Co byla sekta „Dílo lásky“

 

V Itálii se koncem března 1981 provalil skandál kolem „nového Mesiáše“. Jeho podstatou byl rozsáhlý podvod, založený na obratném využití lidské hlouposti, pověrčivosti a náboženského zanícení hraničícího s bigotností. V této rovině by celá aféra mohla posloužit jako námět humoristické povídky nebo veseloherního scénáře. Jenže případ má až příliš mnoho tragických aspektů.

Hlavním protagonistou skandálu byl kněz Domenico Bernardini, podnikavec, který si vybudoval jakousi církev v církvi. Asi by v klidu tyl ze svého stáda, kdyby se byl „Mesiáš“ v lednu 1981 narodil bez komplikací.

„Mesiáš“ se narodil 20. ledna 1981 matce, která „neposkvrněně počala z Ducha svatého“. Při porodu jí pomáhaly dvě ženy: Gigliola Ferriová, bohatá vdova z provincie Forli, a její dcera. Zbožná vdova si mohla dovolit nabídnout novodobé „bohorodičce“ celý svůj horský hotel v Balze di Verghereto, jehož sedmapadesát pokojů pro ni vyprázdnila právě uprostřed lyžařské sezóny.

V nejlepším hotelovém apartmá, přeplněném svícemi a obrázky svatých, „požehnaná mezi ženami“, občanským jménem Anna Doubrawská (její otec byl polského původu), přivedla na svět nového „Spasitele“. Po několika hodinách ale upadla do bezvědomí, protože ztratila mnoho krve. Teprve tehdy povolala Gigliola Ferriová porodní asistentku Mariu Masconiovou, neboť rodičce hrozilo vykrvácení. Jakmile Masconiová spatřila kaluž krve, v níž nebohé děvče leželo, bez váhání nařídila: „Rychle s ní do nemocnice!“

Tak se svět dověděl, že se narodil „nový Mesiáš“. Pojmenovali jo, jak už bylo rozhodnuto dávno předtím, Emmanuele. Lékaři ovšem měli co dělat, aby jeho matce zachránili život. Několik dní ležela v hlubokém bezvědomí.

Sotva se trochu zotavila, začal se kolem jejího lůžka v nemocnici Bufalini v Ceseně motat šedovlasý vysoký muž s oduševnělým pohledem. Byl vzrušený a nervózní, ale autorita z něho přímo sršela. Počínal si v nemocnici jako doma, sebejistě halasil a udílel příkazy. Budil takovou pozornost, že ho nakonec velitel stráže karabiníků v nemocnici vyzval, aby mu předložil doklady. „Žádné nepotřebuji, jsem kněz,“ ohradil se návštěvník.

Po půlhodinovém dohadování prokázal, že je opravdu knězem a že se jmenuje Domenico Bernardini. Velitel stráže karabiníků tehdy ještě nemohl tušit, že měl co do činění s „Duchem svatým“. Uvědomil si to až 14. března, kdy se v novinách dočetl o zatčení a výslechu dona Bernardiniho.

Zakrátko nato stanula před vyšetřujícím soudcem i „Madona“, Anna Doubrawská. Vypovídala o činnosti nové křesťanské sekty založené a vedené podnikavým donem Bernardinim, o tzv. Díle lásky, známém též pod názvem Neposkvrněná oáza Ducha svatého. Je to tajemná organizace, jejíž praktiky představují odpuzující směsici exorcismu, hypnotismu, sadismu a zvrácené mystické exaltovanosti. Úlohu apoštolů v ní plní dvanáct zfanatizovaných svíčkových bab. Ani před vyšetřovatelem se Anna Doubrawská neprobrala z oblouzení: „Milovali jsme se (s donem Bernardinim) jen jednou. Bylo to v květnu, měsíci mariánském. Naplnili jsme tak vůli boží, aby se narodil Emmanuele,“ prohlásila. Nepřišlo jí ani na mysl, že se stala obětí hrubého podvodu v rukou zkušeného manipulátora.

Domenico Bernardini (1925) zahájil kariéru „sluhy Božího“ ve 40. letech minulého století. Když byl vysvěcen u salesiánů, dostal místo zpovědníka v kostele sv. Kříže na via Marsala poblíž římského nádraží Termini. Už tam se během šestiletého působení obklopil skupinou pámbíčkářských starších žen a založil náboženskou „buňku“, která se stala zárodkem pozdějšího „Díla lásky“.

