Komunismus a fašismus (16)

logoIdeologie fašismu

g/ Fašistický „socialismus“

Úplný název nacistické strany zněl Národně socialistická německá dělnická strana /Natiqnalsozialistische Deutsche Arbeiterpartei – NSDAP/. O Mussolinim je známo, že původně byl členem Italské socialistické strany, kde mu bylo svěřeno vydávání stranického časopisu Avante. I těchto skutečností je snaha využít na podporu analogií mezi fašismem a komunismem.

Smysl využívání termínu „socialistický“ a některých tezí či hesel, jež socialistickou ideologii připomínaly, byl získat a udržet si masovou základnu, využít odporu maloburžoazie /středních vrstev/ proti kapitalismu, zvláště finanční velkoburžoazii a přilákat do svých řad také dělníky. Větší ohlas měla taková terminologie a agitace v těch základních organizacích fašistických stran, kde tyto vrstvy převládaly.

Fašisté ve vztahu ke kapitalistickým vlastníkům, námezdním pracovníkům a německému proletariátu, rozehráli velkolepou hru. Jejím hlavním smyslem nebylo oklamat buržoazii, ale dělnictvo. Zdálo by se, že i soukromé vlastnictví rozhodujících výrobních prostředků zůstává pouhou fikcí za situace, kdy byla vyhlášena „třídní neutralita“ a vyvíjen politický tlak jak na zaměstnance, dělníky, rolníky a živnostníky, tak na podnikatele. Zdálo se, že fašisté ode všech a na všech úrovních požadovali totéž. Chtěli, aby „podnikatelé a dělníci rozpoznali svou národní, politickou a hospodářskou pospolitost“, „aby národně myslící průmyslník, řemeslník, rolník a sama masa spotřebitelů vytvořila jednotnou frontu“. Přitom ovšem výslovně odmítali vidět „ve velkém podniku jako takovém nezdravý jev“ / A. Rosenberg, cit.Program, s. 10 a dále s.30,38,39/. Na dělnících a všech občanech se požadovalo, aby produktivně a tvořivě pracovali v zájmu „národního organismu“.

Rolnictvo fašisté oceňovali pro „rozvážnost“, s níž se stavělo „ke světovému klamu“ /socialismu/. Hodlali přijmout opatření k jeho „ozdravení“, včetně státní patronace nad disponováním s půdou. A.Rosenberg mu sliboval /stejně jako řemeslníkům a střednímu stavu vůbec/ levný úvěr. Všem se melo dostat podle téhož programu starobního pojištění. Podle Rosenbergova programu z února 1920, se ředitelé, úředníci i dělníci měli podílet „v přesně určeném poměru na zisku“. Tak byli všichni, v intencích knihy Mein Kampf, včleňováni do velké národní pospolitosti.

Za této situace nebylo důležité, jak bylo vlastnictví podnikatelů formálně označeno. Bylo respektováno fakticky. Měli možnost nezávisle rozhodovat, jestliže se jejich aktivita nevymykala z fašistických mobilizačních, militaristických, expanzivních, útočných válečných záměrů. Výrobní a odbytové garance byly protihodnotou, které se jim dostávalo. A nemenší hodnotou byl sociální smír a mimořádná intenzita ukáznění pracovní síly. Tím, že svým způsobem, tj. tuhým podřízením vůdcovskému státu „socializovali člověka“, „socializovali“ i banky a továrny v tomto smyslu /Srovnej J.C. Fest, cit.dílo, s. 594/.

Zdání, že fašismus je protikapitalistický a dokonce mírumilovný, bylo jeho příznivci v zahraničí živeno. Jíž citovaný Celině vystihuje svým přímočarým vyjadřováním atmosféru ve středních vrstvách: „Fašistické státy nechtějí válku, ve které nemají co získat. Mohou v ní jen vše ztratit. Kdyby mír trval ještě tři až čtyři roky, všechny evropské státy by se obrátily k fašismu, protože fašisté uskutečňují před našima očima, mezi árijci, bez zlata, bez Židů, bez svobodných zednářů onen slavný socialistický program, kterého mají židáci a komunisti plnou hubu a nikdy ho neuskuteční…Kdo učinil nejvíce pro dělníka? Stalin? Nikoli, Hitler!“ /Cit.podle A. Staškové, Literární noviny, 11,srpna 1944/.

Fašismus se ovšem od převládající kapitalistické ideologie v jisté míře odkláněl. Dokonce s charakteristickým liberálním individualismem, který v jeho ocích podkopával soudržnost národa a rasy, ostře polemizoval. Z téhož hlediska napadal plutokratismus, propadající pokleslým, hrubým pohnutkám zisku a hromadění peněz. Ještě po válce vytýkal vůdce Britského svazu fašistů, O.Mosley, kapitalismu, že používá národ ke svým cílům. Jenže právě téhož účelu, jen jinými prostředky, hodlali dosáhnout fašisté němečtí.

Chtěli ovšem využít „svůj“ národní kapitál a jemu otevřít nové prostory. Chtěli soustředit co nejrychleji a co nejintenzivněji všechny kapacity na přípravu války. Proto vystoupili, slovy A.Rosenberga, proti „židovským velkokapitalistickým financím“, proti „židovskému velkokapitalistickému světu“. S tímto cílem budovali svou teorii zvláštní škodlivosti tzv. zápůjčního kapitálu. Podle A.Rosenberga, „na jedné straně je průmyslový a zemědělský kapitál, který je tvořivý a který je nerozlučně spojený s národní půdou, na druhé straně je však zápůjční kapitál připoutaný k malé půdě. Zatímco prvý by se měl stát rozhodujícím a panujícím v celém hospodářském životě, druhý kapitál by měl být pouze ve služebném poměru…“ /Tamtéž, s.33/. V zájmu pěstování pozitivních národních hodnot a potírání kramářského, mamonářského ducha, se mělo přistoupit i ke státní kontrole burz a bank. Opojně zněly přísliby všeobecného „zrušení příjmů získaných bez práce a námahy“ /A. Rosenberg/.

Jak bylo uvedeno, přizpůsobovali fašisté podnikání svým cílům. Současně umlčovali ve svých řadách levicověji orientované živly. Nikoli bez rozhořčení, poznamenává J.C. Fest, pozorovali RohmoVi hnědí pretoriáni, jak „reakce“, kapiíalisté, generálové, junkeři, konzervativní politikové vstupují díky Hitlerově taktice legální revoluce na jejich tribuny a svými fraky jejich hnědé uniformy zatlačují. E. Rohm, který v té době měl v řadách SA za sebou již 3,5 až 4 miliony lidí, podnítil heslo „druhé revoluce“. Měla přinést čistý, nefalšovaný nacionalismus a socialismus. V Noci dlouhých nožů /1934/ byl se svými příznivci umlčen. A Hitler krvavý zákrok zdůvodnil: Žádný národ si nemůže dovolit věcná povstání zdola, když chce obstát před dějinami /J.C. Fest, citdflo, s. 631/.

Pokračování

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *