Generál Mladić, Srebrenica a lži

3. 6. 2011 novysmercz žádný komentář Jugoslávie, NATO, válka

Motto: „Mezinárodní soudní dvůr pro zločiny v bývalé Jugoslávii v Haagu ctí presumpci neviny obžalovaného, dokud se svědecky či jinak nedokáže, že obžalovaný je Srb."

Zatčení generála Ratka Mladiće a chystaný proces v Haagu neuzavírají historii bosenské války, ale znovu ji otevírají. Bude pro nás dobrou příležitostí si zopakovat, proč k ní vlastně došlo a kdo ji způsobil. Stejně tak nezavírají poslední kapitolu „srebrenického zločinu“, ale naopak ji opět otevřou. Kdo bude pozorně sledovat proces v Haagu, stejně jako před tím proces s Miloševićem a současné procesy se Šešeljem a Karadžićem, jistě si uvědomí nápadnou podobnost mezi těmito procesy a politickými procesy ve stalinské Moskvě v letech 1936-1938 či vykonstruovanými procesy s „protistátními centry“, „třídními nepřáteli“ v padesátých letech nebo pozdější soudy s disidenty u nás. Věřím, že vnímavá česká veřejnost nepodlehne propagandě šířené převážnou částí českých médií a po zkušenostech s totalitou stále dokáže číst i mezi řádky a přemýšlet vlastní hlavou.

Čeští vzdělanci se často řídí pravidlem „litera scripta manet“, ale už si neuvědomují, že litera může být scripnuta za peníze. Články v Lidových novinách a Mladé frontě ostatně šíří protisrbskou propagandu i dnes, kdy by se zdálo, že to už není potřeba. Vždyť válka skončila před deseti, respektive patnácti lety, Jugoslávie byla rozbita, Srbsko zmenšeno, následnické státy jsou „na cestě do Evropy“, která poslouchá, co Německo řekne. Proč tedy krmit české čtenáře stále stejnou lží? Nebo je to, co se píše o Srebrenici a Mladićovi, nakonec pravda?

Agentura pro komunikaci s veřejností Ruder&Finn z New Yorku vykouzlila na začátku devadesátých let „hodné Chorvaty“, kteří bojovali proti agresi „fašizoidních Srbů“. Agentura to činila za peníze, nejdříve chorvatské vlády, pak za dalších 10 milionů dolarů ročního paušálu od muslimské vlády v Bosně a Hercegovině. Jak těžkou práci měly PR agentury za bosenské války svědčí fakt, jak je těžké zavést pojem „agresor“ pro občany vlastního státu.

Vzbouření Srbové z chorvatské Slavonie, Kninské krajiny nebo z východní Bosny prostě nechtěli žít ve státech, které jim nezaručovaly občanská a menšinová práva a které je na konci dvacátého století odsouvaly do postavení občanů druhé kategorie. Nechtěli žít v chorvatském státě, jehož nová věrchuška se demonstrativně hlásila k Nezávislému státu Chorvatů, který za 2. světové války prováděl plánovanou masovou genocidu Srbů, Židů, Cikánů … Signifikantní byly i detaily politiky nového Chorvatska. Například jeho prezident Tudjman zlehčoval zločiny fašistického chorvatského státu v letech 1941-1945. Veřejně tvrdil, že v systému koncentračních a vyhlazovacích táborů okolo Jasenovce ustašovci nevyvraždili přes 800 000 lidí, především Srbů, což je fakt (prof. Viktor Novak: Magnum Crimen, Záhřeb, 1948). Podle něj prý šlo „jen“ o 80 000 chorvatských komunistů. Popírači holokaustu jsou ve většině evropských států trestáni. Tudjman byl podporován demokratickým Německem, Rakouskem, Spojenými státy…

Na sjezdech jeho strany byli na čestná místa posazováni ustašovští předáci, kteří dlouhá léta emigrace žili až v daleké Argentině v obavě, aby neskončili jako Eichmann. Na tribunách se opět zdravili zvednutou pravou paží a fašistickým pozdravem „Za dom spremni“.

Co to má společného se Srebrenicí? Jednu z největších etnických čistek v Evropě provedla nová chorvatská armáda na konci léta 1995, měsíc po srebrenických událostech. Chorvatům se tehdy podařilo vyhnout pozornosti mezinárodního veřejného mínění, kterému by za jiných okolností surová akce chorvatské armády jistě vadila. Povedlo se to právě pomocí „srebrenické lži“ tedy v propagandistickém stínu událostí ve Srebrenici. Psalo se o „srebrenickém zločinu“ a mezitím chorvatská armáda a polovojenské milice Tudjmanovy strany jednaly. Provedly zločin, kterému říkají „osvobození země“ a světová mainstreamová média obracela pozornost světa k Srebrenici a proti Srbům. Manipulace s fakty okolo srebrenických událostí tak dobře sloužila k zamaskování zločinů nového chorvatského státu. Ale zájemců o to, schovat se za údajná „srebrenická zvěrstva“ bylo a je víc.

