Z náměstí vede raše cesta na okraj města – k jalkám. Ten ;nedý muž v placaté čepici, s ostrými rysy ve tváři a s nákupní taškou v ruce, který tam na nás čeká, to není nikdo jiný než
J. Ranč vypráví: „Já měl hlídku tady, u tohoto mostu, za ním už Američané kolony odzbrojovali. Stál jsem na okraji vozovky, koukám, koukám, a hrome, osobní vůz, řidič a ještě tři panáci v uniformách. A ten s tím delším nosem, víte, když on měl takový nos jako mám já, to je přece Frank! Blesklo mi hlavou: mám ženu a čtyři děti, ale děj se co děj, ty mi, vrahu, ujet nesmíš. Skočím doprostřed silnice a – stát! Stát! Halt! V tom přijel z města v džípu americký důstojník. To se zrovna z jednoho nákladního vozu vyklonil nějaký esesák a řval, má-li dát povel k zahájení palby. A zdrcený Frank nato, že radši ne… Ale proč ten jeho automobil táhl za sebou zelený přívěsný vozík, to jsem nevěděl a nedověděl se to nikdy…“
Zelený přívěsný vozík? Co asi obsahoval, kam a komu jeho obsah Frank vezl? Asi v 15,30 hodin přivážejí Američané Franka do Plzně. O něco později, když za ním do malého přízemního pokojíku přišli důstojníci justiční služby a zahájili výslech, začne vzlykat jako při pláči. Je to možné? Frank, od dětství buřič a rváč, výtržník, poznamenaný od svých osmi let krutou památkou na klukovské šarvátky – vyraženým okem, tenhle Frank a vzlykot. Je to možné? Válečný zločinec a přitom vášnivý sběratel porcelánu, jenž dovedl nad obstarožním talířem vysedávat celé dlouhé hodiny a který býval na vrcholu blaha, když mu žena hrávala na klavír Mozartovu Noční hudbu. Plzeň však záhy opustil. Navždy. Nebyl v Plzni ani v Praze, nebyl na žádném místě osvobozené Československé republiky; byl odvezen mimo její území, mimo prostor, na němž napáchal tolik těžkých zločinů. Zmizel z Prahy. Kam ho převezli z Plzně?
Pokračování