Miloslav Ransdorf: Průměrní lidé v roli diktátorů. (2)
V záplavě plytkých žvástů o totožnosti komunismu a fašismu je nanejvýš aktuální si stále ripomínat, co to „obycejný fašismus“ byl.
II. Mezi monarchií a republikou
Roku 1930 padla nestabilní diktatura José Antonia Primo de Rivery a rok nato 14. dubna 1931 byla vyhlášena republika, pricemž republikánská myšlenka mela ve Španelsku dlouhodobe zázemí a tradici. Vlády se ujala koalice republikánských a socialistických sil a ta zacala v praxi uplatnovat programové požadavky buržoazne demokratické revoluce. Mezi nimi byly svoboda tisku a slova, odluka dosud tak vlivné církve od státu a autonomie pro dlouhodobe nespokojené Katalánsko. Neduslednost a pomalost pri samotném provádení tohoto slíbeného vládního programu však zbavila republiku lidové podpory. To vše umožnilo, že reakce využila šance a nastoupila v letech 1933- 1935 do ofenzivy. I když se to dnes mnohým nezdá vhodné zduraznovat, aktivní v boji s ní byla zejména komunistická strana.
Mezi její priority patrilo zejména založení lidové fronty. A slavila s touto myšlenkou úspech, protože lidová fronta pri volbách roku 1936 zvítezila. Nová republikánská vláda poté obnovila v zemi demokratická práva. Tím jsem ale sled událostí ponekud predbehl Ale chopila se iniciativy polovicatým zpusobem. Nezakrocila dusledne proti zpátecnickým silám, které vládní politice kladly odpor. Ty predstavovala zejména fašistická organizace (na této charakteristice je treba trvat) Falanga. Ta mela výraznou materiální podporu italských a nemeckých fašistu. Oba diktátori, nemecký i italský, ocenovali trategické postavení Španelska, které jim pri prislíbené spolupráci španelských fašistu umožnovalo dostat Francii do kleští a ohrozit takzvané imperiální spojnice, tedy spojení Spojeného království s koloniemi. Hitler a Mussolini chteli ustavit v Madridu vládu, která by jim byla nápomocna ve válecném úsilí17, protože Španelsko by mohlo kontrolovat spojení mezi Stredozemím a Atlantikem a na jeho území byly také strategické suroviny, zejména rudy.
Ale pro pochopení potíží republikánské vlády je treba se vrátit nazpet, co doby pocátku republiky. Už velice záhy, 10. 8. 1932 se protirepublikánské síly pokusily vojenské povstání pod vedením generála Sanjurja v Seville a v Madridu s cílem znicit republiku ozbrojeným bojem. V Madridu povstání vyšlo nazmar a behem nekolika hodin bylo vládními silami rozdrceno. V ríjnu 1932 se španelští tradicionalisté, Renovación Espanola, Acción Popular, agrární strana a rada dalších malých stran a organizací pravice pokusili o sjednocení sil. Vznikla koalice s názvem Španelská konfederace nezávislých pravicových skupin (Confederación Espanola de Derechas Autonomas, CEDA). Ta se stala hlavní politickou organizací intenzivne pripravované španelské kontrarevoluce. Jejím predákem byl ustanoven José .María Gil Robles. Snahou této organizace bylo predevším rozložit republiku zevnitr.
Ale krajne pravicové intriky proti republice pokracovaly dál. V roce 1932 totiž založili Onésimo Redondo a Ramiro Ledesma Ramos novou fašistickou organizaci. Junty nacionálne syndikalistické ofenzívy (Juntas de Ofensiva Bacional Sindicalista, JOBS) se stala legální organizací a predstavovala pokus o spojení nove nastupujícího fašismu s tradicním španelským syndikalistickým hnutím, které melo poskytnout fašismu opravdu masovou základnu. Ve svém programu nazvaném ”16 bodu z Valladolidu” si dala JONS za cíl bojovat proti separatismu, usilovat o omezení získaných pravomocí parlamentu, zejména ale JONS prosazovala jednotu španelského státu. Na rozdíl od nacistického programu v Nemecku zduraznoval program JONS prioritne vernost katolickému náboženství.
Katolicismus byl možná pro španelský fašismus tím, cím pro nemecké nacisty mýtus ”arijské¨krve”a „krve a pudy“. Propaganda JONS na stránkách vlastního casopisu nebyla príliš úcinná a pocet clenu nijak nestoupal. Aby se rozšíril záber cinnosti fašistu, spojila se organizace JONS s falangou.