Hakija Mecholić – muslim, šéf srebrenické policie z let 1990-1995, mi předloni vyprávěl o životě ve válečné Srebrenici. Řekl mi i zajímavou historku. V září roku 1993 byl s dalšími lidmi ze Srebrenice na pracovní návštěvě v Sarajevu. Skupinu si pozval prezident Alija Izetbegović. Ten si během setkání vzal Mecholiće stranou a řekl mu, že potřebuje dostat na svou, tedy bosensko – muslimskou stranu Američany, a že prezident Clinton mu řekl, že USA vojensky podpoří stranu bosenských muslimů v případě, kdyby se stali obětí velkého masakru. Řeč byla o pěti tisících obětí. A pak přišla Izetbegovićova otázka: „Nešlo by něco takového zařídit ve Srebrenici?“ Policista Mecholič to odmítl a okamžitě se ze Sarajeva vrátil zpět do svého města. Když ho Izetbegovićovi poradci přemlouvali, aby ještě v Sarajevu zůstal a „odpočinul si od války“, opáčil jim, že nechce zůstat, aby nedostal kulku do hlavy. Hakija Mecholić věděl, s kým má tu čest, a útěkem si zachránil život. Na masakru ve Srebrenici (nebo někde jinde v Bosně) měl tedy zřejmý zájem i muslimský prezident Alija Izetbegović, když ne přímo prezident Clinton.

Po celou dobu bosenské války prováděli muslimové provokace a fingované útoky, které sváděli na Srby. Podle některých pramenů začala občansko – etnicko – náboženská válka v Bosně 2. 5. 1992, kdy byla uprostřed Sarajeva napadena srbská pravoslavná svatba. Byl zabit pop a svatebčané utrpěli těžká střelná zranění. To byl signál, že opět začíná vraždění a vyhánění Srbů. Dalšími provokacemi byly smutně známé masakry na sarajevském tržišti (Merkale I 1/ a Merkale II2/) a odpálení miny ve frontě na chleba v ulici Vase Miskina. Izetbegović a jeho nejbližší spolupracovníci si organizováním zločinů, při nichž hynuli prostí obyvatelé Sarajeva, chtěli vynutit intervenci armád NATO. Nakonec se jim to podařilo.

Při poslední návštěvě Bosny jsem se setkal s paní Baranac, vdovou po Rankovi, který byl zastřelen podle předem vypracovaného seznamu Srbů určených k likvidaci. Seznam vznikl v místním orgánu Izetbegovićovy strany SDA. Vykonavatel rozkazu se vetřel ke slavnostnímu stolu rodiny Baranacových 12. 1. 1992 na pravoslavný svátek sv. Štěpána. S nic netušícím Rankem vzpomínali na společnou práci v místní truhlárně, jedli spolu a pili. Pak muslim Hasan Šabanija vytáhl pistoli a Ranka zastřelil. Zavražděný Ranko se ničím neprovinil. Jenom byl Srb. Takhle začínala válka v Bosně. To bylo v době, kdy ještě Srbové neměli svoji armádu ani policii.

Srebrenica je staré hornické městečko. Svým položením i velikostí připomíná náš Jáchymov nebo Krupku. Žili tu vedle sebe Srbové, pár potomků německých horníků a bosenští muslimové (rozumějte Srbové muslimské víry, naši předci jim říkali poturčenci). Rakousko-uherská propaganda, ustašovští překrucovači dějin a posléze i diktátor Tito z bosenských muslimů udělal nový národ – Muslimy. Je to jako kdyby si někdo ve Francii vymyslel národ Hugenotů nebo v Americe národ Mormonů. Dnes moderní propagandě ani tento název nevyhovoval a tak noví páni světa razí termín Bosňáci. Nový název má ale jen zakrýt pravou podstatu.

Za druhé světové války se mnozí srebreničtí muslimové podíleli na zločinech proti Srbům. Chorvaté, s kterými byli v jednom státě, si je předcházeli, říkali jim „květy Chorvatska“.

Jeruzalémský velký muftí, přítel Hitlera, je přijížděl z Berlína podněcovat ke svaté válce proti nevěřícím. Těmi byli pravoslavní Srbové ale překvapivě už ne chorvatští katolíci. Divize SS „Handžar“ (Dýka) byla sestaveno převážně z bosenských muslimů a měla pomáhat Hitlerovi na východní frontě. Na rozdíl od dalších armád tehdejších Hitlerových satelitů (například Rumunů či Italů) se divize Hadžar ke Stalingradu vůbec nedostala. Tak byla zaměstnána doma vybíjením srbských vesnic. Tehdejší genocida vyhnala bosenské Srby do lesů, a aby přežili, zahájili partyzánskou válku. Většinu Titových partyzánů tvořili po celou dobu války Srbové. I v okolí Srebrenice. Ke konci války, když se ustašovský stát hroutil, přebíhali chorvatští vojáci a důstojníci ale i muslimští vojáci na stranu Tita. On pak vytvářel vojenské oddíly, kdy mužstvo tvořili Srbové, ale do čela dával přeběhlé Chorvaty a muslimy. A pak se tyto oddíly jmenovaly například Muslimská partyzánská brigáda nebo 2. chorvatská brigáda. Mělo to vzbudit dojem, že proti okupantům a fašistům bojovali všechny národy Jugoslávie stejně. Bok po boku – bratr vedle bratra, prostě internacionálně. Ale pravda to nebyla. Šlo jen o jednu z fikcí Titovy národnostní politiky. Po válce Tito, napůl Chorvat a napůl Slovinec, v umenšování srbského živlu v Jugoslávii pokračoval. Administrativní hranice svazových republik, které namaloval bez ohledu na etnické složení, se později, na začátku devadesátých let, staly jádrem sporů a jedním z důvodů vzplanutí poslední války.

Německý autor literatury faktu Jürgen Elsässer v rozhovoru pro Literární noviny popsal důvody, proč a komu Jugoslávie po rozpadu sovětského bloku vadila. Byla mnohonárodním sociálním státem, jehož koncepce konkurovala tvořící se Evropské unii. Zatímco USA za prezidentování Bushe staršího chtěly Jugoslávii zachovat, vláda nově sjednoceného Německa (Kohl, Genscher) pracovala na jejím rozbití. Později ministr zahraničních věcí Německa Klaus Kinkel (FDP) veřejně a se zadostiučiněním prohlásil, že rozbití Jugoslávie bylo jen revizí výsledků 1. světové války. Připomínám, že o první revizi se pokusil Hitler. Ale ta se nepovedla.