Když byl don Bernardini v roce 1973 vyloučen ze salesiánského řádu (příčiny nebyly veřejně objasněny), našel útočiště ve farnosti Carchitti u Palestriny (provincie Řím), jejíž biskup Renato Spellanzini pojal ke „knězi-prorokovi“ náklonnost. Ale ani biskupova přízeň ho nestačila uchránit před hněvem většiny zdravě uvažujících farníků.

Don Bernardini špatně nakládal s dětmi, bil je a nutil k namáhavým pracem, z kazatelny hřímal proti „lakomcům“, kteří „dávají kostelu a církvi jen pár krejcarů“, z každého farníka se pod nejrůznějšími záminkami snažil vyždímat, co se jen dalo. Jeho „sestřičky lásky“, mámící z věřících milodary, se staly postrachem celého okolí. Lidi to přirozeně dráždilo, zvláště když viděli, jak se postupně rozrůstá automobilový park jejich duchovního pastýře: nakonec vlastnil pět vozů.

Konsternovaly je i jeho hrubé vtipy, které pronášel přímo z kazatelny. Pověstnou kapkou, kterou pohár přetekl, se stal Bernardiniho pokus vypudit z farnosti francouzské řeholnice a zmocnit se jejich domu. Farníci se vzbouřili a nepolevili, dokud biskup dona Bernardiniho neodvolal.

Z Carchitti odešel Domenico Bernardini do Colli di Suzo u Sezze v provincii Latina, kde se mu posléze opravdu podařilo materiálně i organizačně vybudovat své „Dílo lásky“. Pomocnou ruku podali obratnému podvodníkovi jistá řeholnice Floriana a terracinský biskup Enrico Romolo Compagnone. Právě biskup dal „apoštolům lásky“ v Sezze k dispozici starý dům o podlažní ploše 2578 čtverečních metrů, který kdysi patřil benediktinům.

Tak se zrodila nová „církev“ dona Domenika, církev tvořená téměř výlučně ženami. Brzy čítala na sto filiálek ve střední a jižní Itálii. Na základě vyšetřování bylo možno si učinit víceméně přesný obraz o činnosti „štábu“ této pochybné organizace. V čele sekty stála jakási řídící „trojka“: don Domenico Bernardini a dvě ženy, také ihned zatčené – Rosa Rosatiová a Jole Fabianiová. Skutečným vládcem byl samozřejmě kněz, který obratně využíval zaslepené bigotnosti svých „apoštolek“. Jole Fabianiová se starala o fiskální záležitosti, organizovala sbírky ve prospěch „Neposkvrněné oázy Ducha svatého“ a hleděla si bankovních účtů, kdežto Rosa Rosatiová, bývalá vedoucí pracovnice římské hlavní pošty, plnila funkci „hlásné trouby nebes“: pohotově upadala do vizionářských tranzů a vyjevovala vyhlédnutým obětem „Díla lásky“, jaká je „vůle Boží“.

Příliv nových oveček, samozřejmě oveček se srstí ke stříhání, zajištovala síť zfanatizovaných stařen, jejichž úkolem bylo dávat „ústředí“ vhodné tipy. Jejich pozornost se zaměřovala na osiřelé dívky, dívky s citovými problémy a děvčata, která se dostala do konfliktu s rodiči. Na vytipované oběti pak byly nasazeny „verbířky“. Tyto ženy se dovedně vtíraly do domů, které „navštívilo neštěstí, bolest a trápení“, nabízely útěchu a slibovaly „mír a pokoj duše“. Bylo-li to vhodné a nutné, nabídly s odvoláním na vlivného známého nebo příbuzného i konkrétní pomoc: zaměstnání nebo podporu na studiích.

Tímto stylem pracovala zejména nejúspěšnější z „verbířek“, Pierina Bettocchiová. Dívky, s nimiž se seznámila, zvala do svého bytu na obědy nebo večeře, „aby se vzájemně lépe poznaly“. Tyto chudinky odcházely z jejího domu sice s hlavou zmatenou, ale už skoro přesvědčené. Po takovém několikatýdenním „zpracovávání“, dívky utekly od rodičů a usadily se v ústředí „Díla lásky“ v Sezze.

„Dílo lásky“ si nové vyznavačky pečlivě vybíralo, ne každá žena mohla proniknout do „neposkvrněné oázy“. Adeptka musela splňovat alespoň jeden ze dvou hlavních „kvalifikačních“ předpokladů: buď musela být bohatá, nebo mladá, zdravá a hezká; ideální ovšem bylo, když vyhovovala oběma podmínkám.

