Relaxovali jsme v Bělorusku, v zemi čistoty a pořádku

Parta cestovatelů ze Západních Čech se vydala na dovolenou do Běloruska a se svými zkušenostmi a zážitky se rozhodla podělit se s našimi čtenáři, možná příštími návštěvníky této zajímavé země.

 

Proč jste si vybrali na dovolenou zrovna Bělorusko?

Chtěli jsme vidět památky, přírodní krásy, ale i běžný život této – u nás stále málo známé – země a navštívit známé, s kterými jsme si psali dosud jen po internetu.

Je těžké se tam dostat?

Ne. O vydání potřebného víza se žádá na běloruské ambasádě v Praze. Podmínkou je na pobyt do 30 dnů předložení jména a adresy osoby, k níž jedete. Po vyplnění žádosti je nutné zaplatit bankovním převodem poplatek 420 Kč. To je mnohokrát méně, než je cena víza do Ruska, kam je navíc nutné pozvání.

Jaká byla cesta?

Jeli jsme vlakem, protože je to pohodlnější a bezpečnější. Jízdenka stojí tisíc korun z Prahy do Brestu, plus příplatek za lůžko. Vlak jede půl dne. Kdo nemá místenku, toho do vlaku nepustí. Navíc večer je možné se v kupé zamknout. Nepříjemná byla jen nefungující klimatizace. V každém voze byla ruská průvodčí, a pak také průvodčí ze země, kterou vlak právě projížděl. Polští pohraničníci nám jen zkontrolovali pasy, razítko do něj jsme nedostali. Běloruští pohraničníci už razítka rozdávali všem, čeští turisté dostali otisk razítka na vízum, které měli nalepené v pase. Následovalo zaplacení zdravotního pojištění.

To, které jsme měli, prý nestačí – což jsme věděli předem. Takže jsme museli zaplatit to jejich pojištění, stálo nás šest dolarů na osobu a 10 dnů. Milá paní nám ho sama vypsala a vše nám ochotně vysvětlila. Vypsali jsme celní deklaraci – což je formalita – protože jsme nic nevezli, napíše se, kolik máte peněz – což je pod 3000 USD stejně nezajímá, kolik je batohů, že nemáte zbraně apod., pak foťák a mobil – jejich cenu odhadem v dolarech, částku slovy jsme vypsali rusky.

Jak jste připravili plán trasy?

Plán jsme sestavili předem spolu s Bělorusy, aby byl reálný a podle jejich času. Viděli jsme celé Bělorusko, od hranic s Polskem v Brestu a Bělovežské pušče (prales) až na hranice s Ruskem v Pustinkách. Cestou jsme viděli hlavní město Minsk, Oršu, Gorki a další místa.

A první dojmy?

Na nádraží v Brestu jsme byli opravdu hodně překvapeni. Je totiž nádherně upravené, čisté. Podobně to vypadá v celé zemi. Na ulicích nejsou vidět odpadky, žádní bezdomovci, špína, a reklamy i zboží jako u nás. Vystoupili jsme v Brestu celí vyděšení na základě informací, co se u nás šíří a z toho, co bude, a to úplně zbytečně!!! Nebyly problémy za celou dobu pobytu, naopak všichni jsou milí, ale i tak jsme se báli ještě tři dni a při cestě zpět. Takový vliv mají sdělovací prostředky. Popadl nás vztek na to, jak se u nás o Bělorusku lže a chtělo se nám brečet ze šíření nenávisti k nim v našich médiích. Oni za celou dobu nepochopili, čeho se bojíme a neví, jak se o nich tady mluví.

Teď bychom tam rádi jela znovu a vychutnali bychom si to lépe. Je ještě spousta míst, které bychom chtěli vidět – památky UNESCO – zámek Mir a Nesviž, muzea v Minsku, jízdu autobusem po Bělovežské pušči…

Jak probíhal pobyt v Brestu?

Ve směnárně na nádraží jsme si vyměnili americké dolary za běloruský rubl. Dostali jsme pěkný paklík bankovek. V Bělorusku totiž neexistují drobné kovové mince. Po přepočtu vychází přibližný kurs sto rublů za korunu. Takže stačilo zakrýt dvě nuly a vyšla cena v korunách. Odpoledne jsme šli hned do slavné Brestské pevnosti. Je to velké muzeum a památník padlým. Bránila se fašistům za 2. světové války ještě v době, kdy byli Němci už před Moskvou. Večer jsme byli v restauraci, druhý den v muzeu a městě. Registrovali jsme se na policii. Pak jsme jeli do Bělovežské pušči – což je prales a je tam muzeum přírody a ZOO. Kdo chce vidět staré stromy, musí jet po pralese autobusem, protože je to velké území.