V devadesátých letech na troskách Jugoslávie vznikly klientské státy Slovinsko, Chorvatsko a Bosna a Hercegovina a nedávno k nim přibylo Srbů čistkami zbavené Kosovo. Území obývaná Srby byla rozkouskována (Černá Hora, Makedonie, Republika Srbská v Bosně), aby vliv Srbska na Balkánu byl úplně eliminován. Opět pro připomenutí: začátkem července 1914 prohlásil v jednom interview rakousko-uherský ministr zahraničních věcí hrabě Berchtold: „Budoucí úsilí mojí vlády bude směřovat k izolování Srbska. Ono království jako významný faktor na Balkánu musí být likvidováno!“

Dodnes proces atomizace Srbska není ukončen. Západní mocnosti, které rozebírání Jugoslávie provádějí, drží několik želízek v ohni a čas od času oheň přikrmí. Podle toho, jestli je Srbsko méně nebo více „poslušné“. Jedním místem možného uměle vytvářeného konfliktu je mnohonárodnostní Vojvodina (samozřejmě s drtivou srbskou většinou), ale jsou to i další části jižního Srbska, kde žije část albánské menšiny (Preševo, Bujanovac, Medvedže), je to i tzv. Sandžak, přesněji Raška, kde jsou k iredentě podněcováni další srbští muslimové. Protisrbské tažení ještě stále nemá konec.

Jak to souvisí se Srebrenicí? Mějte prosím trpělivost, i k ní se dostaneme.

Když dalo Německo do pohybu procesy vedoucí k rozpadu Jugoslávie, sledovalo svoji starou politiku na Balkáně. Srbové tvořili tmel Jugoslávie, po staletí žili téměř všude na jejím území a s touto překážkou se němečtí politici museli vypořádat. J. Elsässer popisuje, jak se na začátku devadesátých let v Německu vedla propaganda proti Srbům v duchu: „Naši staří Kriegskamaraden Chorvaté bojují proti zlým Panzerkomunistům Srbům“. Tahle propagandistická floskule byla tak podobná žvástům doktora Goebelse, že v Evropě ani v samotném Německu moc nezabírala, ba začala se jevit jako kontraproduktivní. Proto PR agentury zastupující Chorvatsko změnily taktiku. Vznikla hesla o fašizujících srbských nacionalistech – četnicích, které vedou popové a kriminální zběsilci. A tohle tvrzení u evropské a americké veřejnosti zabralo. Zvlášť když se o tom takto psalo často, hodně a dokonce i v tzv. „seriózních“ novinách. Jeden autor uvádí, že od doby Hitlera žádné noviny neštvaly proti jinému národu tak, jako Frankfurter Allgemeine Zeitung v devadesátých letech proti Srbům. Materiály se připravovaly v PR agenturách. Za rok se k trpícím „chudákům Chorvatům“ přidali i trpící „chudáci Muslimové“ v Bosně. Ředitel agentury Ruder&Finn vysvětloval, že oni nebyli a nejsou od toho, aby uveřejňovali pravdu, ale aby svými zprávami vytvářeli dobré povědomí o svých klientech (Chorvaté, muslimové) a očerňovali jejich protivníky. A i když jejich zpráva byla vymyšlená nebo přímo lež, bylo na druhé straně ji vyvrátit, zatímco oni byli první, měli větší publicitu i čtenářský dopad, udávali tempo a druhá strana (rozuměj Srbové) museli jen reagovat, vyvracet, dementovat, prostě být v defenzivě. A tak je tomu dodnes.

Od začátku chorvatští nacionalističtí politici hledali na území Jugoslávie spojence, kteří by byli ochotni jít proti Jugoslávii, čili proti Srbům, a to i krajními metodami. Uvnitř Jugoslávie si našli Izetbegovićovy muslimy v Bosně a Albánce na Kosovu. Od začátku devadesátých let je tato spolupráce zřejmá. Německo různými ilegálními kanály dodávalo do Jugoslávie zbraně bývalé armády NDR, embargo neembargo. Na svém území nechávalo bez povšimnutí probíhat teroristický výcvik mladých Chorvatů. Ti později v táborech v okolí Záhřebu předávali své zkušenosti muslimům z Bosny a Albáncům z Kosova. Ze Srebrenice a dalších měst v té době (předjaří 1992) odcházejí mladí muslimové, které vytipovali aktivisté Izetbegovićovy SDA, do Chorvatska, aby se za pár měsíců vrátili jako vycvičení teroristé a vrazi. Přesně to popisuje Ibran Mustafić, poslanec parlamentu BaH za Izetbegovićovu stranu za Srebrenici ve své knize „Plánovaný chaos“ (2008).