V roce 1933 vznikla na pude španelské reakce další strana, tentokrát již otevrene fašistická (dnes je skoro móda její fašistický ráz popírat). Hlásila se dokonce k ideologii nemeckého nacismu a italského fašismu a dala si název Španelská falanga (Falange espanola, FE). Byla založena v case, kdy republikánská vláda byla ochromena a nebyla v zásade schopna rešit životní otázky fungování státu. Španelská reakce byla naopak už dobre zorganizovaná a soustredila síly do trí hlavních smeru. Ten první predstavovaly ruzné fašistické a profašistické organizace a ty o neco pozdeji spolecne vytvorily Španelskou falangu. V cele druhé skupiny, monarchistické, stál advokát velkých podnikatelských kruhu Antonio Goicoechea, predseda organizace ”Španelská obnova”(Renovación Espanola), která v tomto casovém úseku preferovala diktátorské a fašistické prístupy. Tretí proud tvorily tradicionalistické katolické pravicové organizace sdružené v Lidové akci (Acción Popular).
V nich se chopil vedení už zmínený José María Gil Robles, advokát kastilských velkostatkáru a vlivných jezuitu. Mezi smery, které jsem uvedl, se vyskytovaly v podstate jen taktické odchylky. Acción Popular mela v úmyslu nastolit fašismus ve Španelsku legální cestou, zatímco falangisté a monarchisté chteli zastavit rozvoj demokracie na španelské pude státním prevratem a treba i krvavým vojenským pucem. Podhoubí pro fašistické hnutí existovalo ve Španelsku již dlouho pred vznikem republiky. Jako príklad lze uvést Kastilskou juntu španelské akce (JCAE), v jejímž cele stál již zmínený advokát Onésimo Redondo, která – stejne jako skupina univerzitní mládeže v cele s Ramirem Ledesmou Ramosem – propagovala nacionální syndikalismus, španelskou verzi fašistické ideologie. Delo se tak ješte pred nástupem fašistu k moci.
Již v roce 1931 spatrilo svetlo sveta první císlo jejich oficiálního tiskového orgánu Conquista del Estado, ve kterém vytycili principy fašistického státu. 20. 10. 1933, po návratu Prima de Rivery z Ríma, kde se tento voják a politik setkal s Mussolinim, se konalo spolecné shromáždení španelských profašistických skupin, který se nakonec premenilo v zakládající snem nové fašistické strany. Fašisté se sjednotili na názvu Falange Espanola. Na podzim 1933 behem vládní krize odešli socialisté z vlády. Nadále vzrustaly spolecenské rozpory, vše smerovalo k násilnému, vojenskému rešení problému. Prezident Alcalá Zamora rozpustil na podzim 1933 kortesy a vyhlásil na listopad 1933 nové parlamentní volby. Ty probehly ve dvou kolech, a to 19. 11. a 4. 12. 1933 a poznamenala je vypjatá situace plná napetí a konfliktu. Nakonec se prosadila reakce, cemuž predevším napomohla rozhádanost a nejednotnost levicových stran. Zcela kontraproduktivní byla i anarchistická politika neúcasti ve volbách.
To znamenalo pro demokratické síly ztrátu mnoha hlasu. Podle oficiálních údaju dostali kandidáti CEDA a s ní spjatých skupin 3 345 504 hlasy a 213 míst v kortesech. Ve volbách pak zákonite zvítezily pravicové strany, které vytvorily jednotný blok. Ale ani po techto úspešných volbách neuvažovala španelská krajní pravice o rychlém prevzetí moci fašizující CEDA. Reakcní formace se k moci dostávaly postupne a pocátek tohoto procesu bylo období tzv. ”cerného dvouletí” (Biennio Begro). Tehdy odstartovala plíživá fašizace Španelska jako státu. Do jara 1934 se vytvorily ve Španelsku dve otevrene fašistické strany, kterými byly JONS a falanga. 4. 3. 1934 došlo ke spojení obou stran, jak už o tom byla zmínka. Pro integrovanou stranu byl prijat oficiální název Španelská falanga junt nacionálne syndikalistické ofenzívy (Falange Espanola de las J.O.B.S). Mezi falangisty vstoupila ve vetším poctu predevším fašisticky zamerená cást studentstva z rodin velkostatkáru a kapitálove silnejší buržoasie. Znacne silnou podporu získala falanga mezi frustrovanými dustojníky španelské armády a námornictva. Falanga mohla pocítat s financní podporou italského a nemeckého velvyslanectví v Madridu, rozsáhlou pomoc poskytly i kruhy španelského monopolistického kapitálu. Až do obcanské války nehrála ovšem falanga významnejší politickou roli.
Pokračování
Ze stránek : http://www.ransdorf.com/