Získané dívky musely skládat „sliby“, které vymyslel otec Bernardini: slib „poslušnosti božské vůle“, „dokonalé lásky“, „sebeobětování“ a „mučednictví“. Normální sliby kněžské „chudoby, čistoty a poslušnosti“ Bernardinimu nestačily; patrně proto, že sám nebyl ani chudý (proslýchalo se, že na jeho bankovním kontě bylo přes sto miliónů lir), ani čistý, ani poslušný. Polapené oběti se musely vzdát veškerého majetku ve prospěch sekty, přerušit studia a tvrdě pracovat. Přes den byly posílány jako služebné k bohatým rodinám, jejich mzdu však inkasoval přímo důstojný pán Domenico Bernardini. V noci musely bdít na modlitbách, vyčerpávajících je do úmoru, a někdy byly dokonce i týrány. „Zatímco čtyři z těch meger držely mou dceru,“ vypověděla matka Anny Doubrawské, „pátá žena, Jole Fabianiová, žhavila drát, jímž ji pak ten ďábel Bernardini vypálil na čele znamení kříže.“ To je jen jedna epizoda z různých výjevů, které se za nocí odehrávaly v „oázách lásky“ v Sezze.  Anna Doubrawská se však při policejním výslechu snažila kněze očistit; tvrdila, že si křížek na čele a stigmata na zápěstích udělala sama pilníčkem na nehty.

Výkřiky a úpění děsily sousedy „Díla lásky“; objevila se svědectví o krvavých skvrnách na stěnách třiceti cel, v nichž byly „chovanky“ ubytovány, o exorcistických praktikách, o drogách a násilnostech. Několik málo rodičů, kteří si vynutili do sídla „Díla lásky“ vstup, své dcery málem nepoznalo: byly vyhladovělé, vyhublé a opuchlé.

Ale všechny s nepřítomným výrazem v očích rodiče bláhově ujišťovaly, že se jim „daří dobře a nic jim nechybí“.

Příznačný byl příběh Lucie Fuscoyé, bývalé studentky lékařství. Bylo jí čtyřiadvacet let, když v roce 1977 opustila domov a odstěhovala se do útulku Bernardiniho „církve“. Od té doby ji její matka nespatřila.

Poprvé přišla Lucia do styku s „Dílem lásky“ v roce 1974 v nemocnici Gemelli, kam přišla navštívit umírajícího otce. Brzy nato kontaktovala její matku jedna z verbířek „Díla lásky“, jakási Maddalena Prettová. Když Assunta Allonge Fuscová ovdověla, Prettová se na ni přisála jako pijavice. „Neustále mi telefonovala,“ vypověděla vdova. „Rozplývala se nad mou dcerou Lucií, tehdy sedmnáctiletou. Prý má tvář jako Madona, a proč prý nevstoupí do jejich bohulibého spolku? Dva roky mě takhle uháněla, až jsem podlehla a zašla do jejich sídla. Tam jsem se seznámila s další sestrou-apoštolkou, Pierinou Bettocciovou. Slíbila mi, že se postará o štěstí mé dcerky. Lucia jí začala navštěvovat a brzy se z ní stal úplně jiný člověk. Propadla naprosté trudnomyslnosti. Otupěla do té míry, že se dokonce přestala mýt a stýkat se s přítelkyněmi. 27. ledna 1977 si vzala své učebnice a odešla z domu. Když se nevrátila, sháněla jsem jí u Bettocchiové. Ale ta mi bez obalu do telefonu řekla: „Podařilo se mi dostat ji z vašeho vlivu. Už ji neuvidíte.“

Od té doby prožívám kalvárii, marně se snažím získat Lucii zpět. Prosila jsem biskupy i karabiníky, obrátila jsem se na advokáty i noviny. Nepustili ji z drápů; mají zálusk na majetek, který má Lucia zdědit. Jednou mi Bettocchiová po telefonu vyhrožovala. Jestli prý nepřestanu dělat povyk, pošle mou dceru do některé rozvojové země. Lákala dokonce i mého syna, aby vstoupil do Díla lásky a dal jim k dispozici náš dům. Lucii přinutili, aby přerušila studia, a poslali ji vydělávat jako služku. Mzdu si samozřejmě vybírají oni. Dověděla jsem se, že loni měla Lucia dopravní nehodu, při níž si poranila oko. Nechali jí ránu zhnisat a teprve po několika měsících, až už bylo zle, ji zavezli do nemocnice. Bernardini byl teď zatčen, ale svou dceru jsem dosud nespatřila. Bettocchiová ji zavčas odvezla a ukryla někde v Římě.“