V Brestu byly zrovna oslavy výročí jeho osvobození, tak jsme viděli část programu v parku kultury. V provozu tu byly tradiční pouťové atrakce. Ty zde ale nebyly jen u příležitosti slavností, jsou tu nepřetržitě v provozu celou teplejší část roku. Zajímavé je, že u kolotočů nehraje hlučná hudba, jak je zvykem u nás. Na akci v parku jsme si také uvědomili, že Češky chodí sportovněji oblékané než Bělorusky. Neviděli jsme běloruskou dívku či ženu v botaskách nebo kapsáčích. Chodí oblékané ženštěji, většinou mají na nohou pantoflíčky a střevíčky. A Bělorusky jsou moc hezké.

Pro představu, jaké mají v Bělorusku ceny?

Ceny jsou tam hodně stejné jako u nás. Jen bydlení mají levnější, proto jim stačí poloviční nebo i třetinové platy, než u nás. Tedy těch 300 000 rublů měsíčně. My jsme si za celou dobu nezvykli platit tisíce za všechno a počítat v těchto sumách.

Cena za městskou dopravu záleží na tom, čím se jede. Jestli tzv. maršrutkou nebo normální městskou dopravou. Maršrutka je mikrobus provozovaný soukromníkem, který ale musí mít povolení od státu. Nemají jízdní řád, ale jezdí často. Odjede vždy, když je naplněn cestujícími. Jako na Ukrajině. Zastaví, kde chcete. Jedna jízdenka stála v přepočtu čtyři až pět korun.

Ceny do muzeí apod. jsou trojí: Nejlevnější pro místní. Dražší pro cizince ze SNS. A o 100 % dražší než pro místní pro ostatní cizince. Stejně jsou ty ceny ale většinou symbolické a zanedbatelné oproti cenám na Západě. V restauraci se to nerozlišuje, ale ceny jsou pro místní většinou drahé. Jejich drahé restaurace mají ceny jako u nás.

Z potravin např. kostka másla stojí 1870 rublů, což je 18,70 Kč. Kilo suchého salámu je za 12 570 BR, tedy za 125 Kč. Jogurty, maso, uzeniny, máslo, mají ceny stejné či jen o trochu nižší než u nás. Obchodní domy nadnárodních řetězců, jak je známe my, v Bělorusku nejsou. Možná proto, že podle běloruských zákonů nesmí cizí kapitál mít větší podíl ve firmě než 49 %. Určitou roli asi hraje i to, že na rozdíl od ČR zde cizí firmy platí vyšší daně, než domácí. Což je asi jediné, co by mohlo Západu vadit. Ale nabídka zboží v tamních obchodech je naprosto stejná jako u nás. Nechybí žvýkačky Orbit, čokoládové tyčinky Bounty, fotoaparáty a filmy Kodak. Normálně tam fungují i provozovny Mc Donaldřs. Hamburger tu stojí 16,50 Kč.

Je složité registrovat se na policii?

Budilo to v nás dojem, že je jim naše registrace lhostejná. Po celou dobu našeho pobytu si nás nikdo nevšímal, nikdo nechtěl vidět naše pasy. A to jsme jako cizinci byli mezi místními dost nápadní. Bělorusové jsou totiž oproti nám většinou hubení a nižšího vzrůstu.

Stejně jako ostatní cizinci, i my jsme se v Brestu museli zaregistrovat na policii do tří dnů. Registrace stála 15 500 rublů. Náš hostitel musel jít na policii s námi podepsat, že s naším pobytem souhlasí. Registrace nám platila i pro pohyb v pohraniční oblasti.

Co totalita, je tam nějaká?

Vůbec ne. Každý si myslí, co chce, jako to bylo dříve u nás. A jsou spokojeni s tím, co tam je. V běloruských městech zůstaly sochy Lenina. Názvy ulic se nepřejmenovávaly, zůstaly stejné. Např. muzeum v Minsku je na křižovatce ulic Marxe a Lenina. Od rozpadu SSSR se marxismus-leninismus ale neučí, takže nikdo neví, co hlásal, jen to: Učit se, učit se, učit se. Takže o nějaké komunistické totalitě nemůže být ani řeči. Jsou to pro ně prázdné pojmy.

Které zajímavosti jste objevili?

Třeba k otevírání vchodových dveří má každý z jeho obyvatelů čip, který se musí přiložit k čidlu. U vchodů jsou jen tlačítka s číslicemi 1 až 9. Abyste se mohli dozvonit, je zapotřebí znát číslo bytu člověka, za kterým jdete. Na mnoha domech jsou umístěny satelitní antény. V mnoha bytech je kabelová televize. Televizních kanálů mají spousty – podobné jako v ČR, např. americký dokumentární kanál Discovery v ruskojazyčné verzi, dále programy běloruské, ruské a společné bělorusko-ruské a na kabelovce a satelitu i polské. Kabelovka stojí 120 Kč na měsíc. Internet 200 Kč paušál na měsíc na neustálé připojení.

