Proč Prahu osvobodila Rudá armáda

Svědectví vnuka generála EISENHOWERA  

Je zajímavé, že čím delší časové období nás dělí od skončení 2. světové války a našeho osvobození od fašismu, tím více je ve středu pozornosti historiků, spisovatelů, politiků ale i prostých lidí. Tento fenomén si lze vysvětlit tím, že tato válka vyryla hlubokou stopu do života a činnosti jednotlivých národů, národností, ale i rodin a jednotlivých lidí. Některé bolestivé rány způsobené touto válkou jsou stále živé a proto nedovolují na ni zapomenout.

Snad nejvíce pozornosti zaujímá otázka, proč Prahu neosvobodila Americká armáda a proč to byla právě Rudá armáda. Tato otázka je odrazem demarkační linie mezi jmenovanými armádami. Existence této linie byla vyvolána koaličním charakterem 2. světové války, kdy armády protihitlerovské koalice postupovaly do centra Německa z různých světových stran. Demarkační linie se proto musela předem domluvit, kde se jednotlivé armády zastaví, aby se navzájem nestřetly. Vždyť při takovémto střetu by mohlo dojít k obrovským lidským a materiálním ztrátám.

Linie na našem území, jak ji známe z historie – Karlovy Vary, Plzeň, České Budějovice -byla upřesněna mezi Vrchním velením Rudé armády a Vrchním velením západních spojenců v době od 30. dubna do 5. května 1945. V podstatě vždycky, když to vyvolaly nějaké politické třenice, jsme byli svědky zpochybňování hodnověrnosti těchto ujednání.

Stalinovi jsou podsouvány zlé politické úmysly a generálovi Eisenhowerovi je v memoárech jeho bývalých podřízených generálů (velitel 12. skupiny armád O. N. Bradley a velitel 3. armády G. S. Patton) vytýkáno dodržení této linie.

Nutno zdůraznit, že generál Eisenhower se zachoval čestně a dohodnutou linii dodržel. To však nevyplývalo z jeho ustrašenosli před Stalinem, ale z toho, že vycházel z tvrdé válečné reality, která v té době byla nezvratná. Je třeba ocenit, že nevycházel z přání a ambicí některých politiků nebo generálů.

Eisenhower tak prokázal, že stál fakticky i obrazně výš a viděl dál než jeho podřízení generálové, měl nejen vojenské, ale i státnické schopnosti, což prokázal zejména později ve funkci prezidenta USA. A zde je nutno hledat odpověď na otázku, proč Prahu osvobodila Rudá armáda a nikoliv Americká armáda.

Uvedená skutečnost vyplývala a odrážela situaci na frontě. Taková je historická pravda, kterou nelze změnit přepsáním dějin, tím méně hlasováním (o změně státního svátku ČR z 9.5. na 8.5, pozn. red. NoS) nebo přelakováním (sovětského tanku na růžovo, pozn. red. NoS).

O Eisenhowerově rozhodnutí dodržet ujednanou demarkační linii na území Československa píše jeho vnuk – David Eisenhower, jenž přednáší politické vědy na Pensylvánské univerzitě v USA. V obsáhlé, téměř tisícistránkové knize „Eisenhower: Ve válce 1943-1945″, jež vyšla v New Yorku v r. 1986, uvádí tři důvody, které vedly jeho dědečka k respektování zmíněné demarkační linie v Československu.

První důvod – byl čistě vojenský: Prahou probíhaly životné důležité spoje pro Němce. Proto velitel 3. armády Američanů generál G. S. Patton musel nutně počítat s tím, že dobývání města by se neobešlo bez těžkých ztrát. Navíc by se zapletl do akcí Rudé armády, což by mohlo mít nepředvídatelné následky jak pro Americkou, tak pro Rudou armádu.

Druhý důvod – byl vojensko-politický: kdyby Americká armáda porušila dohodu o demarkační linii a táhla na Prahu, Západu by to vůbec nepřineslo žádný zisk, spíše naopak. Rudá armáda by potom měla sílu k pochodu na sever – do Dánska a na jih – do Rakouska a tím by Západ víc ztratil než získal.

Třetí důvod – byl čistě politický: obsazení Prahy Pattonovou armádou by ještě neznamenalo změnu politické orientace poválečného Československa. Vždyť Československo na rozdíl od Německa nebylo státem poraženým, ale osvobozeným, kde prestižní spory o velikosti okupačního pásma mezi USA a SSSR nepřicházely v úvahu. Proto také do konce r. 1945 jak Rudá, tak Americká armáda opustily Československo.

Tolik uvádí vnuk generála Eisenhowera o důvodech dodržel sjednanou demarkační linii spojeneckými armádami na území Československa.

Historii o našem osvobození od fašismu lze pouze poznat, nikoliv předělat. Historie se nezmění tím, že ji někdo vykládá jinak. Již staří Řekové říkali, že ani bohové nemohou změnil minulost, její výklad však může změnit každý.

V dnešní době je důležité, že svoboda tenkrát v květnu 1945 přišla. Není důležité, z které světové strany a kdo ji přinesl. Důležité je, že přišla a že existuje. A za to patří naším osvoboditelům srdečný dík.

TA 20/1992, archiv NoS