V Bosně se v té době odehrávají velká shromáždění muslimů. Na nich pod zelenými vlajkami džihádu, Iránské republiky, Pákistánu a Turecka vůdcové Izetbegovićovy strany SDA štvou proti Srbům a vyhlašují program, podle kterého z Bosny chtějí udělat státní útvar řídící se zákonem šaría. Íránská islámská republika je vzorem. Připomínám, že Izetbegović byl autorem spisku Islámské deklarace (1970), ve které mimo jiné napsal, že islám a demokracie nejdou dohromady. Islám vyžaduje úplnou podřízenost zásadám koránu a sunny a v čele státu musí stát vládce, který je současně i hlavou muslimské církve. Za podněcování k náboženské nesnášenlivosti byl Izetbegović v socialistické Jugoslávii odsouzen a seděl ve vězení. To ukazuje, že není disident jako disident. Ale náš Václav Havel, asi za silného přispění svých poradců a zahraničních přátel, si Izetbegovićovo curriculum vitae přečetl špatně a ukazoval nám Izetbegoviće v Praze jako vzorného demokrata, který také trpěl ve vězení. Kdyby věděl víc, určitě by se neztrapňoval a neposkytoval fanatickému muslimskému extremistovi legitimaci do slušné společnosti.

Muslimská shromáždění v Bosně měla stejný rituál: vychvalování moudrostí Koránu … už bylo dost útisku … vyjádření podpory bosenským muslimským politikům … pak většinou nějaký chorvatský politik vystoupil s přátelskou zdravicí a přáním, aby hranice Bosny byla přinejmenším na Drině, když ne před Bělehradem v Zemunu … a vždy se končí voláním hesel proti Srbům a zpěvem písní. Jedna z nich neuměle převedena do češtiny zní asi takto: „Plavaj kačka, plavaj huska, tato země bude Turska“. Chtějí návrat do starého Turecka, čili do říše, v které muslimové patřili k privilegované vrstvě.

Na jaře 1992 už bosenští muslimové, včetně těch srebrenických, přepadají autobusy ze Srbska, mlátí cestující a řidiče. Ve stejnou dobu rozlícený muslimský dav rozbíjí bustu spisovatele Ivo Andriće před jeho rodným domem ve Višegradu. Prý Andrić, nositel Nobelovy ceny za literaturu a autor překrásných knih, pomlouval ve svém díle muslimy. Bosenští muslimové na začátku devadesátých let se prostě vším, co dělali a proklamovali, přihlásili k jiné než evropské civilizaci. Pohrdli zásadami občanského soužití, vytvořili si fiktivního nepřítele v Srbech a začali opět usilovat o jejich fyzické zlikvidování. To je to období, kdy jsou vykonány i první etnicky a nábožensky motivované vraždy.

Tento proces probíhá i v městečku Srebrenica. Na začátku se muslimští zastupitelé na místní radnici začnou stranit svých srbských kolegů. Radu města svolávají tajně a bez Srbů. Okamžitě organizují ozbrojování ze skladů místní Teritoriální obrany. Další zbraně získávají černým obchodem s Chorvatskem. Na nákup zbraní potřebují peníze a tak peníze kradou z fondů místních srebrenických fabrik a podniků. Ovšem pouze tam, kde je ředitelem muslim. Peníze měly původně sloužit v jugoslávských podnicích jako fond na snižování nezaměstnanosti, ale pro muslimy jsou zbraně pro džihád důležitější než nějaká nezaměstnanost a sociální ohledy. Takhle se postupně Srebrenica a s ní mnoho dalších měst v Bosně dostává do spirály násilí a zločinu. Poslanec Ibran Mustafić pro Srebrenici získává nové bojovníky i z daleka. Mezi jeho kádrové naděje patřil i mladý policista z bělehradského útvaru ochrany ústavních činitelů Jugoslávie, někdy mylně vydávaný za Miloševićova bodyguarda, Naser Orić. V Jugoslávii byl sice na něj vydán zatykač, který ho vinil za krádeže ve skladech, ale ve Srebrenici se rychle vypracoval na velitele brigády oficiální muslimské armády. Proslul jako obávaný a velmi zákeřný řezník Srbů. Dnes mu Ibran Mustafić nemůže přijít na jméno, ale o tom ještě později. Ostatně policista Hakija Mecholić mi zdůrazňoval, že když se v té době ve městě potkávali s Orićem, oba měli ruce na pouzdrech pistolí. Tak si navzájem důvěřovali velitel muslimské policie s velitelem muslimské armády.

Ve Srebrenici se z Oriće stal typický warlord. Rozhodoval o životě a smrti všech obyvatel. V okolních srbských vesnicích jeho oddíly jen za období 1992-1994 vyvraždily 3 262 Srbů, převážně civilistů. Nešetřili ženy ani děti. Velmi často vraždili potichu nožem. Zbavoval se ale i nepohodlných muslimů přímo ve městě. Po čase se i poslanec Mustafić stal jeho cílem. Naštěstí přežil atentát a dnes může o Orićově vládě ve Srebrencii svědčit. Do obklíčené Srebrenice dovážely konvoje OSN humanitární pomoc. Orić ji zabavoval a prodával. Organizoval i pašování zboží ze srbské strany. Inu, obchod spojuje i velké nepřítele. 35 000 muslimských utečenců obklíčených ve Srebrenici jako v pasti muselo platit za ubytování, jídlo, hygienické potřeby, za cigarety … Kdo chtěl odejít na srbskou stranu, toho popravili.