Okapy z domů končí na chodníku. Obchody nemají výlohy – ušetří za elektriku a město působí vyrovnaným, klidným a harmonickým dojmem. Levné oděvy kupují na rynku – tržišti – jako my u Vietnamců a taky jim krachují textilní továrny, protože oděvy dovážejí z Číny.

Co jste tam jedli?

Ochutnali jsme prvně pár mlsnot: sladký tavený sýr Sněžok, je to jako hustý pudink. Pak kysel – což je nápoj jako řídká želatina – nejlepší je malinový. Výborný byl mléčný koktejl v baru v obchodním domě.

Jedli jsme výnikající studenou polévku z červené řepy s okurkama. Pak jsme měli blinčiky, což dělají na stánku, je to omeleta plněná různými přísadami – masem, houbami, zeleninou nebo sladkými náplněmi. Každý si může říct, jaký chce. A pak se omeleta složí do obálky a je to moc dobré. Samozřejmě jsme měli kvas, pirožky a místní bělcolu. Každý nanuk tam chutná tak, jako u nás známá ruská zmrzlina – je velmi sytá, poctivá. V Minsku jsme byli i v české pivnici, kde stál půllitr plzeňského piva 100 korun.

Loni jste byli na Ukrajině. Můžete ji srovnat s Běloruskem?

V Bělorusku se žije výrazně lépe, než na sousední Ukrajině. Potvrzujeme to my i oni, protože Bělorusové tam často jezdí. Lidé na vesnicích v obou zemích se snaží využít zahrádky k vypěstování co možná největšího množství zeleniny pro vlastní potřebu a prodej na tržišti. Důchody mají ale také malé. Stát se proto snaží dělat nižší ceny na vesnicích než ve městech.

Běloruské zdravotnictví funguje jakým způsobem?

Jsou tam doktoři státní i soukromí – u těch druhých se musí platit. Bližšího víc nevíme. Oni jsou ale zdravější – jedí více zeleniny – a jsou otužilejší. Když jsme nahlédli do vozu rychlé záchranné pomoci – byl bez vybavení, jak je známe u nás – nebyl zřejmě jen na převoz nemocného do nemocnice.

Jak jste po Bělorusku jezdili?

Jen vlakem. Překvapením bylo, když jsme jeli čtyři hodiny rychlíkem z Brestu do Minsku za 160 Kč a vlak měl design jako letadlo. Dokonce nám pouštěli na videu americkou komedii. Také jsme si mohli koupit čaj a kávu za čtyři koruny – bez přirážky. Z Minsku do Orši jsme jeli tzv. električkou, což je osobní vlak, stojí všude, ale je levnější. V něm chodí prodavači novin, i občerstvení.

Zajímavý je systém pokut za porušení předpisů při cestování vlakem. Sankce za přestupky nejsou stanoveny konkrétní částkou, ale jako procento z minimálního platu. Např. pokuta za kouření ve vlaku je stanovena jako 0,1 až 0,5% násobek minimálního platu. Zajímavé je, že pokuta za jízdu bez jízdenky je nižší, jen 0,04 % minimální mzdy.

V Minsku na nádraží je možné zavazadla uložit do úschovních skříněk. Do otvorů pro mince se ale vkládají staré sovětské kopějky, protože na tuto měnu byly původně skříňky vyrobeny. Takže cestující si musí u okénka za 550 běloruských rublů koupit dvě sovětské patnáctikopějky. Jedna je zapotřebí při ukládání zavazadla, druhá při otvírání skříňky.

Jak se tam lze domluvit?

My jsme se domlouvali rusky, a když nám došla slovní zásoba, tak česky. V zemi jsou dva úřední jazyky – běloruština a ruština. Většinou je asi používaná ruština, ale nápisy mají běloruské. Každý v zemích bývalého SSSR totiž ruštině rozumí, na rozdíl od běloruštiny. Je zajímavé, že běloruština je češtině víc podobná než ruština. Například ručník je bělorusky ručnik, cibule se řekne rusky luk, ale bělorusky cibulja. Časopisům říkají Rusové žurnály, ale Bělorusové stejně jako my – časopisy. A takových slov je v běloruštině spousta.

Kde jste bydleli?

Bydleli jsme u našich přátel nebo v ubytovně. V Minsku jsme sehnali pronájem levného bytu za asi 500 korun na noc. Byli jsme čtyři, takže cenově to bylo celkem přijatelné. Hlavně jsme byli rádi, že máme střechu nad hlavou. Nemít známé, nevím, co bychom dělali, protože na informace pro turisty jsme tedy příliš často nenarazili. A ceny ubytování v hotelích jsou tam vysoké. Jedna noc v hotelu by nás vyšla jako tady, na víc než tisíc korun.

