Miguel de Cervantes

 Španělský král Filip III. jednou spatřil sedícího muže na kraji silnice, jak si čte knihu a po tváři se mu z očí válejí slzy smíchu. »Ten člověk je buď blázen,« prohlásil panovník, »nebo si čte Dona Quijota.« \ taková humorná průpovídka, nebo spíše dobová anekdota, údajně provázela úspěšnou cestu Cervantesova románu, jehož první část vyšla v Madridu roku 1605, a to hned v pěti opakovaných vydáních. Španělské čtenáře a posléze i evropské (včetně českých) si tento román ihned plně získal. Autor toto své dílo, jehož druhá část spatřila světlo světa v roce 1615, vylíčil jako burleskní parodii, určenou, jak řekl doslova, »k ukrácení chvíle v melancholických a smutných srdcích«.

„Nejkrásnější den století«

Slavný španělský prozaik, dramatik i básník, plným jménem Miguel de Cervantes Saavedra, patří do galerie vůbec největších světových spisovatelů. Pocházel z rodiny lékaře v Alcalá de Henares (madridská provincie), kde se narodil 29. září 1547. Po univerzitních studiích v něm převážila mladická touha po dobrodružství. Ve svých čtyřiadvaceti letech vstoupil do vojska dona Juana ďAustria, s nímž se vydal na křížové tažení proti Osmanům. Byla to ohromná síla, složená z 200 galér a 30 000 vojáků. Miguel plul se svým bratrem Rodrigem na lodi Marquesa a 7. října 1571 se zúčastnil památné bitvy u řeckého mysu Lepanto. Díky svému dělo-střelectvu dosáhli tehdy Španělé ohromujícího vítězství, kterým byla fakticky zlomena páteř turecké flotily a zabržděna rozpínavost osmanské říše.

»Byl to nejkrásnější den století, kdy pýcha a zpupnost Osmanů byly poraženy, << napsal tehdy nadšený Cervantes, i když si právě z této bitvy odnesl výraznou stopu na celý život. Výstřel z nepřátelské arkebuzy mu poranil levou paži, která zůstala nehybná.

Spisovatelova doba

Cervantes prožil pohnutý život plný strádání, i když to bylo v době, které se říká vrchol španělského Zlatého věku. Byla to éra velkých králů Karla V. a Filipa II., století zlata a stříbra a také doba svatých a mystiků, kleriků a umělců. Právě vzácné kovy z Ameriky, převážené Habsburky přes Španělsko, ovlivňovalo nakonec veškeré evropské hospodářství. Západ tehdy zaznamenával vskutku obdivuhodný rozvoj. Ale zároveň bylo toto období silně poznamenáno nesnášenlivostí, mučením a upalováním. Ve Španělsku byli muslimové a židé pronásledováni inkvizicí, zatímco ve Francii masakr ve Wassy, kterým 1. března 1562 vévoda František de Guise se svými lidmi zmasakroval protestanty při bohoslužbě (tisíc mrtvých), zahájil hrůzy náboženských válek. To vše Miguel de Cervantes citlivě vnímal a neméně citlivě zakomponoval ve svých pracích, byť to na první pohled nemusí být vždy patrné.

Ve vězení promýšlel osud svého literárního hrdiny

Cesty velkých osobností k úspěchu bývají mnohdy spletité. O Cervantesovi to snad platí dvojnásob. Stačí jen stručně nahlédnout do jeho osudu po slavné bitvě u Lepanta. Cervantes se po zranění »dával dohromady« v Messině, odkud se opět vydal do dalších bojů, tentokrát spíše v západním Středomoří. Měl vcelku vojenské štěstí, až přišel rok 1575 a s ním jeho nešťastná plavba z tuniské La Aulette do Španělska. Na moři byla jeho loď zadržena tureckými piráty. Cervantes se stal jejich vězněm v prostředí berberské kobky na páchnoucí slámě na dlouhou dobu pěti let, během nichž se čtyřikrát pokoušel o útěk. Teprve v roce 1580 byl z tohoto zajetí vykoupen. Při úřednickém zaměstnání a obchodním podnikání se projevil jako velký smolař. Je o něm známo, že byl jako drobný obchodník podveden nečestnými společníky a na pokraji bankrotu znovu vsazen do vězení. Tenkrát za mřížemi intenzivně přemýšlel o smutném osudu, který ho již tolikrát krutě zasáhl, a stále se mu přitom vynořovala »smutná postava« muže, o jakém by rád začal psát.