Muslimské jednotky ve Srebrenici měly být odzbrojeny na základě rozhodnutí OSN o „bezpečných zónách“, ale nikdy odzbrojeny nebyly. Ve Srebrenici měli muslimy odzbrojit francouzské jednotky, ale OSN na splnění nařízení netlačila a tak 28. muslimské brigádě zbraně zůstaly. Velitel Orić prováděl svoje vražedné výpravy na srbská území a slabě ozbrojené francouzské a později holandské jednotky OSN s tím nic nezmohly. Po každé výpravě na srbské území se Orićovi muži vraceli pod ochranu „bezpečnostní zóny“. Na jednom setkání se západními novináři se Orić svěřoval, jak osobně nožem zabíjel srbského soudce Slobodana Iliće. Byl prý šokován, že ten Srb nevydal ani hlásku, když mu vrazil bajonet do oka, jen se na Oriće díval. Novinářům ukazoval i natočená videa z vraždění. V té době už byla zformována armáda bosenských Srbů a jejímu velení samozřejmě docházela trpělivost. Na srbské protesty nikdo z OSN nebral zřetel. To už Srbové měli proti sobě i svého bývalého spojence – Spojené státy americké. Prezident Clinton, jak se později shodli političtí analytici, chtěl muslimskému světu ukázat, že se USA dokáží muslimů i zastat. Hlavně to chtěl předvést velkým dodavatelům ropy (Saúdské Arábii, Sjednoceným arabským emirátům, Kuvajtu, atd.). Navíc muslimská strana v jugoslávském konfliktu byla, dalo by se říci, volná, nikdo z Evropy bosenské muslimy nepodporoval. Připomínám, že na začátku ozbrojeného konfliktu v Bosně a Hercegovině došlo k nepřátelství mezi muslimy a místními Chorvaty. Vzpomeňte jen na zničený starý most v Mostaru, který rozstřílel chorvatský tank. Chorvatsko, potažmo Německo, stály samozřejmě na straně bosensko-hercegovských Chorvatů proti muslimům. Administrativa USA během bosenské války organizovala pašování zbraní z Íránu, Pákistánu, Turecka a Saúdské Arábie Izetbegovićovým jednotkám. Saúdská Arábie také platila převážnou část prostředků vynakládaných na PR aktivity Izetbegovićovy vlády. Podrobně to popisuje například nizozemský historik Cees Wiebes v knize „Intelligence and the War in Bosnia“ 1992-1995 (2003).

S pomocí USA vstupují na půdu Bosny tisíce mudžahedínů – arabských veteránů z Afghánistánu. Ve střední Bosně páchají zvěrstva na srbském obyvatelstvu. Ale PR agentury, mezi nimi Ruder&Finn za saúdské peníze (uvádí se 10 milionů USD ročně) zpracovávají světové veřejné mínění proti Srbům. Ředitel agentury se později chlubil před novináři, že mistrným kouskem jeho agentury bylo přesvědčit židovskou komunitu v USA a ve světě, že viníci války jsou Srbové a že se mají podporovat bosenští muslimové. To se opravdu podařilo a v našich médiích tato vyfabrikovaná lež je stále vydávaná za pravdu. V samotné Bosně tahle lež dál vytvářela nenávist muslimů ke všemu srbskému. Ale naštěstí pro Srby tu již byla zformovaná jejich relativně silná armáda a do jejího velení se dostali zkušení velitelé (Mladić, Krstić).

Za celou dobu působení velitele Oriće od roku 1992 do konce roku 1994 bylo jeho jednotkami, často za jeho osobní přítomnosti, povražděno 3 262 Srbů a zničeno téměř 100 vesnic a větších usedlostí v okolí Srebrenice. Za všechny tyto zločiny byl Orić soudem Haagu odsouzen k pouhým dvěma letům, zatímco generál Krstić, velitel Drinského sboru, byl odsouzen na 43 let. Za to, že bránil své rodáky před Izetbegovićovými a Orićovými hrdlořezy a za to, že vzdoroval arabským bojovníků džihádu. A nám stále česky psané deníky německých majitelů tvrdí, že haagský soud je „nestranný a spravedlivý“. Kdo ale vede redaktory naší veřejnoprávní televize a rozhlasu, aby se na nepravdách podíleli?

Všechny zločiny spáchané za léta 1992-94 popsal ve svých zprávách dr. Milivoje Ivanišević, dnešní ředitel Ústavu pro studium srbského utrpení ve 20. století (www.serbvicitm.org). Ve zprávě později vydané formou knihy jsou přesně popsány události den po dni. Kde, kdy, kdo a jak byl zavražděn. A také jsou tam jména muslimských velitelů a vojáků, kteří vraždili. Jeho zpráva putovala do OSN, ale vedoucí Oddělení pro zahraniční vojenské mise Kofi Annan zprávu na několik týdnů utopil v šuplíku svého stolu. Před orgány OSN se nedostala a zmanipulovaná OSN odsouhlasila další kroky proti bosenským Srbům. Kofi Annan později povýšil na šéfa OSN.

Koncem roku 1994 vydal v Bělehradě dr. Ivanišević zprávu knižně pod názvem „Kronika našich pohřebišť“. Připomínám, že to bylo téměř rok před vstupem srbských vojáků do Srebrenice. Žádný západní novinář se o toto svědectví nezajímal. Všichni brali za bernou minci, co jim říkaly PR agentury pracující pro muslimy a Chorvaty. Ostatně i Česká televize měla v té době v Bosně svou dopisovatelku J.O. Ta později vyprávěla, jak to při jejím působení v Bosně bylo. Podklady dostávala pouze z muslimské strany a prý nebylo kde si je ověřit. Když bylo potřeba, oblékla si neprůstřelnou vestu a ocelovou přilbu a před kamerou, kousek za hotelem u rozstříleného autobusu, aby vznikl dojem, že je někde na frontové linii, přečetla to, co napsala podle dodaných materiálů.

A teď k mrtvým ve Srebrenici. Na hřbitově v Potočari je na nápisu na velkém kameni u vchodu napsáno, že je tu pohřbeno 8 372 obětí. Západní i česká média tvrdí, že to jsou popravení (zmasakrovaní, umučení – možno libovolně zaměňovat) nevinní muslimští civilisté a že jsou to oběti genocidy. A že je nechal zmasakrovat generál Mladić, případně ve spolupráci a po dohodě s tehdejším prezidentem bosenských Srbů dr. Karadžičem. Je dobré si připomenout, jak toto číslo vzniklo.