Čím vás zaujala další města?

V hlavním městě jsme navštívili centrum, národní muzeum bylo zrovna v opravě. Viděli jsme novou národní knihovnu – obrovský památník kultury. Svezli jsme se i minským metrem, které je hezčí než u nás. V Orše jsme navštívili památník prvního použití kaťuší za 2. světové války u slavné řeky Dněpr, staré pohanské kameny a národopisné muzeum v mlýnici. V Gorki botanickou zahradu a poté jsme jeli na výlet do kláštera Pustinky, kde je léčivý pramen. Podle pověsti se tu slepý kněz umyl ve zdejším prameni a začal vidět. Voda má celý rok čtyři stupně a nikdy nezamrzá, i když je venku mínus třicet. Můžete se v ní vykoupat v dřevěné báni.

Přímo tam je také hranice s Ruskem která není ničím poznat. Další výlet byl do vesnice Lenino, k památníku první společné bitvy sovětské a polské armády proti fašistům za 2. světové války. Památníků padlým za této války mají hodně, protože tam probíhaly těžké boje. Byly vypáleny i s obyvateli stovky vesnic. Stejně jako u nás Lidice a Ležáky. O tom je známý film Jdi a dívej se . Bylo tam silné partyzánské hnutí – celé oblasti prý udrželi bez vlivu fašistů.

A co třeba reklama?

Billboardy jsou tam komerční i osvětové. Kromě běžných komerčních, propagujících např. síť mobilních telefonů (mají zde čtyři mobilní operátory, tedy o jednoho více, než u nás), zde byl vidět billboard, vyzývající ke sportování místo konzumace alkoholu. Nebo ekologický plakát nabádající k ochraně přírody, aby zbyla i pro potomky. Jsou tam nástěnky, kde jsou vyjmenováni hrdinové daného regionu a znázorněn v tabulkách sociálně ekonomický rozvoj oblasti. Údaje, kolik se tu vyrobilo masa, mléka, brambor, obilí. Takovým rozvojem se my dnes chlubit nemůžeme.

Mohou Bělorusové cestovat do zahraničí?

Vůbec nejsou izolovaní. Do Ruska jezdí bez víz. Do Polska jezdí často. Do Anglie jezdí za prací, vydělat si (náklady je vyjdou tak na 20 000 Kč). Našli jsme třeba zájezd do ČR s CK Inturservis Brest: sedm dní, čtyři noclehy, trasa: Praha, Karlovy Vary, Hluboká, Český Krumlov, Kutná Hora. Cena 155 euro + pojištění a vízum – celkem asi 5000 Kč.

Takže společenské zřízení je tam ideální?

Dá se říci, že kvalitativně stejné jako u nás – kapitalismus se vším všudy. Ovšem problémů mají méně a daleko menších. Udrželi si svou ekonomiku lépe než my. V Bělorusku jsou sice úřady práce, ale nezaměstnanost není vysoká. Možná i proto, že pokud někdo odejde ze zaměstnání z vlastní vůle, nemá nárok na podporu v nezaměstnanosti. Její míra se pohybuje mezi 2 a 5 %. Oficiálně se nepočítá, neboť je prý jen dočasná, trvá po dobu, než si člověk najde novou práci, což tam není takový problém. Existují i inzertní noviny na hledání místa.

Jak jste přijeli zpátky?

Zpáteční jízdenku jsme si koupili už doma. Ale pro zpáteční přímý vlak již byla všechna místa obsazená. Zjistili jsme však, že do Varšavy jede mnoho vlaků, takže není problém dostat se do některého z nich v Brestu a cestovat pak do Prahy přes Varšavu.

Postřehy, které by pomohly budoucím cestovatelům, máte?

Hodně informací jsme získali z internetových stránek www.belorusko.cz. Ani tam však není údaj, jak se dostat na památky UNESCO nebo praktické rady kolem ubytování. V Bělorusku chybí vydání jízdního řádu vlaků. Bohužel nikdo vám také neřekne, do kterého lůžkového vagónu si kupujete místenku, a to jsou mezi nimi zásadní rozdíly. Problémy pro někoho jsou s toaletami, tzv. turecké Evropana většinou odradí, a to třeba i na supermoderním nádraží v Minsku. Určitě tam chybí i atrakce a prospekty pro turisty, informace o akcích folklorních, a dalších kulturních apod.

O čem vás vaše dovolená v Bělorusku přesvědčila?

Dospěli jsme k závěru, že jestliže se v médiích lže o této evropské zemi, kam se každý může jet podívat, tak o to víc se lže o zemích, kam se člověk hned tak nepodívá a kde se tak snadno nedomluví.

7. února 2007, Lucie BLAŽÍČKOVÁ

Haló noviny