Dvaadvacetiletá Rosa Petrallová se nechala naverbovat v roce 1980. Byla to hezká dívka, která žila s rodiči a dvěma bratry v Tarantu. Už jako středoškolačka se živě zajímala o politiku, tíhla k levici a byla ateistka. Pak se seznámila s Bernardiniho „verbířkami“ a její názory se začaly rapidně měnit. Proměnu dovršily duchovní exercicie, které prodělala v domě dona Bernardiniho ve Foggii. Krátce nato si sbalila svých pár věcí a odešla z domu.

„Odvedli ji do Sezze,“ vyprávěl její otec. „Jednou odtamtud zatelefonovala mé sestře. „Sám čert mě sem zanes,“ řekla jí. Pak volala i mně. Stěžovala si, že trpí, ale pak na ni kdosi zakřičel a přinutil ji, aby zavěsila. A tak jsem se do Sezze vypravil, i se synem. Otevřela nám jakási Lucia Fuscová a řekla nám, že Rosa tu není. Pak k nám domů přišli karabiníci s tím, že ten kněz ze Sezze mě obvinil z násilného vniknutí na soukromý majetek. Za pár dní jsem dostal od Bernardiniho dopis. Radil mi, abych nechal dceru na pokoji, jinak prý mě bude soudně stíhat. Teď dona Bernardiniho i ty jeho megery zavřeli. Ale po dcerce jako by se zem slehla. Kam ji ukryli?“

Jen několika ženám se po otřesných zkušenostech podařilo dostat se tomuto povedenému „společenství lásky“ ze spárů. Jednou z nich je Giuseppina Pellegrinová. Přišla o veškerý svůj majetek a málem i o rozum. Ze šoku se zotavila na biskupství v Pienze. Druhou zachráněnou je Eleonora Mingoiaová. Na svobodu se dostala až po dvou letech díky své přítelkyni Antoniettě Crifasiové.

Don Bernardini nezměkl, ani když některá z jeho „oveček“ v důsledku tvrdého „ústavního režimu“ zemřela. Odměnil ji za její utrpení tím, že ji okamžitě prohlásil za svatou. Samozřejmě „z vůle Boží“, pohotově tlumočené ústy nepostradatelné Rosy Rosatiové.

Neobjasněn zůstal případ jedné z Bernardiniho obětí, sedmačtyřicetileté Angely Neroniové, která zemřela na rakovinu v římské nemocnici San Filippo Neri za podivných okolností. V nemocničních zápisech není totiž její skon vůbec zaznamenán, a přitom její příbuzní prohlašují, že v této nemocnici zemřela. Kde tedy skonala a jak? „Angelina oběť přinesla úlevu mnoha duším,“ rozhodla prorocky Rosatiová. „Je první z velikého počtu mučednic lásky.“ Na jejím pohřbu se třicet „sester lásky“ zúčastnilo mše, kterou na hrobě nové mučednice sloužil jejich duchovní vůdce. Hned nato se vrhly do domu zesnulé, aby si odnesly jako relikvie její šatstvo, dopisy a fotografie.

Když vyšetřování odhalilo alespoň povrch tohoto špinavého ledovce fanatismu a zločinnosti, se všichni s úzkostí ptali, kam se poděla všechna ta děvčata, která uvízla v sítích dona Bernardiniho.

Nikdo to neuměl s určitostí říci. Jisté je jen to, že Bernardini už od září 1980 organizoval „diasporu“ svých obětí. Stopy po některých z nich byly zachyceny v Římě a Florencii, Ascoli Picenu, Palestrině Colbordolu, Foggii, Cagliari, Chiusi, Talacchiu a Montefelcinu. Pátrání je velmi obtížné, poněvad mnoho význačných členů Bernadiniho „církve“, kteří by mohli podat užitečné informace, se ztratilo. Z obavy před vyšetřováním se rychle ukryli v různých klášterech a na farách. Našli se i duchovní, kteří podvody a čachrování s „novým mesiášem“ podporovali. Co říci například tomu, že v kostele v Montefelcinu byl veřejně vystaven obraz Madony Doubrawské?

Skandál poté obklopilo spiklenecké mlčení. Mlčení, které mělo podle Bernardiniho slov jeho stádu umožnit, aby přežilo „dobu Satanových útoků“…