Na začátku bylo hlášení dánského Červeného kříže, že mezi seznamem muslimských mužů, kteří se skrývali v Srebrenici a seznamem mužů, kteří se dostali ze zajetí na muslimskou stranu, je velký rozdíl vyjádřený číslem 5 000. Toho se chytila protisrbská propaganda a zrodil se mýtus. Příští rok se na volebních seznamech ve Srebrenici a dalších městech v Podriní 3 300 z těchto mužů objevilo. Takže prokazatelně šli živí k volbám. Čísla tedy nesouhlasila se skutečností, ale mýtus o srbském zločinu už si žil svým životem.

Dnes se hodně operuje s čísly, které vycházejí od pracovníků laboratoře na určování DNA v sousední muslimské Tuzle. Hřbitov v Potočari je od roku 1996 stále zásobován dalšími a dalšími těly zahynulých, ke kterým se hlásili pozůstalí. Laboratoř podle rozborů DNA hledá příbuzné k mrtvým a pomáhá tak k identifikaci těl pocházejících často z hromadných hrobů. Stále je nám sugerováno, že se jedná o popravené ze Srebrenice, ale skutečnost je jiná. Kdykoli se k pozůstatkům dostali patologové, shledali, že většina těl vykazuje různá zranění od výbuchu, střepinou či šrapnelem. Že by Srbové popravovali minomety, děly nebo tanky neuvěří snad ani čtenář Lidových novin či novin skupiny MoldauElbePress z ulice (Ne)Přátelství.

Laboratoř v Tuzle se příčinou smrti nezabývá. Slouží propagandě a manipulaci s těly zahynulých. Některé kosti byly dovezeny ze vzdálenosti až 70 km od Srebrenice. Je zaznamenán i případ, že tu byl podruhé pochován muž, který zemřel deset let před vypuknutím války. Muslimové si prostě v Evropě vytvořili památník „svého holokaustu“ a vynucují si tak přízeň světové veřejnosti.

Každoročně se hřbitov v Potočari stává poutním místem muslimských extremistů z Evropy. Jsou na něm pronášeny nenávistné projevy. Srebrenické matky z organizace, o které je často slyšet, nikdy nepřiznaly, že jejich mužové či synové byli příslušníky Orićovy bandy – pardon, 28. muslimské brigády, a že se účastnili výpadů proti srbským civilistům. Taky se je na to žádní novináři neptali.

O tom, že vědomě manipulují s čísly, bosenští muslimové dobře vědí. Měl jsem dlouhý rozhovor s inženýrem Amirem Kulaglićem, vedoucím pobočky informačně-dokumentačního centra obětí zločinů v BaH a osobním přítelem Nasera Oriće. Zatímco přesně znal počet mrtvých z celé bosenské války – 98 726 lidí, na otázku, kolik je v Potočari pohřbeno popravených, se odpovědi opakovaně vyhnul. Druhý den jsme začali další rozhovor, tentokrát přímo nad hroby, a když jsem znovu žádal, aby mi řekl počet popravených, odpověděl s výmluvným gestem: „Toto všechno jsou oběti Srebrenice“. Ale mýlil se. Mezi oběti Srebrenice nepočítal všechny ty Srby, muže, ženy a děti, podřezané noži, ukřižované na vratech stodol, s usekanými hlavami, které Oričovi vojáci vítězně kopali ulicemi Srebrenice. To jsou přece také oběti.

Je pravda, že po obsazení Srebrenice popravy proběhly. Doktor Ivanišević tvrdí, že prokazatelně popravených bylo mezi 382 a 406 a že šlo výhradně o vojáky muslimské armády. Ano, ve Srebrenici se odehrál válečný zločin a stříleli muži v uniformách Armády Republiky srbské. Po odečtení těchto popravených a lidí, kteří se v roce 1996 objevili na volebních seznamech, zbývá asi 1 200 mužů. Ti padli v nočních bojích, když se zbytky 28. muslimské brigády snažily probít z obklíčení přes srbské linie ke svým, ale také ve vzájemných přestřelkách muslimských vojáků mezi sebou. Stříleli po sobě ti, co se chtěli vzdát, s těmi, kteří chtěli utéct. Je dobré podotknout, že srbská armáda obsadila Srebrenici s podstatně slabšími jednotkami, než byla síla muslimské brigády, která ji měla bránit.

Takže zbývá otázka, kdo popravoval a na čí příkaz?

Stefan Karganović, spolupracovník soudu v Haagu a ředitel výzkumného projektu, která nese název Srebrenica – Historical Project (www.srebrenica-project.com), tvrdí, že se jednalo o pomstu některých jednotek bosenských Srbů, odplatu za vyvražděné vesnice okolo Srebrenice. Ale tady jedna skutečnost nehraje. Obsazení Srebrenice se účastnily jednotky z úplně jiných částí Bosny. Jednotky místních Srbů bránily nedaleký Bratunac.

Kdo střílel napovídá případ Erdemović, který byl velmi podrobně popsán bulharským novinářem Žerminalem Čivikovem, bývalým dlouholetým pracovníkem zahraničního vysílání Deutsche Welle.