Don Quíjote

Obvykle se říká a píše, že Cervantesův román s plným titulem El ingenioso hidalgo do Quijote de la Mancha (Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha), na kterém začal pracovat v roce 1597, je parodickým obrazem ušlechtilého rytíře, jehož představa spravedlnosti je na míle vzdálená reálné skutečnosti. A že přeneseně vzato – jde o člověka sice ušlechtilého, ale současně pošetilého, když se marně snaží o nemožné. Takové charakteristice samozřejmě nelze nic vytknout, nicméně nutno vidět, že geniální na tomto díle je především to, že autor ve svém hrdinovi, rytíři Donu Quijotovi, ztělesnil čistotu duše i symbol renesančního ideálu svobody a spravedlnosti, ostře kontrastující se světem středověkého útlaku. V nerozlučné dvojici titulního hrdiny a jeho zbrojnoše Sancha Panzy sjednotil vzájemně se prostupující dvojí pohled na svět, rytířství ryzího srdce a zdravého selského rozumu. Cervantesovi se podařilo dokonale zvládnout jeden z nejtěžších problémů literatury – vykreslit své osoby nadčasově. A don Quijote je nadčasový. Ačkoliv se označení »donkichot« vžilo pro lidi, kteří se podobně jako tento rytíř snaží dosáhnout nemožného a každý den se znovu pouštějí do zápasu s »větrnými mlýny« své doby, přesto jim vždy jde o něco, co jistě upřímně považují za správné, možná někdy nereálné, ale rozhodně nikoli směšné. Jde určitě o dílo, které není jen parodií, nýbrž hlubokou sondou do procesu přemýšlení o tom, jak křehká je hranice mezi iluzí a skutečností, bláznivostí a racionálností. Právě zde tkví i samotný zdroj úspěchu celé knihy. Knihy, která je fakticky prvním moderním románem španělské a evropské literatury.

Přísloví je…

Za Miguelem Cervantesem ovšem stojí i další díla. Z prozaické tvorby možno uvést například Příkladné novely (1613) a pastýřský román Galeata (1585) a dobrodužné Strasti Persilovy a Sigismundiny (1617). Z dramatické sféry kromě několika komedií, jako je Lišák Pedro (1615), patří k nejlepším hry o jednom aktu, živé, humorně laděné mravoličné výjevy předvádějící obyčejné lidské radosti a strasti. Cervantes byl rovněž autorem řady stylizovaných výroků, které mají trvalou hodnotu. Sám v této souvislosti říkal, že »přísloví je krátká věta založená na dlouhé zkušenosti“. A když byl tázán, jaký je jeho názor na ověřené věci a vůbec na prokazovaná fakta, tak odpovídal, že »fakta jsou vždy nepřítelem pravdy«.

Rytířský román

Ve 13. až 16. století se velké popularitě těšily veršované epické útvary, kterým se říkalo rytířský román. Tento žánr se vyvinul z francouzské tradice rytířského chanson de geste (píseň o činu), pěstovaného trubadúry. Hlavní postavou rytířského románu je rytíř, zažívající různá dobrodružství ve jménu milované dámy. četly se pro líčení příběhů statečných a čestných rytířů, bojujících proti drakům, obrům, čarodějnicím a nečestným rytířům, ale posléze sklouzávaly do sentimentálního románu, v němž milostné tragédie zapadaly do středověkého morálního kodexu. Církevní činitelé byli obvykle nespokojeni s takovým pojetím, kdy »démoni nastražovali mladým dívkám rafinované léčky«. Zatímco v Anglii byl typickým rytířským románem Mořte ďArthur (Artušova smrt) od Thomase Malryho, ve Španělsku a pak i v Evropě se na počátku 16. století stal vůbec nejctěnějším rytířským románem Amadís de Gaula od Garciho Rodrígueze de Montalva. Postava Amadise, odvážného a dvorného rytíře, hájícího hodnoty křesťanství, se stala vzorem jak pro hidalgy, kteří toužili po heroické slávě, tak i pro chudší děti, které se chtěly uplatnit v armádě nebo na nebezpečných cestách za oceán. A byl to teprve Cervantes, jenž svým Donem Quijotem poukázal humornou formou na zastaralou vycpelost těchto románů, přičemž jeho původní záměr zesměšnit rytířské romány přerostl v zesměšnění celého feudálního světa.

Miguel de Cervantes zemřel 22. dubna 1616 v Madridu. Hlavní město mu vystavělo monumentální pomník s oběma jeho slavnými románovými postavami na plaza Calloa.

Michal RYBIN

Archiv NoS