Čivikov v knize „Korunní svědek“, která je v anglickém jazyce dostupná on-line na (www.srebrenica-porject.com) uvádí, že Dražen Erdemović, původem Chorvat, byl žoldnéř, který za války postupně bojoval na straně Chorvatů, muslimů a nakonec skončil v 10. sabotážní jednotce bosenských Srbů. Spolu s ním bylo v této jednotce několik dalších Chorvatů a muslimů, ale i slovinský důstojník. Působili většinou v týlu nepřítele (muslimů) jako sabotéři, diverzanti a lovci „jazyků“. Erdemović začal tvrdit, že se osobně účastnil poprav na statku u Srebrenice. Srbskými orgány byl neprodleně zatčen, vyslechnut prokurátorem a předán jako válečný zločinec k soudu do Haagu. A tam začaly podivnosti.

Asi někdo z žalobců Erdemovićovi vymluvil, že popravy, o kterých hovořil, se nemohly odehrát 20. 7. 1995, jak původně tvrdil, ale o čtyři dny dřív. Z 1 500 údajně osobně popravených Erdemovićem a dalšími šesti vojáky se při exhumaci objevilo 156 těl. Další nesrovnalost: na otázku, kdo popravy nařídil, Erdemović naučeně odpovídal, že nejvyšší srbské velení. Na to soud velmi slyšel, ale nedovolil obhajobě upřesňující otázky ve smyslu ‚kdo jmenovitě dal rozkaz‘. Erdemović tvrdil, že k nim v autě přijal jakýsi podplukovník srbské armády a jednomu vojínovi (!) ústně nařídil všechny muže z autobusů, které na místo přijížděly, popravit. Podplukovníka neznal, podle fotek nikoho neidentifikoval.

Srbští řidiči autobusů protestovali, měli zajatce odvézt na místo výměny za srbské zajatce. Erdemović tvrdil, že střílet nechtěl, ale že ho tento vojín donutil pod pohrůžkou, že ho postaví nad jámu mezi muslimy a také popraví. Soud neudivilo, že řadového vojína poslouchal i zástupce velitele jednotky podporučík Kos (Slovinec). Kdo byl na vojně nebo o armádě něco ví, asi kroutí hlavou nad zkazkou, že podporučík a několik poddůstojníků muselo poslechnout vojína. Soud ale žádné otázky obhajoby nepřipustil.

Podle výpovědi týlového zásobovače jednotky měla ten den jednotka včetně Erdemoviće den volna. Neměli nafasovánu ani munici ani zbraně. Kde tedy vzali zbraně, kterými zajatce stříleli? Soud otázky obhajoby nepřipustil. Erdemović začal vyprávět svůj příběh ještě v Srbsku, protože se bál o život. Několik dní po popravách se v pizzerii v Bjeljině pohádal se svými spolubojovníky o dělení 12 kg zlata!3/ U stolu začala střelba a Erdemović přišel ke dvěma průstřelům břicha. Jen tak tak ho vojenští chirurgové vrátili mezi živé. O jaké dělení šlo? Co to bylo za zlato? Za co to zlato bylo? Soud také tyto otázky obhajobě zakázal. Komu tohle připomíná soudy v Moskvě v roce 1936-8?

Psychiatři spolupracující s haagským soudem upozornili, že Erdemović jako svědek je velmi nevěrohodný. Přesto vystupoval jako korunní svědek v procesu s Miloševićem, nyní jako korunní svědek v procesu s Karadžičem a jistě bude soudem použit i proti Mladićovi. Erdemović je veden jako utajený svědek, má změněnou identitu a spolupracovníci soudu mu dopomohli ke kariéře obchodníka v jedné zemi NATO.

Na tomto místě musíme vysvětlit, že soud pracuje podle amerických právních zvyklostí a že obžalovaní se dělí na dvě skupiny. Jednu tvoří lidé jako Milošević, Krstič, Karadžić, a do té bude patřit také generál Mladić. Na této skupině má soud předvést něco obdobného jako Norimberský proces v roce 1946 – exemplárně odsoudit a potrestat špičky „zločinného režimu“.

Druhou tvoří obžalovaní jakým je např. Erdemović. Jsou vybráni, aby spolupracovali s obžalobou, a za to jim je podstatně snížen trest. Důvěryhodnost svědectví takových svědků je malá a při vhodné „práci“ žalobce s takovými lidmi, navíc bez přítomnosti obhájce, se dá vyrobit svědectví proti kdekomu. Ale také mnoho věcí zatajit. I taková žalobkyně jakou byla paní Del Ponteová nevyšetřovala za dobu svého působení v Haagu všechny zločiny stejně a nestranně. Například měla k dispozici svědectví a materiální důkazy o vraždách srbských zajatců, které organizovali vysocí důstojníci kosovsko-albánské UÇK za účelem prodeje lidských orgánů na transplantaci. Del Ponteová jako hlavní haagská žalobkyně mohla a měla konat, ale nekonala. Ve chvíli kdy opustila soud a stala se švýcarskou velvyslankyní napsala knihu, ve které tyto zločiny kosovsko-albánské mafie popsala. Dnes se nabízí Radě Evropy, že tyto zločiny může vyšetřit nejlépe ona, protože je s problematikou velmi dobře obeznámena. Proč až nyní?

Ještě jedna maličkost je v případu Erdemović zarážející. Před soudem jmenoval všechny zbylé členy popravčí čety. Ale soud se o ně celých 14 let nestaral! Oni se zatím nechali zaměstnat ve francouzské cizinecké legii a prošli jako dobře placení žoldnéři válkou v Kongu. Nevědí náhodou francouzské tajné služby o pozadí srebrenických poprav víc než generál Mladić?

Dokázat vinu generálu Ratko Mladićovi bude pro soud velmi těžké. Neexistuje žádný jeho písemný rozkaz, nebyl zachycen žádný rozkaz po telefonu či prostřednictvím vysílačky. Srbský podplukovník P. před soudem vypovídal, že mu prý generál Mladić po obsazení Srebrenice, když odcházel z hotelu v Bratunci a chystal se odjet na jiné místo fronty, odpověděl na otázku, co má dělat s tolika zajatci: „Popravit!“ Na otázku obhajoby, jak to generál řekl doslova, podplukovník P. odpověděl, že prý gestem. Podplukovník P. po odjezdu gen. Mladiće obcházel různé úřady v Bratunci, aby mu z vedení města určili místo vhodné pro popravy. Ale starosta Bratunce ho vyhodil s tím, že na území obce se nic takového dělat nebude. Podplukovníkova chuť popravovat došla až k uším soudu v Haagu. To je další „svědek“ proti generálu Mladićovi.

Dalším důkazem mělz být letecké a družicové snímky hromadných hrobů, kterými se americká ministryně zahraničních věcí Madeleine Korbelová Albrightová oháněla v OSN. Novináři je ale do rukou nedostali a „snímky“ jsou dodnes přísně tajné! Na místech, o kterých paní ministryně mluvila, se nic nenašlo. Prý je Srbové vykopali a přemístili. Kdo chce věřit, ať věří. Překopáno bylo každé podezřelé místo v Bosně, byly vykopány i hroby jednotlivců. Ale k vylhanému číslu to nevedlo ani po 16 letech.

Pro doplnění celkového obrázku o soudu v Haagu. Soud zaujal jeden kuriózní názor. Ukazuje, jak soud pracuje na cizí objednávku. Muslimové a protisrbská propaganda vymysleli, že Srbové pod Mladićovým velením provedli ve Srebrenici genocidu. Na hřbitově v Potočari jsou ale, snad až na jednu nebo dvě výjimky, pohřbeni pouze samí muži. Hřbitov je sice vydáván za civilní, ale je to v podstatě typický vojenský hřbitov.

Soud v Haagu musel dostát přání svých zřizovatelů a tak vyslovil verdikt, že v muslimském prostředí je genocidou i to, když je z rodiny zabit pouze muž! Na takové rozsudky snad ani soudci Josifa Visarionoviče neměli. A Židé postižení skutečnou genocidou vůči takovému „právnímu názoru“, který devalvuje utrpení holokaustu, neprotestují… Kdo ovládá historii, ten ovládá i budoucnost. Nějak tak to napsal Orwell. Máme se tedy na co těšit!

———————

Vysvětlivky:

1/ Merkale I : výbuch na sarajevském tržišti Merkale – 5.2.1994 – 68 mrtvých, 200 raněných – muslimské jednotky nechtěly nikoho z UNPROFOR pustit na místo výbuchu. CNN hlásila bezprostředně po útoku, že to udělali Srbové, Clinton prohlásil, že je "velmi pravděpodobné", že to udělali Srbové. Albrightová (tehdy velvyslankyně USA v OSN) volala po bombardování Srbska. B. Volker (TV TF1 – Francie) odhalil, že granát byl vypálen, podle zprávy OSN, z muslimských pozic.

D. Owen (Balkan Odyssey, 1995) uvádí, že byl vydán zákaz šíření této informace. "Lidé kolem generála Rossea nikdy neskrývali přesvědčení, že útok provedli muslimové". Gen. Rose na setkání s Izetbegovičem a muslimským generálem Delićem oznámil, že dostal technické informace, že palba přišla z muslimské části města (schůzka z 8. 2.1994). Jasuši Akaši, zvláštní pověřenec OSN pro Bosnu, uvedl dopisovateli DPA, že existuje tajná zpráva OSN, kde jsou za pachatele označeni Muslimové, ale B. B. Ghálí ji nezveřejnil v zájmu "vyšší politiky" (6. 6. 1996).

2/ Merkale II: výbuch na sarajevském tržišti Merkale – 28.8.1995 – 37 mrtvých, 90 raněných – provokace byla koordinovaná s velením NATO a s velením chorvatské armády. Za necelých 40 hodin po výbuchu následovalo bombardování vojenských a hlavně civilních cílů v Republice srbské letadly NATO a začala ofenzíva bosensko-chorvatských vojsk v západní Bosně – tato etnická čistka vyhnala přes 100 000 bosenských Srbů z jejich domovů…

3/ Civikov, Germinal: Srebrenica: The Star Witness (2010)

Prameny:

David Owen: Balkan Odyssey, Harcourt Brace (New York, 1995)

Ibran Mustafić: Planirani haos

http://www.mail-archive.com/sim@antic.org/msg40160.html

http://www.glassrpske.com/vijest/14/feljton/6984/lat/PLANIRANI-HAOS.html

http://www.lopare.net/forum/politika-i-ekonomija/4437-ibran-mustafic-planirani-haos-1990-1996-a.html

http://dokoupil.blog.idnes.cz/c/92803/Kauza-RKaradzic-2dil.html

Dr. Milivoje Ivanišević: Chronika našich groblja (Komitet, Beograd, 1994)

Dr. Milivoje Ivanišević: Srebrenica červenec 1995 – hledání pravdy (Chreščanska misao, Beograd, 2010)

http://www.kosovoonline.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=648:milivoje-ivanievi-zabetonovana-pravda-o-naich-obtech&catid=69:kosovo-clanky&Itemid=149&lang=sr

Prof. Rajko Doleček: Obhajoba Karadžiće http://www.ceskenarodnilisty.cz/clanky/obhajoba-karadzice.html